Vyráželi jsme poměrně brzo ráno v sobotu. Opět byly dvě skupinky - bikeři a hikeři. Bikeři byli nakonec jen dva - Mandy a Matthieu. My ostatní jsme měli sraz v 7:50 u Samfundetu (to je ta červená válcovitá budova, kde se konají studentské akce - koncerty, apod. - byli jsme tam na párty během orientation weeku). Odtamtud jsme jeli busem do Hommelviku. Veřejná doprava je tady fakt hodně drahá, takže přestože to nebylo nijak daleko (asi půlhodinka cesty) jsme každý platili 65 NOK. Z Hommelviku jsme se pěšky vydali přes Sneisen až k chatě. Bylo to zhruba 14 km, takže nic velkého, blbé bylo to, že to bylo asi z 90% po asfaltce. Každopádně tady v Norsku platí, že kam se hneš je to nádherné, takže jsem si i cestu po osfaltce dokázal užít, protože jsme šli kolem jezer, lesů, ... a bylo na co se dívat.
Přestože nebylo v podstatě kde se ztratit, protože až k té chatě vedla cesta (ke konci už sice ne asfaltka, ale pořád to byla cesta, kde mohlo v klidu projet i obyčejné auto), jsme na jedné křižovatce blbě zahli a tak jsme si kousek zašli. Když jsme dorazili na konec cesty, která nepokračovala a rozhodně to nevypadalo jako na místo, kde by měla být naše chata, začli jsme tušit, že něco není ok. Byli tam naštěstí dva lovci, kteří sice nemluvili angicky (první lidi tady, kteří neuměli ani trochu anglicky, na které jsem narazil, až doteď všichni bez výjimky byli schopni se anglicky domluvit!!) ale poradili nám. Když jsme přišli na chatu, bikeři už tam byli. Byl tam taky Pascal s rodinkou (ti už tam totiž byli od pátku). Celá Pascalova rodina je outdoorová. Fakt správní lidi. Jak ségra (mladší, tak 18 let), tak Pascalův táta mezi nás úplně zapadli - přišlo mi, že je znám už dlouho.
V podstatě hned jak jsme dorazili jsme se s Pepou chtěli jet projet na kanoi. Mandy chtěla jet s náma, tak jsme na sebe hodili záchranné vesty a vyrazili na jezero. Uprostřed jezera byly úplně nádherné ostrůvky, na kterých byly stromy a vypadalo to neskutečně kouzelně. Pascal se svým kamarádem (který odjel dřív než by jsme přijeli) tam z pátku na sobotu přespali - vzali spacáky, loďku a šli spát na ostrůvek :)) Já s Pepou jsme pádlovali, Mandy byla uprostřed. Dojeli jsme na protější břeh jezera, kde byla jiná chatka. Taky naprosto pohádková chatička. Dokázal bych si představit tam chvilu žít ...
Pokochali jsme se, pozevlili po okolí, udělali nějaké fotky a pak jsme viděli, že se k nám na loďce blíží všici ostatní (krom Pascalovy ségry a taťky). Byla docela legrace je pozorovat, protože v sedmi lidech na té loďce jim dalo docela zabrat to uřídit a taky veslovali dva místo jednoho, takže to bylo asynchronní a o to těžší na řízení. Když dorazili k nám, pomohli jsme jim vylodit se a udělali jsme nějaká společná fota (docela jsme se tím bavili, takže těch spoleřných fotek máme mrtě :)).
Po chvilce hromadného zevlení jsme se rozhodli, že se vrátíme do naší chatky a že pak asi vyrazíme na nějaký hike po okolí. Já s Pepou a Mandy jsme opět byli v kanoi, ostatní ve své loďce. Mandy chtěla pádlovat, Pepa chtěl něco nafotit, takže byl vprostřed. Na kanoi jsme byli opět značně rychlejší než ostatní na loďce. Byli jsme zhruba v půlce jezera tak 20m od jednoho z ostrůvků ... když najednou - nikdo z nás netuší jak a proč, ale prostě jsme se s celou kanoí převrátili a všici tři jsme se koupali v poměrně ledové vodě. Kanoe byla plná vody a nebyla žádná šance, že se nám podaří ji obrátit a někam dojet. Začli jsme plavat k tomu ostrůvku s tím, že si lidi na loďce všimnou, že jsme tam a že pro nás přijedou. (Ještěže ostatní s tou loďkou byli poblíž, kdyby zůstali v chatce, tak jsme docela v háji, protože z toho ostrůvku by nás neměli šanci uslyšet, museli bychom nějak dopravit sami kanoii na ostrov, vylít vodu a dopravit se k chatě - což by bez oblečení byla fakt morda ...)
 |
| Pepa fotí i když se topí :) |
 |
| Záchranáři na cestě |
 |
| Trosečníci na ostrově |
Zvláštní bylo, že když jsme se převrátili, vůbec jsem neměl pocit, že by ta voda byla studená, měl jsem hlavu naprosto prázdnou a jediný cíl bylo dostat se na ostrůvek. Člověk když je plný adrenalinu z nebezpečí tak je úplně jiný ... Fakt zvlášní pocit. Když jsme si o tom pak s Pepou a Mandy povídali, všichni jsme měli zhruba stejné pocity. Jinak štěstí bylo, že jsem neměl nic po kapsách - klíče, mobil, peněženku ... všecko jsem měl v chatce. Pepa bohužel mobil měl s sebou a Mandy přišla o foťák (resp. nepřišli o to, ale kdoví jestli to bude ještě někdy fungovat ... třeba se to rozjede až to pořádně vyschne).
Další štěstí bylo, že mezitím co jsme my byli pryč Pascalův taťka rozehřál saunu. Takže jsme okamžitě všici tři zamířili do sauny se pořádně prohřát. To už byla pohodka. Poté co se ostatní postarali o naše věci (pověsili je nad kamna, aby to do druhého dne proschlo) se všici přemístili do sauny. Byla to pohodička. Byli jsme nakonec v té sauně asi 2 hodiny s tím, že jsme mezitím, tak jak se po pobytu v sauně sluší a patří, asi tříkrát skočili do jezera :)) (tentokrát už bez oblečení a cíleně, ehm). Já s Alicí jsme na chatku donesli i nějaká pivka, takže jsme se se všemi podělili a v sauně ta pivka stáhli. Pohodička. Myslím, že ta sauna mě zachránila od toho, abych onemocněl.
Po sauně jsem měl chuť se někam projít, ale vzhledem k tomu, že většina mých věci byla tak nějak "vlhká", tak jsme nikam nešli. (no, vlhká ... totálně mokrá, nasáklá, i po vyždímání z toho postupně kapala voda). Nejhůř na tom byly boty. Bohužel jsem měl vysoké goretexové, nebyla šance, že by mohli uschnout (i druhý den, v neděli, když jsem si je nazul jsem čvachtal ve vodě). Měl jsem naštěstí náhradní suché oblečení a pantofle, takže v chatě bylo dobře.
Opět na chatě byla kytara a zpěvníky (a taky jsme měli zase natištěné další texty), takže se začlo zpívat a pomalu připravovat večeře. Na večeři Matthieu udělal rýži s kari, ananasem a kuřecím masem (obětoval jsem své 2kg levného kuřecího masa ze Švédska pro všeobecné dobro, abychom tu večeři měli levnější, takže tento týden opět jedem do Švédska na maso a pivko). Bylo to výborné. Jako dezert měl Matthieu připravenou buchtu a Pascal s rodinou nás pohostili švýcarskou čokoládou. Opět úžasný večer. Šli jsme spát kolem půlnoci. Vzhledem k tomu, že nás celkem bylo 13 a chata byla pro 25 každý měl na spaní královského místa. Vyspal jsem se do růžova a ráno jsem byl hlavně hodně rád, že nejsem nemocný. Pepu bohužel ráno zase bolelo v krku a měl rýmu (pořád se ho to tady drží).
Na snídani měla Alice připravené pro všechny muffiny. Opět výborné ... ovšem bylo toho pro mě trochu málo. Naštěstí jsem měl plechovku First prize ryb. Začal jsem to dlabat s chlebem. Nebyl jsem sám, kdo byl pořád hladový - Pascal s Pepou mě vydatně podpořili. Nevím ani přesně jak, ale najednou se začlo vytahovat všemožně nějaké jídlo, které nebylo ze zásob ani jednoho z nás, ale končilo u nás (nás myšleno já, Pascal a Pepa :)) Dokončili jsme všechny muffiny, které zbyly, někdo donesl slaninu, kterou jsme osmažili a snědli. Pascalův taťka se mnou udělal obchod - pár krajíců chleba za maso (měl koupené nějaké krájené koleno nebo tak něco, bylo to výborné). Zapíjelo se to First prize džusem ... vydatná snídaně. Na konci jsem byl opravdu nacpaný.
Po snídani jsme opět hráli a zpívali. Začal se taky řešit čas a způsob odjezdu. Venku to s počasím nevypadalo nijak valně - střídalo se slunko s deštěm a taky dost lidí chtělo být brzo doma z nějakých (většinou studijních) důvodů. Rozodli jsme se, že v rámci úspory času (abychom ještě mohli pobýt na chatě nějakou dobu), nepůjdeme pěšky do Hommelviku a pak busem do Trondheimu, ale že si zavoláme minibus. Za bus bychom zaplatili 65 NOK a trvalo by to hodně dlouho, takto jsme každý zaplatili 115 NOK, což není zas tak hrozný rozdíl.
Hlavně nám to dalo čas na to ještě něco podniknout poté co jsme uklidili a připravili chatu na odjezd. S Pepou jsme se chtěli projet na kanoii. Tentokrát opravdu jen dva, protože jsme si už tak nějak nechtěli znova zaplavat. Na kanoii byla nakonec fronta protože chtěla jet i Mandy s Alicí a taky Matthieu s Aldem. Čekání na kanoii se vyplňovalo zpíváním s kytarou na pobřeží. Zrovna v té době se udělalo hodně hezky, takže to bylo super. My s Pepou jsme byli poslední, takže když jsme se vrátili, hned jsme se dali na cestu do Snaisenu, kde nás v 15:00 měl čekat náš minibus.
Došli jsme naprosto na čas - 14:57 jsme byli na smluveném místě. Taxík přijel trochu později. Během čekání, inspirován hladem, který na mě začal dorážet, mě napadlo, že by nebylo špatné na večeři zajít do Tyholt tower - mají tam totiž speciální akci - za 100 NOK můžeš sníst tolik pizzy a salátu, kolik zvládneš ... nápad se chytl a tak jsme se se Sandrou, Alicí a Pepou dohodli, že tam ještě v neděli zajdem ... jaké to bylo se dozvíte v příštím díle, takže "stay tuned"! :)
Pro zájemce je tady opět k dispozici hrubá mapa výletu. Fotky ještě nemám od všech, takže to možná ještě malinko víc doplním o víc obrázků a taky asi Pepa vytvoří album na rajčeti, takže sem pak plácnu odkaz.
Žádné komentáře:
Okomentovat