Turecko - 31.7. - Stop do Kapušbaši, Kayseri

Ráno mě vzbudili kouhouti a létající holubi (šéf měl v tom přístřešku takový impprovizovaný holubník). Týpek učinil jak slíbil a pozval nás na snídani. Jeho žena už včera večer hnětla těsto a dnes týpek dotáhl někde od sousedů přenosnou pícku, zatopil do suchého bodláčí (mají tam dost málo dřeva - pěstujou tam topoly na dřevo, ale rozhodně to nesačí, takže topí čím se dá), žena donesla těsto na plechu a začlo se péct. Krásně to vonělo. Když to vytáhl a začli jsme to jíst byl jsem téměř v sedmém nebi. Bylo to fakt luxusní - byl to ten jejich výborný chleba zapečený s kozím sýrem a vajíčkem. Řekl bych, že to bylo asi nejlepší jídlo, které jsem v Turecku měl. K tomu se podával klasicky čaj, další sýr, olivy, rajče a okurka. Nadlábli jsme se fakt riadně.

Po snídani nás týpek, přesně jak slíbil, hodil k hlavní cestě, abychom mohli stopovat. Dokonce nám zařídil, aby nás svezl kamion až ke křižovatce, kam se už přímo jelo do Kapušbaši. Rozloučili jsme se s ním a týpek říkal, že se příští rok máme zase vrátit a že ho máme navštívit :)

Začali jsme teda stopovat. Na té křižovatce s náma chvilu byli nějací dva dělníci, kterří tam s náma tak hodinu zevlili a nakonec sedli do traktoru, který tam měli přistavený a odjeli do pole. Nevím moc co tam dělali - nevypadali, že mají pauzu (protože ani nic nejedli a taky by to byla mrtě dlouhá pauza). Snažili se s náma trochu komunikovat.

Aut jelo hodně, ale stoupnout se nedalo vůbec nic. Ona totiž byla neděle a v neděli nejspíš turecké rodiny vyráží na výlety. Všechna auta, která projela (a že jich bylo skutečně dost), byla buďto plná, nebo přeplněná (nebyl výjimkou osobák, kde bylo 6-8 lidí). Po více než hodině nám zastavil týpek, který jel sám, jenže hodil nás jen asi dva kilometry a pak odbočoval jiným směrem. Na novém místě jsme opět strávili další víc než hodinu ale stejně neúspěšně. Zastavili nám nějací Francouzi (byli to francouzští muslimové), kteří by nás rádi vzali, ale byli plní. Tak nám aspoň dali každému půllitrovou minerálku (za to jsme byli dost vděční, protože na té asfaltce tak pražilo, že jsme byli doslova upečení). Po té hodině jsme se rozhodli, že to nemá cenu, že prostě nic nestopnem a tak jsme změnili plány. Na Kapušbaši a vodopády jsme se vykašlali. Přešli jsme ty dva kilometry zpět a začaly stopovat opačným směrem na Kayseri (větší město odkud jsme se pak chtěli dopravit do naší další hlavní destinace - pohoří Kačkar).

Stop na druhou stranu byl úplně o něčem jiném. Hned první auto (kamion) nám zastavilo.a dovezlo nás asi 70 km před Kayseri do nějakého městečka. Cesta kamionem se hodně táhla, protože kamion byl naložený a cesta byla místy dost do kopce (a nebo z kopce, což je pro kamion skoro ještě horší, protože musí pořád brzdit, aby se to moc nerozjelo). Týpek jel velmi zajímavě - zejména při předjíždění :) O tom jak Turci řídí se ale zmíním ještě podrobněji v sumarizačním postu :)

Z toho městečka, kde nás týpek vyhodil jsme jeli busem, protože jsme nebyli na moc dobrém místě pro stop a navíc nám zrovna jel bus. V autobuse se Pepovi udělalo brutálně špatně. Museli jsme zastavovat autobus, aby se vyzvracel. Když jsme dojeli do Kayseri, pořád mu bylo hodně zle. Zvracel a měl průjem. Každopádně Pája měl sebou Ercefuryl (což je nějaké antibiotikum proti střevním bakteriím), který v kombinaci s Imodiem zabral tak, že Pepa další tři dny nesral :) Každopádně než se mu ulevilo, tak to trvalo.

Na autobusáku v Kayseri jsme strávili hodně času. Původně nám měl jet bus v 9 do Rize (město odkud jsme chtěli pak dolmušem vyrážet do horských vesnic Kačkaru), ale protože jsme nevěděli jak to s Pepou bude, lístky jsme chtěli koupit až těsně před tím. Bohužel už pak byly vyprodané, takže jsme museli koupit až lístky na bus, který jen v 1:30 ráno ... znamenalo to o 4:5h víc na autobusáku - což dohromady dalo něco kolem 10 hodin na autobusáku. Každopádně i tak jsme se dokázali zabavit. Hráli jsme pantomimu. Povídali si historky z roku, který byl napsaný na minci, kterou si člověk vytáhl, položili jsme minci doprostřed uličky, kde chodí lidi a pozorovali, kdo se chytne (nikdo se nechytl .. neuvěřitelné - v ČR by po tom skočil hned druhý kolemdoucí a tady si toho nikdo ani nevšiml).

Nejzajímavěší ale bylo setkání s Polskými skauty, kterří projížděli Kayseri a měli tam 30 minutovou přestávku. Byli taky na cestě do Kačkaru. Oproti nám chtěli to pohoří jít z jižní strany, my měli v plánu severní stranu. Jo a taky oproti nám měli dobrou mapu Kačkaru :) Byli to už od pohledu správní lidi, byli ve věku 18-26, takže naše ročníky. Hned na první pohled mě hodně zaujala jedna slečna - Iza. Všichni uměli dobře anglicky. Bavili jsme se ve všech třech jazycích - česky, polsky, anglicky. Rozhodně nebyl problém si rozumět. Udělali jsme si společnou fotku na nádraží pod tureckou vlajkou a rozloučili se, protože oni už museli jít zase na bus. Předtím než stihli odjelt, jsme za nima ještě vlezli do busu a řekli znova zdar :)

Pak už zbylo jen čekání na náš bus. V 1:30 jsme byli na nástupišti. Na zastávce to šéfoval týpek z té společnosti se čtyřma mobilama (seriózně měl v ruce 4 mobily a když mu jeden zazvonil, dal mi zbylé tři ať mu je na chvilu podržím). Bus měl nakonec zpoždění, vyjížděl až tak kolem druhé.