Přestože šéf, který nám prodával lístky sliboval, že to bude direct bus, tak zas tak direct nebyl, protože jsme přesedali v Samsonu (zas tak nás to nepřekvapilo, protože když jsme první den jeli do Nigde, tak takny pořád, že direct, direct a taky jsme přestupovali v Konyi). Nijak to ale nevadilo, protože to byla v podstatě jen výměna autobusu, nikam se nemuselo přecházet ani extra dlouho čekat.
Od Samsonu do Rize na sedačce před námi seděla matka se dvěma malýma děckama. Protože už jsme v té době byly jakž takž vyspaní (pokud se tomu tak dá po spánku v autobuse říkat), chvilu jsme si s těma děckama hráli - dělali jsme ksichty, lovili jejich ruce atd. Docela milá děcka.
Kolem oběda jsme měli přestávečku na jídlo. Dali jsme si polévku s ekmekem (tak říkají chlebu). Jejich polévky jsou husté, ale nejsou tam žádné velké kusy ničeho, všechno je rozemleté. Polévka byla hracohvá s trochou brambor a nějakou zeleninou. Byla dobrá a díky tomu pečivu jsme se z ní i najedli.
Odpoledne kolem páté jsme konečně dojeli do Rize. Město na mě působilo neskutečně rušně, špinavě a zmateně. Rozhodně bych tam nechtěl žít. Chtěli jsme se od tama co nejrychleji dostat (přestože původní plán byl vykoupat se tam někde, protože že to bylo pobřežní město u černého moře, neviděli jsme ale v dosahu žádnou rozumnou pláž). Plán byl tedy dostat se do Ayderu. To je městečko odkud jsme chtěli začít trek přes Kačkar.
Protože ale bylo pozdě, bus do Ayderu už žádný nejel. Nějaký týpek nám ale poradil, že se máme dostat busem do Ardeşenu a odtud do Ayderu. Do Ardeşenu jsme dojeli za tmy. První věc, kterou jsme v tom městě viděli, když jsme vystoupili z busu, byl týpek, který se tak 10 metrů od nás asi třikrát za sebou vyzvracel. A že panečku uměl hodit šavli, jen co je pravda. Nejen díky tomu na mě město opět moc nezapůsobilo. Zase to bylo hodně špinavé, spousta odpadků a toulavých psů.
Za celý den jsme kromě té polévky neměli nic, takže jsme v tom městě začli hledat jídlo. Nebylo to úplně jednoduché, protože díky ramadánu během dne moc nevaří a pak od 7, kdy můžou začít jíst se všichni nahrnou do těch bister a všechno vyjedí. Každopádně stejně se o nás šéfikové v bistrech prali, každý chtěl, ať jíme u nich. Do jednoho bistra jsme zapadli. Dali jsme si jehněčí se zeleninou a bramborem (takový mix) s rýží a předtím ještě polévku. Opět jsme dostali klasický salát a to celé jsme zapili čajem (přímo v tom městě byla továrna na zpracování čaje, už když jsme jeli z Rize do Ardeşenu, tak přes otevřená okna byla cítit vůně čaje - pěstoval se podél skoro celé cesty!).
Po jídle jsme nakoupili zásoby na trek a vydali se na kraj města stopovat. Cestou nás zastavily dvě holky, které si chtěly vehementně povídat. Hnedka donesly židle na chodník, abycom si mohli sednout. Byla to docela sranda, protože nám ani trochu nerozuměly (a my jim). Buchta vždycky na pár seknud zalezla za vrata, aby si potáhla z cigarety - halt byl ramadán, takže se musí tajně :)) Během chvíle se na nás nabalili další lidi - v tom městě taky moc turistů zřejmě nechodí, takže jsme byli velká atrakce.
Pak jsme konečně začli stopovat. Moc aut nejelo, ale nakonec nám zastavil týpek, který nám chtěl pomoct a tak kamsi zavolal. Během asi 5 minut přijel jiný šéfik s malým truckem, ten nás naložil a odvezl k sobě do rafting kempu u řeky směrem na Ayder. Bylo naprosto perfektní. Týpek nás nechal spát venku pod přístřeškem, v kempu byla dokonce sprcha, záchod a mýdlo. Říkáte si nic speciálního, že ... ale po té době bez mytí jsou tyhle věci fakt mrtě cenné (zejména shora tekoucí voda a to mýdlo).
Žádné komentáře:
Okomentovat