Snídaně proběhla za jízdy v autě. Dalíš položka z itineráře byl Kjeragbolten. Spolu s Preikestolenem další turisticky profláklé místo (je to přesně na druhé straně Lysefjordu než Preikestolen). Na tohle jsem se moc těšil. Ten šutr mezi skálami vypadal na všech fotkách neskutečně cool.
Velmi dobrým znamením bylo to, že jsme na cestě ke Kjeragboltenu nepotkali jediné auto (no ono to bylo taky dobře protože cesta tam byla dost úzká a s těmi hordami nahrnutého sněhu by se dvě auta vyhýbala docela těžko). Na parkoviště jsme dorazili někde před dvanáctou. Tzn. na celý výšlap jsme měli 5 hodin, protože na jihu je tma až okolo páté. Podle průvodce to byl hike na 6 hodin ... v létě, bez sněhu ... každopádně jsme se toho nebálí a vyrazili.
Hned první úsek byla docela morda - bylo to docela prudce do kopce a vzhledem k nižší poloze tam sníh byl hodně vodový a na velkých hladkých šutrech to klouzalo jen co je pravda. Měly tam ale v hodně prudkých úsecích natažené řetězy, takže to nebylo nic nemožného. Čím výš jsme šli, tím lepší sníh tam byl - víc prašan a hlavně ho bylo víc, občas jsme se propadli po pás do sněhu. Mě osobně se teda v zimě (mrzlo) a ve sněhu chodí líp než v létě - mám na sobě vždycky jen jedno Moira tričko a softshellku a je mi výborně - nepotím se a není mi zima. Holky to už tolik neocenily a šli jsme přecijen docela pomalu.
Místy bylo docela obtížné najít cestu - značení je totiž jen červená barva na kamenech a to pod sněhem moc vidět není (ono se moc nepředpokládá, že by tam ve sněhu někdo šel - tak jsme byli široko daleko jediné živé duše, což ale nechápu, protože to ve sněhu má taky své kouzlo a bez lidí ještě právě mnohem větší než v létě). Zrádné na tom bylo to, že kdykoli jsme chtěli použít zkratku, tak to nebylo možné - vždycky jsme si říkali "No, to je jasné, potřebujeme jít tam, tak půjdeme přímo, dyť je to krásná cesta, proč bychom to obcházeli podle toho značení", ale vždycky se ukázalo, že na té cestě je nějaká trhlina ve skále, voda nebo jiná překážka. Fakt se vyplatilo jít po té stezce.
Když bylo půl třetí a náš cíl (šutr mezi skalami) v nedohledu, holky se už chtěly vracet - bály se, aby se nám nesetmělo a abychom bezpečně před setměním sešli dolů k autu. My s Pepou jsme se rozhodli pokračovat - bez holek jsme byli znatelně rychlejší a fakt jsme si ten šutr chtěli dát. Udělali jsme teda společné foto na místě, kde jsme se rozdělili a my dva jsme pokračovali dál.
Byli jsme přesvědčení, že to místo je za jedním údolím, které bylo vidět. Vypadalo to, že tam vede i ta stezka. Ta ale vedla přes vrchol a to údolí obcházela - na to obcházení jsme už neměli čas, takže jsme se rozhodli vykašlat se na stezku a střihnout to přímo, část cesty jsme dokonce běželi. Všechny překážky byly v pohodě - dalo se to přeskočit, přelézt nebo sjet. Když jsme se blížili, totálně jsme si byli jistí, že je to ono. Bohužel se ukázalo, že to ono není - bylo to na druhé straně toho údolí, za druhou skálou. Jít tam už fakt nebyl čas. Udělali jsme teda cílové foto (bylo totiž též hodně hezké místo) a začli jsme se teda též vracet.
Cesta dolů byla úplně super - tady jsem ocenil sníh ještě víc - většinu cesty se dalo jít hodně rychle - protože jsem v podstatě všechno sjížděl - bylo to dostatečně strmé a hladké a když se člověk nebojí, tak jede fakt rychle. Holky jsme chytli ještě docela kus před parkovištěm - ty postupovaly pomalu, protože se to báli sjíždět.
Byl to naprosto úžasný hike. Řadím ho na první místo mezi všemi hiky hned vedle toho z minulého týdne (Kvernmovollen cabin trip). Na konci jsme všici měli naprosto promočené boty (ani moje goretexové botky to slajdování v mokrém sněhu nedaly), byli jsme hladoví, ale naprosto šťastní a spokojení (přestože jsme teda nedosáhli původního cíle). Převlíkli jsme se, něco pojedli a vydali se na zpáteční cestu do Trondheimu.
Žádné komentáře:
Okomentovat