Když jsme šli po cestě, nejaký týpek ze zahrady na nás volal "welcome, welcome" a pozval nás k sobě - nejdříve na kafe na zahradě (čekal jsem, že budou pít Turecké kafe, ale v Turecku "turek" jako kafe vůbec nefičí - pijou tam rozpustné nescafe s mlékem). Seděli jsme pod jabloní ve stínku s jeho dětma, bratrem od jeho manželky a rodinou bratra. Dokonce i ženy s námi chvíli poseděli na té zahradě. Udělali jsme pár fotek s děckama a celou rodinou, vyměnili facebooky (ano týpek byl moderní - i v totální díře v horách ví co je to facebook). Pak začal naznačovat něco s pusou a žaludkem a nám velice brzo docvaklo, že nás chce pozvat na oběd.
Jako správní Češi jsme tohle nemohli odmítnout ... přece je neurazíme, že :) Takže přestože jsme chtěli vyjít co nejdřív abychom se ten den někam dostali, jsme tam zůstali - ten oběd byl prostě moc velké lákadlo. Pohostili nás kozím sýrem, lečem (moc dobré lečo), pečivem (pečivo se vždy donese jako celý bochník a každý si z něj trhá menší kusy), olivami (zelené i černé), sezamovou pastou (tahini) a samozřejmě se k tomu všemu pije čaj z jejich typických čajovík skleniček. Prostě luxus.
Zajímavé (pro nás) bylo, že obědvali s námi jen muži. Ženy v té době jedli taky, ale s dětma v kuchyni. Muslimské ženy asi nemůžou jíst dohromady s muži (to se potvrdilo i v dalších rodinách, kde jsme byli).
Zajímavé taky bylo gesto na rozloučenou. S ženami samozřejmě žádný dotyk, potřesení rukou nebo tak něco, ty se jen usmály se sklopenou hlavou a řekli bye. S chlapama se podala ruka, objali jsme se a přiložily se hlavy k sobě tak, aby se dotkly bokem čela, takto z obou stran.
Někdy kolem jedenácté jsme vyrazili. Slunko bylo nechutně mordovní. Pálilo a my šli údolím hodně otevření, nebylo místečka, kam by se před sluncem dalo schovat. Lilo ze mě jak z vola, navíc s tím batohem (kdy jsme každý táhli 6 litrů vody, protože jsme nevěděli jak to bude s možností nabrat vodu někde výš).
Nástup k úpatí byl hodně namáhavý - dali jsme si docela náročný traverz (samozřejmě jsme nešli po cestě jako všichni normální lidi :)) Pája se dokonce dostal do situace, kdy musel ze srázu shazovat batoh, protože mu to tak podjíždělo, že s batohem by to nesešel (ukázalo se, že turecké PET lahve nejsou certifikované na pád, protože tím jak je shodil se dvě flašky odrovnaly).
V údolí byly vybudované dva base kempy (bylo tam pár stanů - tohle bylo typické místo odkud vychází výpravy na Demirkazik - někteří se tam nechají vyvézt džípem nebo jdou pěšky z vesnice Demirkazik. My to šli z druhé strany údolí tím travezem :)) Celý náš traverz včetně Pájova shozu batohu sledovali nějací hlídači toho kempu (celé to tam je národní park, takže to byli hlídači toho parku). Když jsme odpočívali ještě před tím base kempem, přišli za náma a snažili se nám naznačit něco ve smyslu, že jsme ocasi, když jsme lezli tama a né po cestě. Pak nás zkásli za vstup do národního parku. To jsme moc nepochopili. Platilo se za každý den strávený v tom národním parku. Říkali jsme týpkovi, že tam budem jeden den ... to nám samozřejmě nechtěl seřrat, protože vrchol byl hoooodně daleko, tak jsme teda řekli, že dva dny (samozřejmě jsme plánovali tam být mnohem dýl). Týpci začali nějak kalkulovat a nevím jak, ale dospěl k částce 27.5 TL. Dali nám deset lístečků za 2.75 a odešeli.
V kempu byl pramen a tak jsme tam doplnili zásoby vody, spočinuli trochu ve stínu stanu a pak vyrazili dál. Někdy k večeru jsme si konečně udělali zastávku na jídlo (od oběda u těch lidí jsme vůbec nic nejedli). Natlačil jsem chalvu a trochu salámu. Bohužel se mi v kombinaci toho vedra a dost velkého hladu na který jsem najednou natlačil hodně jídla neudělalo nejlíp a tak se mi od té doby šlo docela blbě. Naštěstí Pája (známá to drogerie ;)) měl s sebou semínka ostropestřce, které urychlí trávení a ty opravdu pomohly.
Pak už nás čekaly ten den jen docela těžší výstupy - místy i dvojka lezení. Vzhledem k tomu, že už se ale stmívalo a nepražilo slunce to pro mě byly jednoznačně nejlepší úseky toho dne - byl krásný západ slunce, bylo příjmně teplo a to lezení mě bavilo víc než traverzovat a jít po suťové cestě. Pak se setmělo. Nebyli jsme zrovna na místě, kde by se dalo přespat - na svahu. Rozohdli jsme se že půjdem dál, pořád jsme si mysleli, že můžem dojít k jezeru, kde jsme měli naplánovaný base kemp a další den vyjít na vrchol. Čekaly nás pěkné traverzy (za tmy a s tím batohem docela o hubu) navíc jsme všichni byli docela zesláblí (vedro, moc jsme toho nejedli). Někdy kolem desáté večer jsme už fakt nemohli - byli jsme komplet zesláblí, takže jsme se rozhodli, že to na prvním aspoň trochu možném místě zakempíme. Skončili jsme na suťovém poli (zhruba ve výšce 2900 m.n.m), které se svažovalo. Na šutrech se obecně nejlíp nespí (a obecně to neprospívá nafukovacím karimatkám), ale my byli už tak slabí, že nám to bylo fuk.
Pod karimatky jsme dali spodek od stanu, aby se nepropíchly, zalehli a spali jsme jak zamlada, šutry nešutry, sklon nesklon. Ještě před tím než jsme usli jsme slyšeli hlasy, štěkot psa a na protější svah dopadal kužel baterky. Byli jsme fakt tak unavení, že jsme tohle vůbec neřešili.
Žádné komentáře:
Okomentovat