Otočili jsme se teda a směřovali zpět na vojenskou základu s tím, že jsme věřili, že tam mají satelitní telefon, přes který si zavoláme taxík nebo prostě nějaký odvoz do Karakolu.
Celý den bylo fakt hezky a ty zasněžené kopce a pak zlom, kde to údolí přestalo být zasněžené v tom sluníčku vypadalo kouzelně. Šli jsme odděleně n advě skupinky - já s Pepem jsme se nechtěli moc zdržovat a chtěli jsme tu cestu mít co nejdřív za sebou, Zuzka s Fikim šli pomaleji, za náma. Cesta ubíhala pomalu, protože jsme ji už znali a tak to nebyla taková kochačka a byli jsme taky dost unavení po 5 dnech treku. Navíc jednu dobu fakt peklo slunko, takže to bylo náročné.
Byli jsme hodně rádi, když jsme uviděli kasárny. Trochu nás spražilo to, že když jsme přišli před kasárny a potkali našeho seržanta, tak nás ani nepozval dovnitř a nechal nás sedět před kasárnama. Co bylo ale horší než to, že jsme nedostali očekávaný čaj, bylo to, že neměli vůbec žádný telefon a šéfik nám řekl, že nás nemůžou oni nikam hodit autem, že je to zakázané a že náčelník je pryč a že cesta, kde už jezdí nějaká auta je 50 km odsud.
To byly docela hodně špatné zprávy, protože 50km pěcha se nám po prašné cestě fakt jít nechtělo - byla by to megaprudérní cesta na dva dny s nejistou vidinou toho, že pak něco stopneme.
Počkali jsme na Zuzku s Fikim a domluvili strategii. Tou bylo to, že vlezem do kasáren k seržantově ženě a zeptáme se ji na odvoz s tím, že Zuzka byla připravená trochu pobrečet, kdyby bylo třeba :) Když jsme tam vlzezli, tak se Zuzka bavila se ženou a já jsem si mezitím hrál se seržantovýma děckama, házeli jsme si balónkem a honili se po zahradě. Byly mega happy když jsem něco zapískal a dělal ksichty - razil jsem strategii, že se k rodičům nejsnáze dostaneme přes děti. Když nás budou mít rády děti, tak i oni vyměknou a taky že jo :) Šéfik nebyl úplně rád, že jsme mu vlezli do baráku a bylo vidět, že on s nějakým šmelením odvozu nechce nic mít (on byl fakt takový férový a zásadový), ale aspoň zavolal našeho řadového vojáka - šmelínaře z rána předchozího dne, který naopak byl otevřený všem nápadům. Vzal si s sebou Pepeho a šli kamsi za kasárny promluvit si s místním týpečkem. Tam se Pepe domluvil na odvozu za 150 dolarů, což bylo jakože dost.
Mezitím jak jsme čekali jsme se bavili s tím vojákem-šmelinářem. Říkal, že dostal řád ostrostřelce za střelbu sniperem a že náčelník má dokonce tři řády. Pořád nám koumal batohy a cokoli na nich viselo (třeba kompas, píšťalka, švýcarák atd.), tak chtěl, abychom mu dali, pořád valil "podaruješ?!" :D Od Pepeho chtěl koupit foťák za 5000 COM :D
Pepe se vrátil a mezitím přijel i náčelník, ptal se proč jsme se vrátili a když jsme mu řekli, že kvůli sněhu, pokýval hlavou, že je dobře, že jsme se vrátili (sám den předtím říkal, že kdyby to nebylo schůdné ať se vrátíme) a ptal se jak se chceme odstud dostat. My říkali, že ideálně autem, ale že máme jen 100 dolarů. Náčelník se poradil se šmelinářem a ten pak přiběhl s plánem jak vyjebat s místním týpečkem, který měl přijet a vzít nás do Karakolu. Říkal "Až přijede ten vesničan, tak mu řekněte, že 150 dolarů je moc, že je to drahé, že Pepa mu nerozuměl a že ty (ukázal na mě) rozumíš a že 150 je prostě moc, že chcete za 100, na to on nepřistoupí, odjede a my vás pak hodíme do Karakolu za 100 dolarů, jo?" Tenhle plán se mi mrtě líbil, jednak proto, že nám to mělo ušetřit 50 dolarů a druhak proto jaký to byl krásný ojeb a šmelina. Když vesničan přijel, sehráli jsme to jak za mlada ... problém byl ale ten, že on ty vojáky asi vesničan tak trochu znal a nějak se mu to nepozdávalo a šel za náčelníkem na čaj. Po chvíli přišel náš šmelinář, že máme jet s vesničanem, že náčelník jet nechce. To nás trochu dojebalo. Nicméně jsme začali smlouvat s vesničanem až se po delším vyjednávání cena ustálila na 120 dolarech, což pro nás bylo pořád přijatelná cena.
Naložili jsme bathoy na střechu auta. Týpek to tam chtěl jen tak položit na zahrádku, neměl ani lano. My naštěstí měli 7m repky, takže jsme to pořádně tou repkou přivázali - kdybychom to neudělali tak nám ty batohy sletí po prvních 100m vzhledem k tomu jaký kopec jsme museli vyjet a po jaké cestě. Nasedli jsme do auta ... vlastně do kufru auta, Protože jsme seděli spíš v úožném prostoru. Ve předu totiž seděl řidič a na spolujezdci šéfík - vesničan, který s náma smlouval. Byla to stará Lada Niva - ďábelské auto. Velice brzy se ukázalo, proč jedou dva - jeden totiž držel volant a druhý mu držel řadící páku, protože asi vypadávala. Cesta ze základny byla brutální, samá díra, samý šutr, jen jsme skákali.
Údolíčko, kterým jsme ale jeli bylo opravdů nádherné! Užívali jsme si každý kilometr - bylo krásné počasí, zapadalo slunko a krásně osvětlovalo zajímavě tvarované skalky a kopce. Nádhera. Cestou dolů údolím jsme píchli, šéfíci ale zkušeně vyměnili kolo jak nic a jelo se dál.
Pak jsme najeli na cestu, která byla lepší a který vedla skrz hory. Jeli jsme přes čtyřtisícová (možná i víc) sedla, zasněžené skalnaté vrcholy kolem. Celé to opravdu byla scenic road.
Týpeček domlouvač se s náma pořád bavil a nejvíc se mnou z nějakého důvodu. Pořád do nás hustil mordy. Že půjdeme v Karakolu do sauny a budem balit baby. Týpek byl mega balič :D
Těsně před Karakolem nás zastavili policajti. Řidič vystoupil, dal policajtovi úplateček 200 COM a jelo se dál. Nám pak říkali, že to byla pokuta za to, že jsme měli batohy na střeše, což se prý nesmí (pak po nás chtěli 200 COM navíc, ale s tím jsme je poslali do prdele, protože tohle byl jejich problém).
Celá cesta trvala asi 4h a protože jsme byli v tom kufru bylo to mrtě nepohodlné a byli jsme po cestě mega polámaní. Byli jsme rádi, že jsme na hostelu a že Sergei měl náš původní pokoj, kde jsme mohli být všichni naráz a hlavně kde se dalo větrat.
Zašli jsme si ještě na večeři - dal jsem si boršč a boso lagman, pivečko a čaj. Usínali jsme víc než spokojeně. Před náma totiž byla gastro tour prodloužená o dva dny, o které se zkrátil trek.
Žádné komentáře:
Okomentovat