Ráno jsme se vstáváním nijak nespěchali, bylo navíc krásně, takže jsme spoustu času strávili sušením vlhkých věcí a zevlení na sluníčku. Cesta dolů ubíhala dobře a za chvilu jsme byly o několik stovek výškových metrů níž. Když jsme byli už velice blízko pramenům, narazili jsme na malou skupinku místních pastevců, kteří zrovna dojili kobyly. Hned nás zvali ať k nim jdeme. Bylo nám celkem jasné na co nás pozvou - zvěsti o kumysu se k nám dostali už dřív. Taky se k nám dostala příhoda, kdy nějací češi pili kumys od domorodců a týden pak jen srali :)) Když domorodci pronesli to kouzelné slovíčko, jen jsme se usmáli a jako správní tlačiči a ochutnávači jsme samozřejmě řekli ano. Než nám to donesli rozdali jsme mezitím malým děckám nějaké drobnosti - musli tyčinky a nějaké sušené ovoce. Kumys k nám dorazil v krásném plastovém špinavém kýblu, ze kterého nám zhruba stejně čistou naběračkou do podobně umytého hrnku nalili dlouho očekávaný kumys. Aby bylo jasné co to kumys je, tak je to zkvašené kobylí mléko. Chvilku jsme se odhodlávali to ochutnat - Mirka byla nakonec první. Ale nebylo čeho se bát. Byla to taková trochu jiná silnější syrovátka ... v podstatě :) Dohromady jsme nasharovali celý hrnek a když nám nabízeli další, odmítli jsme. Ne snad proto, že by mi to třeba nechutnalo (ostatním to teda dost nechutnalo), ale spíš protože jsem se bál, že by z toho mohl být ukázkový střevní šéf.
Kumys nám dodal dobré nálady. Já měl radost, že jsme to konečně ochutnali a např. Zuzka měla radost z toho, že to neochutnala :) Kousek od toho, kde jsme ochutnávali kumys jsme museli překročit řeku, abychom se dostali na správný břeh. dlouho nebylo jak, až se objevil mostek. Ovšem byl to velice výživný mostek. On to vlastně nebyl ani tak mostek jako spíš tři tenké klády svázané k sobě, z nichž jedna bylo už poměrně opotřebovaná. Navíc ten mostek vedl poměrně vysoko nad řekou, protože byl položený na dvou vysokých kamenech. Šel jsem jako první. S pomocí hůlek, které mrtě pomohly stabilitě zejména s těžkým batohem jsem to poměrně bez obtíží přečupkal. Fiki za mnou s tím taky neměl příliš velké problémy. Pak ovšem měla jít Zuzka. A tam začal problém. Ona má totiž strach z vody a ten mostek byl mega houpací. Fiki ji musel vzít batoh a přenést na druhou stranu a pak ji pomalu převést. To samé musel udělat Adam s Mirkou. Nakonec šel Pepe a sice trochu pomaleji, ale dal to jak za mlada (už jsem si myslel, že stejně jako Fiki pro Zuzku a Adam pro Mirku budu muset já jít pro Pepepho :D).
Těsně za mostkem jsme potkali skupinku devíti Čechů jdoucích ten samý trek co jsme šli my, ale z druhé strany. Byli poznat už z dálky pomocí klasického oblečení. Bylo nám hned jasné, že to jsou právě ti Češi, díky nimž se nám podařilo zařídit permit na další trek. Nevědomky nám hned pomohli i podruhé, protože jsme za chvilu potkali týpečka, který je vezl nahoru. Hned se nás chytl a jestli prý nechceme dolů do Karakolu. A to my zas chtěli. Protože se nám podařilo usmlouvat dobrou cenu, vykašlali jsme se na horké prameny a jeli jsme s týpečkem hned (tam jsme si to zdůvodnili tak, že ti Češi, co psali ten časopis Velbloud, co jsme je potkali na hostelu, říkali, že ty prameny jsou tak horké, že se do nich stejně nedá vlézt).
Než týpeček naložil naše věci, bavil se s náma ještě nějaký starší borec, který měl radost z toho, že jsme Češi, protože on byl specialista přes české motorky v sovětské armádě nebo co. Uměl pár slov česky a na to jak byl starý a Kyrgyz, tak i dost dobře anglicky. Ptal se nás esli máme slivovicu, že prý všichni češi vždycky chodí se slivovicou. Tak jsme samozřejmě řekli, že máme a dávali jsme mu ochutnat. Týpek ale pochopil to, že jsme mu dali petku se slívkou si vyložil tak, že mu jí dáváme celou. Naštěstí tam už bylo jen na dně, takže nám to tolik nevadilo, že si to vzal.
Auto, kterým jsme jelil byl takový malý knedlík s vyvýšeným podvozkem. Cesta dolů byla mega zážitkem. Cesta, po které jsme jeli byla brutální - samý šutr, ale ne malý, mega šutry, díry, kaluže ... Házelo to s náma jak nikdy. V podlaze byla menší díra a bylo zajímavé sledovat, že se přesto voda z kaluží dovnitř auta nedostala. Seděli jsme naproti sobě po trojicích a mezi náma byly batohy. Zážitek z toho auta byl velice intenzivní.
Týpek nás dovezl do Karakolu až před hostel. Šli jsme za Sergejem, že chcem zase pokoj a on, že náš pokoj obsadili Israelci. Takže jsme dostali jeden pokoj pro tři a jeden pokoj pro jednoho. Na samotku šel Pepe, já se Zuzkou a Fikim jsme byli ve velkém pokoji. Zajímavost těch pokojů (byly v hlavní budově toho hostelu) byla tak, že se v nich nedalo otevřít okno. Ne, že by byla okna pokažená, to ne. Prostě ta okna nebyla otevírací. Člověk co byl v USA by si řekl ... no a co? Normálka, ne? Ovšem rozdíl oproti americkým hotelům je ta, že tam mají klimatizaci a tak se tam větrá a není tam smrad. Tady smrad teda byl. A to, že jsme si zuli zapocené pohory a začali sušit stany tomu věru nepomohlo :)
Mrtě jsme se těšili na jídlo. Zašli jsme si konečně na šašlík! Šli jsme do hospody, kde jsme už byli a kde dělali šašlík venku. Nebyl špatný, nutno ale říct, že šašlík, který jsme měli na Ukrajině byl výrazně lepší. Tady byl baraninový (což by vůbec nevadilo, já mám baraninu rád), ale spíš vadilo to, že první a poslední kousek byl jen tukový a mezitím byly jen tři kousky libového masa. Bylo toho prostě málo. Dali jsme si místní čepovaná piva - nejdříve Kuler a pak Naše pivo. To první bylo hodně slabší, to druhé se dalo, ale české pivo je české pivo :) Taky jsme si skákli poprvé na bazar, porozhlédnout se. Večer jsme spali jako zabití, byli jsme rádi, že nás čeká odpočinková středa.
Žádné komentáře:
Okomentovat