Když jsme vylezli z krásně klimatizovaného letiště dostali jsme neuvěřitelnou facku ... už v 9 ráno tam bylo tak 30 stupňů ve stínu a přes 40 na slunku ... okamžitě jsme sundávali co se dalo a převlékli se do šortek a trička. Lilo ze mně jak z dobytka ... navíc jsme neměli vůbec žádnou vodu a měli žízeň (v nizkonákladovce člověk nedostane ani vodu - teda pokud si ji nechce za éčka koupit, což jsme, jako správní Češi, nechtěli).
Po chvilce ptaní jsme se rukama nohama dozvěděli, kde je zastávka autobusu, který nás hodí na autobusák, abychom se mohli vydat do Nigde - většího města poblíž Ala Daglarů, kde jsme chtěli nakoupit zásoby na první trek.
V MHD na autobusák jsme potkali maďarský páreček, který letěl stejným letadlem a taky měli v plánu strávit pár týdnů v tureckých horách - jak trek, tak možná i nějaké lezení. Byli mi hodně sympatičtí.
V Turecku funguje 100% soukromá autobusová doprava. Tj. v každém regionu působí hodně společností, které provozují autobusovou dopravu. Díky opravdu velké konkurenci se ceny drží v rozumné výšce a komfort cestování též. Cena na kilometr je zhruba stejná jako u nás (na velké vzdálenosti pak i nižší), přestože ceny benzínu jsou mnohem vyšší - v přepočtu litr benzínu vyjde na 45 - 50 korun. Díky velké konkurenci se společnosti perou opravdu o každého zákazníka. Jakmile nás viděli vstoupit na autobusák, vždy se k nám seběhli agenti těch společností a hned se ptali kam jedeme a ať jedeme s nima. Chytli jsme se teda jednoho týpka, ten nám prodal jízdenku do Nigde - jelikož byl odjezd asi za 20 minut, rozhodli jsme se, upustít od původního plánu dopoledne strávit u moře v Antálii (řekli jsme si, že kdyžtak při návratu přijedeme do Antálie o den dřív a vykoupeme se v moři na konci tripu).
Všechny dálkové autobusy v Turecku bez výjimky vypadají jako Student Agency busy anebo ještě lépe. Jsou to typicky velké, dobře klimatizované autobusy, kde každá sedačka má svoji malou televizku, kde je několik standardních programů (několik televizních kanálů, dva hudební, sledování cesty kamerou umístěnou vpředu autobusu a asi čtyři kanály s promítaným filmem). V autobuse je vždy stevard (vždy to byl chlap), který zdarma rozdává vodu, jednou až dvakrát horký nápoj (káva/čaj) a s jednou společností nám dali i malý cake. Po každé zastávce člověku stevard nalije na ruce čistící voňavý přípravek (je tam cítit alkohol a citrusové aroma) - moc příjemné.
Ještě si dovolím poznámečku k té vodě, která se v těch autobusech rozdává. Je to balená neperlivá voda v průhledných plastových kelímcích jak od jogurtu - jsou toho dvě deci. Když si vezmete, kolik toho za jednu cestu (např. 800 km) spotřebuje jeden člověk, když je venku 40 stupňů, tak si dokážete asi představit, kolik se vyprodukuje odpadu ... obecně v Turecku si s ekologií moc hlavu nelámou - produkují strašně moc odpadu a jsou hodně nezodpovědní - zahazují odpadky kdekoli je napadne (v jednom autobuse se nám dokonce stalo, že na dálnici řidič zastavil, stevard vzal pytel s odpadky a hodil to do příkopy za krajnici - a jelo se dál).
Cesta do Nigde vedla přes Konyi (cesta do Konye nás vyšla na 35 TL / os, z Konye do Nigde pak 25 / os). Cesta ubíhala relativně rychle (z počátku jsem byl tak unavený z cesty, že jsem spal, pak jsem sledoval krajinu). Většina cesty do Nigde byla docela rovinatá, hodně vyprahlá. Docela pěkné to bylo kolem Kappadocie - to je oblast, kde v jejím centru jsou ve skále vytesaná města atd. Pája říkal, že tam byl a že je to docela zajímavé, ale památky nebyl cíl naši cesty, takže touhle oblastí jsme jen projížděli.
Po několika hodinách jízdy jsme udělali první zastávku na jídlo. Poprvé jsme měli možnost ochutnat místní kuchyni. Měli jsme hlad jako prase, protože téměř 24 jsme nic nejedli. Dali jsme si kousky skopového s rýží a zeleninovo-masovo-bramborovou směs s lilkem a jejich placatým chlebem. Bylo to výborné. O kuchyni se podrobněji zmíním v dalších příspěvcích.
Během cesty z Konye do Nigde se s námi začli bavit v autobuse místní lidi. No bavit ... nikdo v Turecku moc neumí žádné cizí jazyky (sem tam se našlo pár jedinců, kteří ze sebe aspoň pár slov anglicky/německy vypravili, ale bylo to většinou hodně slabé) a tak domluva byla spíše pantomimická s pár anglickýma slovama.
Už od prvních chvil se k nám chovali Turci hezky a vždy se nám snažili pomoct. Těsně před příjezdem do Nigde týpek začal řešit kam pak pojedem. My se chtěli dostat do vesnice Demir Kazik, kde měl začít náš trek (stejné jméno jako nejvyšší hora Ala Daglarů, což byl náš hlavní cíl). Týpek nám řekl, že už tam nic nepojede.
Když jsme vystopili z busu, ukazoval ať s ním nastoupíme do MHD, nevěděli jsme moc co chce, ale ani jsme moc nevěděli co jiného, takže jsme nastoupili. Tak trochu jsme doufali, že nás týpek pozve k sobě domů, pohostí a nechá přespat. On nás měl ale v plánu dovézt k nějakému penzionu, jak jsme se dozvěděli od zahalené slečny s rovnátky, která trochu anglicky uměla a tak nám byla schopná něco vysvětlit. Hnedka jsme ji využili na to, aby nám řekla, kde je nějaký obchod, kde doplníme zásoby. Když jsme vystupovali z MHD, řidič se nám snažil něco říct o jízdence, ale nějak se mu to nepovedlo a nechtělo se mu s tím srát, takže nás nechal jít bez placení :)
Protože jsme měli zase dost velký hlad (už bylo po desáté večer), zašli jsme si do bistra na kebap. Týpek nás už do toho bistra z dálky lákal. Dali jsme si teda každý šiš kebap (šiš znamená jehla - bylo to maso napíchnuté na jehle udělané na ohni). Bylo to naprosto výborné. Dali jsme si to s rýží a chlebem. Bylo to perfektně kořeněné, mírně ostré, fakt paráda.
Pak jsme ve městě nakoupili zásoby a rozhodli se, že přespíme někde blízko autobusáku, abychom ráno nemuseli daleko chodit až půjdem na dolmuš (tak se označuje malý minibus, které slouží buď jako MHD nebo dopravuje do malých veniček - lokální malý autobus) do Demir Kaziku.
Když jsme rozdělávali tábor na louce vedle autobusáku, přišel týpek s baterkou (securiťák / policajt) - chtěl vidět pasy a naznačoval že nás tam něco zabije (nějaké zvíře). Ukázal, že máme jít za ním. Tak jsme šli. Dovedl nás za zídku mezi autobusákem a tím polem a ukázal tam na trávu, že tam si můžem ustlat. Kousek od tama sedělo dalších asi 5 týpků a popíjeli tam pivko, jedli oříšky a prostě se bavili. Muslimové tak nějak pivko oficiálně nemůžou, takže byli tak mimo tak za tou zídkou. Pozvali nás ať se přidáme (ten policajt tam pil s níma). Dali nám pivko a "povídali jsme si". Opět nikdo neuměl anglicky, takže to bylo takové my o voze oni o koze s trochou pantomimy. Ale evidentně jim dělá dobře společnost. Tak to bylo u všech, všichni si s náma strašně rádi povídali i když jsme si navzájem nerozuměli. Turci jsou hodně pohostinní a společenští.
Když už nás to vzájemné mlčení / pantomima nebavila, šli jsme si lehonut, ráno jsme museli vstávat brzo na ten dolmuš do Demir Kaziku. Ještě jsme pomocí GPS zjistili měřítko mapy, kterou jsme měli vytištěnou, pokoumali zběžně trasu a pak šli spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat