Protože tam byla i hospoda, neváhali jsme pozdržet trek a najedli jsme se. Já si dal Lagmana, ostatní měli pelmeně a Adam vyzkoušel to, co jsme ještě neměli - kurdak. Dal nám všem ochutnat a shodli jsme se na tom, že byl dobrý (tenhle totiž neplaval v oleji).
Už v autobuse do Jety Oguz s náma byl jeden Francouz, takový zevlič. V Jety Oguz jsme se s ním dali do řeči a ukázalo se, že je to týpek, který cestoval přes celou Evropu a Asii (přes Irán, Uzbekistán, Tájikistán) a chce přes Čínu do Vietnamu. Cestoval už víc než půl roku a vracet do Francie se chce až po zimě. Dal si s náma jídlo a vyrazil stejným směrem jako my, s tím, že se po cestě odpojí a půjde k bližšímu jezeru.
Cesta byla velice příjemná. Mírné stoupání nádherným údolím (nicméně celkově nás čekalo 800m převýšení, což je docela dost). Bylo tam hodně krav, oslů a koňů, svítilo sluníčko. Bylo vidět, že údolíčko je rekreačním místem i pro místní. Například jsme potkali skupinu Kyrgyzských dentistů, kteří z nás byli hotoví a chtěli se s náma mrtě fotit. Taky po nás chtěli ukázat zuby a byli unešení z toho, že nemáme žádné zlaté zuby :))
Ke konci plánované trasy na tento den se začalo mračit a poprchávat. Už jsme ale byli v 2800 m.n.m. a tam, kam jsme chtěli dojít a tak jsme to neprodlužovali a žačali stavět stany. Já jsem byl brutálně unavený - padla na mě maximální slabost, sotva jsme postavili stan a něco málo natlačili. Naměl jsem ani sílu psát deník, prostě nic, jen ležet. Brutálně mi bušilo srdce a byl jsem jakoby malátný. V noci jsem měl určitě horečku, protože jsem jakoby trochu blouznil. Aby toho nebylo málo, ráno jsem ještě měl sračku.
Žádné komentáře:
Okomentovat