V sobotu ráno se vstávalo hodně, hodně brzo. Sraz s klukama v práci byl 4:30. Všichni jsme přišli na čas, takže s odjezdem nebyl problém. Bylo ideální, že jsme nemuseli jet busem, ale Jarda bral auto, takže to bylo pohodlné. Po cestě se nevyskytly žádné problémy. V Mikulově jsme se potkali s druhým autem od nás, které řídil Martin.
Natlačili jsme bagetu, koupili nějaké pití a Rakouskou dálniční známku a jelo se na Vídeň. Krom malé objížďky před Vídní a lehkého zaváhání na jedné z odboček z dálnice ve Vídni, šlo všecko hladce a my na letišti byli včas.
Čekal nás let do Londýna s British Airwaves. Po vystání fronty na check-in jsme bezproblémů odbavili zavazadla a čekali na let. Letadlo letělo na čas a všecko bylo spoko. V Londýně jsme měli víc než dvě hodiny čekačku, takže jsme si šli projít duty free obchody a taky jsme něco natlačili do hlavy. Trošku se mi cukal koutek, když jsem si kupoval sendvič za skoro 4 libry ... no stovku člověk za sendvič obvykle nedává. Ale co, hlad byl a nic jiného k dispozici nebylo, takže nebylo co řešit. Byl aspoň dobrý :)
Při check-inu nás čekal první z "bezpečnostních" pohovorů při letu do US. Ženská ještě před tím než jsme vůbec ukazovali boarding passy si nás odchytla a že prý kam jedem, co tam budem dělat, kde budeme bydlet a co že to je ta Kentico Connection ... prostě standardní sada otázek. V podstatě ani nevnímala moc odpovědi, ale je to asi protokol se zeptat. Sotva jsme udělali tři kroky a dávali týpkovi boarding passy, tak už se zase ptal, že kde budem v US bydlet a tak ... jak u debilů, každopádně problémy nedělali.
Za security jsme se potkali s Jamesem - naším novým VP (Vice President) of Marketing. Týpek je fakt sympaťák. Je to původem Američam, ale většinu života žil v Británii a teď má Češku přítelkyni a žije v ČR. Dělal dlouhou dobu pro AVG a vypadá fakt schopně. Uvidíme co vyšéfí v Kenticu.
Co nás potěšilo na nejdelším - krosatlantickém - letu bylo to, že jsme s klukama (Jarda, Kuba, Dominik) seděli pospolu dva a dva za sebou. To ovšem byla tak zhruba poslední věc, která nás na letu s American
Airlines potěšila. Když jsme vlezli do letadla, tak jsme se nestačili divit. Letadlo jak z 80 let. Na stropě tři malá CRTčka pro celou palubu, staré sedačky a obecně to letadlo nevypadalo nijak suprově. Ideálka dostat největší shit letadlo na desetihodinový let ...
Nejdřív jsme si říkali, že je to možná dobře, že tam nejsou žádné obrazovky a jiné možnosti zábavy, že si aspoň doděláme prezentace a připravíme dema na konferenci. Každopádně do toho se nikomu moc nechtělo a tak jsme aspoň využili neomezeného přísunu pití a zejména pak vína. Pokaždé když se letuška nachomítla, tak jsme si řekli o lahvičku vína, pak i piva a pak jsme to kombili a zkoušeli kolik ještě dají. Ze začátku to vypadalo slibně a když jsem si objednal pivo s vínem, letuška po odpovědi "That's quite a combo" vysolila co jsem chtěl :) Když jsme ale tlačili už páté víno, začlay být méně ochotné a pak když jsme si pro to chtěli jít sami, tak boreček nás poslal do kelu "You guys are cut off" :)) Každopádně do náladičky jsme se dostali a "hovno-style" humor, který začal už v autě do Vídně, pokračoval dál a nakonec ta cesta utekla poměrně dobře :) Jídlo bylo poměrně v pořádku, na to jsme si stěžovat nemohli.
Do Dallasu jsme přijeli na čas, měli jsme tam zase tak hodinku až hodinku a půl, natlačili jsme cheeze z Mekáče a v domění, že vše půjde hladce jsme nastopili na náš poslední let (opět s American Airlines) do Denveru. Seděli jsme na místě pro největší losery - tedy vzadu u motorů vedle nouzových dvěří. To by zas až tak nevadilo (stejně byla tma a my byli unavení), ale co nás zarazilo byl zvuk těch dveří když jsme začali rolovat na runway ... ty dveře evidentně netěsnily a i motory zněly tak nějak prapodivně. Pilot nás tak dvacet minut vozil po letišti, zkoušel motory zapínat a vypínat a pak ohlásil, že z toho nemá dobrý pocit a že s tímhle nepoletí a že se musí udělat technická kontrola.
To na jedné straně bylo dobře, protože naše důvěra v tohle letadlo nebyla příliš velká, na druhou stranu to způsobilo krásné čekání v Dallasu. Nejhorší na celé věci bylo, že sami nevěděli co s tím je a kdy to bude ok. Pořád po hodince posouvali odlet. Pak ohlásili, že letadlo je v kelu a že nepoletí a začali lidem dávat vouchery na hotel, protože do Denveru už nic ten den neletělo. Když už jsme skoro byli na řadě (po asi 5 hodinách celkového čekání v Dallasu), rozhlas ohlásil, že mají nové letadlo a že do Denveru letíme. Ani jsme moc radost neměli, protože už jsme sotva viděli, fakt jsme byli unavení jako psi, takhle už jsem hodně dlouho nebyl unavený. Nevěděl jsem jak se jmenuju. Každopádně jsme nasedli a do Denveru jsme doletěli. Celou cestu jsem spal jak zabitý, nepamatuju si ani odlet ani přistání, dokonce ani pití zdarma jsem si nedal (!).
Do Denveru jsme doletěli někdy kolem půlnoci. Thom s Ericem naštěsti přijeli během deseti minut, takže tam už jsme čekat nemuseli a hodili nás na hotel. My se jen chekinovali, dali si sprchu a padli do postele úplně mrtví ... Na pokoji jsme byli po dvou. Já byl s Dominikem.
Jediné co jsem si ještě před spaním uvědomil bylo to, že postel je vleká jako kráva (king size bed) což bylo super a to, že mi nejede mobil (protože ten shit co mám neumí US frekvence), což už tak super nebylo, ale protože všude bylo připojení na net, tak mi to vůbec nevadilo.
Už na letišti v Dallasu jsme se s klukama domluvili, že si může kdo chce říkat co chce, ale že před desátou nás nikdo neuvidí a s tím (= bez budíku) jsme taky šli spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat