Byla to naprosto typická socialistická kavárnička s velkými záclonami, pár stoly a pultem, za kterým stály dvě babky. Na pultu měli vystavené nějaké pirohy, ořechovéšátečky a tvarohový krém v poháru ... to je všechno. Když jsme se zeptali, jestli má vajíčka (ukrajinsky se to řekne jajíčka :)) tak se musela jít podívat dozadu ... když jsme chtěli čaj, tak nejdřív, že prý nemá, ale pak se podívala na hodiny a říkala že asi už bude ... :)
Každopádně nakonec bylo všecko a vajíčka byla luxusní - bylo to volské oko na měkko s řepou a zelím - zvláštní kombinace, ale ta řepa k tomu fakt pasuje! Úplně výborný byl piroh - bylo to takovémastné koblihové těsto, uvnitř kterého bylo buďto zelí (ta lepší varianta) nebo bramborová kaše (to už mi tolik nechutnalo).
Takto posilnění jsme se vydali na cestu do Dragobratu - lyžařského střediska, kde měl započnout náš druhý pochod přes Svidovec. Došli jsme na parkoviště taxíků a tam byl náš starý známý šéf taxikář. Samozřejmě jsme jeli s ním.Vyhodil nás asi 6km před místem kam jsme potřebovali dojet, protože tím svým autem už by tam nevyjel ... začínalo tam stoupání a cesta byla jen taková téměř polní.
Každopádně jsou tam připravení na lidi, kteří nepřijedou vlastní 4×4 károu ... parkovaly tam Gazíky. Borec nám říkal, že za 200 hřiven nás hodí nahoru ... nikdy bych nevěřil, že se 6 lidí se šesti megabaťohy naskládá do jednoho Gazíku ... každopádně se nám to povedlo a šéf to s náma vyfičel až nahoru. Nezapomenutelná cesta, Gazík fakt respekt :))
V Dragobratu jsme měli v plánu vyjet lanovkou nahoru, abychom nemuseli šlapat po sjezdovce (jednak je to pruda šlapat mezi lidma pod vlekem a druhak by do nás mohli vrazit nějací lyžaři). Než jsme vyrazili, zašli jsme se ještě posilnit na boršč. Tam se mimo jiné rozhodlo, že Zuzka s Fikym s náma Svidovec nepůjdou, protože Zuzka měla dorasované palce z minulého přechodu a nechtěla to riskovat. To bylo určitě rozumné.
Po polívce jsme dorazili k vleku, koupili lístek, stoupli do fronty ... a vlek se pokazil. Borci nejdřív, že je to v pohodě, že za 5 minut to už pojede. Po hodině čekání už lidivčetně nás začínali být dost nervózní a přestali jsme týpkovi žrát to, že ze dalších 5 už to fakt pojede ... Chtěli jsme vrátit prachy. Týpek, ale moc vracet nechtěl a pořád, že ať se nebojíme, že to pojede. Navíc nás tam začal prudit děda z horské služby, jestli prý máme lana a že nás tam nepustí. Kájoš, ale ukázal průkazku ČHS a týpek se nakonec spokojil s tím, že jsme si na něj vzali číslo a slíbili mu, že kdyby něco, tak zavoláme. Po dvou hodinách čekání Pepa vlítnul na týpka s lístkama, že je chcem vrátit a ty prachy z něho dostal. Takže jsme se přesunuli k druhému vleku, který sice vedl na vedlejší kopec, ale pořád lepší než šlapat ze zdola a hlavně byl v provozu.
Nahoře jsme nasadili sněžnice a druhý přehod byl započat. Bylo asi tak půl třetí. Bylo opět nádherné počasí, ale fučel hodně silný vítr. Fakt hodně. Měli jsme všichni obličejové masky a byli jsme až do poslední tečky zahalení.
Šli jsme asi až tak do pěti, když jsme došli na místo, kde jsme se rozhodli, že zakempíme. Nebylo to nijak ideální místo, jednak proto, že tam strašně fučelo (ale to bylo všude před a dál to samé) a taky tam nebylo moc sněhu na udělání záhrabu ... mohlo tam být jen tak 30 cm maximálně. Měli jsme dva stany a rozdělili jsme se na Kájoše a Pítra ve větším stanu a mě a Pepu v menším.
Pepa měl dobrý nápad postavit stan kousek od zafoukaného a zmrzlého stromu - ušetřilo nám to dělání kusu závětří. Taky naše místo bylo lepší v tom, že v okolí se dali dobře vysekávat kvádry na postavení závětří. Měli jsme to docela luxusně postavené, ze tří stran a dost vysoko (skoro až do výšky stanu). Vzhledem k tomu, že jsme měli letní stan, tak neměl sněhové pásy a kolíky jsou v takovém terénu nanic, takže jsme stan kotvili jak se dalo - přivázat na sněžnici, zaházate sněhem, nebo probléct hůlku a zaházet sněhem apod. Zejména přehodit tropiko tak, aby neuletělo v tom větru bylo docela zábavné (Kájošovi s Pitrem to málem fakt uletělo).
Stavěli jsme to skoro hodinu, dost unavení jsme zalezli do stanu a začali tlačit do hlavy. Během toho jsme tavili sníh, abychom naplnili termosky na další den ... opět jsme se přesvědčili, že jeden vařič pro dva lidi je málo Trvalo to strašně dlouho.
Noc byla v pohodě. Sice strašně foukalo a než jsem si zvykl na ty nápory větru, tak mi chvilu trvalo než jsem usnul, ale zas tak dlouho ne :) Nám s Pepou díky dobrému závětří do stanu nefoukalo, kluci ráno říkali, že jim teda jo ... ale oni to závětří měli mnohem nižší a jen ze dvou stran.
Žádné komentáře:
Okomentovat