Kyrgyzstán - summary info

Lidi

 - Lidi v kyrgyzstánu jsou buďto Rusové (blond, velice světlá kůže, evropský vzhled) a pak Kyrgyzové (tmavá pleť, mongoloidní vzhled, ale mají trochu jinak šikmé oči než než např. Číňani a Vietnamci, na které jsme tu zvyklí - člověk pozná rozdíl mezi Číňanem a Kyrgyzem)
 - Většinou jsou milí a přívětiví, snaží se pomoct (obzvlášť v horách, když jsme někoho potkali, tak to bylo spoko), nicméně určitě ne tak dobrosrdeční jako v Turecku, oni pomůžou rádi, ale ještě raději z toho něco mají - cigárka, a ideálně peníze
 - Nesnaží se člověka odrbat moc, ale trochu vždycky, hlavně taxikáři
 - Mrtě se šmelí se vším a všude, prostě postsovětská země - v tomhle to bylo jako na Ukrajině

Náboženství

 - většina muslimové, ale navenek to nejde vůbec poznat, jen minimum žen má zahalené vlasy, téměř nikoho jsme neviděli v burce, většina holek má normální oblečení klidně s velkými výstřihy a krátkými kraťásky, minaretů je vidět strašně málo, je to zdaleka jedna z nejmírnějších muslimských zemí
 - druhé náboženství je pravoslaví (zejména u Rusů)
 - všechny ostatní náboženství jsou potlačované a společensky netolerované (prý je horší být katolík než ateista například)

Jazyky

 - Kyrgyz + Ruština na severu
 - Kyrgyz + Uzbekština kolem Uzbeckých hranic a na jihu (neumí tam rusky a nemají tam rádi ruskou menšinu)
 - Kyrgyzština je turkická rodina, takže není šance tomu rozumět, píše se azbukou, kde mají přidaná tři vlastní písmena oproti ruské azbuce (prostě je to celá ruská azbuka a tři znaky navíc)
 - Rusky se učí děcka až ve škole, v některých rodinách ale na ně mluví dvojjazyčně hned od začátku, takže jsou přímo bilingual
 - Zajímavé bylo to, že nám lidi vůbec nerozuměli, přestože uměli rusky a hádali klidně, že jsme Američani, Němci, Francouzi, Italové ... ale že jsme Češi nepoznal nikdo, vždy jsme jim to museli říct, vysvětluju si to tak, že protože není ruština jejich mateřština, tak je pro ně těžší poznat podobný slovanský jazyk než pro člověka, jehož mateřština je přímo ruština (asi to je jako když se někdo s neslovanskou mateřštinou naučí mluvit česky, tak taky nerozumí ani slovo Slovenky, přestože to jsou téměř stejné jazyky) - je to ale jen moje teorie

Vztah k jiným národům

 - Vztahy s jinými národy mají Kyrgyzové problematický, do většiny států potřebují víza, které je těžké získat a do spousty států mají vyloženě stopku
 - Překvapivé jsou špatné vztahy se sousedními zeměmi
 - Do Kazachstánu mohou na 3 dny bez víza, na hranicích dostanou papír s přesným časem vstupu, pokud při návratu z Kazachstánu přetáhli pobyt byť jen o jedinou hodinu (ano, počítají to na hodiny!), tak ne, že by je odeslali na konzulát nebo ambasádu, ale rovnou jdou do Kazašského vězení, získat víza na delší dobu je prý extrémně obtížné
 - Do Ruska je to jako do Kazachstánu s tím, že povolených je 5 dní a není to tak ostré jako s Kazachstánem, ale na delší dobu je to opět mega problém
 - Do Číny se podívat nemůžou, opět je mega obtížné získat víza
 - Do Uzbekistánu nemůžou a vztahy s touhle zemí jsou mega chladné, prostě pokud má člověk Kyrgyzský pas, tak se do Uzbekistánu nedostane (je to dané i tím, že na území Kyrgyzstánu existují oblasti, které jsou pod administrativou Uzbekistánu a nejsou úplně vyřešené i další hraniční oblasti); Agida říkala, že v Kyrgyzských městech poblíž Uzbekistánu (např. velké město Osh) nemají rádi ruskou menšinu a ani nemluví rusky (tam se mluví Kyrgyzsky + Uzbecky) a když tam na ně promluvila rusky, tak ji nechtěli prodat zboží na bazaru, musela mluvit jen Kyrgyzsky, aby si mohla koupit zboží - a to byly Kyrgyzové, nikoli Uzbeci, ale i mezi Kyrgyzy navzájem interné jsou přenesené tyhle externí vztahy
 - Česká republika je u nich hodně oblíbená - samotná Agida (která studovala rok v Česku) říkala, že povědomí o ČR je super, že každý chce vidět Prahu a obecně je náš stát láká jako vzor Evropské země, tohle nám naprosto potvrdila naše zpáteční cesta, kdy jsme stejným letem přes Istanbul a Vídeň letěli (a pak studenťákem z Vídně do Brna) jeli s dvěma Kyrgyzskýma holčinama, které jely na letní školu (3 týdny) do Prahy a říkali jak se těší, jak bylo těžké získat víza do ČR (museli žádat osobně v Kazachstánu na České ambasádě, což zahrnuje problémy s Kazachstánem zmíněné výše) a jak je obecné povědomí o ČR v Kyrgyzstánu dobré

Vztah k sovětskému svazu

 - bavili jsme se s místníma a několik z nich nám potvrdilo, že za dob sovětského svazu bylo líp a to zejména právě díky tomu, že byly mnohem lepší vztahy s okolními národy, že všichni byli bratři (Kazachové, Uzbeci, Ukrajinci, Gruzínci, ...), že byla jedna měna a všude zhruba stejně draho, teď jsou špatné vztahy a v pro Kyrgyzy je v ostatních zemích draho (jen prý za Chruščova to bylo špatné, že prý nebyla mouka, chleba se dělal z kukuřice a bylo ho málo, vodky prý ale bylo hafo, "vodka byla, ale chleba ne" říkali)
 - to, že si sovětského svazu vážili a nijak extra jim nevadil je vidět i na tom, jak vypadají budovy a výzdoba zejména pak v Bishkeku - na všech budovách (státních, národním muzeu, atd.) je vidět, že bylo postaveno sověty a nikdo se neobtěžoval posundávat sovětské rudé pěticípé hvězdy, pomníky sovětskýcm vojákům, dělnické revoluce a zejména pak Lenina (kult Lenina byl v Kyrgyzstánu evidentně mega silný, soudě zejména pak podle druhého patra (ze tří) národního muzea)
 - nejkrásnější paradox je pak to, že v Bishkeku je American University for Central Asia v budově na jejíž střeše je velká sovětská hvězda, před budovou je pomník Marxe s Engelsem a po boku je obrovská socha Lenina, která ukazuje na tu budovu univerzity, mazec! Je to unikát, který stojí za to vidět!

Byrokracie

 - byrokracie v zemi je mega velká, to jde poznat už jen díky tomu, že abychom mohli jít na Enylchek trek, museli jsme si vyřídit povolení - to za nás vyřídila naštěstí cestovka v Karakolu (ta, kde dělá Agida), ale bylo to zdlouhavé a drahé a to proto, že na to povolení bylo potřeba 7 různých razítek různých institucí! Ano, není to překlep, bylo tam 7 razítek.
 - ještě větší byrokracie je pak prý s žádáním o libovolná víza, viz odstavec výše

Finanční stránka

 - platí se Kyrgyzskými somy (COM), 100 COM je asi 40 Kč, všechno je celkově levnější než v ČR, něco i výrazně (úplně brutálně levné tam jsou cigarety - ty nejlevnější stojí 17 COM, což je 6 Kč za krabičku), takže není třeba se být velkých nákladů
 - je to dané tím, že v Kyrgyzstánu nemají prakticky žádné daně, neexistuje žádné DPH a i příjem se daní minimálně - příjem se maximálně daní 17% (10% sociální a zdravotní a 7% z příjmu), nicméně daní minimum lidí, většina si vydělává tak nějak bokem a nikdo to neřeší, podle toho taky ale vypadají služby, které běžně stát zajišťuje - infrastruktua je naprosto katastrofální, běžné jsou prašné cesty, cesty kde jsou kameny, nic se moc neopravuje, doktoři se taky musí platit (za prohlídku u zubaře prý 700 COM), za normálního doktora oficiálně ne, ale prý se očekává drobný úplateček
 - co se týče úplatků, tak ty jsou mega běžné u policajtů, když nás vezl taxikář do Karakolu, tak jsme měli přivázané batohy na střeše a to se prý nesmí, zastavil ho policajt a týpek vyšel ven, strčil policajtovy 200 COM do kapsičky a jelo se dál - bylo vidět, že to tak udělalo každé auto, které tam zastavili spolu s náma
 - mentalita lidí prý není vůbec spořící, že prý hodně utrácejí okamžitě vše, co vydělají - např. mají relativně hodně dobrá auta na to v jakých hnusných bytech bydlí, taky každý z nich má relativně hodně dobrý mobil
 - všechny ceny (zejména na bazaru) jsou nadsazené a musí se smlouvat, dost často člověk vyjedná až 50% "slevu"
 - v magazinech (kamenných obchodech) se pak většinou nesmlouvá, tam jsou ceny dané
 - zajímavostí je, že mají minci o hodnotě 3 COM (většinou jsou mince v hodnotách 1, 2, 5, 10, ... v Kyrgyzstánu mají ale 1, 3, 5, 10), taky je zajímavé, že mají 1 COM jak minci, tak papírový (ta papírová je ovšem málo častá, možná už ji nevyrábí a jen dobíhá, nikdo se asi nestará o stažení z oběhu)

Ubytování, sociální zařízení

 - my bydleli samozřejmě v low costových (250 COM za noc za osobu v Karakolu a 650 COM v Bishkeku) doporučenýchv Lonely Planet, spaní jako takové ok, bez problémů, ale sociální zařízení má slušně řečeno nižší standard. V Karakolu nefungovala příliš sprcha (moc netekla), teplá voda byla když bylo štěstí, záchod měli evropský, ale tak dvakrát děnně se ucpal a vytekl, takže jsme častěji používali suchý záchod venku, v Bishkeku to bylo výrazně lepší, nicméně na naše standardy pořád mazec co se týče čistoty
 - záchody jsou na drtivé většině míst turecké (nicméně se používá papír, téměř nikde nebyla konvička s vodou nebo hadice na umytí)
 - zajímavostí je to, že jejich záchody (trubky) asi nejsou uzpůsobeny na větší objemy, protože se do nich neháže papír, tzn. když jdete na velkou a utřete se, tak papír hážete do kyblíku vedle záchodu (pokud ho hodíte do záchodu, hrozí ucpání), není těžké si domyslet, že to relativně zapáchá, protože nijak extrémně často ten kyblík nikdo nevynášel
 - v restauracích byl typicky suchý záchod venku za hospodou, ty lepší měly keramický (turecký) záchod vevnitř, nicméně v 95% případů mrtě špinavý a poměrně nechutný
 - celkově mi bylo mnohdy příjmenější potřeby řešit v přírodě než na sociálních zařízeních místních hostelů a restaurací

Doprava

 - klasická forma jsou maršrutky (minibusy), i u nich se dá smlouvat cena, ale nepohybuje se moc
 - zajímavé je, že maršrutky nemají pevnou dobu odjezdu, ale jedou až se naplní - prostě když se někde potřebujete dostat na pevný čas, tak musíte taxíkem nebo jakkoli jinak, maršrutka ale dobrá volba není
 - taxíky jsou relativně levné, je to dané relativně levným benzínem, v době, kdy u nás tojí benzín 36 Kč, stál v Kargyzstánu benzín asi 30 COM (= 12 Kč), je to ale méně kvalitní benzín - běžně se tam jezdní na benzín s oktanovým číslem 92 (dá se koupit i s oktanovým číslem 80)
 - naprosto největší překvapení bylo to, že autostop není zdarma jako ve zbytku světa, ale lidi, kteří vám zastaví očekávají peníze za svezení, stopovali jsme jen jednou, ale na větu babky co s náma seděla v tom autě, když jsme vylézali a poděkovali za svezení niikdy nezapomeneme "Ale nie spasiba, dolary dawaj!"
 - jezdí se vpravo jako u nás, auta mají ovšem volanty na obě strany - jak vpravo, tak vlevo, je to 50 na 50, je to tím, že tam dováží auta odevšad a je jim to šumák
 - semafory jsou až za křižovatkou, nikoli před jako u nás
 - málokde jsou přechody - přechází se totálně na divočáka, nejjistější je sledovat semafory aut a jít, když mají červenou
 - nikdo se reálně nepoutá bezpečnostními pásy, přestože je to u nich taky povinné - řidiči si pásy dávali jen když viděli policajty a to si ho dávali tak, že si ho ani nezapínali jen si ten pás přes sebe položili, aby to jen vypadalo, že ho mají, ono se tu ale překvapivně bourá asi minimálně
 - jezdí strašně moc ruských značek - zejména pak Lada, většina aut je starých rozbitých (zejména většina taxikářů má prasklé čelní sklo :)), ale jezdí i spousta krásných aut - hodně častý byl Lexus, viděli jsme asi jen dvě nebo tři Škodovky (Oktávky)

Jídlo

 - vzhledem k tomu, že poslední 4 dny jsme věnovali gastro-tour a diskutovali jsme o jídle v podstatě s každým s kým jsme bavili, troufnu si tvrdit, že následující informace jsou poměrně obsáhlé a přesné :)
 - jídlo je obecně megadobré a užil jsem si to, ale i na naše poměry hodně těžké a tučné, mrtě se vyžívají v oleji a do většiny jídel dávají kopr (buď jako dochucovadlo, nebo jako ozdobu)
 - nebáli jsme se jíst v žádných restauracích (nejspíš proto, že jsme nikde neviděli v jakých podmínkách se to jídlo připravuje, tak proto jsme byli klidní, ovšem nemáme iluze o higieně v kuchyni :))
 - i místní lidé jí hodně v restauracích, ceny jsou přijatelné i pro ně (zejména pak existují vývařovny, které jsou třeba otevřené jen přes oběd a kde je jídlo extrémně dobré a levné - protože mají velký obrat, jen díky naší známosti s místní holčinou jsme se do takové vývařovny dostali, turista to nemá moc šancí najít, je to opravdu jen pro lokální)
 - zajímavé je, že nemají typicky rozdělení na polévky a hlavní jídla, ale vše považují za hlavní jídla (i to, co my bychom označili za polévku - např. boršč)
 - Zajímavostí je, že téměř k žádnému jídlu nedávají nůž, všechno se jí jen vidličkou nebo lžičkou
 - Ne úplně příjmený pohled je na to jakým způsobem prodávají maso - na bazaru je pro to vyhrazené zastřešené místo (aby na to aspoň nesvítilo přímo slunko, když už to v tom vedru není v ledničkách), které se typicky dá velice snadno najít - podle zápachu, maso tam prostě prodávají na tržišti vystavené venku, všude plno much a můžete tam koupit úplně cokoli od střev až po hlavu a uši ovce, je jasné, že všechno jídlo, které jsme v restauracích jedli pochází z masa koupeného odsud, ale lepší je na to nemyslet :)

Národní typická jídla

  - Ašlyanfu - tohle jídlo seženete zejéma na bazaru opravdu na každém rohu, jedí to pořád - asi proto, že je to hodně levné jídlo, je to studená polévka s nudlemi, lehce pikantním lečem a bílou hmotou nakrájenou na formu hranolek (ta bílá hmota je ztuhlý škrob a nemá nijak výraznou chuť, lehce kyselkavou, zprvu jsme si mysleli, že je to vejce naložené v nějakém octu, které vybledlo, ale pak jsme se dozvěděli, že se to vyrábí ze škrobu a viděli jsme jak to vyrábí ve velkém lavoru, nechají ztuhnout a pak vyklopí jak puding a krají), nám to moc nechutnalo a to zejména proto, že to bylo studené (prostě podvědomě očekáváme od polévky, že bude teplá)
  - Lagman - polévka s nudlemi a zeleninou a masem (typicky baranina), lehce pikantní, velice dobré
  - Lagman boso - v podstatě to samé co normální Lagman, jen to není polévka, ale hlavní jídlo, jsou to osmažené nudle, je to podlité sojovou omáčkou, je v tom baranina a hodně zeleniny
  - Lapša - Vařené nudle s baraninou v omáčce - typické jídlo, když vás někdo pohosí
  - Brizol - vaječná omeleta v níž bylo zabalené maso a zelenina, celé to pak bylo polité kečupem a majonézou (do takového kostičkovaného vzoru) - dost dobré
  - Kurdak - tohle je asi nejmastnější jídlo ever - jsou to baraninové kousky s bramborem a zeleninou (hlavně cibule) utopené v oleji a osmažené, i když se to pak servíruje, tak půlka talíře je olej (v jedné restauraci to ale naservírovali bez toho oleje a tam to bylo mrtě dobré)
  - Plov - Uvařená a osmahnutá rýře se zeleninou, hlavně dušenou mrkví - velice dobré
  - Oromo - je to okrouhlá placka s dírou uprostřed - je to těsto do kterého je zamíchaný pórek a udělané na páře, je to hodně syté, levné, ale takové sušší, protože to je opravdu jen to těsto prošpikované pórkem
  - Na každém bazaru se daly koupit už hotové zeleninové saláty a musím říct, že byly geniální, od každého druhu jsme ochutnali - dělají je většinou lehce pikantní, používají hodně okurek, mrkve a lilku (do ruských pak zelí) a do spousty z nich dávají sóju v různých podobách - zejména pak ty sójové jsou úplně boží
 

Ruská jídla (stejné jako v ostatních post-sovětských zemích)

  - Varenyky - Vařené šátečky (větší) z těsta plněné buďto tvarohem nebo bramborovou kaší (kartošky), polité smetanou, je to velicé dobré, syté a levné jídlo
  - Pelmeně - Na Ukrajině to bylo to samé co varenyky, jen plněné masem, tady jsou to vařené šátečky z těsta (v podstatě tortellini), které jsou menší než varenyky a jsou v takové polévce která chutnala trochu jako syrovátka z ovšího sýru
  - Šašlik - marinované maso napíchané na špízu a udělané na ohni, nejčastější je z baraniny, dá se koupit i kuřecí, mrtě dobrá záležitost
  - Boršč - netřeba představovat, snad jen že se servíruje s celou vařenou bramborou (nenakrájenou) a velkým kusem masa (opět nenakrájené) a smetany dávají dovnitř minimum
  - Pirožky - smažené
  - Samsy - Maso s cibulí zabalené v těstě a upečené, má to tvar velkého šátečku a je to mega dobré - zejména čerstvě upečené, teplé vytažené z trouby je to geniální
  - Manty - Maso s cibulí zabalené v šátečko-knedlíku uvařené a osmažené, podávané se smetanou
 

Turecká jídla

  - Šaurma - V podstatě kebap - hovězí maso zabalené v tortille se spoustou zeleniny a dobrou omáčkou
  - Obecně bylo k dispozici spousta tureckého jídla (bylo tam hodně tureckých restaurací i fast foodů), takže kebap (jak doner, tak šiš všeho druhu), čorba, salátky, etc.

Přílohy 

 - Nejčastější je rýže a pohanka (říkají tomu grežka), k některým jídlům dávají hranolky nebo opékané brambory, nikde jsme neviděli vařený brambor jako u nás, na stole je vždy mistička s rozdrceným chilli smíchaným s česnekem a olejem (a dalším kořením) na dochucení

Pití (nealko)

 - Kumys - typická záležitost, zejména v horách, pokud se budete bavit s pastevci, nejspíš vám ho nabídnou, je to zkvašené kobylí mléko, je to takové kyselkavé a není to zdaleka taková morda jak by se mohlo očekávat, je to taková jiná syrovátka
 - Žarma - je to nápoj z kvasinek (droždí), prodává se z velkých kýblů, naběračkou prorazí škraloup, rozmíchají a nalijí vám to do 2 dcl kelímku, je to morda mordovič a už od pohledu to vypadá nechutně - nicméně prodává se na každém rohu a je to národní pití stejně jako kumys
 - Kvas - Klasický ruský kvas, mají hodně druhů, více značek, prostě taková ruská kofola, velice dobré (je tady ale dražší, protože je to typicky dovoz)
 - Hodně pijí černý čaj - téměř všude dominovala značka Beta Tea

Pití (alko)

 - Na to, že je to muslimská země se tady chlastá jak za mlada (ruský vliv je vidět)
 - Piva - pivo je obecně celkem drahé (zejména na místní poměry)
  - Živoj - ruské pivo, asi nejvíc reklamované
  - Naše pivo - Kyrgyzské pivo, celkem levné a relativně dobré, jak v lahvi, tak čepované,
  - Z českých piv je naprosto nejrozšířenější Kozel a Staropramen a pak Žatecký Gús (netuším co to je, viděl jsem to poprvé v Kyrgyzstánu :))
 - Vodka - dobrá (= pitná tak, aby člověk neoslepl) se dá sehnat od 100 COM Kyrgyzská a pak dražší ruská - nezkoušeli jsme, tahle informace je od místních, samořejmě si pálí samohonku

Kyrgyzstán - 12. - 13.7. - Bishkek den druhý, odlet do ČR

Vyspali jsme se výborně. Bylo fakt teplo, přikrytí jsme byli jen prostěradlem. Byla to manželská postel, ale o prostěradlo jsme se nepřetahovali :) Vstali jsme kolem 8 a šli se nasnídat. Rozhodli jsme se, že dáme místní fastfood. Ráno ale bylo téměř vše zavřené a tak nám trvalo dlouho než jsme něco našli (jako fastfoody otevřené byly, ale my chtěli jiný typ fastfoodu než hamburger). Dal jsem si zeleninový smažený šáteček a jednu samsu. Škoda jen, že to nebylo čerstvé, ale ohřívané z předchozího dne.

Pak jsme šli do muzea. Muzeum mělo tři patra. První byl středověk - pár předmětů na obrovském prostoru, třetí patro na tom bylo podobně (pravěk a starověk). Nejzajímavější však bylo patro druhé - sovětské období. Po stěnách byly sádrové plastiky potřené kovovým lakem, takže vypadaly jako kovové. Srandovní bylo, že ulomené části byly přidělané izolepou :D Byla tam asi čtyřikrát socha Lenina jak přednáší uvědomělým dělníkům a taky byl na každém druhém exponátu a obrázku, který tam byl. Lenin byl tady evidentně ústřední postava a je dost cítit, že to tady celé vybudovali sověti.

Po muzeu jsme šli na Osh bazar - mega velký bazar. Bylo úchvatné kolik věcí tam bylo, zejména části s jídlem byly fascinující (jako vždy). Mrtě sušeného ovoce, čerstvého ovoce i zeleniny. Koupili jsme si višně a já si koupil zase zeleninový salátek, tentokrát s lilkem, okurkou a cibulí - výborný, fajně okořeněný. Pepe tam vyzkoušel žvýkací tabák (takové kuličky, které se dají mezi rty a dásně). Prý to byla silná morda, za 2 minuty co to měl v puse prý měl motáka jako prase a byl z toho nikotinu sjetý.

Cestou z bazaru se nám stala zajímavá příhoda. Jak jsme přecházeli cestu tak nás chytli dva týpci, že prý policja turystyčna a dawaj pasporty. Ukázali papírový odznáček vyplněný rukou jaký bych si byl schopný napsat i já. Chtěli vidět razítko z příletu na letiště v pasu a prohledávali nám tašky a taky peněženky. Z toho jsme byli značně nervózní, když chytal peněženku a peníze v ní. Samozřejmě jsme nechtěli (a nedali) z ruky ani pas ani peněženku, prostě jsme jim je ukázali, aby viděli dovnitř, ale šahat jsme jim nedovolili. Hledali "narkotyky". Že prý jim tam chodí zápaďáci a prodávají drogy (marihuanu, LSD, atd.) Začalo mi to být velice nepříjemné, ale naštěstí nezačali dělat moc velké tlaky a celkem rychle jsme se jich zbavili. Loučili se s náma "Goodbye my new friend".

Potom jsme šli pokvasit do nějakého parku po cestě, pojedli jsme třešně a salátek a pak jsme šli zpět na hostel posedět u pivka. Tam se nás chytil týpeček co tam pomáhal opravovat barák (asi kámoš majitele hostelu). Byl to dobrý borec. Říkal, že byl v 80 letech ve válce v Afghánistánu. Říkal, že za sovětů vojáky neplatili dobře a teď, že prý vojáky platí dobře. Bylo to zajímavé poslouchat.

Pak jsme šli opět na jídlo. Dali jsme si šuarmu (= v podstatě kebap v tortile) + já jsem si ještě ochutnal oromo (to bylo poslední místní jídlo, které mi zbývalo do dokončení celého menu, takže jsem pak mohl prohlásit gastro tour za úspěšně dokončenou :)). Potom jsme zase pokvasili na náměstí s hudbou, dal jsem si zmrzku a při té příležitosti jsme si všimli, že to jak stříkají vodotrysky je synchronizované s tou hudbou. Mělo to trochu mušky, ale korelace tam byla patrná.

Když se stmívalo, vrátili jsme se na hostel a tam byl náš kamoš voják a majitel hostelu. Seděli jsme s nima v altánku a popíjeli Naše pivo. Mrtě dobře jsme pokecali. Týpci říkali zajímavě věci. Že za sovětského svazu bylo mnohem líp. Že se všema národama byly bratři (Uzbeci, Kazaši, ...) a teď jsou problémy, nepřátelství a je problém vyjet za hranice. Že byla jedna měna a sjednocené ceny, teď je pro ně jinde většinou draho. Že blbé to bylo za Gorbačova - že nebyla mouka a chleba se dělal z kukuřice. Že vodka byla, ale chleba ne. Ukázal nám na mapě Kyrgyzstánu míst, která jsou pod administrativou Uzbekistánu.

Sranda byla, že jsme dělali překladatele mezi šéfikem a němcem co tam byl též (byl to týpek co jel ve vanu až z německa přes všechny možné země a pak jede ještě dál). Šéfik (jmenoval se Iskander - což je arabsky Alexander; voják z Afghánistánu se pak jmenoval taky Alexander) nám pak zavolal taxál na letiště. Takže jsme kolem půlnoci vyjeli směr letiště.

Bylo to jednoznačně nejhezčí auto, kterým jsme tam za celou dobu jeli. Měl volant na pravé straně. Sice chtěl nakonec o 200 COM víc než byla dohoda (tj. chtěl 700 místo 500), my ale měli jen 600, takže dostal 600 COM. Nám to bylo celkem jedno, protože na letišti v Bishkeku je hovno a nedá se tam stejně nic koupit (obzvlášť ne v noci), takže to, že jsme se zbavili všech COMů nám tak nějak ani nevadilo.

Na letišti jsme prošli sranda kontrolou. Litr a půl vody jsme propašovali jak nic - no vlastně ani nepropašovali - on jim to Pepa vyloženě ukazoval a oni ho s tím nechali projít jak nic. Kdybych chtěl spáchat teroristický útok, tak rozhodně letím z Bishkeku - scan těla probíhal jedním mávnutím přes hruď, kdybych měl na zádech kalacha, tak projdu jak nic.

Protože jsme měli víc než 5 hodin do odletu, usnuli jsme na poměrně pohodlných lavičkách. Dvě hodiny před odletem nás pustili ke gate. (Ještě předtím neměli moje jméno na seznamu a nechtěli mě tam pustit, ale nakonec si to tam nějak vyjasnili a bylo to cajk). U gate jsme znova usli. Probudil jsem se přesně v 5:30, což byl čas našeho odletu. Řekli jsme si "whooops" a šli jsme urychleně zjišťovat kde boardují. Byly tam dvě boarding místa, ale ani na jednom nebyl napsaný Istanbul. Chvilu jsem si myslel, že už nám to uletělo. Ale pak jsme se zeptali nějaké policistky tam a ta nám v klidu řekla, že nám to letí tam jak je napsané 6:10 Dubai. Jakoby se nechumelilo. Tak ono je normálka, že v 5:30 do Istanbulu to letí tam, kde je napsané 6:10 Dubai, že jo :D Letadlo mělo nakonec asi 45 min zpoždění, ale to nijak nevadilo, protože v Istanbulu jsme měli 6h čekačku stejně.

V Istanbulu jsme se těšili jak natlačíme. Dali jsme Burger Kinga jak za mlada. Pak jsme se těšili na Vídeň jak natlačíme. Dali jsme mekáče jak za mlada :D

Celou cestu jsme letěli s dvěma (pěknýma!) Kyrgyzskama. Ve Vídni, když čekaly na stejný Student Agency bus, tak jsme se s nima dali do řeči a ukázalo se, že jedou do Prahy na nějakou letní školu. Mluvily velice dobře anglicky a bylo fajn si s nima pokecat. Cesta do Brna utekla celkem dobře.

Kyrgyzstán byl mrtě dobrý trip, škoda jen, že na horách nebylo lepší počasí. Každopádně, je to velice zajímavá země.

Kyrgyzstán - 11.7. - Bishkek den první

Ráno jsme vstali po sedmé, posnídali jsme instantní polívky a šli shánět jak se dostaneme do Bishkeku. Zahájili jsme taktiku "zápaďák v nesnázích" a postavili jsme se k jurtám a začali se rozhlížet. Za chvíli se chytil týpeček a začal se s náma bavit a vylezlo z něj, že jede do Bishkeku, a že nás tam za 2000 COM hodí. To samozřejmě bylo moc a my navíc tolik COM už ani neměli. Takže jsme to stáhli na 1500 - celkem bez problémů. On týpeček prostě do toho Bishekeku jel s rodinou, takže cokoli dostal od nás byl čistý zisk navíc. Odjížděl ale až v 11. Mezitím nás ubytoval ve svoji jurtě, což se mi líbilo, protože jsem se do jurty chtěl podívat. Jsou to velké stany kruhového půdorysu pokryté kůží na dřevěné konstrukci svázané koženými proužky a koženými "hřebíky". Byly tam normálně postele s peřinami a stolek. "Interiér" byl obehnán rákosovými rohožemi a na zemi byly koberce.

Než jsme vyjeli, tak to celkem trvalo. Týpeček tam furt něco zařizoval. Každopádně někdy po jedenácté jsme vyjeli. Šéfík (byl to takový tlusťoch, vypadal jak cigán co sedí na cejlu na parapetu s velkým pupek, měl takový nepříjmený hluboký hlas a působil strašně nesympaticky) seděl ve předu s manželkou a mezi náma v zadu byl jejich synek. Byl naštěstí hubený jak žiďáček, takže moc nezavazel. Sice cestou usínal a střídavě ležel na mojem a Pepově rameni, ale spoko. Šéf řídil mrtě divně. Jednak ani jednou nepřekročil rychlost 80 km/h i když byla cesta rovná a dalo se krásně jet rychleji (na druhou stranu ovšem tam, kde byla rychlost značkou omezená na 30 si to šéfik jel krásně 60), ale hlavně jel v prostřed cesty. Když byly dva pruhy, tak on jen prostě na čáře. To mělo ten efekt, že ho lidi jak za mlada předjížděli přes dvojitou čáru v protisměru klidně do kopce jakoby se nechumelilo.

Cestou jsme viděli rozestavěnou "dálnici" (prostě asfaltovou rovnou cestu), kterou jim staví Číňani. Týpek říkal, že prý to je velká zakázka a Číňani vyhráli tendr.

Cestou se střídaly komodity a způsob pouličního prodeje, to bylo takové zajímavé. Nejdříve byla oblast, kde se prodávaly mléčné výrobky (kumys, tvrdý sýr v kuličkách, ...) formou člověka ve stánku. Pak se prodávaly klasy kukuřice tak, že je drželi v sáčku jen tak v ruce a byli rozpažení aby bylo vidět, že to nabízejí (tohle podle mě je mordovní způsob) a pak byla oblast, kde se prodávala jablka tak, že ta jablka jen tak stála v kýblech na poličkách u cesty bez člověka v okolí.

Týpek nás vyhodil u autobusáku v Bishkeku a hned nám sehnal taxík. My věděli do jakého hostelu chceme jet, takže jsme mu řekli adresu, že je to naproti německé ambasádě a týpeček taxikář nás tam hodil (nejdříve nás ale hodil do směnárny, protože jsme neměli už ani COM). Taxikář byl mrtě vtipálek a pořád do nás valil, že je to daleko a že chce víc než na kolik jsme se domluvili (myslel to ale fakt ze srandy, takže se s ním jelo celkem dobře). Dozvěděli jsme se, že chuj se řekne chuj a podobné užitečné informace.

Ubytovali jsme se v B & B hostelu (zní to vznešeně co? byl to ale opět jen starý barák, s o něco lepším vybavením než v Karakolu, ale taky dražší výrazně). Měli jsme pokoj s dvojlůžkem za 1300 COM, což bylo celkem drahé, ale nechtělo se nám řešit nic jiného, takže jsme to vzali.

Poté co jsme se ubytovali byl úkol jasný. Najít šašlik. Nebyl to ale zdaleka tak jednoduchý úkol jako v Karakolu a trvalo hodně dlouho než jsme zakotvili. Nicméně cestou jsme narazili na diewočku co dělala čerstvé samsy, tak jsme si na chuť dali a byly úplně luxusní! Nakonec jsme si šašli k dali v turecké restauraci (ona to byla hlavně turecká restaurace, ale měli i místní věci). Byl úplně megaluxusní! Byl z baraniny, s rýží, zeleninou a pita chlebem. Hned na začátku nás zaujala výstavka těch kebapů, šiš kebapů a šašliků, které měli syrové v chlaďáku napíchané na špejli. Fakt restaurace jak má být (bylo to samozřejmě adekvátně dražší, ale stálo to za to).

Pak jsme šli najít internet, abychom zjistili co další den budem dělat, kam chceme jít v Bishkeku a co chceme vidět. Zjistili jsme kde je národní muzeum, velký osh bazar, americká univerzita a pár dalších míst, kam jsme chtěli zajít.

Pak jsme koupili pivko a kvas a šli jsme kvasit do parku (Pafilov park). Tam se šlo přes náměstí, kterému vévodila obrovská (ale fakt obrovská) vlajka Kyrgyzstánu, v čele náměstí pak bylo národní muzeum. Vlajku hlídala "hradní" stáž - dva týpečci nehnutě stáli v kukaních z plexiskla. Šli jsme kolem majestátního parlamentu (zajímavá funkcionální budova s takovými asijsko-muslimskými prvky) a pak American University of Central Asia.

Na té univerzitě je nejzajímavější to, že na její střeše je velká sovětská hvězda, naproti vchodu je pomník Marxe a Engelse a opodál stojí obrovská socha Lenina, který na tu univerzitu ukazuje rukou. V tom samém parku, kde je ta socha Lenina jsou pak dva velké sloupy vyobrazující 8 různých sovětských vojenských řádů.

Super bylo, že vše kolem náměstí je hezké, udržované a čisté. Úplně skvělé pak bylo to, že v každém rohu náměstí byl reproduktor, ze kterého hrála hudba (ruská i kyrgyzská, moderní i klasika, valčíky, pochody, ...) - fakt to dělalo skvělou atmosféru! Byli jsme tam když zapadalo slunko a stmívalo se a začalo se projevovat jak je to hezky osvětlené, včetně vodotrysků.

Hodně tam frčely různé blikače a točiče, které tam prodávali a děcka si tam s tím hráli. Poseděli jsme na tom náměstí, potančili valčík a pak jsme už za tmy šli zpět na hostel.

Ubytovna měla sice hnusnou rezavou vanu, ale aspoň tekla teplá voda a sprcha tekla i víc než čůrkem, takže jsme se s radostí vysprchovali a šli krásně čistí spát.

Kyrgyzstán - 10.7. - Slané jezero

Ráno bylo nádherně. Spali jsme relativně dlouho a pak se až do poledne váleli na pláži a opalovali se. Potom přišlo rozloučení se Zuzkou a Fikim, kteří měli ještě další dva týdny v Kyrgyzu a šli na další trek. Já s Pepou jsme pomalu směřovali směrem na Bishkek, odkud nám za tři dny letělo letadlo. Další naše destinace mělo být slané jezero víc na západě těsně pod velkým jezerem.

Náš úplně prvotní cíl ale byl trochu jiný. Byl to tlačič - konkrétně - šašlik. Takže jsme začali stopovat a chtěli jsme se dostat do nejbližšího města (směrem na západ), kde si můžem dát šašlik a pak pokračovat ke slanému jezeru.

Netrvalo to dlouho a zastavil nám takový velký van, kde už bylo 6 lidí. Já jsem se vmáčkl mezi jednu babi s děckem a dědu, Pepemu dali stoličku :) Jeli jsme do Bakonbaeva. Když jsme tam dojeli, řekli jsme spasiba a vysedli jsme. Babka co tam seděla ale na nás "Ale nie spasiba! Dolary dawaj!". To nás dostalo. Byli jsme sice varování Agidou, že se v Kyrgyzu za stop platí, ale ten tón a způsob jakým to řekla, byl dost offensive. Dali jsme jim nakonec 50 COM za osobu, což byla ok cena za tu vzdálenost.

Horši ale bylo, že v Bakonbaevu nebyl šašlik, respektive byl, ale jen kuřecí a ten jsme nechtěli. Takže jsme natlačili v nějaké hospodě normální jídlo. Já si dal samsy a Pepe guláš (guláš v kyrgyzském podání úplně jiný než český a je i jiný než maďarský, nedává se samozřejmě s knedlíkem, ale s rýží a omáčka je jiná, není papriková).

Stavili jsme se tam ještě v tourist office, ale to bylo více než vtipné. Samozřejmě v tourist office nemluvil anglicky, mapu měl horší než my a věděl úplné hovno, takže jsme týpkovi poděkovali a šli si vše zjišťovat na ulici sami. Předtím jsme se opět zásobili vínkem a tlačičem na večer a začali jsme schánět jak se dostanem ke slanému jezeru.

Chytali se nás taxikáři a všichni chtěli 2000 COM, protože je tam špatná cesta. To se nám zdálo mega moc, ale začalo to vypadat, že levné to nebude. Nakonec po vcelku dlouhém smlouvání se jeden taxikář chytl na 1000 COM, což se zdálo být jako rozumná cena. To jsme si taky odvodili od toho jak se na něj ostatní pak dívali a začali mu nadávat. Asi šel dost pod cenou (jako samozřejmě pořád si vydělal, ale asi ne tak jak jsou od turistů zvyklí). Cesta to byla dost dlouhá a opravdu špatná, jeli jsme to docela dlouho.

Týpek nás vyhodil u tábora jurt, které u toho jezera byly. Byly tam takové velké písečné kopce, úplně vyprahlé od té soli. Zaplatili jsme 50 COM na osobu za vstup k jezeru a šli postavit stan na poloostrůvek jdoucí do slaného jezera. Hned jak jsme dostavěli, šli jsme se vykoupat, byli jsme mrtě zvědaví jak moc slané to je a jak to bude nadnášet. A musím říct, že jsme z toho byli úplně nadšení. I když člověk vydechl úplně, měl hlavu nad vodou, byl ponořený jen po ramena. Dalo se na tu vodu položit, nic neřešit, ani dech a prostě jsme plavali nad vodou. Bylo to úplně boží. Jediné co nám vadilo, bylo to, že tam samozřejmě nebyly žádné sprchy, takže jakmile jsme uschli, tak jsme byli celí od soli a museli jsme to ze sebe spíš vydrolit.

K večeru jsme otevřeli vínko a začali tlačit chleba se šproty, které jsme měli. Byla to opět mega-vata. Pak jsme šli na kopec hledat signál, abychom mohli napsat sms a zkusili se porozhlédnout okole těch jurt. Ukázalo se, že je tam takový minimagazin. A protože nám došlo vínko, tak jsme tam skákli koupit ještě velkou 1.5 litrovku Živoje. Pohoda. Spalo se opět luxusně - jako sysli.

Kyrgyzstán - 9.7. - Pláž Skaska

Ráno mě vzbudila zvonkohra z vedlejšího pravoslavného kostela, nejdřív to bylo jen obyčejné zvonění a pak to mělo jakoby melodii.

Hned ráno jsme šli za Agidou do kanceláře, aby zrušila ten taxík, který jsme měli domluvený z Inyl cheku. Super bylo to, že jim ještě nezaplatila a všechny peníze měla pořád u sebe, takže nebyl žádný problém a nám se vrátili všechny peníze beze ztrát, za což jsme byli moc rádi.

Konečně jsme se taky dostali k návštěvě toho pravoslavného kostela, kam jsme se chystali v podstatě každý den, který jsme byli v Karakolu. Protože byl asi 100m od našeho hostelu, bylo poměrně s podivem, že jsme se k tomu dostali až teď :) Ale jídlo vždy dostalo přednost ...

Šli jsme s Agidou na oběd. Vzala nás do takové vývařovny, kterou pokud o ni člověk neví, tak nemá šanci najít. Z toho vyplývalo to, že tam byli jen místní a taky Agida říkala, že to je vývařovna, kde jsou jen v době oběda, jinak je to zavřené, že je hodně navštěvovaná a tím pádem se tam jídlo točí a je vždy čerstvé a dobře udělané. A bylo to tak. Dali jsme si plov a musím říct, že jsme si fakt pochutnali. A bylo to mega levné navíc.

Potom nás Agida vzala na malý bazar ukázat nám kde dělají super zeleninové saláty. My si koupili na ochutnání od každého za 20 COM do sáčků, které jsme si pak nechali na večeři. Taky nám poradila kde koupit tvrdý slaný sýr v kuličkách (typická věc pro Kyrgyzstán) a doporučila místní sušené rozinky. Jsou všechny z Kyrgyzstánu a je to prý unikátní artikl, který se nikam nevyváží, ale zůstává v Kyrgyzstánu. Těch rozinek měli strašně moc různých druhů. Opět jsme od každého druhu nakoupili degustační vzorek.

Ještě před opuštěním Karakolu jsme se zásobili vínem a chlebem k salátkům a kolem třetí hodiny jsme se pak rozloučili se Sergejem na hostelu a šli na maršrutku směr Skaska (fairy tale) - pláž na jihu jezera, zhruba uprostřed, kterou nám doporučila Agida jako nejlepší na koupání se ve velkém Isyk-kul jezeře. Za velice rozumnou cenu jsme se tam bez problémů maršrutkou dostali.

Bylo krásně, zapadalo sluníčko a my se na prázdné pláži okoupali v jezeře, seděli na pláži (byl tam takový hodně jemný štěrk, skoro písek), pojídali zeleninové salátky a pili bulharské vínko. Naprostá pohoda. Bylo to úplně super.

Postavili jsme na pláži stany a spali jako králové.

Kyrgyzstán - 8.7. - Inyl chek den pátý

Když jsme se ráno vzbudili a viděli tu nadílku dvaceti čísel, rozhodli jsme se, že nemá smysl pokračovat dál, protože nás čekal výstup po ledovci a vzhledem k tomu, že jsme neměli žádný matroš (zejména lano, na které bychom se mohli uvázat), bylo by moc nebezpečné jít přes zasněžené (a tím pádem neviditelné) trhliny v ledovci. Zejména Zuzku to mrzelo hodně, ale já jsem byl za tohle rohodnutí rád. Nemělo by to v tom počasí fakt smysl.

Otočili jsme se teda a směřovali zpět na vojenskou základu s tím, že jsme věřili, že tam mají satelitní telefon, přes který si zavoláme taxík nebo prostě nějaký odvoz do Karakolu.

Celý den bylo fakt hezky a ty zasněžené kopce a pak zlom, kde to údolí přestalo být zasněžené v tom sluníčku vypadalo kouzelně. Šli jsme odděleně n advě skupinky - já s Pepem jsme se nechtěli moc zdržovat a chtěli jsme tu cestu mít co nejdřív za sebou, Zuzka s Fikim šli pomaleji, za náma. Cesta ubíhala pomalu, protože jsme ji už znali a tak to nebyla taková kochačka a byli jsme taky dost unavení po 5 dnech treku. Navíc jednu dobu fakt peklo slunko, takže to bylo náročné.

Byli jsme hodně rádi, když jsme uviděli kasárny. Trochu nás spražilo to, že když jsme přišli před kasárny a potkali našeho seržanta, tak nás ani nepozval dovnitř a nechal nás sedět před kasárnama. Co bylo ale horší než to, že jsme nedostali očekávaný čaj, bylo to, že neměli vůbec žádný telefon a šéfik nám řekl, že nás nemůžou oni nikam hodit autem, že je to zakázané a že náčelník je pryč a že cesta, kde už jezdí nějaká auta je 50 km odsud.

To byly docela hodně špatné zprávy, protože 50km pěcha se nám po prašné cestě fakt jít nechtělo - byla by to megaprudérní cesta na dva dny s nejistou vidinou toho, že pak něco stopneme.

Počkali jsme na Zuzku s Fikim a domluvili strategii. Tou bylo to, že vlezem do kasáren k seržantově ženě a zeptáme se ji na odvoz s tím, že Zuzka byla připravená trochu pobrečet, kdyby bylo třeba :) Když jsme tam vlzezli, tak se Zuzka bavila se ženou a já jsem si mezitím hrál se seržantovýma děckama, házeli jsme si balónkem a honili se po zahradě. Byly mega happy když jsem něco zapískal a dělal ksichty - razil jsem strategii, že se k rodičům nejsnáze dostaneme přes děti. Když nás budou mít rády děti, tak i oni vyměknou a taky že jo :) Šéfik nebyl úplně rád, že jsme mu vlezli do baráku a bylo vidět, že on s nějakým šmelením odvozu nechce nic mít (on byl fakt takový férový a zásadový), ale aspoň zavolal našeho řadového vojáka -  šmelínaře z rána předchozího dne, který naopak byl otevřený všem nápadům. Vzal si s sebou Pepeho a šli kamsi za kasárny promluvit si s místním týpečkem. Tam se Pepe domluvil na odvozu za 150 dolarů, což bylo jakože dost.

Mezitím jak jsme čekali jsme se bavili s tím vojákem-šmelinářem. Říkal, že dostal řád ostrostřelce za střelbu sniperem a že náčelník má dokonce tři řády. Pořád nám koumal batohy a cokoli na nich viselo (třeba kompas, píšťalka, švýcarák atd.), tak chtěl, abychom mu dali, pořád valil "podaruješ?!" :D Od Pepeho chtěl koupit foťák za 5000 COM :D

Pepe se vrátil a mezitím přijel i náčelník, ptal se proč jsme se vrátili a když jsme mu řekli, že kvůli sněhu, pokýval hlavou, že je dobře, že jsme se vrátili (sám den předtím říkal, že kdyby to nebylo schůdné ať se vrátíme) a ptal se jak se chceme odstud dostat. My říkali, že ideálně autem, ale že máme jen 100 dolarů. Náčelník se poradil se šmelinářem a ten pak přiběhl s plánem jak vyjebat s místním týpečkem, který měl přijet a vzít nás do Karakolu. Říkal "Až přijede ten vesničan, tak mu řekněte, že 150 dolarů je moc, že je to drahé, že Pepa mu nerozuměl a že ty (ukázal na mě) rozumíš a že 150 je prostě moc, že chcete za 100, na to on nepřistoupí, odjede a my vás pak hodíme do Karakolu za 100 dolarů, jo?" Tenhle plán se mi mrtě líbil, jednak proto, že nám to mělo ušetřit 50 dolarů a druhak proto jaký to byl krásný ojeb a šmelina. Když vesničan přijel, sehráli jsme to jak za mlada ... problém byl ale ten, že on ty vojáky asi vesničan tak trochu znal a nějak se mu to nepozdávalo a šel za náčelníkem na čaj. Po chvíli přišel náš šmelinář, že máme jet s vesničanem, že náčelník jet nechce. To nás trochu dojebalo. Nicméně jsme začali smlouvat s vesničanem až se po delším vyjednávání cena ustálila na 120 dolarech, což pro nás bylo pořád přijatelná cena.

Naložili jsme bathoy na střechu auta. Týpek to tam chtěl jen tak položit na zahrádku, neměl ani lano. My naštěstí měli 7m repky, takže jsme to pořádně tou repkou přivázali - kdybychom to neudělali tak nám ty batohy sletí po prvních 100m vzhledem k tomu jaký kopec jsme museli vyjet a po jaké cestě. Nasedli jsme do auta ... vlastně do kufru auta, Protože jsme seděli spíš v úožném prostoru. Ve předu totiž seděl řidič a na spolujezdci šéfík - vesničan, který s náma smlouval. Byla to stará Lada Niva - ďábelské auto. Velice brzy se ukázalo, proč jedou dva - jeden totiž držel volant a druhý mu držel řadící páku, protože asi vypadávala. Cesta ze základny byla brutální, samá díra, samý šutr, jen jsme skákali.

Údolíčko, kterým jsme ale jeli bylo opravdů nádherné! Užívali jsme si každý kilometr - bylo krásné počasí, zapadalo slunko a krásně osvětlovalo zajímavě tvarované skalky a kopce. Nádhera. Cestou dolů údolím jsme píchli, šéfíci ale zkušeně vyměnili kolo jak nic a jelo se dál.

Pak jsme najeli na cestu, která byla lepší a který vedla skrz hory. Jeli jsme přes čtyřtisícová (možná i víc) sedla, zasněžené skalnaté vrcholy kolem. Celé to opravdu byla scenic road.

Týpeček domlouvač se s náma pořád bavil a nejvíc se mnou z nějakého důvodu. Pořád do nás hustil mordy. Že půjdeme v Karakolu do sauny a budem balit baby. Týpek byl mega balič :D

Těsně před Karakolem nás zastavili policajti. Řidič vystoupil, dal policajtovi úplateček 200 COM a jelo se dál. Nám pak říkali, že to byla pokuta za to, že jsme měli batohy na střeše, což se prý nesmí (pak po nás chtěli 200 COM navíc, ale s tím jsme je poslali do prdele, protože tohle byl jejich problém).

Celá cesta trvala asi 4h a protože jsme byli v tom kufru bylo to mrtě nepohodlné a byli jsme po cestě mega polámaní. Byli jsme rádi, že jsme na hostelu a že Sergei měl náš původní pokoj, kde jsme mohli být všichni naráz a hlavně kde se dalo větrat.

Zašli jsme si ještě na večeři - dal jsem si boršč a boso lagman, pivečko a čaj. Usínali jsme víc než spokojeně. Před náma totiž byla gastro tour prodloužená o dva dny, o které se zkrátil trek.