Každopádně jsme vyrazili ... kopec, který nás čekal byl naprosto mordovní. Bořili jsme se po pás do sněhu, sněžnice když se propadla, tak jse ještě zachytávala do křoví, atd. Opět jsme se shodli že tohle byl po těch sobotních 50 metrech druhý nejtěžší výstup - sníh se díky tomu, že to bylo brzo ráno zmrzlé, nelepil, ale víc jsme se propadali a bylo to značně delší ...
Na Petros se muselo přejít přes jednu 16ti stovku a jednu 17ti stovku a pak se na něj vyšplhat do těch dvou kiláků. Nejhorší bylo každopádně se vyšplhat na tu první 16 stovku. To nám dalo fakt mordu a padla půlka hroznového cukru :) Hlavně to odedřel Kájoš, který šel většinu cesty první a razil cestu. Samozřejmě jsme ještě s Pepou a Pítrem Kájoše střídali, ale rozhodně největší část cesty vedl on.
Za tu mordu to ale rozhodně stálo, když jsme se škrabali nahoru a začlo svítat, tak to byla nádhera ... ty fotky zdaleka nevystihují to co jsme my viděli tam ...
Při sestupu mezi 16ti a 17ti stovkou a Petrosem se Zuzce podělala sněžnice (vypadl ji držák na patu), ale naštěstí se Pítrovi podařilo sněžnici opravit (nějakým zázrakem to tam narval zpět) a pak už nic nebránilo výstupu na Petros. Ten taky nebyl zadarmo, ale oproti rannímu výšlapu byl v pohodě.
Na Petrosu jsme potkali skupinku Ukrajinců, kteří tam přišli cestou, kterou my jsme chtěli z Petrosu sestupovat. Jeden z nich měl freeridové lyže. Dobří borci, respekt docela na těch freeridech.
Počasí celou dobu luxusní, z Petrosu byl nádherný výhled ... prostě paráda, všichni jsme byli naprosto šťastní a ve výborné náladě.
Sestup z Petrosu už tak veselý nebyl. Byl popravdě docela nepříjemný. Jednak to bylo prudké jako prase a podrážka mých bot nepatří mezi výkvět mezi podrážkami, takže jsem klouzal jak za mlada ... taky jsme sestupovali docela hnusným lavinovým svahem (byly tam převisy, které na nás klidně mohly spadnout). Každopádně s rozestupy jsme se pomalu seškrábali dolů do údolí mezi Petrosem a Hoverlou. Záverečných padesát metrů jsme si dokonce užili protože jsme to sjeli po prdeli ... prdel docela :))
Krásné bylo když Kájoš hodil při sestupu držku, byl až po pás ve sněhu, nohu obmotanou kolem smrčku a když se z toho po pěti minutách dostal, Pítr na něj. "Kájoš prosímtě, mohl by ses ještě do toho stromku zamotat? Já bych chtěl udělat fotku!" :))
Ten sestup nás docela vyčerpal takže jsme pomalu začali přemýšlet o tom, kde se zakempíme na noc. Šli jsme směrem na Hoverlu, s tím, že kam se dostanem, tam se dostanem a na prvním vhodném místě to zakempíme. Cestou jsme potkali dva ukrajince - týpka s buchtou. Ti též říkali, že někde cestou na Hoverlu by měla být nějaká chata, tak jsme si říkali, že tam zkusíme dojít.
Bylo to víceméně po rovince, ale už jsme byli docela vyčerpaní a hlavně jsme neměli vodu, takže to ke konci byl i docela porod :) Každopádně k chatě jsme se dostali, resp. ke dvěma chatám. V jedné byla nějaká babi, která to tam měla mrtě malé, ale řekla nám, že ve vedlejší chatě jsou rozmlácené dveře, takže ať to zkusíme tam a že pokud nepochodíme, tak že nás taky teda ubytuje.
Vedlejší chata byla rozestavěná hospoda/restaurace, kde krom tří velkých stolů a lavic nebylo vůbec nic. Byla to nová dřevěnka s plastovými (!) okny ... opět na první pohled hezká chata ... ale opět, jak je pro Ukrajinu typické, s totálně nepoladěnými detaily (např. dva milimetry mezera mezy okny, kterou táhlo, křivé schody, ...). Rozhodli jsme se opět využít luxusu chaty (no, luxusu ve smyslu hodně prostoru a toho, že nefouká, teplo tam samozřejmě nebylo).
Poprvé jsme vytáhli bomby a začali dělat vodu tavením sněhu. To se ukázalo jako velmi časově náročná aktivita ... než jsme se pořádně napili (vypili jsme toho dost, po tom sušáku na posledních kilometrech to do nás fakt teklo) a naplnili všechny termosky, tak to zabralo fakt mrtě času. Příště to chce fakt jeden vařič na osobu ...
Žádné komentáře:
Okomentovat