Dorazili jsme tam někdy kolem desáté, všici totálně unavení a polámání z té cesty autem. Všichni jsme sice spali, ale spánek za jízdy v autě fakt není níc úžásného a navíc je to většinou jen polospánek. Naštěstí nás nečekalo nic náročného, většinu cesty až k tomu ledovci byla cesta typu "německý turista".
Stálo to ale fakt za to. Musím říct, že to místo mě fakt dostalo - už ta cesta tam, celý ten národní park je naprosto nádherný - jedno z nejhezčích míst co jsem viděl. No a pak ten ledovec ... byl kompletně modrý. Ledovec v Kanadě, který jsme viděli, a na kterém jsme stáli byl mnohem bělejší.
Měli jsme štěstí protože jsme viděli jak z ledovce odpadává kus - udělalo to rámus jako prase - byli jsme totiž v údolí obehnaném pořádnýma skálama, takže se zvuk rozléhal a přestože to byl docela malý kousek, to tříštění vydávalo zvuk jako by se hroutilo celé pohoří. Mazec, hodně efektní. Oficiálně se k tomu ledovci nesmí (že by kvůli tomu hroutícímu se ledu? ;)). Mají tam dokonce dva levely zábran - prostě přdpokládájí, že na tu první všichni kašlou a jdou dál ... druhá je ve stylu "Co tady děláte, víte že jse překročili první zábranu, jo?" :)) Nevypadalo to ale nijak nebezpečně (byl tam docela dobrý overhang, který by posloužil jako dobré krytí) a tak jsme samozřejmě šli až tam, protože jsme všici chtěli "být přímo na ledovci". Na cestě zpět jsem si zabruslil na ledovcovém jezeře s úplně zelenou vodou, pokrytým zeleným ledem. Led byl krásně pevný (otestoval jsem to šutrama) a tak jsem prostě neodolal. Paráda. Opět jsem měl naprosto úžasnou náladu.
Po tomhle už nás čekala jen cesta zpět. Většinu trasy jsme jeli za tmy, ale to mi moc nevadilo, protože to byla stejná cesta jako při Geiranger tripu, takže jsme ji už znali. Do Trondheimu jsme přijeli před šestou odpoledne.
Pepovy fotky jsou opět na rajčeti, zbytek (od Sandry a Alice na facebooku). Mapa výletu zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat