Protože jsme ani jeden nechtěli strávit celý den válením u moře (nikdo z nás nemá tuhle "zábavu" rád, navíc v takovém vedru), šli jsme jsme pěšo do centra. Rozhodli jsme se, že využijeme toho, že jsme u moře, a že si dáme na oběd nějaké dobré čerstvé mořské potvory.
V GPS jsem objevil docela dobrou mapu Antálie (OpenStreetMap fakt není špatná věc!) a ta nás nanavigovala k restauraci, která měla podle průvodce mít dobrý sea food. Zjistli jsme, že v tomto je průvodce značně neaktuální, protože z podniku se stalo art café a tam jaksi sea food moc nevedli :) Každopádně to bylo hodně v centru, kde nebyla o restaurace nouze. Takže jsme začli pátrat po nějaké, která by nás zaujala jak cenou tak nabídkou (tentokrát jsme ale jeli hlavně, ač to může znít překvapivě, po nabídce - smířili jsme se s tím, že to prostě bude drahé a byli jsme rozhodutí ty prachy za sea food utratit - teda já a Pepa, Páju sea food nijak nelákal).
Majitelé restaurací typicky stáli venku a lovili nás. Vždycky nás odchytli a posadili nás. Seděli jsme tak už ve dvou restauracích a po bližším ohledání menu se zvedli až jsme se usadili natrvalo v jedné, která nás zaujala hned jako první, když jsme začli ty restaurace studovat.
Nakonec to nebyla asi nejlepší volba. Dali jsme si kuřecí polévku. Já jsem si dal jako předkrm krabí klepeta a jako hlavní chod mořského okouna (sea bass). Pepa si dal jako hlavní chod obří krevety a Pája si dal nějaké pikantní jehněčí.
Polévka nás všechny vyloženě zklamala - shodli jsme se na tom, že byla horší než všechny polévky, které jsme doposud v Turecku měli - mnohem víc nám chutnaly polévky ve vesnických lokantách. Krabí klepeta bylá dobrá, nicméně pochybuju, že to bylo z čerstvých krabů. Okoun byl poměrně dobře udělaný s přílohou ve formě černé cihličky - byla to nějaká dobře kořeněná směs fakt nevím čeho s výraznou chutí. Tohle bylo fakt dobré. Celkový dojem nic moc - nebylo to špatné, ale za ty peníze jsem čekal mnohem lepší kulinářský zážitek (taky trochu lepší obsluhu a hlavně větší výběr mořských potvor).
Po jídle jsme vyrazilli zjistit jak se dostaneme na letiště. Bylo tady takové vedro, že se fakt nedalo skoro dýchat - ve snínu bylo kolem 40 a na slunku si to ani nedovedu odhadovat. Na nějakou dobu jsme to zakempili v parku - i v tom stínu byl hic jak prase a úplně jsem se cítil jak omámený, nebyl jsem shcopný ani přemýšlet. Teď konečně chápu proč jižní národy nejsou v práci moc efektivní a proč žijí hlavně v noci ...
Když jsme poleželi (a pospali) v parku, vydali jsme se splnit poslední cíl, který jsme měli - ochutnat pravou tureckou kávu. A vlastně těsně před tím jsme ještě museli splnit jednu věc, abychom mohli s klidným svědomím z Turecka odejít a mohli říct, že jsme byli opravdu v Turecku ... museli jsme navštívit turecký Mc Donnald's! Dělali jsme si z toho s Pepou už dlouho srandu, takže jsme nemohli jinak. Samozřejmě pomohla GPS ... netrvalo to dlouho a už jsme koumali místní menu. Nečekané bylo, že nejlevnějším jídlem nebyl cheeseburger, ale místní specialita (v žádném jiném Mc Donnald's po světě jsem to neviděl) - Tavukluburger! Já jsem to musel ochutnat, Pája s Pepou vsadili na klasiku - cheeseburger. Tavukluburger stál dvě liry a byl to burger s mletým kuřecím masem (já bych skoro řekl, že to bylo trochu i řízlé s rybou) a majonézou. Nebylo to nic extra a tak abych si spravil chuť (a završil dny obžerství), musel jsem natlačit ještě nějaký cheese a hranolky :) Kluci nezůstali pozadu.
Pak jsme se konečně vydali za hledáním kavárny s tureckou kávou. Potřebovali jsme navíc, aby tam brali karty, protože už jsme neměli ani trochu cashe (jen přesonu částku na autobous na letiště). Ukázalo se to jako docela neřešitelný problém. Turci prostě asi nepijou tureckou kávu :) Oni fakt všichni pijou čaj a když už kávu, tak Nescafe :)
Takže jsme nakonec po marném procházení všech přilehlých uliček zapadli do již zavírající kavárny a dali si typické Nescafe :D Slečna co tam servírovala z nás byla úplně hotová. Byli jsme totiž v takové zapadlé uličce, kde asi moc turistů nechodí. Moc hezky se celou dobu smála. Tak jsme ji ještě za odměnu zazpívali "Chodíme chodíme, hore po dědině", rozloučili se a odešli.
Pak už nás čekala jen cesta na letiště. Přestože jsme letěli až v devět ráno, rozhodli jsme se na letiště jet už dnes večer a přespat tam, lepší místo na spaní bychom v centru stejně nenašli.
Žádné komentáře:
Okomentovat