Dorazilli jsme na parkoviště někdy po desáté ráno. Celou cestu tam nám lilo jako z konve a když jsme vycházeli, tak to nebylo o moc lepší ... deště se ale nikdo z nás nebál (jsem moc rád, že Sandra a Alice nejsou žádné fifleny, které by si pořád na něco stěžovaly, obě byly úplně super - mám rád holky co se nebojí jít na trip bez plánu, nevadí jim spát kde se dá, jíst ze špinavého nádobí jednou lžičkou, atd.) a tak jsme vyrazili - na parkovišti jsme ještě potkali skupinku nějakých Amíků, kteří též směřovali nahoru.
Netrvalo to moc dlouho a déšť se změni ve sníh. Což je samozřejmě mnohem, mnohem příjemnější (obzvláště pro ty, kteří nemají nepromokavé oblečení - např. já :)) Naproti tomu sníh má nevýhodu v tom, že je všechno kluzké jako prase - místy to byla docela sranda. Obzvláště Alice se nám postarala o dobrou zábavu když jí to pořád podkluzovalo a občas sebou švihla. Hike to nebyl vůbec náročný, jasně značená cesta, s tím sněhem to aspoň bylo trochu zajímavější (a taky tam aspoň nebyly hordy lidí).
Já se Sandrou jsme to měli ještě o trochu zajímavější tím, že jsme si udělali (tak trochu ne úplně plánovaně) výšlap na vedlejší skálu. Trhli jsme se totiž od Pepy a Alice (a Amíků) na rozcestí ve dvou třetinách cesty. Obě cesty měly vést tam, kam jsme chtěli dojít. Jak se ukázalo naše cesta tam nevedla :) Byla to docela sranda, když jsme totiž vylezli na tu vedlejší skálu začla taková menší sněhová bouře (zvedla se mlha, nebylo vidět ani na krok, sněžilo jak prase a foukal silný vítr). Takže jsme se vrátili na to rozcestí a pak pokračovali stejnou cestou jako ostatní. Ta byla stejně mnohem zajímavější, protože celou dobu člověk šel po okraji skály, která rovnou mířila dolů do fjordu, prostě drop 1000 metrů dolů, mazec! Na té cílové skále jsme pak trochu poblbli, udělali nějaké fotky a šli zpět.
Z Preikestolenu jsme zamířili přímo do Stavangeru - už se stejně stmívalo, takže jsme nemohli podniknout žádný hike a město může být ve tmě i hezčí. Já osobně si na prohlídku měst obecně moc nepotrpím, takže jsem od tohohle moc nečekal. Byl jsem ale moc mile překvapený. Stavanger je jednak moc hezké město (je vidět, že ropný průmysl tady hraje prim, je to velký přístav se spoustou lodí, je tam "oil museum", dokonce i hřiště pro děcka je ve stylu ropného průmyslu - takové hřiště jsem ještě neviděl, mazec), ale hlavně jsem si tu procházku městem užil protože jsme dělali celou dobu nějaké kaviny a jak říkám - se správnýma lidma si dokážu užít i věci, které mě apriori vůbec nebaví. Bylo to super, měl jsem celou dobu strašně dobrou náladu!
Ještě v sobotu večer, po prohlídce města, jsme ze Stavangeru vyrazili směrem k našemu dalšímu bodu ze Sandřina itineráře - Manafossen woterfalls. Cestou jsme si udělali zastávku na vaření - zastavili jsme u jedné benzínky, vytáhli vařič a šli vařič. Lidi tady na to asi nejsou tak úplně zvyklý, protože obsluha se na mě dívala podivně, když jsem šel se dvěma hrnci na záchod abych je naplnil vodou (a pak když jsem ty hrce šel umývat). Udělali jsme těstoviny se sýrem a omáčkou, kterou Sandra ještě doma vyrobila - moc dobré.
Na parkoviště pod Manafossen woterfalls jsme dorazili někdy kolem desáté večer. Rozhodli jsme se založit si tábor přímo tam, abychom brzo ráno (ideálně za svítání) hned vyrazili k vodopádům a pak dál (protože další plánovaný hike byl dlouhý a toho světla fakt není moc). Sandra s Alicí chtěly spát v autě, já s Pepou ve stanu - bylo to ideální, protože ony jsou malé a tak v autě měli relativné pohodlí (zadní sedačky se totiž daly úplně sklopit a tak ležely přes ně a v kufru - nemusely být ani moc skrčené.
My s Pepou začli stavět stan ... jak už tomu tak bývá, nebyl to nijak ideální stan. Jednak Pascal někde ztratil všechny kolíky, takže jsme museli použít šutry (v té tmě byl trochu problém nějaké velké najít, Pepa je lovil v řece :)), ale hlavně ho Pascal po minulém použití pořádně nevysušil a tak byl vlhký a smrděl za plísní jak prase :)) Každopádně jsme byli rádi, že jsme ho měli, protože celou noc pršelo. Sice jsem se vzbudil s mokrýma nohama (stan byl tak trochu krátký a tak jsem se spodní částí spacáku dotýkal stanu - a vzhledem k chybějcícím kolíkům se horní plachta dotýkala spodní části takže výsledekm byl promočený spacák. Každopádně zima mi byla jen trochu a spal jsem opět dobře.
Žádné komentáře:
Okomentovat