Turecko - 8.8. - Erzurum, cesta do Isparty

Když ráno otevřeli autobusové společnosti kanceláře, vlezli jsme tam a chtěli si koupit lístek. Protože jsme tak nějak svůj zbylý cash, který jsme měli utratili za jídlo včera večer, chtěli jsme platit kartou. Bohužel neměli terminály (přestože obecně jsou v Turecku na tom líp s možností placení kartou než u nás!). Takže nezbylo nic jiného než vybrat z bankomatu - poplatky jsou sice velké, ale co už. Bus nakonec jel až v 7:30 a po drobných problémech po cestě (stáli jsme v nějaké zatáčce do kopce asi půl hodiny, protože se něco podělalo v motoru - spal jsem a vzbudil jsem se až ve chvíli, kdy stevard bral tu vodu v těch kelímcích a začali ji s řidičem nalévat do chladiče).

V Erzuru na nádraží jsme vyměnili peníze (žádný exchange tam nebyl, ale týpek z bus společnosti nás dovedl za strýcem v potravinách, který prodával krom potravin všechno možně a mimo jiné vyměňoval peníze. Takže jsme u něj vyměnili éčka za docela rozumný kurz - 230 lir za 100 E. Sranda taky byla jak se o nás začali prát ti agenti autobusových společností - sesypali se na nás a všichni chtěli vědět kam chceme jet. To my v tu dobu nevěděli, museli jsme se podívat na mapu, které město je nejblíž té jezerní oblasti, kam jsme chtěli jet. Když jsme to pokoumali (během doby co jsme to koumali ti agenti odešli), stačilo pak nahlas naslepo říct "Isparta!" a okamžitě se jakýsi agent chytl - přispěchal a už nás vedl do kanceláře společnosti :))

Bus nám jel za hodinu a půl. Ideální doba, protože jsme byli opět hladní a tak jsme potřebovali zajít na jídlo. Zapadli jsme do lokálky na autobusáku a natlačili zase nějakou masovou směs se zeleninou, polévku a ekmek. Když si tak v klidu pojídáme, koukneme přes okýnko do nádražní haly a koho nevidíme ... no jistě, že naše Poláky! Setkání bylo opět příjemné. Fakt mazec jak se naše cesty pořád střetávaly. Tentokrát to však už bylo opravdu naposled - oni totiž čekali na bus do Istambulu odkud jeli vlakem domů, do Varšavy. My naopak směřovali na jihozápad do Isparty. Během krátkého povídání s nimi jsme zjistili, že část z nich byla na výpravě v Norsku! Potom už přišel čas na rozloučení. Tentokrát už fakt finální. (Iza si dělala srandu že je to hrozné s náma, ať už vypadnem zpátky do ČR, že je to už nuda pořád nás "náhodně" potkávat :D)

Jídlem na tom busáku oficiálně začalo období našeho obžerství. Na cestě do Isparty jsme při každé příležitosti, na každé zastávce něco tlačili. Byli jsme z toho treku už riadně pohublí, takže s tím bylo potřeba něco udělat. Zejména jsme začli tlačit kebap všeho druhu (zejména však döoner kebap - to je ten ukrajovaný z pečícího točiče). Velmi dobrý jsme měli na jedné zastávce s chilli papričkama, zabalený v tortille.

Cesta jinak nebyla nic moc, byla dlouhá, přes noc a nedařilo se mi moc usnout a přestože bus byl poloprázdný, šéfovi vadio, když jsme se natáhli přes uličku.