Turecko - 30.7. - Sestup do Demirkaziku, cesta směr Kapušbaši

Ráno jsme nevstali úplně tak brzo jak jsme původně chtěli ale ničemu to nevadilo. Zas tak jsme nespěchali. Sestup proběhl bez problémů. Jen bylo zábavné ve světle pozorovat kudy jsme vlastně tehdy v noci šli (vraceli jsme se stejnou cestou, tím samým údolím ... jen už po normální cestě). Bylo nakonec dobře, že tehdy byla tma, protože když jsme viděli ty traverzy, které jsme s tím baťohem šli ... mazec :) Njn normální lidi hold chodí po cestě v údolí, my si dáváme mordu po stěně údolí :)

Vlastně, teď si uvědomuju, že tak úplně hladce to nešlo. V jednom úseku se cesty rozdělovaly a Pája nás překecal, že ta jedna, které jakoby vedla příměji do tábora je ta pravá. My s Pepou měli dost pochybnosti, protože jsme nikde neviděli její pokračování. Ale nakonec jsme na Pájův argument "nechci abychom nabírali zbytečně výšku" (protože ta cesta po které jsme šli původě se trochu zvedala a pak šla dolů). Samozřejmě cesta končila srázem, který se nedal slézt ... resp. asi by se dal, ale ne s těma batohama. Takže jsme si dali mordovní výstup zpět na původní cestu. Pak už jsme se jí drželi celou dobu.

V base campu (jednom z těch přes které jsme šli první den toho treku) jsme potkali opět šéfa, co nás tehdy zkasíroval za vstup do národního parku. Ten se usmíval a šel k nám. Tlačilo do nás něco ve symslu, že jsme tam nebyli dva dny jak jsme měli zaplaceno. My jsme rozhodně neměli v plánu mu platit ani liru navíc, takže jsme ho s úsměvem poslali do háje :)

Pak už nás čekalo jen několik kilometrů prašné cesty do vesnice. V Demirkaziku (docela pěkné městečko, byla tam i zeleň a působilo tak nějak útulně při pohledu shora) jsme začli stopovat. Chtěli jsme se dostat do Kayseri a odtud do Kapušbaši k vodopádům. Stopli jsme týpka, který sice nejel nikam našim směrem, ale aspoň nás hodil na hlavní cestu ve správném směru - nahodil nás na korbu a jel jak střela, házelo to snáma a skutečně jsme měli vítr (a prach) ve vlasech (a v očích a puse :)) Pájovi jeho styl jízdy nedělal zrovna dobře. Já s Pepou jsme si to docela užili :)

Po chvilce stopování se nám podařilo stopnout dědu s malým kamionem, který jel správným směrem. Hodili jsme batohy do nákladního prostoru a tři jsme se vměstnali na místo spolujezdce :) Děda byl správný - snažil se s náma hodně komunikovat - vždycky ukázal na nějakou věc venku a učil nás jak se to řekne turecky, my mu zas říkali jak se ta věc řekne česky. Někdy se děda rozohnil a pantomimou se nám něco snažil ukazovat. Občas k tomu byly potřeba obě ruce a děda neváhal pustit volant, takže Pepa musel občas při řízení podržet volant :)

V nějaké vesničce jsme udělali přestávečku - děda nás přišel ukázat do místní čajovny, kde nás taky pozval na čaj. Lidi tam z nás byli odvaření, všichni si s náma podávali ruce a snažili se s náma bavit. My jim vysvětlili kde je Česká republika (poznámka: téměř nikdo v Turecku nemá ponětí o tom, že existuje Česká republika a Slovensko, když už se chytli, tak vždy jedině na Czechoslovakia). Cestou jsme pak zastavili ještě jednou - děda vezl nějaké učebnice do nějaké školy. Pomohli jsme mu to vyložit.

Když jsme dědovi řekli, že cílem není Kayseri ale Kpušbaši, říkal, že lepší to budem mít z Yahyali. Takže nás na kraji Yahyali vysadil. Tam nám sami od sebe zastavili nějací dělníci (ani jsme nestopovali, oni prostě sami zastavili) s tím, že nás hodí do cetra. V autě nám každému dali jedno rajče, papriku a okurku. Natlačili jsme to jak nic i špinavé a se slupkama protože jsme už zas měli docela hlad.

V centru Yahyali z nás opět lidi nemohli. Je vidět že to bylo taky městečko, kam noha turisty zavítá jednou za pár let. Velice rychle se nás chytl týpek, který uměl trochu anglicky a jehož cílem bylo překonvertovat nás na islám. Hučel do nás dost dlouho. Říkal zajímavé věci jakože křesťanství je mrtvé atd. Nechtěli jsme se moc pouštět do náboženských debat, protože to je docela tenký led. Týpek nás vzal do knihkupectví a daroval nám korán v angličtině - museli jsme mu slíbit, že si to přečtem a že to v Československu budem šířit dál :) Pozval nás na čaj takže to nebylo tak špatné. Během toho co do nás hučel k nám přišel nějaký synek, jestli prý nemáme hlad, že má bistro. Hlad jsme měli, takže jsme s ním odešli. Dali jsme si kuřecí kebap s rýží. Tradičně nás pozval na salát. Bylo to dobré.

Po jídle jsme chtěli jít stopovat do Kapušbaši. Nabízeli se nám taxikáři jeden za druhým. Nejdřív týpek, že nás tam hodí za 100 lir ... s tím jsme ho poslali do háje, pak že to najednou půjde za 70. To se nám pořád vůbec nelíbilo. Ono to levněji tím taxíkem ale ani moc nešlo, týpek nás tam chtěl hodit jen za cenu benzínu (což kilometricky při normální spotřebě auta fakt odpovídalo zhruba kolem těch 70 TL). Nám by se ale asi nelíbila žádná cena, prostě jsme chtěli stopovat a mít to hodně levné :)

S těmi taxikáři se poprvé výrazně projevil problém v dorozumívání. Z nějakého důvodu turci když říkají (a ukazují na prstech) nějaké číslo, tak nějak zapomínají nuly. Prostě vždy místo 50 řekne a ukáže 5. I ti co umí anglicky tak mají výrazné problémy v rozlišení fifteen a fifty. A tak se nám stalo, že jsme nakonec k jednomu takxikáři nastoupili - několikrát jsme se ho ptali, jestli nás tam fakt hodí za 7 a on že jo. Vedle postávala malá děcka, kde jedna holčička (které bylo tak k patnácti, byla to moc milá holčička - chtěli jsme se s ní a ostatníma děckama vyfotit, ale muslimské starší holky se nesmí fotit - holčička nám říkala, že se můžem vyfotit s klukama, ale že ona tam být nemůže, njn - jiný kraj, jiný mrav). Ta holčička uměla trochu anglicky a i ta nám říkala, že týpek opravdu myslí 7. Na benzínce, se pak ukázalo, že chce samozřejmě 70. Takže jsme vystoupili a šli dál stopovat.

U silnice do nás začali hučet lidi, že už nic nejede a že nemáme stopovat a jet zítra dolmušem. Docela nám kazili bussiness když tam s náma tak postávali. Jeden týpek nám dokonce nabízel ať přespíme u něj v sadu - donesl nám i větev bílých třešní. My ale chtěli dál.

Během asi půlhodiny nám zastavil týpeček s tím, že nás tam hodí za 5 éček. Opět jsme se několikrát zeptali, jeslti fakt myslí 5 (už jsme byli podezřívaví ohledně těch nul) a on že hej. Přestože uměl docela anglicky (jako docela dobře na Turka, obecně docela špatně), tak jsme se až během cesty psaním na sklo opět dozvěděli, že myslí 50 éček - to bylo samozřejmě naprosto nepřijatelné, protože to znamenalo tu původní cenu 100 TL. Tak jsme mu řekli ať zastaví, že to dělat nebudem. Týpek hned obrátil, že nás do Kapušbaši nevezme, ale ať s ním jedem k němu domů do vedlejší vesnice, že jsme jeho hosti a že nás zítra hodí na hlavní cestu ať můžem stopovat dál. Na to my samozřejmě slyšeli a rádi jsme jeli :)

Ukázalo se, že tohle byl snad nejlepší tah za celý turecký pobyt :) Týpek nás mrtě pohostil. Nejdřív to začalo ovocem - hrozno, švestky a meruňky, poté následovala klasická večeře - kozí sýr, nějaký sýr eidamového typu, domácí jahodový jam, vaječná omeleta (ta do nás sjela úplně nejvíc), pečivo, olivy. Byl to ráj :)

Děcka byly hotové z našeho pozdravu "čau" - vždycky když se na nás podívali, tak jsme řekli "čau" a oni z toho měli neskutečnou radost (když jsme pak další den odjížděli, tak "čau" už říkala půlka vesnice :)) Manželka byla v kuchyni a poskakovala kolem nás - no a tak to má být ;) S týpkem se dalo docela i povídat. Bylo mu 40, měl 4 děti - dvě byly tam, dvě byly v Yahyali na škole. Jinak celá ta vesnička se skládala z několika karavanů ve kterých ti lidi bydleli. Byl tam docela dobrý vzduch (taky chladněji než jinde) a týpek byl hodně hrdý na "good air" a na to, že všechno jídlo je "organic".

Tak nám povídal o tom jakože je muslim, ale že moc nehrotí modlení. Obecně na něm bylo vidět že se mu líbí západní styl (i podle vybavení toho karavanu). Taky mluvil o tom, že zítra má začít ramadán (oni říkají ramazán), že nebudou moct celý den jíst, až večer a že vůbec nebudou moct celý měsíc kouřit. Ale že tohle taky moc nehrotí, že si vždycky potají někde něco dá a zapálí :) Obecně v Turecku téměř každý kouří (teda každý chlap, ženy to mají asi zakázané, těžko říct) - nemůžou pít alkohol, tak si to vynahrazují cigaretama.

Po večeři jsme šli do vedlejšího přístřešku, kde nás kamarád našeho týpka pozval na čaj. Byl to voják - pochopili jsme že je paragán. K čaji podávali vařené klasy kukuřice - mňam. Čaje byl kotel a vypili jsme toho fakt hodně, dokonce nám slavnostně k tomu dali i citrón (jinak se v turecku pije čaj jen s cukrem). Čaj vaří ve speciálních čajovarech, kdy je oddělený čajový koncentrát v horní části konvičky a horká voda v dolní části, to se pak dle libosti namíchá.

Pili jsme a posedávali až do půlnoci. Pak už jsme byli opravdu hodně unavení. Náš týpeček se s náma rozloučil, zeptal se kdy chcem stávat, slíbil nám, že žena připraví dobou snídani a šel domů. Paragán nás nechal přespat na těch gaučích, kde jsme posedávali. Bylo to hodně dobré a pohodlné spaní.