Ze začátku to byla pohodička, sice jsme se i ve sněžnicích bořili až po pás, ale měli jsme hodně dobrý morál, takže jsme na mnohých místech prostě sedli na zadek a kopeček sjeli po něm ... tohle bylo v klidu. Pak jsme se ale dostali do výšek, kde začínaly stromy ...
Věděli jsme, že dole jsou říčky, které vedou do údolí k cestě, kam my chceme, ale báli jsme se, abychom nesešli příliš ke korytu těch řek, protože kolem koryta se jde typicky hodně blbě (protože bývá dost ve tvaru V).
Každopádně se nám to podařilo (a to už dostat se tam byla morda, přes všechny spadané klády, hluboký sníh, klacky a jiné pasi) a netrvalo dlouho a už jsme byli jsme kousek nad korytem řek a říček ... bylo tam mrtě malých toků, které se různě křižovaly.
Dokud jsme se ještě aspoň trochu drželi nad tím korytem, tak to bylo jakž takž ok. Když nás to ale svedlo fakt až do těch toků začla ta opravdová morda. Brdit ty řeky přes šutry ve sněžnicích byla občas docela prdel. Když už se začalo stmívat a my se dostali do místa, kde ta řeka byla hodně široká a nebyly tam žádné šutry, po kterých by se dalo přejít, jen led, který vypadal hodně nestabilně bylo to dost nepříjemné.
Byli jsme unavení a z obou stran jsme byli sevření docela prudkým stoupákem ... nezbývalo ale nic jiného než se vyšplhat nahoru. To byla fakt morda. S tím batohem ani nevím jak jsme se tam všichni vyškrabali. To byl vždycky zásek snežnicí (fixnutou) zaboření ruky do sněhu (se štěstím se chytnout nějakého kořene nebo větve) a posunout se o deset centimetrů nahoru ...
Než jsme se vyškrabali po té stěně, byla už tma, vytáhli jsme čelovky a šli dál. Ani ne za 100 m jsme zjistitli, že to, kam jsme se vyhrabali končí a vede to dolů k jiné řece, která se vlévala do té původní ... jinými slovy byli jsme na rohu výběžku ... takže jsme to sestoupili a naštěstí se nám povedlo crossnout tu druhou říčku.
Ušli jsme ještě pár set metrů a před dalším brodem už jsme byli tak vyhladovělí a unavení, že jsme se rozhodli, že pro dnešek zakempíme a dojdeme to až další den. Aspoň jsme si poprvé vyzkoušeli stan (sice bez záhrabu, protože jsme byli už hodně dole a schovaní mezi stromama, ale aspoň jsme byli mokří a ve stanu, takže trochu "opravdového" kempení :)).
To se ukázalo jako velmi dobré rozhodnutí, protože jsme sice už nebyli daleko, ale za tmy a tak vyšťavení bychom přešli malé mostky, které tam pak dál byly a značně usnadnily cestu. Navíc to bylo dobré pro náš morál, který byl ke konci už fakt hodně slabý.
Další den jsme plni energie došlapali až k cestě vedoucí do městečka Hoverla (už to bylo jen pár brodů a dva pofiderní mostky - bylo to fakt kousek).
Žádné komentáře:
Okomentovat