Tento víkend jsem strávil v Praze. Když už jsem nemohl s lidma z Norska strávit týden na chatách různě po ČR, jel jsem aspoň na víkend do Prahy užít si s nimi poslední víkend v ČR a rozloučit se nima.
Do Prahy jsem jel samozřejmě se Student Agency. Poprvé jsem jel autobusem označeným jako "fun & relax". Jsou to nové autobusy, které jsou výbavou podobné těm tureckým a jsou dokonce o kus lepší! To "kus lepší" si autobus zasloužil zásuvkou u každé dvojsedačky (to se fakt hodí, pokud člověk má noťas ... ne, že by se mě to týkalo, ale obecně super věc), obrazovky jsou už na každé sedačce a tak každý může mít opravdu individuální zábavu. Super je, že si člověk může vybrat z docela velké nabídky filmů - jak v češtině, tak v angličtině (těch je bohužel méně, ale pořád jsou aspoň nějaké). Úplně nejlepší ale je, že člověk si ten film může pustit kdykoli chce a může hýbat s časem - zkrátka ty programy nejsou synchronizované skrz celý autobus jak tomu bylo doteď (a i v Turecku). Cesta takovým autobusem se už fakt dá vydržet i když trvá několik hodin!
Každopádně cesta utekla rychle a brzo poté, co jsem přijel jsem dorazil na Dejvickou na Sinkuleho kolej, kam za chvíli přišli ostatní, kteří přijeli z Kutné Hory, kde byli na výletě. Bob se na koleji angažuje ve studentské organizaci, takže měl klíče od společenské místnosti, kterou jsme tím pádem měli celou pro sebe - ideální místo na přespání osmi lidí.
Poté co jsme se přivítali a chvilu odpočinuli po cestě jsme vyrazili do víru velkoměsta. Protože celou sobotu v Praze pršelo (když jsem odjížděl z Brna, tak bylo tropické vedro, když jsem přijížděl do Prahy byla docela zima, bylo zataženo a pršelo ... Praha na mě po příjezdu nijak extra nezapůsobila - opět jsem se utvrdil v tom, že Brno je lepší - pořád je to velké město, ale oproti Praze je to vesnička a to je dobře) zamířili jsme samozřejmě rovnou do hospody :)
Vzali jsme holky na Staropramen, aby hned ze začátku z té Prahy něco ochutnaly :) Protože pořád pršelo, v té hospodě jsme se zdrželi docela dlouho. Měli jsme tam vlastní nekuřácký salónek oddělený od zbytku hospody a bylo to super. Popili jsme, pokecali, zazpívali si, udělali nějaké fotky vážných tváří (tohle bylo hodně těžké :D) a prostě měli fun! Pak přestalo pršet a my vyrazili na noční Prahu - na Hrad. Nasvícená katedrála vypadala majestátně a to, že tam nebyla skoro ani noha bylo ještě lepší! Noční Praha je fakt hezká.
Protože nás chytl hlad, stavili jsme se na pizzu - jako správní studenti jsme zašli na akci 1+1 na ISICa :) Přišli jsme těsně před zavíračkou a přestože číšnice říkaly, že je to ok, že nám ty pizzy udělají, pak byly nervózní jak prase a začly do nás hučet, že bychom už měli jít a kdesi cosi ... to nás trochu otrávilo. Ale taky nás to rychle přešlo - měli jsme až moc dobrou náladu na to, aby ji někdo jen tak snadno zkazil - Bobův čtyřbob v tramvaji byl nekompromisní zabiják na to být otrávený :)
Když jsme unavení někdy kolem půlnoci dorazili na kolej, ještě jsme nějakou dobu pouštěli písničky - vzpomínkové na Norsko - California dreamin' apod. Dobré to bylo. Pak jsme šli spát. Pauline usnula ještě dřív než si všichni stačili vůbec lehnout - jako obvykle :) Ta holka má dobrý spánek. I na Lofotech byla vždycky první kdo usnul - tohle ji docela závidím.
Ráno jsme vstávali někdy po deváté. Teda kromě Juliena, kterému letělo letadlo někdy po jedné a chtěl ještě vidět nějaké památky (on z Prahy byl hodně nadšený - byl už v Praze dřív a chtěl vidět věci, které předtím nestihl) - takže ten vstával někdy v šest a vyrazil sám po památkách, vrátil se pak někdy kolem jedenácté, rozloučili jsme se s ním a vyrazili po památkách my ostatní - v poněkud volnějším tempu.
Jako první jsme vyrazili na hrad - koupili jsme si vstupenku na malý okruh - tj. katedrála sv. Víta, starý královský palác, zlatá ulička a bazilika sv. Jiří. Když jsem kupoval vstupenky, potkal jsem nějakou slečnu (byla teda starší - tak kolem třiceti), která se mě ptala jak to tady s těma vstupenkama chodí - okamžitě podle přízvuku a rychlosti angličtiny mi bylo jasné, že je z US. Byla z Kalifornie a byla mrtě ukecaná. Povídali jsme si než jsme vystáli frontu. Je to vždycky fajn mít možnost zaspeakovat s rodilým mluvčím ...
Přestože na hradě jsem poprvé nebyl, všechny zmíněné památky jsem zevnitř viděl poprvé. Předtím jsem vždycky viděl všecko jen z venku. Bylo tam lidí až to pěkné nebylo (hlavně ve sv. Vítovi) ... a to jsme prý měli den, kdy tam bylo hodně málo lidí v porovnání s normálním stavem ... moc si nedokážu představit, že by se do té katedrály vecpalo ještě víc lidí, protože i tak se ve zúžených místech toho kostela čekaly fronty ...
Památky jako hezké, ale je pravda, že sám bych tam nikdy nešel. Bylo to určiě zajímavé a poučené (a asi jako Čech bych měl takovéhle věci alespoň jednou za život navštvit), ale ty davy lidí jsou prostě na mě moc. Pak jsme to přes malou stranu vzali na Karlův most a Staromák k orloji. Sightseeing mě nebere, ale jak už jsem tady mnohokrát psal - když je člověk se super lidma, tak je jedno kde a bude vždycky dobře! :)
Potom jsme se přesunuli zpět na Dejvickou a zašli do hospody na oběd. Na všechny z nás padla z toho půldne památek a chození únava. S Pauline jsme se shodli, že je to mnohem únavnější než vylézt na třítisícovku :) Příprava jídla v té hospodě zabrala tak nějak dýl než jsem čekal - za normálních okolností by mi to bylo úplně jedno, jenže já už měl koupený lístek na autobus 16:30 a když donesla jídlo, tak bylo 15:45 ... to se z Dejvic na autobusák včetně jídla rozhodně stihnout nedalo, takže jsem si chtěl posunout ten lístek na později - do půlhodiny před odjezdem to totiž ještě jde přerezervovat.
V hospodě byla WiFina, takže jsme to zkoušeli posunout na Bobově mobilu ... to ale nešlo. Takže jsme si s Bobem dali ještě sprint na koleje, abychom to stihli. Když jsem klikal na "Přerezervovat" bylo 16:58. Tomu říkám za dvě minuty pět! :) Zpátky za ostatníma do hospody jsme se vrátili uřícení, ale já byl rád, že se bus podařilo posunout a ještě jsem mohl strávit s ostatníma o dvě hoďky dýl. Zašli jsme si ještě na kafíčko a zákusek do kavárny.
Pak opět přišlo to, co nesnáším - rozloučit se. Všichni ale víme, že se zas uvidíme - nejspíš v Lyonu až za Pauline a Camille přijedu, ale beztak to bude dřív někde jinde. Svět je malý a o náhody v něm není nouze :)
(Navíc s náma Pauline možná pojede do těch Alp teď v září/říjnu, takže to by bylo úplně idální!)
pondělí 29. srpna 2011
úterý 23. srpna 2011
Erasmsu reloaded - Pauline a Camille v Brně!
V sobotu přijely do Brna Pauline s Camille. Jsou na prázdniny na Eurotripu a samozřejmě nemohli vynechat ČR, protože tu krom mě a Pepy mají ještě Boba, Filipa a Alici. Těšil jsem se na setkání s lidma z Erasmu docela dlouho a konečně to vyšlo (šance byli i dřív, ale nbyla dovolená :( Když Clara byla v Praze, nemohl jsem přijet a do Švýcarska za Pascalem to taky nevyšlo - Pascal ale slíbil, že s náma dá hiking v rakouských alpách a možná i Gruzii příští rok, takže to by bylo maximálně super!).
Každopádně tentokrát nebyla potřeba žádná dovolená, protože plán byl potkat se o víkendu v Brně! Sraz byl u baráku Bobovy sestry na Grohovce. Sešli jsme se tam ve 12:30. Když jsem tam došel, byla tam už Pauline i Camille s Bobem a jeho přítelkyní (kterou jsme si ani já, ani Pepa nepamatovali, přestože ona nás jo - z Norska, byla tam za Bobem a měli jsme ji potkat na party u Cacilie :))
V tu sobotu jsme si zašli na oběd do Mamuta. Snažili jsme se holkám vybrat co nejtypičtější jídla - takže padla voba na vepřo knedlo, znojemskou. Jako polívku česnečku. Pivko samozřejmě Plzeň a jako nealko Kofolu :)
S Pepou jsme si uvědomili, že vlastně moc nevím co jim ukázat. Prostě Brno je velké město jako každé jiné - nějaké zajímavé budovy, nějaká muzea, park, hrad. Nic moc extra speciálního. Všichni jsme spíš na natural beauties. Každopádně protože nebyl čas na nějaký hike, tak jsme prostě udělali klasický sightseeing through Brno. Hrad, Petrov, pak jsme šli do technického muzea a pak jsem je vzal na přehradu. Ta přehrada byla z celé soboty nejlepší - bylo úplně krásně (holky přinesly do Brna i krásné počasí!). Cestou jsme se na chvilu odtrhli s Pauline (ona totiž též neumí chodit pomalu a tak vždycky chodí napřed - když jsme si to uvědomili, že jsme dost napřed, zavzpmínali jsme hned na Lofoty, kde tomu vždycky bylo takhle a taky na náš výlet kolem Trondheimu. Taky jsem se dozvěděl, že Pauline ještě před Norskem byla měsíc s kamarádem na treku po Bolívii a Peru - lezli tam šestitisícovky. Tenhle rok, ještě před tímhle Eurotripem byla měsíc s Mathewem v Italských Alpách a dávali si tam taky nějaké mordy. Pauline je fakt boží baba.) Na přehradě jsme leželi na trávě, pili pivko a kecali. Bylo to jak za starých časů v Norsku - pohodička, všichni dobrá nálada, padaly joky, zazpívali jsme si, všichni se smáli. Vzal jsem i frisbeečko, takže jsme chvilu zaházeli. Fakt super.
Na půl devátou jsme se přesunuli na hlavák, protože měla přijet Alice s Julienem (Francouz, který bydlel 14 dni s Pauline v Norsku - my s Pepou jsme ho neznali předtím, ale byl to správný týpek - uměl dobře anglicky skoro nebylo poznat, že je Francouz, protože neměl ten typický přízvuk). Alice s Julienem přespávali u mě (ostatní přespávali na bytě u Bobovy ségry). Hodili si teda věci k nám a večer se šlo na pivko. Zašli jsme do Atria na Bernarda. Ono bylo stejně jedno kde jsme byli, bylo to zkrátka fajn, kvůli lidem.
V neděli jsme měli sraz u "dicka" na náměstí (hodiny ve tvaru nábojnice, kterou nám na Svoboďák vrazili v době, kdy jsme byli v Norsku. Stalo se to docela známým a je pravda, že ze všech "památek" jsme u těch hodin strávili nejvíc času - spíš ale z recese :) Pak jsme uděli procházku centrem, zašli a poseděli v kavárně.
Když jsme s Alicí a Julienem jeli zpět ke mně domů vyzvednou věci a počkat na ostatní, měli jsme zajímavý zážitek. V tamvaji jsme si přisedli k ženské, která uměla anglicky a začla s náma mluvit. Byla tak trochu ťápnutá a hodně unešená z toho, že mluvíme anglicky. Zeptala se nás anglicky odkud jsme. Myslela si, že já a Alice jsme Britové a o Julienovi nevěděla. Byla hodně překvapená, když jsme ji česky řekli, že jsme Češi. Dobré to jo, daří se mi pomalu se zbavovat českého přízvuku v angličtině. Říkala, že žila dva roky ve Francii a taky dva roky v US, v Utahu. Když se řeklo Utah, nemohl jsem jinak, než se zeptat jestli má nějaké "funny experience wih Mormons" a už jsem se chystal dělat si z nich srandu. Její odpověď "Oh, yes, I do! I'm mormon" mě dost zaskočila (a podle Alice to na mě bylo vidět). Každopádně mě to pouze přibrzdilo. Stejně jsem se nijak nepřetvařoval a řekl jsem ji naši story z Norska, takže že mi přijde ujetá celá jejich story o Josef, the smith a taky jsem se jí zeptal jestli viděla epizodu South Parku o mormonech. Říkala že viděla a brala to co jsem ji řekl docela v phodě. Ona byla prostě taková trhlá. Ukázala nám, kde mají mormoní kostely - měla u sebe obrázky kostela v Německu a ve Wisconsinu (už od začátku jsem si vzpomněl na Megan, a představoval jsem si kdybych jel tou tramvají s ní :D tahle historka se ji bude líbit anyway :))
Pak byl bohužel čas na odjezd. Všichni totiž dál pokračovali na Bobovu chatu. Všichni totiž budou v ČR až do příštího týdne (odjiždět z ČR se bude v neděli 28. večer). Hodně mě štve, že s nima nemůžu strávit celý týden - zejéna na chatě - cabin trip jak v Norsku. V plánu je i nějaké lezení a hiking ... kéž bych měl dovolenou. Doufám, že je ale budu moct potkat příští víkend (27/28) v Praze.
Protože s tou Prahou to u mě není na 100% museli jsme se pro jistotu rozloučit už teď. Nesnáším to. Tak rád bych jel s nima, ale v práci to holt teď nejde. Doufám, že aspoň na ten víkend do Prahy to vyjde! Mělo by.
Až se ke mně dostanou fotky, hodím to sem.
Každopádně tentokrát nebyla potřeba žádná dovolená, protože plán byl potkat se o víkendu v Brně! Sraz byl u baráku Bobovy sestry na Grohovce. Sešli jsme se tam ve 12:30. Když jsem tam došel, byla tam už Pauline i Camille s Bobem a jeho přítelkyní (kterou jsme si ani já, ani Pepa nepamatovali, přestože ona nás jo - z Norska, byla tam za Bobem a měli jsme ji potkat na party u Cacilie :))
V tu sobotu jsme si zašli na oběd do Mamuta. Snažili jsme se holkám vybrat co nejtypičtější jídla - takže padla voba na vepřo knedlo, znojemskou. Jako polívku česnečku. Pivko samozřejmě Plzeň a jako nealko Kofolu :)
S Pepou jsme si uvědomili, že vlastně moc nevím co jim ukázat. Prostě Brno je velké město jako každé jiné - nějaké zajímavé budovy, nějaká muzea, park, hrad. Nic moc extra speciálního. Všichni jsme spíš na natural beauties. Každopádně protože nebyl čas na nějaký hike, tak jsme prostě udělali klasický sightseeing through Brno. Hrad, Petrov, pak jsme šli do technického muzea a pak jsem je vzal na přehradu. Ta přehrada byla z celé soboty nejlepší - bylo úplně krásně (holky přinesly do Brna i krásné počasí!). Cestou jsme se na chvilu odtrhli s Pauline (ona totiž též neumí chodit pomalu a tak vždycky chodí napřed - když jsme si to uvědomili, že jsme dost napřed, zavzpmínali jsme hned na Lofoty, kde tomu vždycky bylo takhle a taky na náš výlet kolem Trondheimu. Taky jsem se dozvěděl, že Pauline ještě před Norskem byla měsíc s kamarádem na treku po Bolívii a Peru - lezli tam šestitisícovky. Tenhle rok, ještě před tímhle Eurotripem byla měsíc s Mathewem v Italských Alpách a dávali si tam taky nějaké mordy. Pauline je fakt boží baba.) Na přehradě jsme leželi na trávě, pili pivko a kecali. Bylo to jak za starých časů v Norsku - pohodička, všichni dobrá nálada, padaly joky, zazpívali jsme si, všichni se smáli. Vzal jsem i frisbeečko, takže jsme chvilu zaházeli. Fakt super.
Na půl devátou jsme se přesunuli na hlavák, protože měla přijet Alice s Julienem (Francouz, který bydlel 14 dni s Pauline v Norsku - my s Pepou jsme ho neznali předtím, ale byl to správný týpek - uměl dobře anglicky skoro nebylo poznat, že je Francouz, protože neměl ten typický přízvuk). Alice s Julienem přespávali u mě (ostatní přespávali na bytě u Bobovy ségry). Hodili si teda věci k nám a večer se šlo na pivko. Zašli jsme do Atria na Bernarda. Ono bylo stejně jedno kde jsme byli, bylo to zkrátka fajn, kvůli lidem.
V neděli jsme měli sraz u "dicka" na náměstí (hodiny ve tvaru nábojnice, kterou nám na Svoboďák vrazili v době, kdy jsme byli v Norsku. Stalo se to docela známým a je pravda, že ze všech "památek" jsme u těch hodin strávili nejvíc času - spíš ale z recese :) Pak jsme uděli procházku centrem, zašli a poseděli v kavárně.
Když jsme s Alicí a Julienem jeli zpět ke mně domů vyzvednou věci a počkat na ostatní, měli jsme zajímavý zážitek. V tamvaji jsme si přisedli k ženské, která uměla anglicky a začla s náma mluvit. Byla tak trochu ťápnutá a hodně unešená z toho, že mluvíme anglicky. Zeptala se nás anglicky odkud jsme. Myslela si, že já a Alice jsme Britové a o Julienovi nevěděla. Byla hodně překvapená, když jsme ji česky řekli, že jsme Češi. Dobré to jo, daří se mi pomalu se zbavovat českého přízvuku v angličtině. Říkala, že žila dva roky ve Francii a taky dva roky v US, v Utahu. Když se řeklo Utah, nemohl jsem jinak, než se zeptat jestli má nějaké "funny experience wih Mormons" a už jsem se chystal dělat si z nich srandu. Její odpověď "Oh, yes, I do! I'm mormon" mě dost zaskočila (a podle Alice to na mě bylo vidět). Každopádně mě to pouze přibrzdilo. Stejně jsem se nijak nepřetvařoval a řekl jsem ji naši story z Norska, takže že mi přijde ujetá celá jejich story o Josef, the smith a taky jsem se jí zeptal jestli viděla epizodu South Parku o mormonech. Říkala že viděla a brala to co jsem ji řekl docela v phodě. Ona byla prostě taková trhlá. Ukázala nám, kde mají mormoní kostely - měla u sebe obrázky kostela v Německu a ve Wisconsinu (už od začátku jsem si vzpomněl na Megan, a představoval jsem si kdybych jel tou tramvají s ní :D tahle historka se ji bude líbit anyway :))
Pak byl bohužel čas na odjezd. Všichni totiž dál pokračovali na Bobovu chatu. Všichni totiž budou v ČR až do příštího týdne (odjiždět z ČR se bude v neděli 28. večer). Hodně mě štve, že s nima nemůžu strávit celý týden - zejéna na chatě - cabin trip jak v Norsku. V plánu je i nějaké lezení a hiking ... kéž bych měl dovolenou. Doufám, že je ale budu moct potkat příští víkend (27/28) v Praze.
Protože s tou Prahou to u mě není na 100% museli jsme se pro jistotu rozloučit už teď. Nesnáším to. Tak rád bych jel s nima, ale v práci to holt teď nejde. Doufám, že aspoň na ten víkend do Prahy to vyjde! Mělo by.
Až se ke mně dostanou fotky, hodím to sem.
Turecko - summary info
Pokusím se shrnout nějaké informace o Turecku, tak jak jsem si je zapamatoval (netvrdím, že to, co tady napíšu, je 100% platné - jsou to čistě subjektivní názory a pohledy na věc, tak jak jsme je zažili my, v místech, která jsme navštívili).
Lidi
Naprostá většina lidí jsou muslimové (vlastně si nepamatuju, že bychom potkali nějakého Turka, který by nebyl), jen se liší intenzita toho jak to prožívají. Potkali jsme jak člověka, který nám dal anglický korán a říkal, že křesťanství je mrtvé a ať islám šíříme v ČR, tak i lidi, kteří to fakt nehrotili a nemodlili se často jak by měli a půst během ramadánu nijak extra nedodržovali ... o kouření během ramadánu nemluvě :). Většina byla někde uprostřed, spíš k tomu liberálnějšímu konci.
Čím víc na východ a čím víc v horských vesničkách, tím víc věří. Turečtí muslimové jsou naprosto přátelští lidé, kteří jsou velmi pohostinní (v místech, kde noha turisty zavadí jednou za uherský rok nás velmi rádi zvali k sobě domů na oběd / večeři nebo aspoň kávu či čaj). Velice rádi si s námi povídali přestože jsme si navzájem nerozuměli (viz. sekce jazyky). Celkově máme s Turky velmi pozitivní zkušenost.
Těžko říct jaké by to bylo, kdyby s námi jela nějaká holka. Postavení žen v Turecku totiž není nijak super. Vždy, když nás někdo někam pozval na jídlo, tak s námi vždy jedli jen muži. Ženy byly v kuchyni s dětmi a obskakovaly nás. Některé se nám bály i podívat do očí, chodily se sklopenými hlavami. V jiných rodinách to naopak bylo volnější a ženy s námi třeba i mluvily.
Muslimové nesmí pít alkohol a obecně o něm mají velmi špatné mínění - o pivu si s Turkama prostě nepokecáte. Naopak všichni si to, že nemůžou pít, vynahrazují kouřením. Drtivá většina lidí tam kouří (teda chlapi, ženy jsme kouřit samozřejmě neviděli, ty to mají nejspíš zakázané). Všichni nám vždycky nabízeli cigaretu a divili se, když jsme odmítali, že nekouříme.
Chlapi jsou všeobecně menší a hubenější než v ČR. Ženy naopak zakulacenější. Bylo témě nemožné vidět pevnou vysportovanou ženskou postavu. Tím, že jsou asi většinu času zavřené v kuchyni na nějaký větší pohyb nezbývá čas (a prostě to tam není zvykem, aby žena sportovala asi). Všichni mají tmavé (většinou černé) rovné vlasy a většinou snědou pleť (ale bylo hodně Turků, kteří byli hodně bílí!).
Jídlo
Turecké jídlo je moc dobré, taky protože jedí hodně zeleniny. Typické jsou směsi zeleniny (rajčata, papriky, chilly, hodně vaří z lilku, kterému říkají podobně jako "baklažán") a masa - zejména skopové a jehněčí. Hodně časté je i kuřecí a trochu méně hovězí. Islám zakazuje vepřové, takže to se v Turecku shání špatně (přestože v Antálii jsme viděli i vepřové maso v některých restauracích). Turci dělají perfektní rýži (do rýže míchají trochu těstovin ve tvaru zrnek rýže a podávají ji tak trochu omaštěnou, takže je velmi dobrá i samotná, protože není suchá). Jídla dělají typicky mírně pikantní - na můj vkus přesně akorát.
Dalším typickým jídlem byly masové koule z hovězího masa. Podávané s rýží a ještě typičtějším salátem z rajčat, okurky, papriky, salátu a cibule pokapaný olivovým olejem (ten salát dávali v restauracích i bistrech jako pozornost podniku skoro ke všem jídlům a bylo to moc fajn).
Samozřejmě mezi typická jídla nelze nezařadit kebap. Kebapů je spousta druhů, základní dělení, které jsme vypozorovali bylo na "šiš kebap" a "döner kebap". Šiš kebap jsou malé masové kousky (typicky směs kuřecího a hovězího) napíchané na špejli a opečené v ohni. Döner kebap je pak to, co se dá v různých fastfood okénkách koupit i u nás, nejčastěji pod názvem gyros. je to prostě spousta masa napíchlého na velkém točiči, který to maso opéká a po malých kouscích se opečené části okrajují. Maso pak dávají buďto do toho chleba vekového typu nebo do tortily. Vevnitř je samozřejmě zelenina a oni tam často dávají kečup a majonézu. Co mě zarazilo bylo to, že majonézu neskladují v lednici, ale i v těch největších vedrech (40 ve stínu) ji mají jen tak venku položenou. Tu jsem se do kebapu neodvážil nikdy dát. Vždycky jsme jim říkali ať ji tam nedávají ... Dost často do döneru dávají nakládané pálivé chilly papričky nebo tam aspoň nasypou sušenou chilly směs. Ke kebapu Turci pily z kelímku nějakou smetanu, tu jsme ale k tomu neochutnali.
Naprosto perfektní je jejich placatý chleba typu "pita". Krom tohoto "ekmeku" se dá koupit i chleba vekového typu a další typy pečiva. Turci taky dělají výborné zákusky. Hodně používají med a ořechy. Výborný je i jejich typický zapečený puding.
Velmi častým jídlem jsou polévky. Ty se podávají vždy s chlebem (automaticky) a neobsahují žedné pevné kousky. Vše je rozemleté (krom nudlí) a polévky jsou hodně husté. Nejčastěji byla vidět hrachová, rajská (s nudlemi) a jogurtová polévka (ta chuťově připomíná naši zelňačku).
Toto jsou jídla, která se dají koupit v bistrech jak v malých, tak velkých městech. Když nás ovšem pozvali do nějaké rodiny domů, typické menu bylo bezmasé a sestávalo se z oliv (černé i zelené), kozího sýru, sýru eidamského typu, sezamové pasty (tahini) a pak např. z leča, vaječné omelety (to si ale myslím, že byla spíš vzácnost, kterou udělali jen hostům). To vše samozřejmě s ekmekem. Vícekrát jsme taky dostali chleba zapečený s kozím sýrem a vejcem, což byla úplně ta nejlepší věc.
Je dobré být si vědom toho, že během ramadánu oni (aspoň na veřejnosti) nesmí až do večera (typicky to bylo do sedmi) jíst. Takže některé bistra a tak můžou být v omezeném provozu. Taky je dobré mít na paměti že po sedmé se do těch bister nahrne půlka města, protože po celém dni mají halt lidi hlad :)
Pití
Naprosto nejčastější věc na pití je čaj. Pije se vždy, pořád a za každého počasí. Turci si na jeho přípravu potrpí a skutečně ho umí dobře udělat a vychutnat si ho. Mají na to speciální čajovary, které jsou rozdělené na dvě části - v horní části vaří čajový koncentrát a v dolní části čistou vodu. Pak vždy načepují trochu koncentrátu (dle libosti) a dolijí horkou vodou. Čaj se podává ve speciálních malých (tak 1 dcl) skleničkách s šálkem, na kterém jsou typicky dva cukříky.
Člověk by čekal, že v Turecku bude frčet turecká káva, ale omyl. My, pokud se teda dělala káva a ne čaj, který je mnohonásobně častější, jsme zažili pouze Nescafe s mlékem (a vzhledem k tomu, že tohle pili i pastevci úplně v horách i lidi ve městech, řekl bych, že typické už je v dnešní době toto).
Co se týče piva, tak se dá koupit místní značka Efes (mě to chutnalo jako velmi levné české lahvové pivo - něco jako Ambrozius nebo jiné extrémně levné splašky), americký Miller z Wisconsinu (je to dobré pití, ale není to pivo podle mě), dánský Tuborg (měli jsme v Norsku a nic extra to není). Každopádně to tam pijí víceméně jen turisty. Viděli jsme hodně podniků se štíty Efesu, které byly prázdné - zkrachovalé. Prostě alkohol tam nefrčí. Na tvrdý jsme tam ani nenarazili.
Jinak se dá koupit libovolná limonáda od The Coca Cola company, takže Fanty, Sprity a já nevím co všechno měli i v hodně zapadlých oblastech.
Co se týče vody, tak ta se kupuje balená - je neperlivá a je levnější než v ČR. Ovšem v ČR se normálně pije voda z kohoutku. Tady jsme se nic takového odvážit neudělali. Obecně to není ani doporučované. Co se té balené vody týče, tak to, co oni nazývají minerálka má výrazně nižší mineralizaci než minerálky u nás.
Příroda & ekologie
Příroda je v Turecku nádherná - od hor až po moře. Detaily k pohořím Ala Daglari a Kačkar v jednotlivých článcích z treků. Turci sami do hor moc nechodí, obecně jsou ty hory ještě dost nedotčené a to je super. Co se týče ekologie, tak jsou na tom docela bídně. Turci se o to moc nezajímají - není pro ně problém vyhodit odpadky jen tak na ulici. V jednom autobuse se nám stalo, že zastavili na dálnici a stevard vyhodil pytel s odpadky za krajnici a jelo se dál. Obecně se produkuje neskutečné množství odpadu - zejména díky baleným vodám, které se prodávají v neuvěřitelně malých baleních (přestože je tam 40 stupňů ve stínu ačlověk vypije hafo vody, tak se prodávají dvoudecové kelímky nebo dokonce jednodecové lahve), lahve i plechovky se vyhazovaly do smíšeného odpadu - evidentně nebyly vratné.
Bezpečnost
V Turecku jsme se cítili naprosto bezpečně. Ve vesnicích a malých městech jsme se nebáli nechat batohy nehlídané v parku a jít pryč. Opravdu se tam nekrade (ve velkých městech už jsme pro jistotu byli opatrnější, tam už je hodně cizinců a tak v pohodě už to asi nebude, ale těžko říct, s velkými městy nemáme zkušenost). Vzhledem k tomu, že islám zakazuje opilectví a vůbec alkohol, je i v noci klid - žádné výtržnosti, žádní ožralí lidé.
Jazyky
Téměř nikdo nemluví jinak než turecky. S cizími jazyky tam je to dost špatné. Lidi umí většinou pár frází anglicky ("How are you?", "What is your name") se kterými se s vámi snaží bavit. Pár lidí umí některá izolovaná slovíčka. Někteří tvrdili, že umí německy nebo rusky, ale skutečnost byla jiná :) Uměli německy i rusky hůř než my (= skoro vůbec).
Finanční stránka
V Turecku je celkově mírně dráž než u nás. Měna je turecká lira (TL) a kurz v době, kdy jsme v Turecku byli, byl takový, že jednu liru jsme dostali za 11 korun. Levný je v Turecku chleba (ekmek), čaj a chalva. Čokoládové tyčinky jsou zhruba stejně drahé jako u nás. Zkrátka věci na trek jsou v Turecku stejně drahé nebo levnější, takže netřeba tahat zásoby z domu. Dost drahé je maso (takže doporučuju na první trek donést štangli trvanlivého salámu z domu, nejen kvůli ceně, ale taky že tam prostě nejde dobrý salám tak snadno sehnat). Velmi drahý je benzín.
Dobré bylo, že i v malých obchůdcích ve městech se dalo platit kartou (každopádně na to nespoléhat, je vždy dobré mít hotovost, už kvůli autobusům, kde ani na velkých nádražích často karty nebrali).
Na mincích i bankovkách je zobrazen Atatürk (jejich první prezident - osvoboditel, něco jako náš Masaryk, je vidět, že ho tam mají hodně rádi, protože jeho obrazy jsou všude - skoro v každé čajovně / restauraci na stěnně, někteří lidi ho měli i doma).
Doprava
Naprosto nejlepší způsob jak se odněkud někam dopravit je stop. Je to levné a protože lidi v Turecku jsou ochotní a mají cizince rádi, i poměrně rychlé. My se stopem neměli problém ani ve třech lidech s velkými batohy (jen teda nedoporučuju stopovat v neděli, kdy jezdí rodiny na výlety, protože nikdo nezastaví - ne snad protože by nechtěli, ale v té době jsou auta komplet přecpaná).
Velmi dobrá je autobusová doprava - je na vysoké úrovni - všechny autobusy jsou stejné nebo lepší než Student Agency v ČR. Ceny autobusové dopravy jsou stejné nebo o malinko vyšší než ceny v ČR. V autobuse na delší vzdálenosti chodí stevard a vždy je k dispozici voda v kelímcích zdarma (v libovolném množství) + horký nápoj (káva/čaj).
Dost drahé jsou taxíky, což je dáno vysokými cenami benzínu (v době, kdy u nás stojí benzín 30 KČ tam stál v přepočtu 40-50 KČ).
Co se týče řízení, tak díky relativně častému stopování jsme si mohli udělat obrázek o tom, jaké jsou mravy na silnicích ... jsou dosti uvolněné řekl bych :) Lidi prdí na bezpečnostní pásy (většina řidičů je neměla nikdy zaplé), nedělá jim problém předjíždět přes plnou čáru, do kopce, do zatáčky a klidně i přes dvojitou čáru ... Těžko říct jak je to s nehodovostí, ono to vypadalo, že se ti řidiči vždycky nějak na té silnici domluvili (probíhaly meziokénkové komunikace občas).
Stav silnic je řekl bych hodně dobrý (a troufl bych si tvrdit že lepší než v ČR.
Lidi
Naprostá většina lidí jsou muslimové (vlastně si nepamatuju, že bychom potkali nějakého Turka, který by nebyl), jen se liší intenzita toho jak to prožívají. Potkali jsme jak člověka, který nám dal anglický korán a říkal, že křesťanství je mrtvé a ať islám šíříme v ČR, tak i lidi, kteří to fakt nehrotili a nemodlili se často jak by měli a půst během ramadánu nijak extra nedodržovali ... o kouření během ramadánu nemluvě :). Většina byla někde uprostřed, spíš k tomu liberálnějšímu konci.
Čím víc na východ a čím víc v horských vesničkách, tím víc věří. Turečtí muslimové jsou naprosto přátelští lidé, kteří jsou velmi pohostinní (v místech, kde noha turisty zavadí jednou za uherský rok nás velmi rádi zvali k sobě domů na oběd / večeři nebo aspoň kávu či čaj). Velice rádi si s námi povídali přestože jsme si navzájem nerozuměli (viz. sekce jazyky). Celkově máme s Turky velmi pozitivní zkušenost.
Těžko říct jaké by to bylo, kdyby s námi jela nějaká holka. Postavení žen v Turecku totiž není nijak super. Vždy, když nás někdo někam pozval na jídlo, tak s námi vždy jedli jen muži. Ženy byly v kuchyni s dětmi a obskakovaly nás. Některé se nám bály i podívat do očí, chodily se sklopenými hlavami. V jiných rodinách to naopak bylo volnější a ženy s námi třeba i mluvily.
Muslimové nesmí pít alkohol a obecně o něm mají velmi špatné mínění - o pivu si s Turkama prostě nepokecáte. Naopak všichni si to, že nemůžou pít, vynahrazují kouřením. Drtivá většina lidí tam kouří (teda chlapi, ženy jsme kouřit samozřejmě neviděli, ty to mají nejspíš zakázané). Všichni nám vždycky nabízeli cigaretu a divili se, když jsme odmítali, že nekouříme.
Chlapi jsou všeobecně menší a hubenější než v ČR. Ženy naopak zakulacenější. Bylo témě nemožné vidět pevnou vysportovanou ženskou postavu. Tím, že jsou asi většinu času zavřené v kuchyni na nějaký větší pohyb nezbývá čas (a prostě to tam není zvykem, aby žena sportovala asi). Všichni mají tmavé (většinou černé) rovné vlasy a většinou snědou pleť (ale bylo hodně Turků, kteří byli hodně bílí!).
Jídlo
Turecké jídlo je moc dobré, taky protože jedí hodně zeleniny. Typické jsou směsi zeleniny (rajčata, papriky, chilly, hodně vaří z lilku, kterému říkají podobně jako "baklažán") a masa - zejména skopové a jehněčí. Hodně časté je i kuřecí a trochu méně hovězí. Islám zakazuje vepřové, takže to se v Turecku shání špatně (přestože v Antálii jsme viděli i vepřové maso v některých restauracích). Turci dělají perfektní rýži (do rýže míchají trochu těstovin ve tvaru zrnek rýže a podávají ji tak trochu omaštěnou, takže je velmi dobrá i samotná, protože není suchá). Jídla dělají typicky mírně pikantní - na můj vkus přesně akorát.
Dalším typickým jídlem byly masové koule z hovězího masa. Podávané s rýží a ještě typičtějším salátem z rajčat, okurky, papriky, salátu a cibule pokapaný olivovým olejem (ten salát dávali v restauracích i bistrech jako pozornost podniku skoro ke všem jídlům a bylo to moc fajn).
Samozřejmě mezi typická jídla nelze nezařadit kebap. Kebapů je spousta druhů, základní dělení, které jsme vypozorovali bylo na "šiš kebap" a "döner kebap". Šiš kebap jsou malé masové kousky (typicky směs kuřecího a hovězího) napíchané na špejli a opečené v ohni. Döner kebap je pak to, co se dá v různých fastfood okénkách koupit i u nás, nejčastěji pod názvem gyros. je to prostě spousta masa napíchlého na velkém točiči, který to maso opéká a po malých kouscích se opečené části okrajují. Maso pak dávají buďto do toho chleba vekového typu nebo do tortily. Vevnitř je samozřejmě zelenina a oni tam často dávají kečup a majonézu. Co mě zarazilo bylo to, že majonézu neskladují v lednici, ale i v těch největších vedrech (40 ve stínu) ji mají jen tak venku položenou. Tu jsem se do kebapu neodvážil nikdy dát. Vždycky jsme jim říkali ať ji tam nedávají ... Dost často do döneru dávají nakládané pálivé chilly papričky nebo tam aspoň nasypou sušenou chilly směs. Ke kebapu Turci pily z kelímku nějakou smetanu, tu jsme ale k tomu neochutnali.
Naprosto perfektní je jejich placatý chleba typu "pita". Krom tohoto "ekmeku" se dá koupit i chleba vekového typu a další typy pečiva. Turci taky dělají výborné zákusky. Hodně používají med a ořechy. Výborný je i jejich typický zapečený puding.
Velmi častým jídlem jsou polévky. Ty se podávají vždy s chlebem (automaticky) a neobsahují žedné pevné kousky. Vše je rozemleté (krom nudlí) a polévky jsou hodně husté. Nejčastěji byla vidět hrachová, rajská (s nudlemi) a jogurtová polévka (ta chuťově připomíná naši zelňačku).
Toto jsou jídla, která se dají koupit v bistrech jak v malých, tak velkých městech. Když nás ovšem pozvali do nějaké rodiny domů, typické menu bylo bezmasé a sestávalo se z oliv (černé i zelené), kozího sýru, sýru eidamského typu, sezamové pasty (tahini) a pak např. z leča, vaječné omelety (to si ale myslím, že byla spíš vzácnost, kterou udělali jen hostům). To vše samozřejmě s ekmekem. Vícekrát jsme taky dostali chleba zapečený s kozím sýrem a vejcem, což byla úplně ta nejlepší věc.
Je dobré být si vědom toho, že během ramadánu oni (aspoň na veřejnosti) nesmí až do večera (typicky to bylo do sedmi) jíst. Takže některé bistra a tak můžou být v omezeném provozu. Taky je dobré mít na paměti že po sedmé se do těch bister nahrne půlka města, protože po celém dni mají halt lidi hlad :)
Pití
Naprosto nejčastější věc na pití je čaj. Pije se vždy, pořád a za každého počasí. Turci si na jeho přípravu potrpí a skutečně ho umí dobře udělat a vychutnat si ho. Mají na to speciální čajovary, které jsou rozdělené na dvě části - v horní části vaří čajový koncentrát a v dolní části čistou vodu. Pak vždy načepují trochu koncentrátu (dle libosti) a dolijí horkou vodou. Čaj se podává ve speciálních malých (tak 1 dcl) skleničkách s šálkem, na kterém jsou typicky dva cukříky.
Člověk by čekal, že v Turecku bude frčet turecká káva, ale omyl. My, pokud se teda dělala káva a ne čaj, který je mnohonásobně častější, jsme zažili pouze Nescafe s mlékem (a vzhledem k tomu, že tohle pili i pastevci úplně v horách i lidi ve městech, řekl bych, že typické už je v dnešní době toto).
Co se týče piva, tak se dá koupit místní značka Efes (mě to chutnalo jako velmi levné české lahvové pivo - něco jako Ambrozius nebo jiné extrémně levné splašky), americký Miller z Wisconsinu (je to dobré pití, ale není to pivo podle mě), dánský Tuborg (měli jsme v Norsku a nic extra to není). Každopádně to tam pijí víceméně jen turisty. Viděli jsme hodně podniků se štíty Efesu, které byly prázdné - zkrachovalé. Prostě alkohol tam nefrčí. Na tvrdý jsme tam ani nenarazili.
Jinak se dá koupit libovolná limonáda od The Coca Cola company, takže Fanty, Sprity a já nevím co všechno měli i v hodně zapadlých oblastech.
Co se týče vody, tak ta se kupuje balená - je neperlivá a je levnější než v ČR. Ovšem v ČR se normálně pije voda z kohoutku. Tady jsme se nic takového odvážit neudělali. Obecně to není ani doporučované. Co se té balené vody týče, tak to, co oni nazývají minerálka má výrazně nižší mineralizaci než minerálky u nás.
Příroda & ekologie
Příroda je v Turecku nádherná - od hor až po moře. Detaily k pohořím Ala Daglari a Kačkar v jednotlivých článcích z treků. Turci sami do hor moc nechodí, obecně jsou ty hory ještě dost nedotčené a to je super. Co se týče ekologie, tak jsou na tom docela bídně. Turci se o to moc nezajímají - není pro ně problém vyhodit odpadky jen tak na ulici. V jednom autobuse se nám stalo, že zastavili na dálnici a stevard vyhodil pytel s odpadky za krajnici a jelo se dál. Obecně se produkuje neskutečné množství odpadu - zejména díky baleným vodám, které se prodávají v neuvěřitelně malých baleních (přestože je tam 40 stupňů ve stínu ačlověk vypije hafo vody, tak se prodávají dvoudecové kelímky nebo dokonce jednodecové lahve), lahve i plechovky se vyhazovaly do smíšeného odpadu - evidentně nebyly vratné.
Bezpečnost
V Turecku jsme se cítili naprosto bezpečně. Ve vesnicích a malých městech jsme se nebáli nechat batohy nehlídané v parku a jít pryč. Opravdu se tam nekrade (ve velkých městech už jsme pro jistotu byli opatrnější, tam už je hodně cizinců a tak v pohodě už to asi nebude, ale těžko říct, s velkými městy nemáme zkušenost). Vzhledem k tomu, že islám zakazuje opilectví a vůbec alkohol, je i v noci klid - žádné výtržnosti, žádní ožralí lidé.
Jazyky
Téměř nikdo nemluví jinak než turecky. S cizími jazyky tam je to dost špatné. Lidi umí většinou pár frází anglicky ("How are you?", "What is your name") se kterými se s vámi snaží bavit. Pár lidí umí některá izolovaná slovíčka. Někteří tvrdili, že umí německy nebo rusky, ale skutečnost byla jiná :) Uměli německy i rusky hůř než my (= skoro vůbec).
Finanční stránka
V Turecku je celkově mírně dráž než u nás. Měna je turecká lira (TL) a kurz v době, kdy jsme v Turecku byli, byl takový, že jednu liru jsme dostali za 11 korun. Levný je v Turecku chleba (ekmek), čaj a chalva. Čokoládové tyčinky jsou zhruba stejně drahé jako u nás. Zkrátka věci na trek jsou v Turecku stejně drahé nebo levnější, takže netřeba tahat zásoby z domu. Dost drahé je maso (takže doporučuju na první trek donést štangli trvanlivého salámu z domu, nejen kvůli ceně, ale taky že tam prostě nejde dobrý salám tak snadno sehnat). Velmi drahý je benzín.
Dobré bylo, že i v malých obchůdcích ve městech se dalo platit kartou (každopádně na to nespoléhat, je vždy dobré mít hotovost, už kvůli autobusům, kde ani na velkých nádražích často karty nebrali).
Na mincích i bankovkách je zobrazen Atatürk (jejich první prezident - osvoboditel, něco jako náš Masaryk, je vidět, že ho tam mají hodně rádi, protože jeho obrazy jsou všude - skoro v každé čajovně / restauraci na stěnně, někteří lidi ho měli i doma).
Doprava
Naprosto nejlepší způsob jak se odněkud někam dopravit je stop. Je to levné a protože lidi v Turecku jsou ochotní a mají cizince rádi, i poměrně rychlé. My se stopem neměli problém ani ve třech lidech s velkými batohy (jen teda nedoporučuju stopovat v neděli, kdy jezdí rodiny na výlety, protože nikdo nezastaví - ne snad protože by nechtěli, ale v té době jsou auta komplet přecpaná).
Velmi dobrá je autobusová doprava - je na vysoké úrovni - všechny autobusy jsou stejné nebo lepší než Student Agency v ČR. Ceny autobusové dopravy jsou stejné nebo o malinko vyšší než ceny v ČR. V autobuse na delší vzdálenosti chodí stevard a vždy je k dispozici voda v kelímcích zdarma (v libovolném množství) + horký nápoj (káva/čaj).
Dost drahé jsou taxíky, což je dáno vysokými cenami benzínu (v době, kdy u nás stojí benzín 30 KČ tam stál v přepočtu 40-50 KČ).
Co se týče řízení, tak díky relativně častému stopování jsme si mohli udělat obrázek o tom, jaké jsou mravy na silnicích ... jsou dosti uvolněné řekl bych :) Lidi prdí na bezpečnostní pásy (většina řidičů je neměla nikdy zaplé), nedělá jim problém předjíždět přes plnou čáru, do kopce, do zatáčky a klidně i přes dvojitou čáru ... Těžko říct jak je to s nehodovostí, ono to vypadalo, že se ti řidiči vždycky nějak na té silnici domluvili (probíhaly meziokénkové komunikace občas).
Stav silnic je řekl bych hodně dobrý (a troufl bych si tvrdit že lepší než v ČR.
Turecko - 13.8. - Cesta domů do ČR
Noc z pátku na sobotu jsme strávili na letišti. Dny obžerství jsme zakončili meníčkem v letištním Burger Kingu ... nebylo to nic moc, ale ono tam ani nic jiného nebylo (když řeknu, že na tom letišti stála malá půllitrová voda v přepočtu 60 korun, tak nemusím už dál říkat, že nikde jinde se fakt nedalo jíst).
Let proběhl bez problémů a do Budapešti jsme přijeli na čas. Wizz Air busem jsme se dostali do centra. Jeli v něma s náma nějací Holandani - říkali, že tak jezdí každý rok po velkých evropských městech. Jednoduše si jeli užít levného východoevropského alkoholu :)
Měli jsme víc než 4 hodiny čas než nám jel bus domů, takže jsme si řekli, že zajdem na pivko. Potřebovali jsme ovšem hospodu, kde budou brát karty. To by člověk nevěřil jaký je to problém v Budapešti. I v těch dražších prostě nebrali karty (samozřejmě v těch ultra drahých na nejrušnější ulici ano, ale tolik jsme zas nebyli ochotni za pivko dát). Tak jsme si řekli, že pojedem na nádr a tam koupíme lahváčka nebo plechovku v nějakém shopu. Ovšem ani tam nebrali karty anebo neměli pivo.
U nádraží byl obrovský park, tak jsme se tam po jednom šli toulat ... byl jsem tam zevlit skoro hodinu. Ten park byl fakt obrovský. Docela pěkný.
Pak už byl čas odjezdu a my nastoupili do Student Agency busu. Bylo to zvláštní zase slyšet česky mluvící lidi. Tam nás slečna stevardka (krom toho, že se pořád hezky usmívala) velmi potěšila tím, že měla pivko. Takže jsme nakonec pivko v Budapešti přecijen měli (stihli jsme ho opravdu ještě v Budapešti vypít - sice Gambáč, ale prostě mnohem lepší než Efes :))
I cesta Studentem docela šla. Cestou jsme viděli moc hezký západ slunka už nad naším územím. Zastavovalo se v Bratislavě (to nádraží tam je fakt hnusné) a pak až v Brně. Tam to řidič trochu nedal a docela bloudil (což jsme nikdo moc nepochopili). Každopádně zpoždění nebylo nijak velké. Na nádraží nás čekala Peťa. Zvala nás všecky domů na tatarák, ale já už byl hodně unavený a nechtělo se mi jet do Tuřan (i přes tak silnou motivaci, jako bylo dobré jídlo), takže jsem zamířil přímo domů.
Dost jsem se bál toho až si přečtu všechny maily v práci. Kolik bude průserů a tak, ale docela mile mě to překvapilo, protože toho nebylo zdaleka tolik, kolik jsem čekal. Byl jsem sice v neděli v práci, ale fakt jen přečíst ty maily a nic extra urgentního se nekonalo. To mě hodně potěšilo.
Let proběhl bez problémů a do Budapešti jsme přijeli na čas. Wizz Air busem jsme se dostali do centra. Jeli v něma s náma nějací Holandani - říkali, že tak jezdí každý rok po velkých evropských městech. Jednoduše si jeli užít levného východoevropského alkoholu :)
Měli jsme víc než 4 hodiny čas než nám jel bus domů, takže jsme si řekli, že zajdem na pivko. Potřebovali jsme ovšem hospodu, kde budou brát karty. To by člověk nevěřil jaký je to problém v Budapešti. I v těch dražších prostě nebrali karty (samozřejmě v těch ultra drahých na nejrušnější ulici ano, ale tolik jsme zas nebyli ochotni za pivko dát). Tak jsme si řekli, že pojedem na nádr a tam koupíme lahváčka nebo plechovku v nějakém shopu. Ovšem ani tam nebrali karty anebo neměli pivo.
U nádraží byl obrovský park, tak jsme se tam po jednom šli toulat ... byl jsem tam zevlit skoro hodinu. Ten park byl fakt obrovský. Docela pěkný.
Pak už byl čas odjezdu a my nastoupili do Student Agency busu. Bylo to zvláštní zase slyšet česky mluvící lidi. Tam nás slečna stevardka (krom toho, že se pořád hezky usmívala) velmi potěšila tím, že měla pivko. Takže jsme nakonec pivko v Budapešti přecijen měli (stihli jsme ho opravdu ještě v Budapešti vypít - sice Gambáč, ale prostě mnohem lepší než Efes :))
I cesta Studentem docela šla. Cestou jsme viděli moc hezký západ slunka už nad naším územím. Zastavovalo se v Bratislavě (to nádraží tam je fakt hnusné) a pak až v Brně. Tam to řidič trochu nedal a docela bloudil (což jsme nikdo moc nepochopili). Každopádně zpoždění nebylo nijak velké. Na nádraží nás čekala Peťa. Zvala nás všecky domů na tatarák, ale já už byl hodně unavený a nechtělo se mi jet do Tuřan (i přes tak silnou motivaci, jako bylo dobré jídlo), takže jsem zamířil přímo domů.
Dost jsem se bál toho až si přečtu všechny maily v práci. Kolik bude průserů a tak, ale docela mile mě to překvapilo, protože toho nebylo zdaleka tolik, kolik jsem čekal. Byl jsem sice v neděli v práci, ale fakt jen přečíst ty maily a nic extra urgentního se nekonalo. To mě hodně potěšilo.
pondělí 22. srpna 2011
Turecko - 12.8. - Druhý den v Antálii
Ráno jsme si přispali - nebylo kam spěchat a navíc se na pláži (než začalo zase pražit slunko) leželo víc než dobře. Dokud ještě slunce bylo rozumné a moře téměř klidné, šli jsme si zaplavat. Bylo to úplně boží. Takové osvěžení a navíc téměř bez lidí a v úplně klidném moři ... jednoznačně nejlepší koupání z celého Turecka!
Protože jsme ani jeden nechtěli strávit celý den válením u moře (nikdo z nás nemá tuhle "zábavu" rád, navíc v takovém vedru), šli jsme jsme pěšo do centra. Rozhodli jsme se, že využijeme toho, že jsme u moře, a že si dáme na oběd nějaké dobré čerstvé mořské potvory.
V GPS jsem objevil docela dobrou mapu Antálie (OpenStreetMap fakt není špatná věc!) a ta nás nanavigovala k restauraci, která měla podle průvodce mít dobrý sea food. Zjistli jsme, že v tomto je průvodce značně neaktuální, protože z podniku se stalo art café a tam jaksi sea food moc nevedli :) Každopádně to bylo hodně v centru, kde nebyla o restaurace nouze. Takže jsme začli pátrat po nějaké, která by nás zaujala jak cenou tak nabídkou (tentokrát jsme ale jeli hlavně, ač to může znít překvapivě, po nabídce - smířili jsme se s tím, že to prostě bude drahé a byli jsme rozhodutí ty prachy za sea food utratit - teda já a Pepa, Páju sea food nijak nelákal).
Majitelé restaurací typicky stáli venku a lovili nás. Vždycky nás odchytli a posadili nás. Seděli jsme tak už ve dvou restauracích a po bližším ohledání menu se zvedli až jsme se usadili natrvalo v jedné, která nás zaujala hned jako první, když jsme začli ty restaurace studovat.
Nakonec to nebyla asi nejlepší volba. Dali jsme si kuřecí polévku. Já jsem si dal jako předkrm krabí klepeta a jako hlavní chod mořského okouna (sea bass). Pepa si dal jako hlavní chod obří krevety a Pája si dal nějaké pikantní jehněčí.
Polévka nás všechny vyloženě zklamala - shodli jsme se na tom, že byla horší než všechny polévky, které jsme doposud v Turecku měli - mnohem víc nám chutnaly polévky ve vesnických lokantách. Krabí klepeta bylá dobrá, nicméně pochybuju, že to bylo z čerstvých krabů. Okoun byl poměrně dobře udělaný s přílohou ve formě černé cihličky - byla to nějaká dobře kořeněná směs fakt nevím čeho s výraznou chutí. Tohle bylo fakt dobré. Celkový dojem nic moc - nebylo to špatné, ale za ty peníze jsem čekal mnohem lepší kulinářský zážitek (taky trochu lepší obsluhu a hlavně větší výběr mořských potvor).
Po jídle jsme vyrazilli zjistit jak se dostaneme na letiště. Bylo tady takové vedro, že se fakt nedalo skoro dýchat - ve snínu bylo kolem 40 a na slunku si to ani nedovedu odhadovat. Na nějakou dobu jsme to zakempili v parku - i v tom stínu byl hic jak prase a úplně jsem se cítil jak omámený, nebyl jsem shcopný ani přemýšlet. Teď konečně chápu proč jižní národy nejsou v práci moc efektivní a proč žijí hlavně v noci ...
Když jsme poleželi (a pospali) v parku, vydali jsme se splnit poslední cíl, který jsme měli - ochutnat pravou tureckou kávu. A vlastně těsně před tím jsme ještě museli splnit jednu věc, abychom mohli s klidným svědomím z Turecka odejít a mohli říct, že jsme byli opravdu v Turecku ... museli jsme navštívit turecký Mc Donnald's! Dělali jsme si z toho s Pepou už dlouho srandu, takže jsme nemohli jinak. Samozřejmě pomohla GPS ... netrvalo to dlouho a už jsme koumali místní menu. Nečekané bylo, že nejlevnějším jídlem nebyl cheeseburger, ale místní specialita (v žádném jiném Mc Donnald's po světě jsem to neviděl) - Tavukluburger! Já jsem to musel ochutnat, Pája s Pepou vsadili na klasiku - cheeseburger. Tavukluburger stál dvě liry a byl to burger s mletým kuřecím masem (já bych skoro řekl, že to bylo trochu i řízlé s rybou) a majonézou. Nebylo to nic extra a tak abych si spravil chuť (a završil dny obžerství), musel jsem natlačit ještě nějaký cheese a hranolky :) Kluci nezůstali pozadu.
Pak jsme se konečně vydali za hledáním kavárny s tureckou kávou. Potřebovali jsme navíc, aby tam brali karty, protože už jsme neměli ani trochu cashe (jen přesonu částku na autobous na letiště). Ukázalo se to jako docela neřešitelný problém. Turci prostě asi nepijou tureckou kávu :) Oni fakt všichni pijou čaj a když už kávu, tak Nescafe :)
Takže jsme nakonec po marném procházení všech přilehlých uliček zapadli do již zavírající kavárny a dali si typické Nescafe :D Slečna co tam servírovala z nás byla úplně hotová. Byli jsme totiž v takové zapadlé uličce, kde asi moc turistů nechodí. Moc hezky se celou dobu smála. Tak jsme ji ještě za odměnu zazpívali "Chodíme chodíme, hore po dědině", rozloučili se a odešli.
Pak už nás čekala jen cesta na letiště. Přestože jsme letěli až v devět ráno, rozhodli jsme se na letiště jet už dnes večer a přespat tam, lepší místo na spaní bychom v centru stejně nenašli.
Protože jsme ani jeden nechtěli strávit celý den válením u moře (nikdo z nás nemá tuhle "zábavu" rád, navíc v takovém vedru), šli jsme jsme pěšo do centra. Rozhodli jsme se, že využijeme toho, že jsme u moře, a že si dáme na oběd nějaké dobré čerstvé mořské potvory.
V GPS jsem objevil docela dobrou mapu Antálie (OpenStreetMap fakt není špatná věc!) a ta nás nanavigovala k restauraci, která měla podle průvodce mít dobrý sea food. Zjistli jsme, že v tomto je průvodce značně neaktuální, protože z podniku se stalo art café a tam jaksi sea food moc nevedli :) Každopádně to bylo hodně v centru, kde nebyla o restaurace nouze. Takže jsme začli pátrat po nějaké, která by nás zaujala jak cenou tak nabídkou (tentokrát jsme ale jeli hlavně, ač to může znít překvapivě, po nabídce - smířili jsme se s tím, že to prostě bude drahé a byli jsme rozhodutí ty prachy za sea food utratit - teda já a Pepa, Páju sea food nijak nelákal).
Majitelé restaurací typicky stáli venku a lovili nás. Vždycky nás odchytli a posadili nás. Seděli jsme tak už ve dvou restauracích a po bližším ohledání menu se zvedli až jsme se usadili natrvalo v jedné, která nás zaujala hned jako první, když jsme začli ty restaurace studovat.
Nakonec to nebyla asi nejlepší volba. Dali jsme si kuřecí polévku. Já jsem si dal jako předkrm krabí klepeta a jako hlavní chod mořského okouna (sea bass). Pepa si dal jako hlavní chod obří krevety a Pája si dal nějaké pikantní jehněčí.
Polévka nás všechny vyloženě zklamala - shodli jsme se na tom, že byla horší než všechny polévky, které jsme doposud v Turecku měli - mnohem víc nám chutnaly polévky ve vesnických lokantách. Krabí klepeta bylá dobrá, nicméně pochybuju, že to bylo z čerstvých krabů. Okoun byl poměrně dobře udělaný s přílohou ve formě černé cihličky - byla to nějaká dobře kořeněná směs fakt nevím čeho s výraznou chutí. Tohle bylo fakt dobré. Celkový dojem nic moc - nebylo to špatné, ale za ty peníze jsem čekal mnohem lepší kulinářský zážitek (taky trochu lepší obsluhu a hlavně větší výběr mořských potvor).
Po jídle jsme vyrazilli zjistit jak se dostaneme na letiště. Bylo tady takové vedro, že se fakt nedalo skoro dýchat - ve snínu bylo kolem 40 a na slunku si to ani nedovedu odhadovat. Na nějakou dobu jsme to zakempili v parku - i v tom stínu byl hic jak prase a úplně jsem se cítil jak omámený, nebyl jsem shcopný ani přemýšlet. Teď konečně chápu proč jižní národy nejsou v práci moc efektivní a proč žijí hlavně v noci ...
Když jsme poleželi (a pospali) v parku, vydali jsme se splnit poslední cíl, který jsme měli - ochutnat pravou tureckou kávu. A vlastně těsně před tím jsme ještě museli splnit jednu věc, abychom mohli s klidným svědomím z Turecka odejít a mohli říct, že jsme byli opravdu v Turecku ... museli jsme navštívit turecký Mc Donnald's! Dělali jsme si z toho s Pepou už dlouho srandu, takže jsme nemohli jinak. Samozřejmě pomohla GPS ... netrvalo to dlouho a už jsme koumali místní menu. Nečekané bylo, že nejlevnějším jídlem nebyl cheeseburger, ale místní specialita (v žádném jiném Mc Donnald's po světě jsem to neviděl) - Tavukluburger! Já jsem to musel ochutnat, Pája s Pepou vsadili na klasiku - cheeseburger. Tavukluburger stál dvě liry a byl to burger s mletým kuřecím masem (já bych skoro řekl, že to bylo trochu i řízlé s rybou) a majonézou. Nebylo to nic extra a tak abych si spravil chuť (a završil dny obžerství), musel jsem natlačit ještě nějaký cheese a hranolky :) Kluci nezůstali pozadu.
Pak jsme se konečně vydali za hledáním kavárny s tureckou kávou. Potřebovali jsme navíc, aby tam brali karty, protože už jsme neměli ani trochu cashe (jen přesonu částku na autobous na letiště). Ukázalo se to jako docela neřešitelný problém. Turci prostě asi nepijou tureckou kávu :) Oni fakt všichni pijou čaj a když už kávu, tak Nescafe :)
Takže jsme nakonec po marném procházení všech přilehlých uliček zapadli do již zavírající kavárny a dali si typické Nescafe :D Slečna co tam servírovala z nás byla úplně hotová. Byli jsme totiž v takové zapadlé uličce, kde asi moc turistů nechodí. Moc hezky se celou dobu smála. Tak jsme ji ještě za odměnu zazpívali "Chodíme chodíme, hore po dědině", rozloučili se a odešli.
Pak už nás čekala jen cesta na letiště. Přestože jsme letěli až v devět ráno, rozhodli jsme se na letiště jet už dnes večer a přespat tam, lepší místo na spaní bychom v centru stejně nenašli.
Turecko - 11.8. - První den v Antálii
V parku se mi opět spalo výborně. Vzbudili jsme se někdy kolem osmé, na snídani jsme si, jak jinak, šli dát kebap a pak jsme šli stopovat. Času jsme měli dost - ani jednoho z nás nelákala představa dvou celých dní válení u moře, takže jsme se rozhodli, že raději ušetříme a než jet busem, budem až do Antalye stopovat.
Říkali jsme si, že minimálně do Isparty to půjde jak nic a pak uvidíme, když by to nešlo, tak pak pojedem busem z Isparty. Paradoxně právě do Isparty to trvalo hodně dlouho. Stáli jsme na konci Egirdiru a nikdo nám moc nechtěl zastavit. Když už jsme si říkali, že to teda prdíme a že půjdem na bus, zkusil jsem ještě mávnout na jednoho šéfa a ten se chytl! Měl sice malé auto, ale byl tam sám a měl úplně prázdný kufr, takže jsme se tam vlezli jak zamlada.
Samozřejmě neuměl anglicky a překvapivě ho to odradilo od konverzace. Za což jsem byl upřímně rád, protože jsem seděl vepředu a tak by se bavil hlavně se mnou a já nějak neměl moc chuť říkat po stopadesáté rukama nohama to samé :) Vyhodil nás v Ispartě na výpadovce na Antálii. Ideálka.
Jak to trvalo dlouze stopnout šéfa do Isparty, tak to trvalo chvilu stopnout někoho do Antálie! A zase to byl překvapivě osobák - opět nijak velké auto, ale s prázdným kufrem, takže pohoda. Takový veselý šéfik to byl. Ten si povídat chtěl a byl z nás taky celkem unešený. Chvilu jsme kecali, ale přecijen to bylo 120 km a to se vést konverzace rukama/nohama přecijen celou dobu nedá. Navíc bylo takové vedro, že mě to bralo do spánku, takže jsem tam tak třetinu cesty prospal.
Do Antálie jsme přijeli někdy kolem jedné - mám pocit, že dřív bychom se tam autobusem nedostali. Takže ten stop byla velmi dobrá volba. Navíc nás šéf vyhodil přímo u pláže, takže naprostá ideálka.
Celý zbyek dne byl ve znamení koupání. Ze začátku to bylo úplně super, protože bylo trochu pod mrakem a tak slunko nepražilo tolik a dalo se venku celkem i žít. Voda byla samozřejmě mrtě teplá a s přibývajícím časem se v něm zvětšovaly vlny - paráda.
V průběhu dne jsme se stavili na oběd - chtěli jsme vyzkoušet něco nového (= něco jiného než kebap :)) a tak jsme si v restauraci dali tureckou pizzu (tak tomu říkali). Upřímně to bylo asi nejslabší jídlo, které jsme v Turecku měli. Byl na tom jakýsi salám typu Junior, trocha mletého masa, sýr a to celé bylo na těstě toho jejich chlebového typu. Nejlepší na tom bylo jednoznačně to těsto (byl to prostě ten chleba, který mi chutná). Ten zbytek mi až příliš připomínal Euroshopper pizzu za dvacet korun z Alberta :) Na to kolik to stálo to byl fakt fail.
Večer jsme s Pepem pak ještě zašli na večeři - už jsme nechtěli riskovat a tak jsme si dali velmi solidní kebap za 2 liry. Pak jsme si šli ustlat na pláž. Nebyl tam moc klid, protože v těch barech okolo probíhaly nějaké minikoncery a pořád tam někdo byl, ale já byl tak unavený, že jsem vytuhnul hned, hluk nehluk.
Říkali jsme si, že minimálně do Isparty to půjde jak nic a pak uvidíme, když by to nešlo, tak pak pojedem busem z Isparty. Paradoxně právě do Isparty to trvalo hodně dlouho. Stáli jsme na konci Egirdiru a nikdo nám moc nechtěl zastavit. Když už jsme si říkali, že to teda prdíme a že půjdem na bus, zkusil jsem ještě mávnout na jednoho šéfa a ten se chytl! Měl sice malé auto, ale byl tam sám a měl úplně prázdný kufr, takže jsme se tam vlezli jak zamlada.
Samozřejmě neuměl anglicky a překvapivě ho to odradilo od konverzace. Za což jsem byl upřímně rád, protože jsem seděl vepředu a tak by se bavil hlavně se mnou a já nějak neměl moc chuť říkat po stopadesáté rukama nohama to samé :) Vyhodil nás v Ispartě na výpadovce na Antálii. Ideálka.
Jak to trvalo dlouze stopnout šéfa do Isparty, tak to trvalo chvilu stopnout někoho do Antálie! A zase to byl překvapivě osobák - opět nijak velké auto, ale s prázdným kufrem, takže pohoda. Takový veselý šéfik to byl. Ten si povídat chtěl a byl z nás taky celkem unešený. Chvilu jsme kecali, ale přecijen to bylo 120 km a to se vést konverzace rukama/nohama přecijen celou dobu nedá. Navíc bylo takové vedro, že mě to bralo do spánku, takže jsem tam tak třetinu cesty prospal.
Do Antálie jsme přijeli někdy kolem jedné - mám pocit, že dřív bychom se tam autobusem nedostali. Takže ten stop byla velmi dobrá volba. Navíc nás šéf vyhodil přímo u pláže, takže naprostá ideálka.
Celý zbyek dne byl ve znamení koupání. Ze začátku to bylo úplně super, protože bylo trochu pod mrakem a tak slunko nepražilo tolik a dalo se venku celkem i žít. Voda byla samozřejmě mrtě teplá a s přibývajícím časem se v něm zvětšovaly vlny - paráda.
Večer jsme s Pepem pak ještě zašli na večeři - už jsme nechtěli riskovat a tak jsme si dali velmi solidní kebap za 2 liry. Pak jsme si šli ustlat na pláž. Nebyl tam moc klid, protože v těch barech okolo probíhaly nějaké minikoncery a pořád tam někdo byl, ale já byl tak unavený, že jsem vytuhnul hned, hluk nehluk.
Turecko - 10.8. - Mt. Sivris
Ráno jsme se vzbudili někdy kolem půl deváté. V tom parku se spalo naprosto perfektně. Od jezera byl dobře vlhký vzduch a nebylo ani moc vedro (samozřejmě jsem spal spacákem jen přikrytý). Plán na dnešní den bylo vylézt na Mt. Sivris (1747 m.n.m.), který je kousek od města.
Ráno jsme na snídani natlačili dva kebapy. Pája už tendruhý nemohl, takže jsme s Pepou nakonec měli každý 2.5 kebapu - tomu říkám dobrý start do nového dne :) Pájovi bylo bohužel od rána blbě (přejedl se včera melounem) a tak se rozhodl, že s námi na vrchol nepůjde a zůstane odpočívat v parku.
My s Pepou jsme s plnou polní vyrazili. Podařilo se nám stopnout kamion, který nás vzal docela daleko, takže jsme nemuseli v tom nechutném vedru, které zase bylo šlapat po asfaltce.
Hike to byl hodně pohodový. Jen bylo strašné vedro a my tak nějak vůbec nepořešili vodu. Nepořešili jsme ji tak, že jsme vlastně žádnou neměli. Naštěstí jsme ale narazili na nějaký pramen, takže to bylo ok - voda sice nechutnala nijak dobře, ale ve 40 stupních si člověk fakt nevybírá podle chuti.
Z druhé strany té hory byl vojenský prostor - všude kolem byly cedule a i místní nám říkali ať se držíme mimo. Bez problémů jsme vyčupali na vrchol. Byl tam úplně překrásný výhled na jezero, na město a na hory z druhé strany jezera. Úplně super! Zapsali jsme záznam do vrcholové knihy (krom nás tam byli jen jedni češi a většinou tam byli zapsaní jen Turci - skoro žádní cizinci ... celkem mě to překvapilo).
Cestou zpět se nám opět podařilo stopnout nějakého šéfa. Sice dost pozdě, ale přece. I krátká vzdálenost, kterou člověk nemusí v tom neskutečném vedru jít s batohem po asfaltce bodne. Šéf nás vyklopil přímo před stánkem kebapu ... nedalo se jinak než jeden s coca colou natlačit :)
Pak jsme si ještě dali koupačku v jezeře - bylo to mega příjemné ochlazení. Večer jsme pak zase zašli na čaj - fakt mi sedí tenhle styl - zajít v chládku večera posedět, pokecat a v klidu vypít dobrý čaj ...
Přespali jsme opět na stejném místě jako včera - ten park byl víc než ideální.
Ráno jsme na snídani natlačili dva kebapy. Pája už tendruhý nemohl, takže jsme s Pepou nakonec měli každý 2.5 kebapu - tomu říkám dobrý start do nového dne :) Pájovi bylo bohužel od rána blbě (přejedl se včera melounem) a tak se rozhodl, že s námi na vrchol nepůjde a zůstane odpočívat v parku.
My s Pepou jsme s plnou polní vyrazili. Podařilo se nám stopnout kamion, který nás vzal docela daleko, takže jsme nemuseli v tom nechutném vedru, které zase bylo šlapat po asfaltce.
Hike to byl hodně pohodový. Jen bylo strašné vedro a my tak nějak vůbec nepořešili vodu. Nepořešili jsme ji tak, že jsme vlastně žádnou neměli. Naštěstí jsme ale narazili na nějaký pramen, takže to bylo ok - voda sice nechutnala nijak dobře, ale ve 40 stupních si člověk fakt nevybírá podle chuti.
Z druhé strany té hory byl vojenský prostor - všude kolem byly cedule a i místní nám říkali ať se držíme mimo. Bez problémů jsme vyčupali na vrchol. Byl tam úplně překrásný výhled na jezero, na město a na hory z druhé strany jezera. Úplně super! Zapsali jsme záznam do vrcholové knihy (krom nás tam byli jen jedni češi a většinou tam byli zapsaní jen Turci - skoro žádní cizinci ... celkem mě to překvapilo).
Cestou zpět se nám opět podařilo stopnout nějakého šéfa. Sice dost pozdě, ale přece. I krátká vzdálenost, kterou člověk nemusí v tom neskutečném vedru jít s batohem po asfaltce bodne. Šéf nás vyklopil přímo před stánkem kebapu ... nedalo se jinak než jeden s coca colou natlačit :)
Pak jsme si ještě dali koupačku v jezeře - bylo to mega příjemné ochlazení. Večer jsme pak zase zašli na čaj - fakt mi sedí tenhle styl - zajít v chládku večera posedět, pokecat a v klidu vypít dobrý čaj ...
Přespali jsme opět na stejném místě jako včera - ten park byl víc než ideální.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)