Nakonec nám nezastavil nikdo jiný než opět náš týpek, který vezl nějakou slečnu našim směrem. Tak nás znovu naložil. Slečna byla z Istambulu a sama na vlastní pěst si šla prohlédnout Kačkar (asi jen ty vesničky turistické, ale i tak dobré, že si to dávala sama).
Týpek nás vyhodil ve vesničce před Ayderem. Tam jsme nakoupili chleby (celkem 6 chlebů) a jeli jsme busem do Ayderu. Když jsme dojeli bylo tam úplně krásně (od rána bylo krásně). Nejvíce nadšení jsme byli z toho jak je to tam všechno zelené - obrovský rozdíl oproti Ala Daglarům. Samotný Ayder byl dost turistický, ale tak nějak pořád ještě přiměřeně, takže že mi to nevadilo. Bylo to tam hezké.
Rozhodli jsme se, že se nevydáme na trek hned, ale že využijeme místních termálních lázní. Nejdříve jsme se šli ale najíst. V restauraci jsme si dali jejich typické masové koule s rýží a zeleninou. K tomu opět klasický salát a jejich typickou jogurtovou polévku. Všechno mi moc chutnalo (nikdy bych neřekl, že jogurtová polévka může být dobrá! hodně mi připomínala zelňačku).
Pak jsme se vydali do těch lázní. Ty byly samozřejmě rozdělené na pánské a dámské. Půjčili nám pantofle i ručník. Převlíkat jsme se moc nemuseli, prtotože můj úbor se velmi operativně (sunádním trička) změní v úbor plavací. Lázně byly rozděleny na dvě části - část s takovýma kamenýma umyvadlama, kde se člověk opláchnul studenou vodou (úplně před vstupem do lázní se samozřejmě každý osprchoval) a pak na část s bazénkem.
Když jsme vlezli do toho bazénku museli jsme okamžitě vylézt. Bylo to vařící jako prase. Lezli jsme dovnitř na několik částí a než jsme se ponořili po ramena tak mohlo uběhonut klidně 15 minut. Bylo to fakt horké. Pája např. nebyl schopný v tom plavat, protože jak známo, když člověk plave pocitově je to ještě více horké. Pak následovaly soutěže kdo dýl vydrží ponořený po ramena, kdo ten bazén přeplave apod. Z té horké vody se nám dělali na rukách varhánky jak nikdy - zejména Pájovi, ten měl po chvilce ruce jako mumie :) V další fázi jsme se aspoň 15 minu bavili v místnosti s umyvadlama, kdy jsme na sebe šplýchali studenou vodu a pak jsme si dávali vodní děla - člověk nabral vodu do mističky a vší silou to člověku napravo od něj švihl do tváře :) Jak malá děcka.
Všichni jsme pak byli takoví rozespalí a zralí spíš tak do postele než na trek :) Nic nebylo třeba hrotit a tak jsme ještě zašli na zákusek. Dali jsme si jejich (opět typický - v tom Ayderu jsme se chovali jak správní turisti) puding. Je to v podstatě normální puding, který je ale zapečený. Jak puding nemám nijak extra rád, tak tohle mi moc chutnalo. Podle průvodce se pak prý dá ještě koupit masový puding, ten jsme ale nikde neviděli (ale nijak jsme ho nehledali, takže klidně jsme si ho jen nevšimli). Po pudingu jsme si dali ještě baklavu - to je dezert dělaný jakoby z lístkového těsta s něčím vláčným uprostřed a politý medem (obecně velice rádi v Turecku dávají na zákusky med a obecně ho hodně i konumují, taky jsme viděli hodně včelích úlů na všemožných místech v Turecku).
Už během toho jak jsme jedli ty zákusky se obloha značně zatáhla a padla mlha. Podle průvodce v Kačkaru naprosto běžné. Ničeho jsme se nezalekli a vydali se na cestu do našeho prvního stanoviště - Kavrunu. Celou cestu nám mrholilo. Ale nám to nijak nevadilo, nálada byla víc než dobrá. Když jsme šli po cestě (normálně lidi jedou do Kavrunu dolmušem nebo autem, my šli pěšo) lidi na nás koukali zas jak na zjevení - že jdeme s velkýma batohama natěžko. Lidi nám ukazovali respekt, že jdem pěšo :D
Během cesty jsem zjistil, že v GPS mám pro Kačkar relativně slušné mapy z OpenStreetMap (jako nic moc, ale proti Ala Daglarům, kde nebyl na mapě ani puntík to byla mrtě dobrá mapa :D), dokonce s vyznačenými některýim místy, kam jsme plánovali jít.
Cestu po prašné cestě, kde se občas vyskytlo nějaké to auto (ale protože se udělalo fakt hnusně, tak už dost málo - spíš pár aut na cestě zpět do hotelů :)) jsme si zpříjemnili přestávkou u řeky, kde jsme natlačili vodní meloun. Hrou na vážné tváře a odvalováním balvanu do řeky (během toho, co jsme zrovna balvan měli uprostřed cesty chtělo projet auto ... no tak muselo chvilu počkat :D)
Do vesnice jsme došli mnohem později než jsme původně mysleli, že tam dojdeme. Dorazili jsme až za úplné tmy s čelovkama, už docela navlhlí od toho neustálého mrholení a husté mlhy. Jako první jsme narazili na místní hospodu (jako v Tureckém smyslu - tj. no alcohol). Byli tam nějací staří dědci na zápraží, vevnitř hráli dědci karty a nějaká děcka tam sledovala televizi. My si dali čaj a byli jsme docela rádi, že sedíme někde kde neprší (nedá se říct úplně v suchu, protože i tu hospodu měli jakousi navlhlou, ale prostě tam nepršelo :))
Pak jsme se vydali hledat místo, kde přespíme. Tak nějak tajně jsme doufali, že nás někdo ubytuje (a ideálně i nakrmí). Oportunisticky jsme se po té vesničce procházeli, ale nikdo se nechytal. Tam halt byli zvyklí na turisty. Vesnice to ale bylo dost hnusná - domy tam byly tak nějak poházené hala bala, všude hovna od zvířat, i odpadky, z jedné strany bažina ... prostě neudělalo to na mě dobrý dojem. Když už to vypadalo, že to zakempíme ve stanu na nějakém volném plácku, Pepa se šel jakože zeptat na kemp do baráku, co vypadal jaok obchod (měl na sobě sice napsané Pansyon, ale nebyla tam ani jedna postel). Týpek ukazoval, že nemá postel, ale že mu nevadí, když na gaučích, které tam byly, přespíme. Zaradaovali jsme se, že nebudem muset stavět stan a že i vysušíme věci, protože tam bylo sucho.
Týpek se pak v jednu chvíli začal modlit, takže jsme viděli jak probíhá celé jejich modlení. Týpek vzal dřevěné prkno, které vypadalo přesně jak žehlící prkno, položil to na zem, sundal si boty stoupl na prkno a za neustálého mumlání na tom prkně střídavě stál/klečel. Celé to trvalo asi 20 minut.
Protože byl ramadán, můžou jíst až večer. Když už jsme usínali, týpek ještě s nějakýma dalšíma lidma a svoji dcerou začal cosi vařit. My byli tak unavení, že jsme i u toho hluku podřimovali a já osobně usnul dřív než skončili.
Žádné komentáře:
Okomentovat