Ukrajina - neděle - odjezd domů

V neděli jsme měli odjezd z Rachivu ve čtyři odpoledne. Spali jsme dlouho, nikam jsme nespěchali. Pak jsme zašli na snídani k "nasrané bábě" - to je ta socialistická kavárnička. Dali jsme si klasicky jajíčka s čajem.

Pak jsme šli nakupovat za poslední hřivny věci na domů - Zuzka s Fikym nakoupili spoustu sladkostí na váhu, nějakou tu vodku a Pítr koupil pro bráchu karton cigaret (to co u nás stojí 80 korun tady stojí po přepočtu 20). Během dopoledne a odpoledne před odjezdem jsme se ještě k nasrané bábě vrátili dvakrát, takže za ten den jsme tam byli třikrát, Pítr dokonce čtyřikrát, protože tam byl ještě úplně ráno na kafe :))

Jako poslední jsme si tam dali celý oběd ... akorát jsme to trochu nevychytali, protože jsme zajistili, že nemáme hřivny na zaplaceni :)) Takže Pepa s Kájošem ještě zaběhli za vekslákem vyměnit 10 éček.

Tak nějak to dopoledne uteklo a my ještě trochu pobrouzdali v parku a pak už jel bus. Čas na návrat.

Cesta ubíhala pomaleji než opačným směrem, ale všechno šlo hladce. I na hranicích docela dobré. Celníci byly značně odrazeni smradem z našich baťohů, takže nás ani nenutili to vybalovat. Bylo to docela štěstí, protože jsme měli v batozích salámy, sýry, škvarky a jiné věci, které se přes hranice (jak jsme se později od autobusáka dozvěděli) převáže nesmí, že je za to 50 éček pokuta ... co už :))

Do ČR jsme přijeli o půl šesté ráno, šel jsem domů si hodit sprchu a o čtvrt na osm jsem už zařezával v práci :)

Ukrajina - sobota - Rachiv

Ráno jsme se vzbudili někdy kolem deváté. Nám s Kájošem nebylo úplně nejlíp, ale docela v pohodě. Když jsme Pepovi a Pítrovi vyprávěli jak jsme se dostali na ten banket, tak nám mrtě záviděli :))

Pepa s Pítrem šli pak koupit nějaké pečivo na snídali a džus, my s Kájošem jsme ještě zůstali ležet. Po snídani jsme vypadli z hotelu s tím, že zajdem ještě někam na čaj. Zašli jsme do nejbližší hospody (v pátek jsme tam byli též, ale ono nebylo moc hospod, ve kterých bychom v pátek nebyli :)) a dali si čaj.

Jak už bylo zvykem, číšnici jsme totálně odbourali, chudák ten smích nejdřív dusila v sobě a pak už to nedala. Tentokrát to zařídil Pepa tím jak se všemu divil :)) V pátek to bylo taky - v každé hospodě, sotva jsme si objednali, tak se začly číšnice smát. V jedné hospodě dokonce musela vprostřed objednávky utéct do kuchyně se vysmát a pak se vrátit. Pak se ještě z kuchyně na nás přišla podívat nějaká babi - z dálky nás koumala a když si všimla, že ji též koumáme, tak nám zamávala :))

Po čaji jsme se vydali na autobusák, další směr byl opět Rachiv - tam jsme se měli potkat znovu se Zuzkou a Fikym a dát si zas konečně šašlik. Do prvnícho busu, který přijel jsme se nevlezli, protože to byl jen minibus a byl plný lidí. Ten další, o hodinu později už byl velký a tak jsme se vydali na cestu - to bylo někdy po druhé hodině. Do Rachivu to trvalo zhruba dvě hodiny.

Hnedka jsme zašli do naší oblíbené hospody na boršč a do koliby na šašliky. S plnými žaludky jsme se pak vydali na hotel se ubytovat. Tam jsme potkali Zuzku s Fikym a šli jsme ještě na večer na chvilu posedět do koliby abychom si navzájem sdělili zážitky za poslední tři dny, kdy jsme byli rozdělení na dvě skupinky.

Byli jsme ubytovaní v tom samém hotelu jako předtím, ale v jiných pokojích - tentokrát jsme měli 3 pokoje po dvou (předtím to byly dva po třech). Tohle bylo, protože Fiki se Zuzkou už tam byli dřív a tak si vzali pokoj jen pro sebe. Ty pokoje byly stejně velké, taky tam byly tři postele, rozdíl byl v tom, že byly starší, hůře udržované, s horší koupelnou, ale byli levnější :) Taky jim tam nad ránem vypadlo topení a elektrika, takže tam též byla kosa, ale to nám vůbec nevadilo ... oproti Ťačivu to byl  luxus :))

Ukrajina - pátek - Ťačiv

Týpkovi jsme večer řekli, že budem spát dlouho, takže ať si přijde pro peníze kolem jedné :) Neměli jsme už kam spěchat. Sice jsme měli ještě celý pátek a sobotu, ale nikomu z nás se nechtělo jen na tak krátký výšlap - protože bychom se motali pořád někde dole, chtělo by to kdyžtak tak tři dny. Rozhodli jsme se, že se pojedem podívat do Ťačiva (tam odkud jsme původně měli odjiždět zpět do ČR).

Ukázalo se to jako dobrá volba - byl to pro mě hodně zajímavý zážitek, zejména díky večernímu tour de pub ... Ale po pořádku. Týpek za náma přišel někdy po jedné, my mu zaplatili a šli na bus. Nasedli jsme do jakéhosi minibusu, který nejel do Ťačiva, ale posunul nás aspoň správným směrem. Nevím jestli to byl taxík nebo normální linka, každopádně nám týpek nabízel, že nás hodí za 200 hřiven až do Ťačiva (podle ceny to byl nejspíš taxál). Tolik se nám utrácet nechtělo, takže jsme vysedli s tím, že si vté dědince, kam jsme dorazili vyměníme peníze a pojedeme do Ťačiva busem. Hned se nás ale zase chytili místní taxikáři a začali nabízet ...

Týpek, že nás za 200 hřiven do Ťačiva hodí ... to jsme mu řekli, že to je moc, že to nedáme. Tak týpek, že nás tam vezme za 150. To už bylo lepší, ale my měli jen éčka. Tak jsme se ho zeptali jestli bere éčka. Že prý jo a že nás tam za 20 éček hodí :)) Dobrý borec, nejdřív nám sleví na 150 a pak by to v éčkách stálo víc než 200. Tak jsme ho poslali do prdele. Slyšel to ale jiný taxikář, který za náma přišel a že nás tamvezme za 10 éček. To už znělo rozumně. Naskládali jsme se do jeho minibusu, který jsme celý obsadili (díky batohům). Z toho týpek vůbec nadšený nebyl, páč chtěl cestou ještě nabírat další lidi, ale tak co už, deal je deal.

V Ťačivu jsme si zašli do banky vyměnit peníze - každý jsme vyměnili zbývající éčka co jsme měli a šli jsme se ubytovat do hotelu. Zakotvili jsme to v prvním hotelu, na který jsme narazili. Ve dveřích nás přivítala baba se založenýma rukama, která chraptěla "U nás chladno". My jsme ji řekli ať není nervózní, že jsme zvyklí, že to berem. Za 30 hřiven na osobu nám dala klíče od pokoje.

Velmi brzo jsme zjistli, že chladno není největší problém toho hotelu. Byla tam plíseň na stěnách, když se zavřely dveře, vypadlo okno. Dveře na balkón (společný s vedlejším pokojem) se nedaly příliš zavřít. Z lustru trčely neizolované dráty, místo kliky byl provázek, na záchodě byla díra jako prase ve stěně ... voda tekla jen tak někdy - fakt mazec :)) Neměli jsme v plánu tam příliš trávit čas, takže to bylo jedno, shodili jsme batohy a šli do "víru velkoměsta".

Obrazili jsme několik hospod než jsme si našli svoji oblíbenou. Byla to taková příjemná malá hospůdka ne zas tak daleko od našeho hotelu. Během toho večera jsme tam byli třikrát - pořád jsme se vraceli. Byly tam tři milé číšnice, které se nám pořád smály. Až pak jsme s Kájošem zjistili proč - bylo to kvůli kšandám :))

Co nás zarazilo bylo to, že v žádné hospodě se po osmé nevaří a nedalo se tam najíst - ani žádná klobása/utopenec, prostě nic :/ V té naší hospodě se třema slečnama, ale zrovna probíhal banket nějakých místních pohlavárů ... a ten vypadal víc než lákavě.

Pepa šel docela brzo na pokoj, protože mu bylo nějak blbě, Pítr ho velmi brzo též následoval, takže jsme zbyli jen já a Kájoš. Začli jsme se bavit s těma číšnicema. Bylo to moc zajímavé. Kecali jsme tam s nima několik hodin, až jsme zbyli v té hospodě jen my, číšnice a tři pohlaváři na banketu. Pak jedna z těch holek říkala, že šéf nás chce poznat. A tak jsme se dostali na ten banket a začali jsme tlačit do hlavy místní specialitky - nakládaná rajčata, luxusní karbanátky, řízečky, klobásky, ... mňam. Bohužel k tomu patřila taky neodmyslitelná vodka. Ale ta se nepije jak u nás, že si dáme jednoho panáka, pak dlouho nic, pak dalšího. Tady se pilo po malých panácích, ale zato pořád, kontinuelně ... bylo to náročné ... já jsem si od toho vždycky chodil odpočívat za holkama, Kájoš tam byl s borcema celou dobu - hardcore.

Moc nevíme jak a kdy jsme se dostali na hotel. Ráno bylo taky veselé - Kájoš se vzbudil s botama na nohách, v rukavicích a bundě, skrčený na posteli spolu s batohem :)) Prostě jak přišel tak lehl, ani nesundal batoh z postele, takže spal v klubíčku ... mazec. Ač to byla náročná noc, bylo to super. Dozvěděli jsme se zajímavé věci - jakože hodinový plat těch holek je 5.4 hřiven, což je nějakých 12 korun ... na to, že oběd v hospodě stojí minimálně 15 hřiven je to sakra malý plat ... vydělávat 3 hodiny jen na oběd mi přijde fakt mazec. Taky že prý je potřeba zaplatit 1500 éček za vízum do ČR. Trochu mě zklamalo, že i když se učily 5 let anglicky, tak věta z nich nevypadla ...

Co mě dost zarazilo bylo jak se ty holky bály šéfa, měly z něho skoro strach. Vždycky když přišli do místnosti s tím banketem a my tam seděli, tak se na nás ani nepodívaly, ani se neusmály ... když jsme pak byli sami ve vedlejší místnosti, tak byly úplně v pohodě, smály se, povídaly ... Taky nějak přišla řeč na to, že se mi Taťána  (jedna z těch holek) líbí ... týpek hned, že to není problém, že jestli ji chci, tak ji prostě budu mít, že mi ji zařídí ... kdybych řekl jo, tak chtě nechtě by musela jít, mazec jak se tam k nim chovají.

Ráno jsme pak po kapsách nacházeli jména a telefonní čísla na ty pohlaváry (šéf policie, šéf té hospody, týpek co měl narozky) a taky adresy na ty holky, musíme jim pak někdy s Kájošem napsat :))

Ukrajina - čtvrtek - Svidovec

Ve čtvrtek jsme vstávali klasicky v pět ráno. Násnídali se, dali trochu čaje, sbalili stany a vyrazili na cestu. Bylo naprosto dokonalé sledovat jak vychází slunce a jak začíná ozařovat vrcholky těch hor ... opět fotky zdaleka nevykreslí to co bylo vidět.

Opět bylo celý den naprosto luxusní počasí. Šli jsme jako draci a řekli jsme si, že ten Svidovec v tenčtvrtek dáme celý. Hnací silou byla vidina dalšího šašliku :)

A taky že jo, ačkoli to bylo orientačně náročnější, Pitr s Kajošem to vždycky pokoumali a šli jsme dobře. Ve dvanáct jsme byli na předposledním vrcholu hřebene, tam jsme dali přestávku na oběd a fičeli na poslední kopec.

Pak začal sestup ... ten byl, jak u nás bývá zvykem, nejobtížnější části celého přechodu. Hlavním faktorem bylo to, že sníh začal hodně tát (slunko pražilo fakt mrtě, šli jsme jen v jedné vrstvě - tenká Moira). Dalším faktem bylo to, že ty svahy byly tak trochu lavinové ... Dali jsme rozestupy a všechno v pohodě. Jednu lavinu jsme ale zažili. Na vadlejším svahu. Pitr šel první a najednou se zastavil a otočil se na nás ... my nic necítili. Když jsme ho došli, říkal že to pod ním hrozivě zahučelo, ale že nic, že dobrý. Pak se ohlídneme na vedlejší svah a tam se sesunula jedna malá desková lavina ... Nic by se nestalo ani kdybychom stáli na ní, protože se sesunula jen tenká svrchní vrstvička, ale pro morál by nebylo to určo dobré nebylo. Každopádně my byli po obědě v dobré náladě, takže nás to nerozhodilo a opatrně jsme šli dál.

Bylo to tak, že z 1800 metrů toho posledního kopce se sešlo na 1300 na nějakých šesti kilometrech - došlo se k vysílači a pak to byl sestup na 430m (tj. převýšení 900 m!) na třech kilometrech. To bylo neskutečná morda, byl to sešup jako prase a mě už docela bolela chodidla (propotil jsem boty zevnitř a tak spodky noh začaly dřít). Těsně před koncem už jsme museli i sundat sněžnice protože místy nebyl vůbec žádný sníh. Klouzalo to, jen co je pravda. Opět poslední kilometry nám daly pokouřit víc než předchozích 25 dohromady.

Ale dorazili jsme do vesničky před Krásnou, tak jak jsme chtěli. Zašli jsme si tam do hospody na jedno, abychom si odpočali a pořešili co dál - jestli zůstat tady a najít hotel, nebo jet rovnou do Ťačiva a najít hotel tam. Jak už to ale bylo u nás zvykem, problémy se vyřešily tak nějak samy. Hospodská totiž zřejmě dala echo místímu kšeftařovi, že má v podniku zápaďáky a za chvilu přiše týpek do hospody jakože na kvas. A hned na nás jestli nepotřebujeme přespat, že má hotel. My, že jo, ale že nemáme hřivny. Týpek byl flexibilní a s éčkama neměl problémy. Tak jsme řekli že jo.

Za půl hoďky pro nás dojel autem - čtyři s batohama jsme se opět jako sardinky naložili do jeho káry a týpek nás dovezl na chatu, kterou měl v té vesnici. Byla to docela hezká dřevěnka se saunou a bazénkem. V patře byly dvě velké ložnice a gauč s televizí ... Na fotkách a na první pohled to vypadá fakt vychytaně ... Jak už jsme si ale všimli, na Ukrajině je všechno jen na venek (pokud vůbec), ale detaily jsou těžce nepořešené.

Například ta sauna spolu se sprchou byly v kuchyni - prostě když se ta sauna rozhycuje a udělá se tam pára, tak jde všechno do kuchyně - žádné odvětrávání ... týpkovi to tak do dvou let zhnije ta chata (ještě se chlubil, že je všechno přírodní, že nemá to dřevo nalakované). Taky tam nebyl dřez a záchod. Nám to bylo fuk, ale jestli se chce týpek profilovat na západní klientelu, tak s tou kadibudkou (byť s přišroubovaným plastovým prkýnkem :)) to podle mě neošéfoval. Každopádně pro nás to byl luxus - za 10 éček jsme měli na den celou chatu pro sebe.

Navíc týpek hned, jestli nemáme hlad, že nám sousedka něco navaří. Za dalších 15 éček jsme dostali plnou mísu boršče, kotel brambor s česnekovým masem a cibulkou, velkou zavařovačku smetany (mňam!), bochnk chleba a velkou misku s nakládaným zelím. Nacpali jsme se až k prasknutí - za 4 éčka na osobu luxusní cena na to kolik jsme se najedli a jak dobré to bylo.

Taky nás týpek ještě hodil do magazínu, abychom si mohli nakopit pivka. Takže to byl opravdu luxusní (ale zasloužený po tom, kolik jsme toho ten den ušli) zevling :) Spalo se též luxusně.

Ukrajina - středa - Dragobrat

Ráno jsme se vzbudili někdy kolem půl deváté ... nikam jsme moc nespěchali. V klidu jsme se vyškrabali z postele a v plánu jsme měli jít se někam nasnídat (den předtím jsme si koupili v magazinu jen věci na cestu). Byli jsme tam největší zápaďáci, tak jsme si říkali, že si zajdem na čaj a vajíčka do nějaké hospody. Nejdříve jsme vlezli do jakéhosi luxusního hotelu (ten byl fakt luxusní ale taky ty ceny tomu odpovídaly ... zas takoví zápaďáci jsme nebyli :)) Po chvilce hledání jsme narazili na jakousi kavárnu, tak jsme do ni vlezli.

Byla to naprosto typická socialistická kavárnička s velkými záclonami, pár stoly a pultem, za kterým stály dvě babky. Na pultu měli vystavené nějaké pirohy, ořechovéšátečky a tvarohový krém v poháru ... to je všechno. Když jsme se zeptali, jestli má vajíčka (ukrajinsky se to řekne jajíčka :)) tak se musela jít podívat dozadu ... když jsme chtěli čaj, tak nejdřív, že prý nemá, ale pak se podívala na hodiny a říkala že asi už bude ... :)

Každopádně nakonec bylo všecko a vajíčka byla luxusní - bylo to volské oko na měkko s řepou a zelím - zvláštní kombinace, ale ta řepa k tomu fakt pasuje! Úplně výborný byl piroh - bylo to takovémastné koblihové těsto, uvnitř kterého bylo buďto zelí (ta lepší varianta) nebo bramborová kaše (to už mi tolik nechutnalo).

Takto posilnění jsme se vydali na cestu do Dragobratu - lyžařského střediska, kde měl započnout náš druhý pochod přes Svidovec. Došli jsme na parkoviště taxíků a tam byl náš starý známý šéf taxikář. Samozřejmě jsme jeli s ním.Vyhodil nás asi 6km před místem kam jsme potřebovali dojet, protože tím svým autem už by tam nevyjel ... začínalo tam stoupání a cesta byla jen taková téměř polní.

Každopádně jsou tam připravení na lidi, kteří nepřijedou vlastní 4×4 károu ... parkovaly tam Gazíky. Borec nám říkal, že za 200 hřiven nás hodí nahoru ... nikdy bych nevěřil, že se 6 lidí se šesti megabaťohy naskládá do jednoho Gazíku ... každopádně se nám to povedlo a šéf to s náma vyfičel až nahoru. Nezapomenutelná cesta, Gazík fakt respekt :))

V Dragobratu jsme měli v plánu vyjet lanovkou nahoru, abychom nemuseli šlapat po sjezdovce (jednak je to pruda šlapat mezi lidma pod vlekem a druhak by do nás mohli vrazit nějací lyžaři). Než jsme vyrazili, zašli jsme se ještě posilnit na boršč. Tam se mimo jiné rozhodlo, že Zuzka s Fikym s náma Svidovec nepůjdou, protože Zuzka měla dorasované palce z minulého přechodu a nechtěla to riskovat. To bylo určitě rozumné.

Po polívce jsme dorazili k vleku, koupili lístek, stoupli do fronty ... a vlek se pokazil. Borci nejdřív, že je to v pohodě, že za 5 minut to už pojede. Po hodině čekání už lidivčetně nás začínali být dost nervózní a přestali jsme týpkovi žrát to, že ze dalších 5 už to fakt pojede ... Chtěli jsme vrátit prachy. Týpek, ale moc vracet nechtěl a pořád, že ať se nebojíme, že to pojede. Navíc nás tam začal prudit děda z horské služby, jestli prý máme lana a že nás tam nepustí. Kájoš, ale ukázal průkazku ČHS a týpek se nakonec spokojil s tím, že jsme si na něj vzali číslo a slíbili mu, že kdyby něco, tak zavoláme. Po dvou hodinách čekání Pepa vlítnul na týpka s lístkama, že je chcem vrátit a ty prachy z něho dostal. Takže jsme se přesunuli k druhému vleku, který sice vedl na vedlejší kopec, ale pořád lepší než šlapat ze zdola a hlavně byl v provozu.

Nahoře jsme nasadili sněžnice a druhý přehod byl započat. Bylo asi tak půl třetí. Bylo opět nádherné počasí, ale fučel hodně silný vítr. Fakt hodně. Měli jsme všichni obličejové masky a byli jsme až do poslední tečky zahalení.

Šli jsme asi až tak do pěti, když jsme došli na místo, kde jsme se rozhodli, že zakempíme. Nebylo to nijak ideální místo, jednak proto, že tam strašně fučelo (ale to bylo všude před a dál to samé) a taky tam nebylo moc sněhu na udělání záhrabu ... mohlo tam být jen tak 30 cm maximálně. Měli jsme dva stany a rozdělili jsme se na Kájoše a Pítra ve větším stanu a mě a Pepu v menším.

Pepa měl dobrý nápad postavit stan kousek od zafoukaného a zmrzlého stromu - ušetřilo nám to dělání kusu závětří. Taky naše místo bylo lepší v tom, že v okolí se dali dobře vysekávat kvádry na postavení závětří. Měli jsme to docela luxusně postavené, ze tří stran a dost vysoko (skoro až do výšky stanu). Vzhledem k tomu, že jsme měli letní stan, tak neměl sněhové pásy a kolíky jsou v takovém terénu nanic, takže jsme stan kotvili jak se dalo - přivázat na sněžnici, zaházate sněhem, nebo probléct hůlku a zaházet sněhem apod. Zejména přehodit tropiko tak, aby neuletělo v tom větru bylo docela zábavné (Kájošovi s Pitrem to málem fakt uletělo).

Stavěli jsme to skoro hodinu, dost unavení jsme zalezli do stanu a začali tlačit do hlavy. Během toho jsme tavili sníh, abychom naplnili termosky na další den ... opět jsme se přesvědčili, že jeden vařič pro dva lidi je málo Trvalo to strašně dlouho.

Noc byla v pohodě. Sice strašně foukalo a než jsem si zvykl na ty nápory větru, tak mi chvilu trvalo než jsem usnul, ale zas tak dlouho ne :) Nám s Pepou díky dobrému závětří do stanu nefoukalo, kluci ráno říkali, že jim teda jo ... ale oni to závětří měli mnohem nižší a jen ze dvou stran.

Ukrajina - úterý - rest day

Ještě než jsme došli do Hoverly (vesnička), prošli jsme bránou národního parku. Tam nás odchytli hlídači parku, že musíme zaplatit poplatek za vstup do národního parku ... no, sice jsme z toho parku právě vycházeli, ale tak samozřejmě jsme nechtěli dělat problémy a zaplaili jsme.

Týpek chtěl po nás 10 hřiven na osobu. To samozřejmě je naprosto v pohodě částka. Týpek ale z nás měl z nějakého důvodu pocit, že se nám to nějak nezdá a tak přifičel s vytisknutou nějakou vyhláškou, že se za vstup platí. Na té vyhlášce bylo napsané, že se platí 15. Týpek nám zdůrazňoval, že správně bychom měli platit 15, ale on, že chce jen 10 :)) Sranda. Každopádně jsme měli jen stovku bankovku a týpek už se neobtěžoval nám vrátit drobné ... takže sice chtěl 10, správně to mělo být 15, ale nakonec to bylo 17, že ... dal nám ale jakousi velkou brožuru (spíš knížku) s obrázky a textem o tom národním parku ... že prý je to dárek ... My to nechtěli, protože jednak si to nepřečtem moc v té azbuce, ale hlavně nikdo nechtěl tahat navíc v báglu takovou těžkou potvoru. Týpek se ale tvářil dost uraženě, když jsme mu to vraceli, tak jsme si to raději vzali a nechali jsme to pak v autobuse, který nás zavezl do Rachiva dalším cestujícím na počtení :)

V Hoverle nás přivítalo auto s pečivem z Jizerských pekáren :)) Kdoví kde se takové auto tam vzalo. Zjistili jsme kde parkuje bus a kdy odjíždí - měli jsme štěstí, protože zrovna jel za půl hodiny. Neměli jsme ale už žádné hřivny a tak šel Kájoš za autobusákem, esli nás vezme i za éčka. Autobusák, že jasně. Dokonce to ještě zakombil tak, že jsme se s ním domluvili, že nám zařídí veksláka v Rachivu až dojedem :)

V autobuse cestou nastoupilo docela dost lidí, ke konci to bylo docela i namačkané. Lidi na nás koukali jak na zjevení. Ono to možná taky bylo tím smradem, který se z nás pravděpodobně linul ... chuděry dvě docela pěkné holky přistoupily zadníma dveřma a daly si asi docela mordu být vedle nás tak blízko :))

Když jsme dojeli do Rachivu, tak lidi vystoupili, řidič zavolal vekslákovi, ten přifičel, autobusák zavřel dveře a už se vevnitř obchodovalo :) Byl to zase náš známý vekslák co vytáhl štos peněz a začal dealovat. Každý jsme si vyměnili 50E, protože jsme chtěli ten den spát v hotelu a taky se pořádně najíst.

Vzhledem k tomu, že jsme všichni (kromě Pepy) měli úplně promočené boty, tak jsme si šli na místní tržiště koupit pantofle, abychom boty mohli nechat sušit na hotelu a mohli někam zajít na jídlo/pivko. Pantofle nás stály 20 hřiven :)) Na tom tržišti měli samé luxusní značkové zboží Adidas (to mě nepřekvapilo, Adidas je i u nás na tržištích), ale co mě dostalo byly rukavice The North Face s membránou crowntex :)) Z toho jsme měli vánoce ještě dlouhou dobu.

Když jsme nakoupili pantofle, šli jsme na hotel. Ubytovali jsme se do dvou pokoju po třech lidech. Na osobu to bylo 60 hřiven na noc, což bylo v pohodě. Pokoj docela v pohodě, topilo se tam, bylo kde vysušit věci, což bylo to hlavní. Voda sice teplá netekla, ale sprchu jsme si dali, studená voda nám zas tolik nevadila (nebyla ledová, jen studená).

A pak jsme vyrazili v pantoflích, jak největší kingové do města na jídlo - na šašlik, na který nás Kájoš během prvního přechodu tak nažhavil. Vlezli jsme do první hospody, na kterou jsme narazili - byla hodně luxusní. Číšnice byla taková profesionální - bylo vidět, že ta hospoda chce být v západním stylu. Dali jsme si boršč - ten byl naprosto geniální. Pak jsme si chtěli obědnat šašlik, ale měli už bohužel jen jednu porci ... tak jsme se rozhodli, že si ji dáme všichni dohromady jako ochutnávku a pak zajdem do jiné hospody.

Když jsme vyšli ven hledat nějakou hospodu se šašlikem, tak jsme potkali našeho taxikáře. Ten nám poradil Kolibu. To byla hospoda naproti našeho hotelu. Luxusní dřevěnka v parádním stylu.

Tam už šašlik měli ... Byla to bomba, já Kajoš, Pepa a Pítr jsme každý natlačili tři porce po 100gramech šašliku, k tomu tři porce brambor s česnekem dělaných na ohni ... luxus, napráskali jsme se ... mňam. Usínalo se nám ten den hodně dobře. Šašlíkové orgie byly prostě boží.

Ukrajina - pondělí - sestup

Sestup, který jsme odpoledne v pondělí zahájili byl nakonec trochu delší a značně obtížnější než jsme čekali :) Nutno říct, že sestup z hřebene do městečka Hoverla byl mnohem, mnohem náročnější než výstup a přechod hřebene.

Ze začátku to byla pohodička, sice jsme se i ve sněžnicích bořili až po pás, ale měli jsme hodně dobrý morál, takže jsme na mnohých místech prostě sedli na zadek a kopeček sjeli po něm ... tohle bylo v klidu. Pak jsme se ale dostali do výšek, kde začínaly stromy ...

Věděli jsme, že dole jsou říčky, které vedou do údolí k cestě, kam my chceme, ale báli jsme se, abychom nesešli příliš ke korytu těch řek, protože kolem koryta se jde typicky hodně blbě (protože bývá dost ve tvaru V).

Každopádně se nám to podařilo (a to už dostat se tam byla morda, přes všechny spadané klády, hluboký sníh, klacky a jiné pasi) a netrvalo dlouho a už jsme byli jsme kousek nad korytem řek a říček ... bylo tam mrtě malých toků, které se různě křižovaly.

Dokud jsme se ještě aspoň trochu drželi nad tím korytem, tak to bylo jakž takž ok. Když nás to ale svedlo fakt až do těch toků začla ta opravdová morda. Brdit ty řeky přes šutry ve sněžnicích byla občas docela prdel. Když už se začalo stmívat a my se dostali do místa, kde ta řeka byla hodně široká a nebyly tam žádné šutry, po kterých by se dalo přejít, jen led, který vypadal hodně nestabilně bylo to dost nepříjemné.

Byli jsme unavení a z obou stran jsme byli sevření docela prudkým stoupákem ... nezbývalo ale nic jiného než se vyšplhat nahoru. To byla fakt morda. S tím batohem ani nevím jak jsme se tam všichni vyškrabali. To byl vždycky zásek snežnicí (fixnutou) zaboření ruky do sněhu (se štěstím se chytnout nějakého kořene nebo větve) a posunout se o deset centimetrů nahoru ...

Než jsme se vyškrabali po té stěně, byla už tma, vytáhli jsme čelovky a šli dál. Ani ne za 100 m jsme zjistitli, že to, kam jsme se vyhrabali končí a vede to dolů k jiné řece, která se vlévala do té původní ... jinými slovy byli jsme na rohu výběžku ... takže jsme to sestoupili a naštěstí se nám povedlo crossnout tu druhou říčku.

Ušli jsme ještě pár set metrů a před dalším brodem už jsme byli tak vyhladovělí a unavení, že jsme se rozhodli, že pro dnešek zakempíme a dojdeme to až další den. Aspoň jsme si poprvé vyzkoušeli stan (sice bez záhrabu, protože jsme byli už hodně dole a schovaní mezi stromama, ale aspoň jsme byli mokří a ve stanu, takže trochu "opravdového" kempení :)).

To se ukázalo jako velmi dobré rozhodnutí, protože jsme sice už nebyli daleko, ale za tmy a tak vyšťavení bychom přešli malé mostky, které tam pak dál byly a značně usnadnily cestu. Navíc to bylo dobré pro náš morál, který byl ke konci už fakt hodně slabý.

Další den jsme plni energie došlapali až k cestě vedoucí do městečka Hoverla (už to bylo jen pár brodů a dva pofiderní mostky - bylo to fakt kousek).

Ukrajina - pondělí - Hoverla

V pondělí jsme se opět vzbudili v pět ráno, tak abychom toho co nejvíc ušli dokud je sníh zmrzlý ... když na to praží slunko a je to mokré, tak se to lepí (a navíc stejně hned jak se setmí, tak není co dělat, takže se jde velmi brzo spát a tak se dá vstávat hodně brzo úplně v pohodě).

Vyšli jsme ještě za tmy s čelovkami ... postupovali jsme hodně dobře a ani jsme se nenadáli, už jsme byli v poslední části pod Hoverlou - před největším finálním stoupákem po žebru Hoverly (převýšení z 1850 na 2060).

S Kájošem jsme za chatou ještě před výstupem nechali jistou zátěž, kterou se nám už nechtělo nosit (byla tam naštěstí taková chajda, takže jsme to vykoumali za tou chatou v závětří :))

Výstup nebyl zdaleka takový jaký jsem ho čekal. Já očekával fakt mordu, ale (možná díky odložené zátěži) se šlo dobře a udělali jsme čup čup čup a byli jsme nahoře :) Dopili jsme slavnostně zbytky slivovice, kterou jsme měli - nejvyšší hora Ukrajiny byla zdolána.

Opět, to co jsme tam viděli se nedá popsat slovy a i fotky jsou jen slabý odvar ... Pod náma byla většina nižších částí zakrytá v mracích ... cítili jsme se jako bohové na Olympu ... mazec.

Sestup až do nějakých 1700 byl příjemný, nebořili jsme se, šlo se parádně, pořád jsme byli nad mraky, takže bylo krásně sluníčko, bylo vidět. Když jsme se ale dostali níž, do těch mraků, už tak hezky nebylo. Neviděli jsme na 20 metrů, začalo fučet a museli jsme jít hodně blízko sebe, abychom se nerozpojili a neztratili. I orientace byla náročnější. Každopádně Zuzka s Pítrem a Kajošem to zvládli a dostali jsme se tam, kam jsme chtěli. Před posledním kopcem hřebene, který jsme měli naplánovaný ještě přejít pořád bylo docela hnusné počasí a docela jsme zvažovali, že se na ten poslední kopec vyprdnem a začneme sestupovat už před ním ...

Jakoby to ale počasí slyšelo a mraky se rozehnaly a začalo zase svítit sluníčko. To bylo hodně dobré na náš morál a tak jsme se samozřejmě plní nového elánu (oběd též dost pomohl :)) vydali na ten poslední kopec. Nelitovali jsme, opět luxusní výhled.

Odtud jsme pak začali podle původního plánu sestupovat. Vzhledem k tomu, že bylo ještě dost brzo (mohlo být kolem dvanácté), tak jsme si mysleli, že to možná dáme ještě ten den ...