Začali jsme zjišťovat jak se dostaneme do centra Biskhkeku. Potřebovali jsme totiž nakoupit některé věci - zejména pak bomby na vaření a Pepe např. potřeboval koupit karimatku :) Samozřejmě nás začali chytat místní neodbytní taxikáři, kteří nás chtěli natáhnout jak za mlada. Ty jsme poslali do háje a začali zjišťovat jak je to s autobusem do centra. Autobus, neboli maršrutka jel někdy v 8 ráno, takže jsme trochu pospali na letišti. Už od začátku bylo jasné, že s komunikací tady to nebude lehké. Anglicky neuměl nikdo. Všichni mluvili Kyrgyzsky (bez šance tomu rozumět, je to turkický jazyk) a Rusky - to byl klíč k domluvě. Všechno samozřejmě psané azbukou (toho jsme se ale nebáli, ze zkušeností z Ukrajiny jsme věděli, že ta se do krve během týdne dostane jak nic, navíc jsme samozřejmě od Zuzky každý dostali převodník Azbuky na latinku).
Když jsme se dostali do "centra" (maršrutka nás dovezla k autobusovému nádraží), dost nás to zarazilo. Všechno vypadalo mrtě staře, rozbitě, smutně a prázdně. Potkali jsme pár zametačů rozbitých chodníků a to bylo vše. Samozřejmě to bylo dané tím jak bylo brzo ráno, ale prostě první dojem byl "chudá a smutná postsovětská země". Další velké překvapení bylo, že auta měly volant jak na levé tak na pravé straně - bylo to zhruba půl na půl. Jezdilo se ale normálně vpravo. Obecně když ráno začaly jezdit auta, tak mě překvapilo taky to, že je to víceméně chaoz (jako v Turecku). Hodně se troubí, nikdo se nepoutá bezpečnostními pásy a jezdí se na divočáka. Brutálně divné (aspoň na poprvé) mi přišlo přecházení cesty. Přechody nejsou a přechází se u křižovatek. Semafory pro auta jsou ovšem zvláštně řešené tak, že jsou až za křižovatkou (nikoli před jak je to u nás) a tak se i chodci řídí podle nich - prostě vidíš, že auta mají červenou, tak jdeš. Jenže na té ulici, kde jsem přecházel to bylo úplně nějak divně a prostě lidi přešli jeden pruh, který měl červenou, zstavili se uprostřed dopravy (uprostřed cesty), počkali až přejede i druhý pruh (který jel přestože měl jeden červenou) a přešli zbytek cesty - bylo to mega na divočáka a mega jsem byl posraný to přejít.
Po dlouhém pátrání a ptaní se všech možných lidí jsme našli obchod s outdoorovým zbožím, který jsme hledali - Red Fox na Sovětské ulici. Koupili jsme bomby, karimatku a šli jsme shánět mapy. Z Lonely Planet průvodce jsme věděli, kde by měly být a štěstí bylo, že jedna slečna v Red Foxu uměla trochu anglicky a tak nám poradila, které číslo maršrutky vzít, abychom se tam dostali. Vše proběhlo bez problémů, dostali jsme se do kartografického ústavu a koupili potřebné mapy.
Tento den už zbývalo jen dostat se do Karakolu - města na východě velkého jezera Issyk-kul kde jsme se chtěli ubytovat a odkud jsme chtěli vyrážet na náš první trek. Našli jsme maršrutku a začali smlouvat od cenu. Věděli jsme orientačně kolik by to mělo stát a podařilo se nám usmlouvat luxusní cenu 300 COM na osobu. 100 COM je asi 40 Kč. Nutno říct, že za tak levno jsem ještě nikdy nejel (když nepočítám stop samořejmě). Cesta do Karakolu měla trvat 8h, ale protože šéfík jel jak ďábel (byla to opravdu jízda smrti!), zvládli jsme cestu za o něco málo víc než 6h. Bylo to opravdu mega daleko. A když si to člověk spočítá, takže za 6h jízdy zaplatil asi 120 Kč ... mazec. Celou cestu byly úchvatné výhledy na hory (už v Bishkeku samotném nás uchvacovaly výhledy na skalnaté, špičaté hory). Zhruba v polovině šéfík zastavil a byla přestávka na tlačič. Byla to taková velká hala u cesty, kde se dalo najíst (takový motorest). Nechtělo se mi luštit jídelní lístek a tak jsem střelil do větru boršč a čaj a ono se to chytlo - dali jsme si to samé nakonec všichni. Jídlo bylo dobré. Po cestě mě zaujalo, že při každém vjezdu do města nemají jen ceduli ale takový velký monument, každé město má specifický znak a tvar, pokaždé to vypadalo úplně jinak a někdy fakt pěkně.
Po příjezdu do Karakolu (vyhodili nás na autobusáku, jenže ten spočíval v obrovské naprosto vyklizené, prázdné a chátrající budově, kde spal jeden zevlič) jsme si domluvili taxi, co nás zavezlo do hostelu "Yak hostel", který byl zmiňovaný v Lonely Planet. Ubytovali jsme se tam a hned jsme potkali Čechy, které jsme už předtím viděli na letišti. Šéfík hostelu se jmenoval Sergei a byl to takový malý sympatický tichý dědula, který tam v tom baráku (ano, hostel byl prostě barák se zahradou, kde bydleli a pronajímali pokoje). Nejdříve nabízel pro každého separátní pokoj po 300 COM na osobu, ale my spíš chtěli bydlet po hromadě a tak nám dal pokoj, kde sice byly jen tři postele a podle něj to byl pokoj jen pro tři, nicméně ty postele byly každé dvoulůžko, takže jsme opravdu s tím problém neměli. Já s Pepem jsme tím pádem měli king-size bed a Zuzka s Fikim klasické dvoulůžko. Navíc to bylo jen za 250 COM za osobu, takže vata. Shodili jsme věci a šli "do centra".
Našli jsme informační centrum, které bylo zavřené (už bylo pozdě). Město působilo mega mrtvě, smutně a špinavě, ve vzduchu byl cítit kouř a prach. Potkávali jsme toulající se psy. Připomínalo mi to takovou o něco horší Ukrajinu a podle psů i Rumunsko. Opravdu první dojmy z Karakolu byly takové smutné (to se ale ukázalo jen opravdu jako náhoda, že nikdo nebyl venku, kdykoli jsme tam byli potom, tak to město normálně žilo a už zdaleka nepůsobilo tak smutně a prázdně).
Pak jsme zašli do restaurace, která na zdejší poměry vypadala poměrně luxusně (= pro zápaďáky jako jsme my :)), na jídlo. Dali jsme si samsy, pemeně a plov. Všechno bylo dobré. Co nás trochu překvapilo bylo to, že spropitné si restaurace započítává automaticky. Co nás však zarazilo bylo to, že se platilo 100 COM za muziku. On tam zhruba v půlce našeho pobytu přišel DJ (na dvorku pod přístřeškem stály dva velké repráky a mixážní pult) a začal hrát a dokonce is sám zpíval (dost dobře!). Každopádně poplatek nám přišel velice zajímavý a trochu jsme měli podezření, esli to spíš není poplatek za to, že jsme zápaďáci. Nicméně se ukázalo, že se tak občas děje.
Už večer jsem cítil, že mi není úplně nejlíp, celý den jsem měl podezřelé sucho v krku a rýmu. Spal jsem ale dobře.
Žádné komentáře:
Okomentovat