Přemluvil jsem Meg, aby s náma jela též, protože být v Norsku a nebýt na opravdovém cabin tripu, to je fail. (opravdovým cabin tripem je myšleno přespat v chatě bez elektřiny, tekoucí vody a jiných zbytečností uprostřed lesa v nedohlednu od civilizace bez signálu mobilu). Po zodpovzení otázek typu "A co tam jako budeme pít, když tam není zavedená voda?", "A jak se tam topí a kde se vaří, když tam není elektrika? To tam jako uděláme oheň v té chatě?" a "Jsou tam peřiny?" sice s odpověďmi úplně spokojená nebyla, ale rozhodla se že půjde a to i přes ty hlášené mrazy přes víkend.
V sobotu jsme si dali budíček na 7, protože sraz byl v 8 na parkovišti. Velká výhoda toho výletu byla, že jsme měli auta. Jel totiž s náma i Johannes a Thomas a oba sem přijeli z Německa autem, takže tu mají vlastní káry. Po menších problémech s nastartováním Johannesova auta (ty teploty se projevily hned od začátku) jsme vyrazili. Sestava v Thomasově autě: Thomas, Pepa, Sandra. V Johannesově autě pak Johannes, jeho kamarádka Mai, Tabea, Meg a já.
Chata byla na druhém břehu fjordu, takže bylo potřeba použít ferry. Na druhý břeh jezdí fakt velká ferry, vůbec bych nevěřil že se na tu loď vejde tolik aut! Zhruba někdy kolem dvanácté jsme byli na místě, kde jsme museli nechat auto a dál pokračovat pěšky. Nebylo tam kde zaprakovat, tak jsme to složili na nějakém soukromém pozemku. Byla tam nějaká stará paní - neuměla moc anglicky, ale Johannes umí trochu norsky, takže jsme od ní dostali povolení, že tam můžem parkovat.
Cesta nebyla dlouhá a byl to dost jednoduchý hike. Jediná věc, která ztěžovala cestu byl mráz, v sobotu ještě nebylo těch -20, ale bylo rozhodně méně než -10, takže stačilo když zafoukal jen nepatrný vítr a byla to morda - zejména na obličej. Když mi teklo z nosa a utřel jsem si to do rukavice, během sekundy ta voda na rukavici zamrzla! Ale jinak bylo úplně nádherné počasí - jasno a když kolem té dvanácté bylo i sluníčko trochu vidět, byla to fakt nádhera. Většinu trasy jsme šli přes zamrzlé jezero. Prostě jsme si to štrádovali prostředkem :) Strašně pěkné bylo, když zafoukal vítr a sníh začal vířit po povrchu toho jezera - dělalo to moc hezký efekt. Zhruba po dvou hodinách jsme k chatě dorazili.
Byla to moc pěkná chata, jedna z nejzajímavějších, na které jsem byl. Na druhou stranu tam byli jisté věci, které např. holky, zejména pak Meg, neocenily. Byly tam myši - celá podlaha byla pokrytá myšincema a i v nádobí se nějaký ten shit našel :)) Začli jsme tím, že jsme ten shit uklidili a vypláchli nádobí. Thomas rozdělal oheň a já s Johannesem jsme šli vysekat díru do jezera, abychom nabrali vodu na vaření a později na umývání. Led byl tlustý asi tak 15 cm a když jsme to prorazili, tak z toho začla voda vytékat skoro jako z pramene. Moc pěkné.
Ještě než se setmělo jsme se s Johannesem rozhodli, že si vyšlápneme na nedaleký vrcholek. Přidala se k nám Meg s Tabeou. Ostatní byli promrzlí a nechtělo se jim, zůstali v chatě topit. Výlet byl super, cestou jsme dělali totální voloviny, skákali do sněhu, lezli a věšeli se na stromy, dělali andělíčky ve sněhu, prali se, sjížděli kopečky po zadku a ... no zkrátka když jsme se vrátili tak nám zima nebyla :))
Na druhé straně ti, co v chatě zůstali byli pořád dost promrzlí, protože co byl trochu větší problém té chaty než myši (a už tak nějak pro všechny), bylo to, že kamínka v té chatě byla hodně malá a i po šesti hodinách usilovného topení byla v zadní části, kde bylo místo na spaní, kosa taková, že šla pára od pusy. Zhruba dvě hodiny trvalo než zavařila voda a my mohli uvařit těstoviny na večeři. S Pepou, Johannesem a Thomasem jsme se starali o udržení dobré nálady, protože holky tak nějak pořád měly starosi o to jak se bude spát v takové kose ... Za pomoci kytary se nám to docela dařilo, zpívalo se a minimálně Meg byla v pohodě a zpívala jak zamlada.
Po večeři Johannes navrhul, že by bylo fajné vyjít znova na ten kopec kde jsme byli odpoledne, že je venku hodně jasná obloha a že bychom mohli vidět polární záři. Já byl samozřejmě pro, Meg též a přidala se ještě Sandra a Pepa. Byla to opět úplně super procházka. Na tom kopci jsme jen tak leželi ve sněhu a pozorovali hvězdy. Tak jasnou oblohu jsem viděl naposledy na Lofotech. Totálně není šance v ČR vidět tolik hvězd. Polární záři jsme sice neviděli (i když zpoza kopce na severní straně se to trochu zelenalo), ale bylo to parádní.
Když jsme se vrátili k chatě, Meg se ještě nechtělo dovnitř a tak jsme si vylezli na střechu chajdy a leželi a pozorovali hvězdy odtama. Během těch 20 minut co jsme tam zevlili, jsme viděli asi tak 4 padající hvězdy. Nádhera!
Před spaním jsme ještě hráli inverzního Macháčka. Johannes měl s sebou plácačku rumu (rakouský Stroh - 60%, moc dobrá věc). Inverzního protože se pilo za odměnu. Alkoholu tady v Norsku pro nás fakt moc není, takže se nepije, když prohraješ, ale když vyhraješ, tak máš právo se napít :)) Tímhle jsme s bavili hodně dlouho (i dost dlouho poté co došel rum, který došel dost rychle). Když jsme šli někdy kolem půlnoci spát, byla pořád v chatě kosa jako prase. Obzvlášť ve spodní části, kde jsme byli. Měl jsem jen svůj malý tenký letní spacák, protože ten lepší co jsem koupil tady v Norsku jsem dal Meg. Docela morda spát ve spacáku do 11 stupňů zhruba v 0 stupních které tam v té části chaty byly (určitě to bylo kolem nuly, protože Sandra v noci použila moje pantofle na to jít ven a voda, která na nich byla, byla ráno zmrzlá).
Meg se v noci přesunula na lavičku ke kamnům a starala se v noci o oheň, moc toho ale ani tam nenaspala, protože furt musela přikládat (měla otevřené dvířka od kamen aby na ni šlo víc tepla a tím pádem to hořelo rychle). Já jsem naspal celkem tak 4 hodiny (měl jsem na sobě mrtě vrstev, takže jsem zas tolik nemrznul a usnout se dalo). V sedm ráno jsem se přesunul za Meg se trochu ohřát ke kamnům a převzal jsem starost o oheň. Pak konečně trochu zaspala.
Po snídani jsme začli pomalu uklízet a připravovat se na odchod. Plán byl vrátit se k autu jinou trasou, trochu delší, přes vělké jezero. Bylo opět nádherně, ale ještě větší kosa. Mohlo být tak kolem -17 a taky foukal mnohem silnější vítr, takže když jsme byli na odkrytém místě - např. na tom jezeře, tak to byla docela morda. Cesta byla hodně zajímavá. Byli jsme celkově hodně pomalí (Mai byla hodně pomalá a Johannes s Thomasem šli s ní a jistili skupinu ze zadu) a cesta byla náročnější než jsme si mysleli (bylo to dál a museli jsme jít sněhem, místy i docela hlubokým). Sandra, Tabea a Pepa vedli a byli dost napřed. Byla kosa, tak se něchtěli moc zdržovat. My s Meg jsme byli v prostřed, snažili jsme se čekat na poslední skupinku, porotože stejně měli klíče od auta oni, že ...
Většinou jsme s Meg nešli ve stopách první skupinky, protože vzhledem k tomu, že byli dost daleko a viděli jsme kam je potřeba dojít, často jsme to střihli kratší cestou. To se ukázalo jako ne úplně šťastné, protože tam místy byly docela pasti. To si tak jdeme sněhem a najednou křup a propadl se pode mnou led. Vůbec jsem netušil, že jdeme po zamrzlé vodě, totálně to vypadalo jako normální povrch jako všude okolo - bylo to nějaké malé jezírko, ale docela hluboké, protože jsem byl minimálně po kolena ve vodě a dna jsem se nedotýkal. Naštěstí se to prolomilo fakt jen pod nohama a zachytil jsem se rukama a vyplazil ven. Byla to hodně rychlá akce, takže voda se nestihla dostat přes softshell kalhoty a kapky hnedka zamrzly, takže nohy jsem měl úplně suché. Trochu horší to bylo s botama. Ty sice taky nepromokly, ale voda se do nich dostala vrchem, takže jsem měl tak trochu bazének v botě. V -17 nic příjemného, ale taky nic strašného, dokud jsme šli, tak mi bylo teplo, horší to pak bylo, když jsme jeli autem a prsty se nehýbaly, voda zmrzla a totálně jsem měl v těch botách led :))
Tohle se stalo ještě před tím než jsme měli přejít to velké jezero. Tak trochu to vneslo pochyby do skupiny, esli máme jít přes to jezero, když se propadlo nějaké malé jezírko, mohlo by se pod náma propadnout i to velké, že ... každpádně to velké bylo opravdu hodně zamrzlé, takže tam už se nebylo čeho bát.
Co bylo horší ... byli jsme mnohem pomalejší než jsme čekali a vzhledem k tomu, že jsme nešli po žádné značené trase, ale prostě prostředkem lesa, jsme se i trochu ztratili a začlo se stmívat. Byla hodina do úplné tmy a my pořád relativně daleko od auta (a ne úplně jistí tím, že jsme tam, kde si myslíme, že na mapě jsme). Byli jsme dost promrzlí, nemohli moc hýbat prsty na rukou, takže byl problém i jen mapu vytáhnout. Sandra to ale s mapou umí a vyvedla nás z kaše. Dost jsme se radovali, když jsme narazili na cestu, kterou jsme šli v sobotu tam. Do auta jsme nalezli totálně zmrzlí a trvalo pár minut než jsem byl schopný pořádně hýbat prstama na rukách. Když jsme dorazili k přístavu akorát začla ferry naloďovat, to nás moc potěšilo, protože čekat hodinu na další by byla totální morda.
Každopádně to byl suprový hike v neděli - viděli jsme naprosto nádherný západ slunce a vůbec celá cesta zpět byla úplně boží. Příroda tady je prostě úchvatná. Meg byla s výletem též spokojená. Sice říkala, že to byla nejhorší chata na které kdy v životě byla (což jsem čekal), ale výlet jako takový si užila. Mile mě překvapilo jak to celé zvládla.
Když jsme dorazili do Moholtu rozloučili jsme se a hnedka jsme se rozutekli domů, porotože na horkou sprchu se těšili totálně všichni. Po sprše a jídle (a když vypadli španěláci nalezlí u nás na bytě) jsme si s Meg vytáhli učení a rozložili to v kuchyni s tím, že ještě něco naštudujeme, protože bylo teprve 7 hodin. Každopádně se nám tak zavíraly oči, že jsme to v 9 zapíchli a šli spát.
Přidám časem ještě mnohem víc fotek až je Meg zpracuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat