Turecko - 5.8. - Konečně u jezera Deniz Golu

Když jsme se ráno vzbudili a posnídali naši oblíbenou chalvu, začli jsme řešit co dál. Procházeli jsme se po vesničce, pozorovali děcka jak loví ryby a obdivovali klenbový mostek, který si tam (evidentně bez těžké techniky) tak precizně postavili.

Pája si chtěl dát den pauzu od chození na těžko s batohem a nechat věci v údolí v táboře a jít nalehko na nějaký vrcholek na konci údolí nebo prostě na nějaká hezká místa, na která narazíme. Mě se tenhle nápad zpočátku líbil, když se ale zase začlo zatahovat a snášet mlha, přilkonil jsem se k Pepově variantě - tj. jít na těžko, vystoupat zpět nahoru jak jsme přišli, vrátit se na cestu a dojít konečně k jezeru Deniz Golu. Tahle varianta mě taky lákala hodně tím, že narozdíl od té Pájovy nevynechávala výstup na Kačkar - což měl být nejvyšší vrchol celého Tureckého treku, takže jsem byl dost motivovaný na něj vylézt.

Začali jsme teda stoupat zpět tím údolím jak jsme přišli. Cestou jsme ještě potkali děcka z té vesnice a chvilu s nima poseděli. Dali jsme jim nějaké ořechy a vyfotili se s něma. Mezitím se úplně krásně vyčasilo a začalo pražit sluníčko. Vůbec nikam jsme nespěchali a tak jsme si asi na hodinku dali opalovačku na louce ve bočním údolí, kterým jsme stoupali. Rostla tam spousta pažitky. Byla taková velká a mohutná - tlačili jsme ji s chlebem jak nic. Bylo to výborné. Jak jsme tam leželi, tak se k nám přišlo popást i stádo krav, parádní zevling.

Po opalovačce jsme postupovali dál nahoru, když konečně po nějaké době se před náma objevilo jezírko. Nebylo to ještě naše jezero, ale podle mapy tam mělo být pod tím velkým i nějaké malé, takže jsme se zaradovali, že konečně jdem dobře a že třetí den už k tomu jezeru konečně dojdem :D

Jezero bylo naprosto luxusní - byly kolem něho po stranách ještě sněhové jazyky, voda byla průzračně čistá. Nedalo se jinak než se v něm vykoupat. Na to, že vedle byl sníh a jak vysoko jsme byli ta voda byla hodně teplá. Super osvěžení!

Pak už nás čekal poslední výstup nahoru takovým sedýlkem a před náma se objevilo vytoužené Deniz Golu! Nádherné jezero - pomalu zacházelo slunce a byly tam i malé mráčky, což vytvářelo nádherný pohled. Po krátké kochačce jsme se rozhodli, že ještě půjdem dál - do Dilbertduzu, což podle průvodce měl být tábor odkud se začíná výšlap na Kačkar. Byla to zhruba hodina cesty. Docela prudké klesání, ale údolí do kterého jsme klesali opět nabídlo moc hezký pohled na zapadající slunce.

Už shora jsme viděli hodně stejných stanů pohromadě a hned nás napadlo, že by to mohli být naši Poláci (sakutíci, které jsme potkali na nádru v Kayseri a kteří taky jeli do Kačkaru). To se samozřejmě potvrdilo, kdy jsme došli do tábora. Přivítali jsme se. My jím řekli naši historku s tím jak jsme až třetí den došli k jezeru a na oplátku se dozvěděli, že trek na vrchol Kačkaru vede právě přes to jezero :D Takže jsme vlastně vůbec nemuseli scházet do toho údolí, protože u toho jezera byla taky místa, kde se dalo zakempit. Každopádně to ničemu nevadilo - aspoň jsme potkali Poláky. Dali nám jakýsi mix sušenek a tyčinek a cereálií a co já vím čeho - říkali tomu "salatka" (nebo tak nějak). Měl jsem hlad, takže jsem to tlačil :D Postavili jsme si náš stan vedle nich. Měli s sebou i kytaru, tak jsme si zazpívali Hallelujah. Těšil jsem se, že si zazpíváme i víc, ale oni pak hráli jakousi svoji skautskou hru a my se zajímali o to, kde seženem nějaké jídlo, takže se nakonec nezpívalo.

V táboře krom pak byli ještě Bulhaři, jeden Polský pár a Turci. Byla tam jedna Turecká slečna (která mě taky hnedka od začátku dost zaujala) se svým otcem na prázdninách. Ochomýtali se nějak kolem stanu s jídlem, což pro nás hladové bylo nějco jako plástev s medem pro vosy, takže jsme kolem něho taky poletovali. Zeptali jsme se jich, jestli si tam můžem koupit čaj. Slečna uměla trochu anglicky (na Turkyni ale velmi dobře) a tak nám řekla, že to není jejich stan, že oni to neprodávají, ale že jim správce říkal, že si můžou vzít, takže si asi můžem vzít i my. Ukázala nám, kde je vařič a čaj a my si uvařili. Dala nám i cukr a když jsme ten čaj popíjeli vedle ní na lavičce, kde si s tátou vařila nějaké špagety na vařiči, oddělili trochu špaget i pro nás - dobré to bylo :)

Spát jsme šli docela brzo, protože jsme měli v plánu vstávat ve čtyři, protože podle informací od Poláků (část těch skautů totiž byla ten den na vrcholu) celý výstup tam a zpět měl zabrat 12 hodin. Navíc nebylo vůbec jisté počasí, takže jsme chtěli mít rezervu, kdyby padla hustá mlha a my museli někde čekat.

Jinak tento den se taky stal dnem vzniku oficiální písničky výletu "Skořápky ořechů", kterou jsme si zpívali/hvízdali zbytek tureckého tripu :))