Vyrazili jsme 7:50. Nástup byl docela prudkým suťoviskem kousek nad pasáčkovým tábořištěm. Cesta nahoru tím suťoviskem byla hodně náročná. Přestože jsme šli nalehko, v tom vedru a v té výšce to bylo hodně namáhavé. Velké štěstí bylo že ráno v tom suťovém údolí byl stín. Navíc tam dost hrozilo, že nás shora sejme nějaký šutr. Jedno kolem mě a Pepy proletěl šutr pár metrů od našich hlav. Bez helmy by bylo docela jasno. Drželi jsme se pohromadě, abychom na sebe neshazovali ty šutry navzájem, ale kamzíkům a horským kozám to bylo dost fuk. Vždycky jsme se snažili krýt nějakou skálou, takže vše proběhlo v pohodě a během pár hodin jsme se dostali do sedla odkud už byla víceméně jen skála nahoru.
Už z toho sedla byl naprosto úžasný výhled. Udělali jsme tam delší přestávku a nafotili nějaké fota. Byla tam dokonce vidět upravená plocha pro stan - někdo si base camp evidentně založil až tam. Když jsme vyšli o něco výš, viděli jsme dva horolezce jak si dávají north face - lezli prostě vrchol po naprosto kolmé stěně - mordíři.
Od té doby co jsme ztratili z výhledu horolezce začlo lezení i nám. Začalo to být opravdu hodně prudké a bylo tam dost míst, kde byla hodně hladká stěna. Byla to opravdu místy dvojka lezení. Orientovali jsme se podle mohylek, které tam byly nastavěné (obecně se turistické trasy, stejně jako na hodně místech v Norsku, značí kamennými mohylkami). Už při tom stoupání nahoru jsem se místy dost bál - o to víc mi bylo jasné, že cesta dolů nebude žádný med. O tomto faktu mě taky přesvědčovaly skoby zavrtané do skály, které lidi s lanem používali ke slanění dolů ... my samozřejmě žádné lano neměli. Taky skála byla docela drolivá - člověk musel jít hodně opatrně a kontrolovat každý chyt.
Každopádně po troše úsilí jsme tam vylezli. Pocit na vrcholu byl úžasný. Dali jsme si high-five, objali se a začli se kochat. A pak fotit. Focením jsme strávili minimálně hodinu. Nejvíce zabrala naked série, na které jsme si kompozičně dali hodně záležet :) Po focení přišel záznam do vrcholové knihy. Krom nás tam od roku 2009 byli jediní Češi. Zapsali jsme jak normální tak ocaský záznam se všemi aktuálně používanými hláškami. A tak to má být.
Po procházce na vedlejší nižší vrchol (přes naprosto ostrý hřebínek, kdy jsme se museli dost držet hrany) a krátké meditaci přišel docela obávaný čas sestupu. Věc, kterou jsme měli na paměti bylo, že bychom měli hlavně jít tou samou cestou jakou jsme šli nahoru. Protože pokud jí nepůjdeme, můžem se dostat do situace kdy to dál už nepůjde a nahoru dost dobře taky ne. Samozřejmě se nám povedlo z cesty sejít a dostali jsme se na hladkou stěnu se sklonem aspoň 30 stupňů ... ukázalo se ale, že hodně opatrně a pomalu se i toto dá zvládnout - po čtyřech, přilepení celou plochou podrážek, dlaní a zadku jsme čupali dolů ... bylo to mordovní - stačilo malé uklouznutí, nějaký kamínek pod podrážkou a čekala by nás docela nepříjemná klouzačka ... když se nám tu stěnu podařilo sejít, čekala nás ještě jedna nepříjemná věc - traverz přes ještě prudší hladkou stěnu - byly to sice jen dva nebo tři metry, ale i tak ... každopádně jsme si pořád připomínali naše heslo, že "zážitek nemusí být dobrý, ale hlavně intenzivní" a taky díky Pájovi, který hodně držel morál se nám to naprosto v pořádku podařilo sejít až do sedla.
Od sedla dolů do tábora už to pak bylo příjemné - jak je suťovisko neprosto nevhodné pro stoupání, tak je úžasné pro klesání. Je to v podstatě lyžovačka. Člověk se rozjede a s trekovými holemi sjíždí sutí jak zamlada. To co jsme šli nahoru několik hodin jsme měli sjeté dolů za 20 minut. Jediné na co jsme si dávali pozor bylo to, abychom nespustili kamenou lavinu - šli jsme raději na dvě skupiny. Nejdřív Pája a až když byl shovaný za skálou tak jsme vyrazili paralelně já a Pepa. Pohodka.
Když jsme docela vyčerpaní došli do tábora, pili jsme a pili - měli jsme fakt žízeň - 3 litry je málo v takovém vedru a při takové zátěži. Pasáček zrovna došel a jako správný muslim nás pohostil karamelovou tyčinkou Mondeo - ten cukr bodl. Stlačili jsme tu tyčinku jak nic. Na oplátku jsme mu dali nějaké ořechy. Seděli jsme pak mlčky vedle sebe ve stinu docela dlouhou dobu. Byl to fajn týpek. Pak jsme se pantomimou dozvěděli, že voda, která tam teče tak během 4 dný zmizí a on se i s celým stádem přesune níž ... a opravdu i my jsme si všimli, že voda teče mnohem méně než tekla včera. Měli jsme mrtě štěstí - být tam o týden později tak nevím jak to s vodou uděláme ...
Poté co jsme se s pasáčkem vyfotili a pozevlili viděli jsme přicházet nějaké dva týpky. Byli to Turci, kteří se chystali na výstup další den. Jeden týpek uměl výborně anglicky (byl to Turek s nejlepší angličtinou, kterého jsme za celou cestu potkali - fakt uměl). Byl to právník z Istambulu. Pokecali jsme s ním o jejich a našich plánech. Dali nám nějaké tipy na sestup a pak zalezli níž, kde si postavili stan.
Večer jsme byli mrtě unavení a tak jsme bez dlouhých okolků šli spát. Chtěli jsme vstávat brzo, protože nás čekal dlouhý sestup do vesnice a ještě jsme se chtěli stihnout přesunout do Kapušbaši k vodopádům.
Žádné komentáře:
Okomentovat