Ráno jsme se vzbudili později než skautící (chtělo se mi tak spát, že mě ze stanu nevylákalo ani když skautíci křičeli něco o snídani), ale stejně jsme vycházeli před nimi (možná to bylo tím, že nás "nezdržovalo" nic jako snídaně - protože jsme žádnou moc neměli - poslední chalvu jsme dali skautíkům jako dezert potom co nás včera pozvali na večeři, my dezert vynechali :))
Rozloučili jsme se s Polákama s tím, že se vidíme naposled, ale že jestli nás chtějí potkat, tak že budem v prvním bistru/restauraci dole v první vesnici (měli jsme fakt hlad a na jídlo jsme se mrtě těšili). Cestou dolů údolím jsme potkali páreček z Izraele - byli to snad první Izraelci, které jsem v životě viděl. Přišlo mi to zajímavé. Chvilu jsme s nima pokecali a šli dál. Viděli jsme v dálce Poláky jak taky začali sestupovat. Každopádně oni se zastavili ještě před první vesnicí, protože i když jsme tam jedli (dali jsme si pro začátek jen polévku, protože neměli nic s masem a my měli chuť na maso jak nikdy) a po jídle seděli aspoň hodinu, neprošli kolem.
Pak pro nás začala dlouhá cesta po prašné cestě ven z údolí. To údolí bylo fakt mrtě dlouhé. Nicméně šlo se poměrně dobře. Byla to víceméně rovinka, celou dobu podél krásné řeky, která místy měla fakt sílů. Měla krásnou zelenou barvu díky čemuž (a díky kamenům a jehličnatým stromům okolo) mi to celé strašně připomínalo Kanadské Rockies.
Když jsme asi po 20 km došli do nějaké dědinky, dozvěděli jsme se že žádný dolmuš už nepojede (což nás tolik nepřekvapilo vzhledem k velikosti dědinky a vzhledem k času). Každopádně do další vesnice to bylo 12 km a do většího města přes 30. Vzhledem k tomu, že za celých 20km neprojelo jediné auto našim směrem (opačným jo)), šance na stop jsme docela vzdali. Takže jsme se halt zvedli a šlapali si to dál.
Po pár kilometrech se na nás ale úsmálo štěstí a podařilo se nám stopnout projíždějící dodávku (on to byl vlastně dolmuš, ale nebyl "ve službě"). Ten nás zadarmo(!) dovezl až do toho města - Yusufeli. Což bylo větší město s autobusákem a dalo se od tama dobře dostat na hlavní cestu na směr Antalya (což byl náš plán) - jet pomalu zpátky a cestou se stavit v jezerní oblasti.
Tak nějak jsme doufali, že se dostanem z Yusufeli ještě dál, ale bohužel už od tama nic nejelo. Nejbližší autobus směr Erzurum (nejbližší velké město na hlavní trase do Antalye) vyjížděl v 7 ráno další den. Zašli jsme si na jídlo do místní lokálky. Měli jsme mrtě chuť na kebap, ale bohužel jsme ho už nestihli, protože když jsme tam přišli bylo to těsně poté, co místní mohli začít jíst (kvůli ramadánu mohli až zase od 7 večer) a do té lokálky se všichni slezli jak vosy na med. Během asi 5 minut byla ta lokálka (nijak malá) kompletně narvaná a lidi tlačili ... Šéf nás ale přivítal a jeden postranní stůl nám našel volný. Takže jsme si sedli a začli též tlačit - dali jsme si hrachovou polévku s ekmekem, zeleninouvou směs s jehněčím, samozřejmě se salátem jako pozornost podniku. Týpek tam uměl poměrně slušně anglicky a fakt se staral o zákazníky. Musel se mrtě otáčet a byl hodně příjemný. Navíc tam byly velmi rozumné ceny. Takže s večeří spokojenost maximální.
Horší už to bylo se spaním. Po neúspěšné půlhodince stopování (ani jsme nevěřili, že bychom se někam mohli dostat, protože jsme neměli ani dobrý plac, zrovna začínala motlitba v mešitě a byla tma) jsme to vzdali a šli si ustlat ven na lavičky na autobusáku. Moc jsem tomu nevěřil, ale vyspal jsem tam (jako ne dobře, ale vyspal :)), přestože to bylo extrémně nepohodlné (lavička byla krátká a úzká).
Žádné komentáře:
Okomentovat