Vyrážení bylo pro mě o to horší, že mě pořád trápily rozedřené paty, které jsem měl zničené od prvního dne prvního treku. Samozřejmě jsem si je lepil a to tak že pořádně, měl jsem i dvoje ponožky, ale jakmile už jednou byly rozedřené do krve, tak se samozřejmě chůzí v těch botech, které je rozedřely nezahojí. Pepe taky neměl lehké vstávání a ani chůzi, protože se mu poprvé projevil střevní šéf, kterého chytl. Nebyl to nijak silný šéf, dle slov Pepy "tenhle je takový gentle", ale čas od času mu dal trochu křečí do břícha. Takže Pepe šel hodně pomalu. Navíc terén až do sedla byl pěkně debilní - byla to bažina, takže se šlo hodně špatně, protože se boty vcucávaly dovnitř a stálo to víc sil šlapat. (Mrtě jsem ocenil to, že to byly nové Goráčové boty, protože vůbec nepromokly a byl jsem v suchu, přestože jsme šli v podstatě celou dobu vodou).
Když jsme dolelzli do sedla Edžkilitáš, nepokračovali jsme dál údolím, protože Zuzka měla nastudované to, že je tam někde průsmyk, přes kteroý se nedá projít a že Češi, kteří tama kdysi šli museli brutálně brodit a pak stejně lézt na nějaké skály a obcházet to. My jsme to vzali přes hřebínek, kde to mělo být v pohodě.
Když jsme poprvé viděli za horizont hřebínku, bylo to boží. Jednak se na chvilu konečně vyjasnilo a druhak jsme uviděli úžasný výhled na všechny ty zasněžené skalnaté sedmitisícovky. Bylo to něco úžasného co brutálně zvedlo náladu. Udělali jsme dlouho pauzu na focení a pak pokračovali po hřebínku dál.
Já, Pepe a Fiki jsme to vzali traverzem, tak abychom ušetřili co nejvíc sil, ale Zuzka (jako vždy plná sil, mnohem víc než my tři dohromady) to chtěla vzít přes vrchol kvůli výhledům, takže jsme se rozdělili. To se samozřejmě později ukázalo jako ne příliš šťastný nápad, protože si s Fikim nerozuměli, kde na sebe počkají. Fiky čekal v sedýlku hned za vrcholem, ale Zuzka byla megarychlá a čekala až v dalším sedýlku kam vedl náš traverz. My s Pepem jsem na Zuzku nečekali jako Fiki, takže jsme najednou byly tři skupinky. Fiky, Já s Pepem a Zuzka. My, protože jsme šli kupředu jsme za chvíli narazili na Zuzku, jenže nebylo jak dát vědět Fikimu, že Zuzka je tady. On na ni čekal tak kilometr zpátky a báli jsme se, aby si nemyslel, že se zasekla na vrcholu a nešel ji hledat. Takže jsme Zuzku poslali ať tady nechá věci a jde za Fikim. Trvalo to docela dlouho a Pepe je šel též hledat (což byla blbost). Po celkem dlouhé čekačce (já jsem zůstal na místě, kde byly batohy) se vrátila Zuzka i s celkem vynervovaným Fikim, ale pro změnu nám chyběl Pepe. Takže jsem ho šel vyhlížet a když jsem ho zahlédl, zamával jsem ať se vrátí, že už jsme všichni. Takže nakonec jsme se sešli. Ale byl to naprosto zbytečný zájeb na víc než hodinu. Rozdělit se v horách na vzdálenost větší než na dohled je prostě špatně.
Každopádně dobře to dopadlo a my to čupali hřebínkem dál. Přestože začalo foukat, šlo se dobře. Z hřebínku jsme pak začli klesat směrem k cestě, která vedla do vesničky Edžkilitáš, kde měla být vojenská základna. Počasí se umoudřílo a zbytek dne bylo hezky.
Když jsme klesali, potkali jsme dva týpky na koni v uniformách a ukázalo se, že je to pohraniční stráž (každý měl ale jinou a každý kus oblečení měl jiný maskáčový vzor, takže spíš než vojáci vypadali jako lidi so šli do army shopu a koupili to nejlevnější co tam bylo). Jejich cílem nebylo nás kontroloval, ale shánět dolů do údolí koně, kteří se jim zaběhli moc vysoko. Pokecali jsme s nima, oni se ptali esli máme permit atd., že ho na základně budou chtít. Ukázali nám cestu k základně. Ještě to chvilu trvalo ale pak už jsme viděli cestu a strážní věž s vojákem (když jsme přišli blíž, ukázalo se že to na té věži není voják, ale jen hadrová figurína :D) a pak kulometná hnízda (samozřejmě opuštěná). Když jsme došli do základny (kde nás hned zaujala velká sovětská hvězda), ujal se nás seržant, který nás zavedl do vyprázdněné, nepoužívané budovy kasárny ať počkáme na náčelníka.
Budova byla úplně prázdná, jen na zdech zůstaly růzdné obrazy a plakáty - např. jak použít granátomet, nákresy sebeobrany, všude byly sovětské nápisy a sovětští hrdinové. Byla tam taky opuštěná knihovnička. Seržant nás zavedl do místnosti se stolem, kde byly 2 lavičky a jedno křeslo, že máme počkat na náčelníka. Když přišel náčelník (= hodností major), tak se tvářil mrtě důležitě. Vzal si od nás permit a naše passporty a ptal se co máme v plánu, kam chceme jít a esli náhodou nechceme do Kazachstánu :) Když jsme řekli, že ani ne, tak řekl "charašo, good!" a usmál se. A pak už to bylo spoko. Seržant řekl, že si máme věci hodit do místnosti vedle, kde nic nebylo a že tam můžeme přespat - což jsme mrtě uvítali, protože je mega výhoda nemuset stavět stan a navíc jsme stany naopak mohli vysušit do rána. Navíc nám řekl, ať počkáme, že bude čaj. To nás taky mrtě potěšilo, protože jak foukalo, tak jsme byli promrzlí a taky jsme měli dost žízeň, protože nám došla voda.
Čekali jsme v té místnosti a když se seržant vrátil, pokynul ať jdeme s ním. Pozval nás k sobě do domu na pohoštění. To bylo více než perfektní obzvlášť pro mě s Pepem, protože jsme věděli, že máme na 7 dnů málo jídla a že bychom nejspíš poslední dny hladověli. Doma byla jeho žena a dvě malé dcerky (5 a 3 roky). Žena byla taky voják - medička. Oba byly mrtě vzdělaní a hodně nás překvapovalo kolik toho vědí a zejména pak o ČR a seržant pak o sportu. Věděl všechno o hokeji, fotbalu a dokonce znal české biatlonisty líp než my! Dokonce věděl o rozpadu Československa. Oba byli z Karakolu a na té základně jsou na tříletou smlouvu. Musí to být megamorda být na tom bohem opuštěném a zapomenutém místě 3 roky. Nedivím se, že ví tolik o sportu, protože krom televize tam asi není moc jiné zábavy. Dozvěděli jsem se, že z těch tří let už mají rok za sebou a pak půjdou zpět do Karakolu, aby mohly dcery jít do školy (v Kyrgyzstánu se chodí do školy od 7 let).
Pohostili nás opravdu perfektně. Seděli jsme na zemi na koberci - jako v turecku a na plastovém ubrusu byly vyskládané všemožené dobroty, hlavně doma dělané sladké. Např. bulečky (to byly malé koláčky z těsta jako naše vánočka), pak měli takové mini šátečky pečené a pocukrované - na tom jsme si mrtě ujeli a snědli toho hafo. Výborný měli svěží těstovinový salátek, hlavní chod pak byla lapša (baranina s nudlemi a omáčkou). Boží bylo to, že nás seržantova žena pořád nalívala čajem. Sotva jsme dopili už říkala "dawaj" a nalila další šálek. To jsem opravdu ocenil, protože jsme měli žízeň a teplé do žaludku bylo úžasné. Celkově jsme se tam tak krásně rozseděli a hodili do pohody. Bylo to megapříjemné a byli jsme seržantovi fakt vděční.
Po posledních dobře míněných radách jakože nemáme chodit v noci z kasáren jinak nás někdo pokropí automatem a že můžem jen dozadu na kadiboudu, jsme příjemně unavení jsme si šli lehnout do opuštěné budovy kasáren. Nespalo se mi úplně nejlíp protože na tvrdé zemi to s vyfukovací karimatkou není nejpohodlnější, ale byl jsem tak příjemně unavený a rozehřátý z toho čaje, že to zas tak nevadilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat