V sobotu ráno jsem se probudil do naprosto zasněženého Trondheimu, přes noc napadlo tak 20 čísel a bylo úplně nádherně. Vlak do Langlete nám jel 9:50. (Byla to cesta téměř dvě S Pepou a Sandrou jsme šli pěšo, takže jsme vycházeli 8:40 z Moholtu. Na nádraží jsme došli docela brzo, takže byl čas i na pár foto experimetnů ...
Když už jsme seděli ve vlaku, zhruba pět minut před odjezdem mi zvonil telefon ... byl to Pascal. Vzal jsem to a skoro vůbec jsem mu nerozumněl, protože do toho strašně fuňěl a znělo to jako by byl uprostřed tornáda, každopádně pochopil jsem, že se ptá na město kam jedem ... On totiž volal za jízdy na kole a byl těsně před nádražím a potřeboval vědět kam si má koupit lístek :)) Stihl to na minutu přesně! Mazec jako prase - on se vzbudil v devět hodin a rozhodl se že kašle na školu a že s náma pojede! Dobré rozhodnutí. Hned nás bylo 6 a navíc s Pascalem je vždycky sranda a taky se dost vyzná - celou dobu naši skupinu vedl, jen díky němu jsme tu chatku vůbec našli v rozumném čase.
Když jsme byli na nádraži ještě mi volal Johaness a Matthieu, že oni a jejich parta (celkem 5 lidí) mají booknutou chatu poblíž, ale že se jim tam nasáčkovali nějací jiní lidi, tak esli by se nemohli přidat k nám. Samozřejmě to nebyl problém a najednou nás bylo 11. Docela dobrý výsledek na to, že pár hodin zpět jsme byli 4 :)) Oni do Langlete jeli autem (Johannes tady má auto), takže jsme je potkali až přímo na chatě.
Cesta byla super, bylo tam též dost sněhu. Nebylo to nijak náročné. Nejtěžší na celé věci bylo neztratit se. Neměli jsme nijak doboru mapu (oběcně tady v Norsku nemají vůbec dobré mapy, špatná měřítka a dost často nejsou dostatečně detailní), ale měli jsme Pascala, takže přestože jsme těsně před cílem vůbec nevěděli kde jsme, jsme chatu zdárně našli, hodinu a půl před Johanessovou skupinou.
V sobotu jsme už pak nic moc nepodnikli, protože už je tu tma od půl páté. Takže jsme se bavili uvnitř. Klasicky se kecalo, zpívalo, dělali různé ptákoviny ... Bylo to fajné, ale určitě bych raději strávil víc času venku než vevnitř.
Každopádně jsme si všechno vynahradili v neděli. Když jsme se vzbudili bylo tak perfektní počasí, že si to jen těžko člověk dokáže představit. Všechno zasněžené, mráz, sluníčko a padaly vločky velké jako prase. Nádhera! Plán byl udělat takové kolečko přes všechny blízké vrcholky, které byly poblíž a pak to sejít zpět do Langlete odkud nám jel vlak.
Bylo to geniální. Tenhle zimní hike jsem si snad užil nejvíc ze všech dosavadních hiků tady (a že jich bylo hodně a perfektních)! Šlo se mi výborně, navíc s Pascalem, Matthieuem, Pepou, Johanessem jsme dělali cestou různé kraviny. Skákali jsme do navátého sněhu z kopce, Pascal si dával dokonce frontflip a jiný HC stuff. Sjížděli jsme kopce pokryté ledovkou na batozích, vybíhali kopce ... no prostě mazec! Holky z toho tak unešené jako my nebyly, ale též se jim to moc líbilo (ono totiž takový výhled v tom počasí se nedá slovy ani popsat, tohle se prostě musí líbit každému).
Do Langlete jsme to v podstatě seběhli, měli jsme výborné tempo. Já jsem většinu cesty byl první, bavilo mě razit cestu. Cestou jsme naráželi na různé překážky. Moc pěkné bylo, když jsme museli slézat takový malý sráz. Bylo to ve dvou úrovních. S Pascalem jsme to seskočili a pak jsme na těch dvou patrech chytali batohy ostatních a pomáhali jim slézt.
Byli jsme ale rychlí až moc, protože v Langlete jsme byli dvě hodiny před odjezdem našeho vlaku. Johanessova parta byla v pohodě, ti prostě naskočili do auta a odjeli, ale s náma to bylo těžší, my byli závislí na vlaku. Navíc holky byly docela promrzlé (hlavně teda měly promoklé boty a čekat dvě hodiny v mínus pěti stupních s mokrýma nohama na zastávce venku je docela morda). Rozhodli jsme se, že budem stopovat. Rozdělili jsme se na skupinky po dvou. První šel Pascal s Pepou. Ti po pěti minutách zmizeli a byla řada na další skupince. To byla Sandra s Alicí - ty byly promrzlé úplně nejvíc a byl jsem hodně rád, když po dvaceti minutách měly též štěsí a nasedly do auta a zmizely. Poslední jsem šel já (byl jsem v suchu a relativně v pohodě, ne že by mi bylo vyloženě teplo, ale ty dvě hoďky bych v klidu přežil) a Tabea. Po asi tak osmi až deseti minutách se poštěstilo i nám a zastavil nám týpek s tím, že teda jede směrem na Trondheim, ale jen do Heimdalu, což je tak 13 km od Trondheimu. Říkal ale, že z tama by měly jset busy, tak jsme nasedli s tím, že buďto pak zase něco stopnem, nebo pojedem busem (což se mi teda vůbec nechtělo, protože jsme totiž měli koupené lístky na ten vlak - v sobotu jsme si koupili zpáteční - a víc už se mi fakt platit nechtělo, protože už za ten vlak jsme celkem zaplatili 226 NOK). V autě jsem se s týpečkem bavil. Byl to moc fajn člověk, jeho dcera studuje ve Skotsku, takže bylo vidět, že má pochopení pro zahraniční studenty na cestách a nakonec se zeptal, kde přesně v Trondheimu bydlíme, že nás hodí až domů. Byl jsem fakt moc rád.
Nejlepší na tom bylo, že jsem dorazil domů jako první, přestože jsem byl až poslední, kdo šel stopovat. Pepu s Pascalem totiž vyložili na nádraži, takže museli dojít pěšo (Pascal na kole) domů, což jim zabralo něco kolem hodiny. Sandru s Alicí sice taky dovezli až na koleje, ale jejich auto bylo tak trochu starší s hodně špatnýma pneumatikama, takže se na zasněžených cestách občas zastavili v kopečku a týpci (v tom autě byli nějací 4 mlaďoši, co taky jeli z cabin tripu) vyskákali a museli kola podsypat pískem atd. Tzn. byli hodně pomalí (jsem si dost jistý, že jsme jejich auto na dálnici předjížděli) :)) Toto byla skvělá tečka za celým tripem. Když jsem dorazil domů měl jsem strašně dobrou náladu. Navíc Pepa nás pozval na večeři, takže jsme se ještě výborně najedli a zhodnotili celý výlet. Celkové hodnocení 100/100!
Žádné komentáře:
Okomentovat