Pepa udělal z fotek video cesty z Moholtu do Gloshaugenu (z kolejí do školy) - dost povedená záležitost. Takže se můžete podívat jak vypadal můj téměř každodenní pěškobus do počítačovky.
úterý 30. listopadu 2010
Sushi session
Na pondělí večer jsem byl pozvaný k Sandře na sushi session. Sandra se kamarádí s jednou japonkou a ta slíbila, že nám udělá sushi. Ráno šla na rybí trh koupit čerstvé ryby - lososa, tresku a ještě jinou bílou rybu. Byly to opravdu luxusní kusy ryby - krásné steaky. Sranda byla když nám japonka řekla, že se sushi naučila dělat tady v Norsku od svých norských kamarádů, že doma jí sushi pořád, ale že vždycky jde do restaurace a doma že to sami nedělají :))
V sedm jsme začali s přípravou a za dvě hoďky byly plné čtyři talíře luxusního žrasa. Sushi jsem dřív zas tak nemusel, ale vzhledem k tomu, že člověk se mění a tím spíš se mění chutě, nebál jsem se to vyzkoušet znova a voilá - chutnalo. Zejména to ale bylo díky těm rybám, které byly vynikající - krásné, čerstvé, syrové ryby.
Po večeři se začalo dezertovat. Cäcilie vytáhla z mražáku zmrlinu. Přecijen venku bylo jen -15 a my zvyklí na -20 jsme potřebovali všici ochladit. S čokoládovým a karamelovým toppingem to byl naprostý luxus. Jako další chod dezertů následovala ... zmrzlina - tentokrát čokoládové kornouty - totální luxus.
Pak následovala série heců, kdy se Pepa nechal vyhecovat aby snědl lžíci plnou wasabi, lžíci drceného chilli, pak lžíci silnějšího drceného chilli a pak ještě dva totálně odporné bonbény z Pakistánu. Saad - spolubydlící Sandry je z Pakistanu a donesl si krabičku jeho oblíbených bonbónů. Něco tak odporného jsem ještě neměl (též jsem ten bonbón vyzkoušel), totálně nechápu jak to může někomu chutnat :))
V sedm jsme začali s přípravou a za dvě hoďky byly plné čtyři talíře luxusního žrasa. Sushi jsem dřív zas tak nemusel, ale vzhledem k tomu, že člověk se mění a tím spíš se mění chutě, nebál jsem se to vyzkoušet znova a voilá - chutnalo. Zejména to ale bylo díky těm rybám, které byly vynikající - krásné, čerstvé, syrové ryby.
Po večeři se začalo dezertovat. Cäcilie vytáhla z mražáku zmrlinu. Přecijen venku bylo jen -15 a my zvyklí na -20 jsme potřebovali všici ochladit. S čokoládovým a karamelovým toppingem to byl naprostý luxus. Jako další chod dezertů následovala ... zmrzlina - tentokrát čokoládové kornouty - totální luxus.
Pak následovala série heců, kdy se Pepa nechal vyhecovat aby snědl lžíci plnou wasabi, lžíci drceného chilli, pak lžíci silnějšího drceného chilli a pak ještě dva totálně odporné bonbény z Pakistánu. Saad - spolubydlící Sandry je z Pakistanu a donesl si krabičku jeho oblíbených bonbónů. Něco tak odporného jsem ještě neměl (též jsem ten bonbón vyzkoušel), totálně nechápu jak to může někomu chutnat :))
pondělí 29. listopadu 2010
Freezing cabin trip
Jak už jsem naznačil v minulém příspěvku - plán na víkend byl tradiční - cabin trip. Postupně se ukázalo, že to zas tak tradiční nebylo, protože tenhle trip byl v mnohém jiný a speciální :)) To už jsme teda tak nějak tušili, protože předpověď počasí hlásila -20 na víkend.
Přemluvil jsem Meg, aby s náma jela též, protože být v Norsku a nebýt na opravdovém cabin tripu, to je fail. (opravdovým cabin tripem je myšleno přespat v chatě bez elektřiny, tekoucí vody a jiných zbytečností uprostřed lesa v nedohlednu od civilizace bez signálu mobilu). Po zodpovzení otázek typu "A co tam jako budeme pít, když tam není zavedená voda?", "A jak se tam topí a kde se vaří, když tam není elektrika? To tam jako uděláme oheň v té chatě?" a "Jsou tam peřiny?" sice s odpověďmi úplně spokojená nebyla, ale rozhodla se že půjde a to i přes ty hlášené mrazy přes víkend.
V sobotu jsme si dali budíček na 7, protože sraz byl v 8 na parkovišti. Velká výhoda toho výletu byla, že jsme měli auta. Jel totiž s náma i Johannes a Thomas a oba sem přijeli z Německa autem, takže tu mají vlastní káry. Po menších problémech s nastartováním Johannesova auta (ty teploty se projevily hned od začátku) jsme vyrazili. Sestava v Thomasově autě: Thomas, Pepa, Sandra. V Johannesově autě pak Johannes, jeho kamarádka Mai, Tabea, Meg a já.
Chata byla na druhém břehu fjordu, takže bylo potřeba použít ferry. Na druhý břeh jezdí fakt velká ferry, vůbec bych nevěřil že se na tu loď vejde tolik aut! Zhruba někdy kolem dvanácté jsme byli na místě, kde jsme museli nechat auto a dál pokračovat pěšky. Nebylo tam kde zaprakovat, tak jsme to složili na nějakém soukromém pozemku. Byla tam nějaká stará paní - neuměla moc anglicky, ale Johannes umí trochu norsky, takže jsme od ní dostali povolení, že tam můžem parkovat.
Cesta nebyla dlouhá a byl to dost jednoduchý hike. Jediná věc, která ztěžovala cestu byl mráz, v sobotu ještě nebylo těch -20, ale bylo rozhodně méně než -10, takže stačilo když zafoukal jen nepatrný vítr a byla to morda - zejména na obličej. Když mi teklo z nosa a utřel jsem si to do rukavice, během sekundy ta voda na rukavici zamrzla! Ale jinak bylo úplně nádherné počasí - jasno a když kolem té dvanácté bylo i sluníčko trochu vidět, byla to fakt nádhera. Většinu trasy jsme šli přes zamrzlé jezero. Prostě jsme si to štrádovali prostředkem :) Strašně pěkné bylo, když zafoukal vítr a sníh začal vířit po povrchu toho jezera - dělalo to moc hezký efekt. Zhruba po dvou hodinách jsme k chatě dorazili.
Byla to moc pěkná chata, jedna z nejzajímavějších, na které jsem byl. Na druhou stranu tam byli jisté věci, které např. holky, zejména pak Meg, neocenily. Byly tam myši - celá podlaha byla pokrytá myšincema a i v nádobí se nějaký ten shit našel :)) Začli jsme tím, že jsme ten shit uklidili a vypláchli nádobí. Thomas rozdělal oheň a já s Johannesem jsme šli vysekat díru do jezera, abychom nabrali vodu na vaření a později na umývání. Led byl tlustý asi tak 15 cm a když jsme to prorazili, tak z toho začla voda vytékat skoro jako z pramene. Moc pěkné.
Ještě než se setmělo jsme se s Johannesem rozhodli, že si vyšlápneme na nedaleký vrcholek. Přidala se k nám Meg s Tabeou. Ostatní byli promrzlí a nechtělo se jim, zůstali v chatě topit. Výlet byl super, cestou jsme dělali totální voloviny, skákali do sněhu, lezli a věšeli se na stromy, dělali andělíčky ve sněhu, prali se, sjížděli kopečky po zadku a ... no zkrátka když jsme se vrátili tak nám zima nebyla :))
Na druhé straně ti, co v chatě zůstali byli pořád dost promrzlí, protože co byl trochu větší problém té chaty než myši (a už tak nějak pro všechny), bylo to, že kamínka v té chatě byla hodně malá a i po šesti hodinách usilovného topení byla v zadní části, kde bylo místo na spaní, kosa taková, že šla pára od pusy. Zhruba dvě hodiny trvalo než zavařila voda a my mohli uvařit těstoviny na večeři. S Pepou, Johannesem a Thomasem jsme se starali o udržení dobré nálady, protože holky tak nějak pořád měly starosi o to jak se bude spát v takové kose ... Za pomoci kytary se nám to docela dařilo, zpívalo se a minimálně Meg byla v pohodě a zpívala jak zamlada.
Po večeři Johannes navrhul, že by bylo fajné vyjít znova na ten kopec kde jsme byli odpoledne, že je venku hodně jasná obloha a že bychom mohli vidět polární záři. Já byl samozřejmě pro, Meg též a přidala se ještě Sandra a Pepa. Byla to opět úplně super procházka. Na tom kopci jsme jen tak leželi ve sněhu a pozorovali hvězdy. Tak jasnou oblohu jsem viděl naposledy na Lofotech. Totálně není šance v ČR vidět tolik hvězd. Polární záři jsme sice neviděli (i když zpoza kopce na severní straně se to trochu zelenalo), ale bylo to parádní.
Když jsme se vrátili k chatě, Meg se ještě nechtělo dovnitř a tak jsme si vylezli na střechu chajdy a leželi a pozorovali hvězdy odtama. Během těch 20 minut co jsme tam zevlili, jsme viděli asi tak 4 padající hvězdy. Nádhera!
Před spaním jsme ještě hráli inverzního Macháčka. Johannes měl s sebou plácačku rumu (rakouský Stroh - 60%, moc dobrá věc). Inverzního protože se pilo za odměnu. Alkoholu tady v Norsku pro nás fakt moc není, takže se nepije, když prohraješ, ale když vyhraješ, tak máš právo se napít :)) Tímhle jsme s bavili hodně dlouho (i dost dlouho poté co došel rum, který došel dost rychle). Když jsme šli někdy kolem půlnoci spát, byla pořád v chatě kosa jako prase. Obzvlášť ve spodní části, kde jsme byli. Měl jsem jen svůj malý tenký letní spacák, protože ten lepší co jsem koupil tady v Norsku jsem dal Meg. Docela morda spát ve spacáku do 11 stupňů zhruba v 0 stupních které tam v té části chaty byly (určitě to bylo kolem nuly, protože Sandra v noci použila moje pantofle na to jít ven a voda, která na nich byla, byla ráno zmrzlá).
Meg se v noci přesunula na lavičku ke kamnům a starala se v noci o oheň, moc toho ale ani tam nenaspala, protože furt musela přikládat (měla otevřené dvířka od kamen aby na ni šlo víc tepla a tím pádem to hořelo rychle). Já jsem naspal celkem tak 4 hodiny (měl jsem na sobě mrtě vrstev, takže jsem zas tolik nemrznul a usnout se dalo). V sedm ráno jsem se přesunul za Meg se trochu ohřát ke kamnům a převzal jsem starost o oheň. Pak konečně trochu zaspala.
Po snídani jsme začli pomalu uklízet a připravovat se na odchod. Plán byl vrátit se k autu jinou trasou, trochu delší, přes vělké jezero. Bylo opět nádherně, ale ještě větší kosa. Mohlo být tak kolem -17 a taky foukal mnohem silnější vítr, takže když jsme byli na odkrytém místě - např. na tom jezeře, tak to byla docela morda. Cesta byla hodně zajímavá. Byli jsme celkově hodně pomalí (Mai byla hodně pomalá a Johannes s Thomasem šli s ní a jistili skupinu ze zadu) a cesta byla náročnější než jsme si mysleli (bylo to dál a museli jsme jít sněhem, místy i docela hlubokým). Sandra, Tabea a Pepa vedli a byli dost napřed. Byla kosa, tak se něchtěli moc zdržovat. My s Meg jsme byli v prostřed, snažili jsme se čekat na poslední skupinku, porotože stejně měli klíče od auta oni, že ...
Většinou jsme s Meg nešli ve stopách první skupinky, protože vzhledem k tomu, že byli dost daleko a viděli jsme kam je potřeba dojít, často jsme to střihli kratší cestou. To se ukázalo jako ne úplně šťastné, protože tam místy byly docela pasti. To si tak jdeme sněhem a najednou křup a propadl se pode mnou led. Vůbec jsem netušil, že jdeme po zamrzlé vodě, totálně to vypadalo jako normální povrch jako všude okolo - bylo to nějaké malé jezírko, ale docela hluboké, protože jsem byl minimálně po kolena ve vodě a dna jsem se nedotýkal. Naštěstí se to prolomilo fakt jen pod nohama a zachytil jsem se rukama a vyplazil ven. Byla to hodně rychlá akce, takže voda se nestihla dostat přes softshell kalhoty a kapky hnedka zamrzly, takže nohy jsem měl úplně suché. Trochu horší to bylo s botama. Ty sice taky nepromokly, ale voda se do nich dostala vrchem, takže jsem měl tak trochu bazének v botě. V -17 nic příjemného, ale taky nic strašného, dokud jsme šli, tak mi bylo teplo, horší to pak bylo, když jsme jeli autem a prsty se nehýbaly, voda zmrzla a totálně jsem měl v těch botách led :))
Přemluvil jsem Meg, aby s náma jela též, protože být v Norsku a nebýt na opravdovém cabin tripu, to je fail. (opravdovým cabin tripem je myšleno přespat v chatě bez elektřiny, tekoucí vody a jiných zbytečností uprostřed lesa v nedohlednu od civilizace bez signálu mobilu). Po zodpovzení otázek typu "A co tam jako budeme pít, když tam není zavedená voda?", "A jak se tam topí a kde se vaří, když tam není elektrika? To tam jako uděláme oheň v té chatě?" a "Jsou tam peřiny?" sice s odpověďmi úplně spokojená nebyla, ale rozhodla se že půjde a to i přes ty hlášené mrazy přes víkend.
V sobotu jsme si dali budíček na 7, protože sraz byl v 8 na parkovišti. Velká výhoda toho výletu byla, že jsme měli auta. Jel totiž s náma i Johannes a Thomas a oba sem přijeli z Německa autem, takže tu mají vlastní káry. Po menších problémech s nastartováním Johannesova auta (ty teploty se projevily hned od začátku) jsme vyrazili. Sestava v Thomasově autě: Thomas, Pepa, Sandra. V Johannesově autě pak Johannes, jeho kamarádka Mai, Tabea, Meg a já.
Chata byla na druhém břehu fjordu, takže bylo potřeba použít ferry. Na druhý břeh jezdí fakt velká ferry, vůbec bych nevěřil že se na tu loď vejde tolik aut! Zhruba někdy kolem dvanácté jsme byli na místě, kde jsme museli nechat auto a dál pokračovat pěšky. Nebylo tam kde zaprakovat, tak jsme to složili na nějakém soukromém pozemku. Byla tam nějaká stará paní - neuměla moc anglicky, ale Johannes umí trochu norsky, takže jsme od ní dostali povolení, že tam můžem parkovat.
Cesta nebyla dlouhá a byl to dost jednoduchý hike. Jediná věc, která ztěžovala cestu byl mráz, v sobotu ještě nebylo těch -20, ale bylo rozhodně méně než -10, takže stačilo když zafoukal jen nepatrný vítr a byla to morda - zejména na obličej. Když mi teklo z nosa a utřel jsem si to do rukavice, během sekundy ta voda na rukavici zamrzla! Ale jinak bylo úplně nádherné počasí - jasno a když kolem té dvanácté bylo i sluníčko trochu vidět, byla to fakt nádhera. Většinu trasy jsme šli přes zamrzlé jezero. Prostě jsme si to štrádovali prostředkem :) Strašně pěkné bylo, když zafoukal vítr a sníh začal vířit po povrchu toho jezera - dělalo to moc hezký efekt. Zhruba po dvou hodinách jsme k chatě dorazili.
Byla to moc pěkná chata, jedna z nejzajímavějších, na které jsem byl. Na druhou stranu tam byli jisté věci, které např. holky, zejména pak Meg, neocenily. Byly tam myši - celá podlaha byla pokrytá myšincema a i v nádobí se nějaký ten shit našel :)) Začli jsme tím, že jsme ten shit uklidili a vypláchli nádobí. Thomas rozdělal oheň a já s Johannesem jsme šli vysekat díru do jezera, abychom nabrali vodu na vaření a později na umývání. Led byl tlustý asi tak 15 cm a když jsme to prorazili, tak z toho začla voda vytékat skoro jako z pramene. Moc pěkné.
Ještě než se setmělo jsme se s Johannesem rozhodli, že si vyšlápneme na nedaleký vrcholek. Přidala se k nám Meg s Tabeou. Ostatní byli promrzlí a nechtělo se jim, zůstali v chatě topit. Výlet byl super, cestou jsme dělali totální voloviny, skákali do sněhu, lezli a věšeli se na stromy, dělali andělíčky ve sněhu, prali se, sjížděli kopečky po zadku a ... no zkrátka když jsme se vrátili tak nám zima nebyla :))
Na druhé straně ti, co v chatě zůstali byli pořád dost promrzlí, protože co byl trochu větší problém té chaty než myši (a už tak nějak pro všechny), bylo to, že kamínka v té chatě byla hodně malá a i po šesti hodinách usilovného topení byla v zadní části, kde bylo místo na spaní, kosa taková, že šla pára od pusy. Zhruba dvě hodiny trvalo než zavařila voda a my mohli uvařit těstoviny na večeři. S Pepou, Johannesem a Thomasem jsme se starali o udržení dobré nálady, protože holky tak nějak pořád měly starosi o to jak se bude spát v takové kose ... Za pomoci kytary se nám to docela dařilo, zpívalo se a minimálně Meg byla v pohodě a zpívala jak zamlada.
Po večeři Johannes navrhul, že by bylo fajné vyjít znova na ten kopec kde jsme byli odpoledne, že je venku hodně jasná obloha a že bychom mohli vidět polární záři. Já byl samozřejmě pro, Meg též a přidala se ještě Sandra a Pepa. Byla to opět úplně super procházka. Na tom kopci jsme jen tak leželi ve sněhu a pozorovali hvězdy. Tak jasnou oblohu jsem viděl naposledy na Lofotech. Totálně není šance v ČR vidět tolik hvězd. Polární záři jsme sice neviděli (i když zpoza kopce na severní straně se to trochu zelenalo), ale bylo to parádní.
Když jsme se vrátili k chatě, Meg se ještě nechtělo dovnitř a tak jsme si vylezli na střechu chajdy a leželi a pozorovali hvězdy odtama. Během těch 20 minut co jsme tam zevlili, jsme viděli asi tak 4 padající hvězdy. Nádhera!
Před spaním jsme ještě hráli inverzního Macháčka. Johannes měl s sebou plácačku rumu (rakouský Stroh - 60%, moc dobrá věc). Inverzního protože se pilo za odměnu. Alkoholu tady v Norsku pro nás fakt moc není, takže se nepije, když prohraješ, ale když vyhraješ, tak máš právo se napít :)) Tímhle jsme s bavili hodně dlouho (i dost dlouho poté co došel rum, který došel dost rychle). Když jsme šli někdy kolem půlnoci spát, byla pořád v chatě kosa jako prase. Obzvlášť ve spodní části, kde jsme byli. Měl jsem jen svůj malý tenký letní spacák, protože ten lepší co jsem koupil tady v Norsku jsem dal Meg. Docela morda spát ve spacáku do 11 stupňů zhruba v 0 stupních které tam v té části chaty byly (určitě to bylo kolem nuly, protože Sandra v noci použila moje pantofle na to jít ven a voda, která na nich byla, byla ráno zmrzlá).
Meg se v noci přesunula na lavičku ke kamnům a starala se v noci o oheň, moc toho ale ani tam nenaspala, protože furt musela přikládat (měla otevřené dvířka od kamen aby na ni šlo víc tepla a tím pádem to hořelo rychle). Já jsem naspal celkem tak 4 hodiny (měl jsem na sobě mrtě vrstev, takže jsem zas tolik nemrznul a usnout se dalo). V sedm ráno jsem se přesunul za Meg se trochu ohřát ke kamnům a převzal jsem starost o oheň. Pak konečně trochu zaspala.
Po snídani jsme začli pomalu uklízet a připravovat se na odchod. Plán byl vrátit se k autu jinou trasou, trochu delší, přes vělké jezero. Bylo opět nádherně, ale ještě větší kosa. Mohlo být tak kolem -17 a taky foukal mnohem silnější vítr, takže když jsme byli na odkrytém místě - např. na tom jezeře, tak to byla docela morda. Cesta byla hodně zajímavá. Byli jsme celkově hodně pomalí (Mai byla hodně pomalá a Johannes s Thomasem šli s ní a jistili skupinu ze zadu) a cesta byla náročnější než jsme si mysleli (bylo to dál a museli jsme jít sněhem, místy i docela hlubokým). Sandra, Tabea a Pepa vedli a byli dost napřed. Byla kosa, tak se něchtěli moc zdržovat. My s Meg jsme byli v prostřed, snažili jsme se čekat na poslední skupinku, porotože stejně měli klíče od auta oni, že ...
Většinou jsme s Meg nešli ve stopách první skupinky, protože vzhledem k tomu, že byli dost daleko a viděli jsme kam je potřeba dojít, často jsme to střihli kratší cestou. To se ukázalo jako ne úplně šťastné, protože tam místy byly docela pasti. To si tak jdeme sněhem a najednou křup a propadl se pode mnou led. Vůbec jsem netušil, že jdeme po zamrzlé vodě, totálně to vypadalo jako normální povrch jako všude okolo - bylo to nějaké malé jezírko, ale docela hluboké, protože jsem byl minimálně po kolena ve vodě a dna jsem se nedotýkal. Naštěstí se to prolomilo fakt jen pod nohama a zachytil jsem se rukama a vyplazil ven. Byla to hodně rychlá akce, takže voda se nestihla dostat přes softshell kalhoty a kapky hnedka zamrzly, takže nohy jsem měl úplně suché. Trochu horší to bylo s botama. Ty sice taky nepromokly, ale voda se do nich dostala vrchem, takže jsem měl tak trochu bazének v botě. V -17 nic příjemného, ale taky nic strašného, dokud jsme šli, tak mi bylo teplo, horší to pak bylo, když jsme jeli autem a prsty se nehýbaly, voda zmrzla a totálně jsem měl v těch botách led :))
Tohle se stalo ještě před tím než jsme měli přejít to velké jezero. Tak trochu to vneslo pochyby do skupiny, esli máme jít přes to jezero, když se propadlo nějaké malé jezírko, mohlo by se pod náma propadnout i to velké, že ... každpádně to velké bylo opravdu hodně zamrzlé, takže tam už se nebylo čeho bát.
Co bylo horší ... byli jsme mnohem pomalejší než jsme čekali a vzhledem k tomu, že jsme nešli po žádné značené trase, ale prostě prostředkem lesa, jsme se i trochu ztratili a začlo se stmívat. Byla hodina do úplné tmy a my pořád relativně daleko od auta (a ne úplně jistí tím, že jsme tam, kde si myslíme, že na mapě jsme). Byli jsme dost promrzlí, nemohli moc hýbat prsty na rukou, takže byl problém i jen mapu vytáhnout. Sandra to ale s mapou umí a vyvedla nás z kaše. Dost jsme se radovali, když jsme narazili na cestu, kterou jsme šli v sobotu tam. Do auta jsme nalezli totálně zmrzlí a trvalo pár minut než jsem byl schopný pořádně hýbat prstama na rukách. Když jsme dorazili k přístavu akorát začla ferry naloďovat, to nás moc potěšilo, protože čekat hodinu na další by byla totální morda.
Každopádně to byl suprový hike v neděli - viděli jsme naprosto nádherný západ slunce a vůbec celá cesta zpět byla úplně boží. Příroda tady je prostě úchvatná. Meg byla s výletem též spokojená. Sice říkala, že to byla nejhorší chata na které kdy v životě byla (což jsem čekal), ale výlet jako takový si užila. Mile mě překvapilo jak to celé zvládla.
Když jsme dorazili do Moholtu rozloučili jsme se a hnedka jsme se rozutekli domů, porotože na horkou sprchu se těšili totálně všichni. Po sprše a jídle (a když vypadli španěláci nalezlí u nás na bytě) jsme si s Meg vytáhli učení a rozložili to v kuchyni s tím, že ještě něco naštudujeme, protože bylo teprve 7 hodin. Každopádně se nám tak zavíraly oči, že jsme to v 9 zapíchli a šli spát.
Přidám časem ještě mnohem víc fotek až je Meg zpracuje.
Fondue u Pascala
Na pátek večer jsme byli s Meg pozvaní na večeři k Pascalovi do Steinenu (druhá studentská vesnička, jiná než Moholt). Byla to větší akce s oficiálním názvem "Tapas at Steinen" a nebylo to jen u Pascala, ale i u dalších dvou místech ve Steinenu (u lidí, které osobně neznám, nějací Pascalovi kamarádi).
Nemohli jsme tam samozřejmě přijít s prázdnou, takže jsme se rozhodli, že něco upečeme. Rozhodování bylo docela těžké, páč jsme chtěli něco dobrého, levného, jednoduchého a rychlého. Taková kritéria značně zužují výběr (zejména kombinace levné + dobré je značně restriktivní). Nakonec volba padla na brownies. V obchodě se dá koupit předpřipravená směs, která se jen smíchá s trochou tuku a vajíčkem a člověk má těsto.
Na to kolik cookies z toho těsta bylo to bylo docela drahé, ale zase to bylo fakt rychlé a jednoduché, že ... Z celé směsi za 30 NOK vzniklo 17 cookies, byly sice docela velké, ale i tak ... Nechali jsme je v troubě o něco dýl než by měly být (což teda byla moje vina, protože Meg je chtěla vytahovat už dřív, ale ony vypadaly totálně nedopečené takže jsem říkal že to ještě chvilu chce, ono to tak prý ale má být, páč až to zchladne, tak to prý ztuhne ... příště, no :))
U Pascala se jako hlavní chod podávaly cheese fondue! Což je sýr rozpuštěný v bílém víně (aby se směs spojila přidává se tam kukuřičný škrob). V téhle směsi se namáčí chleba a je to naprosto výborné! Každý přítomný něco donesl - napečeného, navařeného, takže jídla bylo dost a bylo z čeho vybírat. Prostě výborné!
Největší překvápko mi (a samozřejmě i Pepovi) přichystal Johannes s Vincem (kmotři našeho "děťátka"). Přinesli nám totiž ochutnat naše vlastní pivečko. Dali si práci a na lahev udělali etiketu, kde bylo česky (!) napsáno "Pivovar Kozák & Pacula, Speciální silné pivo, svět je dobrý!". Pivečko je naprosto výborné. Je ještě trochu sladké (musí ještě chvilu ležet, ale v úterý to jdeme zalahvovat), ale je fakt dobré. Společně jsme to i s ostatními vypili.
Když se vyjedl Pascalův byt lidi se přesunuli k jeho kamarádům, kde ještě bylo jídlo. My s Meg jsme už zamířili domů, páč ona se chtěla ještě učit a já ... no ne, že bych se chtěl učit, ale jak říkám když se spolu učíme v kuchyni tak jsem docela produktivní a jsem schopný u toho učení sedět a něco si z toho odnést, takže jsem se učil též - ony se ty zkoušky fakt blíží :( ... Spát jsme šli někdy kolem jedné, další den nás čekalo brzké vstávání, protože jsme odjížděli na cabin trip.
Nemohli jsme tam samozřejmě přijít s prázdnou, takže jsme se rozhodli, že něco upečeme. Rozhodování bylo docela těžké, páč jsme chtěli něco dobrého, levného, jednoduchého a rychlého. Taková kritéria značně zužují výběr (zejména kombinace levné + dobré je značně restriktivní). Nakonec volba padla na brownies. V obchodě se dá koupit předpřipravená směs, která se jen smíchá s trochou tuku a vajíčkem a člověk má těsto.
Na to kolik cookies z toho těsta bylo to bylo docela drahé, ale zase to bylo fakt rychlé a jednoduché, že ... Z celé směsi za 30 NOK vzniklo 17 cookies, byly sice docela velké, ale i tak ... Nechali jsme je v troubě o něco dýl než by měly být (což teda byla moje vina, protože Meg je chtěla vytahovat už dřív, ale ony vypadaly totálně nedopečené takže jsem říkal že to ještě chvilu chce, ono to tak prý ale má být, páč až to zchladne, tak to prý ztuhne ... příště, no :))
U Pascala se jako hlavní chod podávaly cheese fondue! Což je sýr rozpuštěný v bílém víně (aby se směs spojila přidává se tam kukuřičný škrob). V téhle směsi se namáčí chleba a je to naprosto výborné! Každý přítomný něco donesl - napečeného, navařeného, takže jídla bylo dost a bylo z čeho vybírat. Prostě výborné!
Největší překvápko mi (a samozřejmě i Pepovi) přichystal Johannes s Vincem (kmotři našeho "děťátka"). Přinesli nám totiž ochutnat naše vlastní pivečko. Dali si práci a na lahev udělali etiketu, kde bylo česky (!) napsáno "Pivovar Kozák & Pacula, Speciální silné pivo, svět je dobrý!". Pivečko je naprosto výborné. Je ještě trochu sladké (musí ještě chvilu ležet, ale v úterý to jdeme zalahvovat), ale je fakt dobré. Společně jsme to i s ostatními vypili.
Když se vyjedl Pascalův byt lidi se přesunuli k jeho kamarádům, kde ještě bylo jídlo. My s Meg jsme už zamířili domů, páč ona se chtěla ještě učit a já ... no ne, že bych se chtěl učit, ale jak říkám když se spolu učíme v kuchyni tak jsem docela produktivní a jsem schopný u toho učení sedět a něco si z toho odnést, takže jsem se učil též - ony se ty zkoušky fakt blíží :( ... Spát jsme šli někdy kolem jedné, další den nás čekalo brzké vstávání, protože jsme odjížděli na cabin trip.
Učící dny
Čtvrtek odpoledne a většina pátku byla pro mě učící. Může za to Meg páč ta má neskutečně dobrou morálku co se tudia týče. Ona tady (a ne jen tady, ale i v US) jede na samá áčka. Cokoli jiného je pro ni fail. Už má dva examy za sebou a z jednoho se vrátila s tím, že věděla naprosto všechno na co se ji tam ptali a že to bude na 100% áčko a z druhého se vrátila naštvaná, že to bylo trapně jednoduché, že byla připravená na těžké otázky a že ty jednoduché skoro přeskakovala, když se připravovala, takže se bojí, že by to mohlo být béčko :) Tak jsem se s ní vsadil o wafli, že dostane áčko. Jsem o tom totálně přesvědčený, takže už se na tu wafli těším.
Její průměr v US je něco přes 3.8. To nezní zas až tak dobře, co? :) Ono je to tím, že oni to počítají obráceně, 4.0 je nejlepší co člověk může získat a 1.0 nejhorší. Tzn. přepočteno na naší stupnici by měla průměr kolem 1.19, slušné, velmi slušné. Její (starší) ségra teď studuje PhD a za celý svůj život nedostala nic jiného než A, od základní školy až po PhD má průměr 4.0. Takže rodiče díky tomu očekávají excelentní výsledky i od Meg ...
Začlo to tím že jsme se ve středu vrátili z venku (Meg z joggu, já z běžkování) a byli jsme totálně promrzlí, tak jsem udělal čaj a během toho co jsme to popíjeli, jsme si oba vytáhli nějaké studijní materiály. Z nějakého důvodu mě Meg dokázala namotivovat na to se tady i trochu učit. Začli jsme spolu studovat v kuchyni pravidelně. Ideální místo - je tam velký stůl, kde si rozložíme věci (absenci kompu jsem nahradil tím, že mi Meg u ní ve škole vytiskla potřebný matroš) a je tam klid - což je způsobeno především tím, že se naše spolubydlící s náma nebaví :) Když Mirijana prochází na záchod tak se na nás ani nepodívá :))
V průběhu si uděláme vždycky přestávku na nějaký fajný song - např. soundtrack z Grease (Pomáda) a jiné kravinky a hnedka se učí líp :)
Její průměr v US je něco přes 3.8. To nezní zas až tak dobře, co? :) Ono je to tím, že oni to počítají obráceně, 4.0 je nejlepší co člověk může získat a 1.0 nejhorší. Tzn. přepočteno na naší stupnici by měla průměr kolem 1.19, slušné, velmi slušné. Její (starší) ségra teď studuje PhD a za celý svůj život nedostala nic jiného než A, od základní školy až po PhD má průměr 4.0. Takže rodiče díky tomu očekávají excelentní výsledky i od Meg ...
Začlo to tím že jsme se ve středu vrátili z venku (Meg z joggu, já z běžkování) a byli jsme totálně promrzlí, tak jsem udělal čaj a během toho co jsme to popíjeli, jsme si oba vytáhli nějaké studijní materiály. Z nějakého důvodu mě Meg dokázala namotivovat na to se tady i trochu učit. Začli jsme spolu studovat v kuchyni pravidelně. Ideální místo - je tam velký stůl, kde si rozložíme věci (absenci kompu jsem nahradil tím, že mi Meg u ní ve škole vytiskla potřebný matroš) a je tam klid - což je způsobeno především tím, že se naše spolubydlící s náma nebaví :) Když Mirijana prochází na záchod tak se na nás ani nepodívá :))
V průběhu si uděláme vždycky přestávku na nějaký fajný song - např. soundtrack z Grease (Pomáda) a jiné kravinky a hnedka se učí líp :)
čtvrtek 25. listopadu 2010
Hustá atmosféra :)
Tak nějak se nám v posledním týdnu zhoršily vztahy na bytě. Vytvořily se nám dva tábory. Já s Meg na straně jedné a Mirijana s tichou podporou španělky na druhé. Se španělkou se tak nějak nebavíme od začátku, ale je to více měné neutrální vztah ... téměř bez problémů, dokonce i v poslední době můžeme používat její věci (není to 100%, ale je to lepší než to bylo). Ovšem s Mirijanou se vyvrbily jakési potíže. Mirijana totiž kouří a to tak, že hodně a navíc uvnitř, ve svém pokoji. To je samozřejmě zakázané a totálně se za to platí 3000 NOK, když se na to přijde ... to je mi samozřejmě upřímně jedno, protože by to platila ona. Co mi ale vadilo hodně je to, že ten smrad jsme měli v kuchyni a následně i v našich pokojích. Hlavně v pokoji od Meg (má ho vedle Mirijany) to bylo někdy cítit fakt brutálně - stačilo tam být pár minut a už člověku smrdělo oblečení.
Ze začátku to bylo relativně v klidu, protože chodila většinou kouřit ven, ale jak se ochladilo, tak se ji přestalo chtít (ono se jí přestalo chtít dělat mnohem víc věcí, např. umývat nádobí apod.). Ona obecně je líná a tu svou tlustou prdel moc často nezvedá a z pokoje vychází jen velmi zřídka. Obecně je její životospráva dost brutální. V podstatě nejí (s výjimkou nějakých snacků), jen pije kafe (tak 8 kafí denně není výjimkou) a kouří. Spát chodí v 8 ráno a vstává ve tři hodiny odpoledne.
Už během posledního měsíce, kdykoli to bylo v kuchyni fakt cítit, jsem ji poprosil, aby chodila ven, že se nám to s Meg nelíbí a že to fakt jde cítít a my jako nekuřáci poznáme i nepatrné množství. Vždycky to ale bylo jen s výsledkem "Sorry, jasně, jasně, chápu." a vyběhla s neutralizačním sprejem, který samozřejmě houby pomůže, protože to svinstvo je pořád ve vzduchu, že. Když jsme se ale před 14 dny vrátili s Meg domů a otevřeli dveře, bylo to brutální. Mirijana tam měla u sebe v pokoji nějakého týpka na návštěvě a v kuchyni byl regulérní dým jak v hospodě. Totálně jsme museli otevřít okno v kuchyni a 10 minut strávit na chodbě na schodech a čekat než se to v bytě vyvětrá do stavu, že se tam dá dýchat.
Další den jsme si společně dali řeč s Mirijanou. Oba naráz jsme ji poprosili ať nekouří v pokoji, že se nám to nelíbí a že by měla chodit ven, jako každý jiný. Fakt jsme byli hodně slušní a použili jsme kouzelné slovíčko "please" dokonce několikrát. Výsledkem bylo, že se Mirijana nasrala, protože "Ona si taky přece na nic nestěžuje, tak proč si my stěžujeme a navíc ona se tak snaží - kouří z okna a mrznou ji prsty ...", tzn. ve výsledku jsme byli my dva s Meg ti špatní. S kouřením se ale nic nezměnilo - další den jsme řešili něco u Meg v pokoji a nechali jsme otevřené dveře do kuchyně. Najedou se k nám opět dostala ta výtečná vůně. Když jsme otevřeli okno, uvědomili jsme si že to nebyl nejlepší nápad, protože tím, že Mirijana vyfukovala ten kouř z okna, tak to přes to naše jěště víc nalezlo do pokoje.
Meg napsala na lísteček "Please, stop smoking inside!" a přilepila to Mirijaně zvenku na dveře. Já i Meg jsme pak šli do školy a když jsme se vrátili na dveřiích byla odpověď "I fuckin' did! Now get of my back!". A od té doby opravdu přestala kouřit na bytě! Je to paráda, mít tam čistý vzduch (pravda, trochu hustší atmosféru :)). Mirijana neodpovídá ani na "čau" a kdykoli jde ven kouřit tak práskne dveřma.
Každopádně jsme se s Meg shodli na tom, že je to takhle mnohem lepší :) Vždycky když pak vidíme plný dřez špinavého nádobí od Mirijany a zasviněný sporák od španělky tak si tak krásně představíme jaké by to bylo parádní kdyby jsme tam bydleli jen sami dva, místo jejich pokojů bychom měli obývák, s velkým gaučem, krbem a spoustou svíček ... nádhera ... no a pak z pokoje vyleze Španělka nebo zapiští ze svého pokoje do Skypu a představa je v čudu :))
Ve středu večer když jsem se vrátil mi španělka taktně naznačila, že bych měl vynést odpadky, že to prý smrdí (je pravda, že koš je skoro plný, ale to co tam hlavně smrdí je nádobí od Mirijany, které je v tom dřezu už tak 14 dní). S Meg jsme to měli v plánu vynést další den, takže jsem to nijak nehrotil a řekl jí, ať se nebojí, že to pořešíme. Když nepochodila u mě, šla klepat na dveře k Meg. Ta ji řekla to samé. Pak ji tam přišly ty její upištěné kamarádky, takže jsem si zavřel dveře a zalezl do pokoje. Meg si nechala dveře maličko pootevřené. Tak zhruba za půlhodiny mi Meg volá (na mobil, nechtělo se ji jít přes "nepřátelské uzemí" v kuchyni :)) že si právě vyslechla krásný rozhovor Mirijany a španělky. Bavily se jak jsme my dva hrozní, jak děláme bordel v kuchyni a nevynášíme odpadky. Mirijana španělce řekla, že si to ale musí s náma vyřídit sama, bo ona se s náma nebaví a už nikdy nebude. Ony dvě to holt budou mít těžké, bo jedna s náma mluvit nechce a ta druhá neumí anglicky :))
Dneska ráno jsem měl přednášku, takže jsem nebyl doma. Když jsem byl na cestě domů, volá mi Meg, že jsem zase přišel o fun. Mirijana se španělkou se opět ráno o nás bavili. Meg zaslechla naše jména tak zbystřila. A zase, že prý nic neděláme, ani nádobí si po sobě neumyjeme atd. To už totálně Meg nevydržela a šla jim do kuchyně říct, jak se věci mají. Mirijana prý neřekla ani slovo, svěsila hlavu a nasraně odešla. Bodejť by ještě něco řekla, všechno nádobí, které ve dřezu bylo, bylo její. My si s Meg po sobě vždy umyjeme nádobí hned jak dojíme - když vařím já tak umývá Meg, když připravuje jídlo ona, tak umývám já. Španělka Meg tradičně nerozuměla, takže ta byla pak zticha, bo nevěděla která bije :))
Škoda, že jsem nebyl doma ... ale Meg to přečíslení zvládla dobře. Když jsem přišel domů, udělali jsme si pěkně steaky na oběd, pořešili jak by měl vypadat ten gauč a krb a šli se oba učit :)
Ze začátku to bylo relativně v klidu, protože chodila většinou kouřit ven, ale jak se ochladilo, tak se ji přestalo chtít (ono se jí přestalo chtít dělat mnohem víc věcí, např. umývat nádobí apod.). Ona obecně je líná a tu svou tlustou prdel moc často nezvedá a z pokoje vychází jen velmi zřídka. Obecně je její životospráva dost brutální. V podstatě nejí (s výjimkou nějakých snacků), jen pije kafe (tak 8 kafí denně není výjimkou) a kouří. Spát chodí v 8 ráno a vstává ve tři hodiny odpoledne.
Už během posledního měsíce, kdykoli to bylo v kuchyni fakt cítit, jsem ji poprosil, aby chodila ven, že se nám to s Meg nelíbí a že to fakt jde cítít a my jako nekuřáci poznáme i nepatrné množství. Vždycky to ale bylo jen s výsledkem "Sorry, jasně, jasně, chápu." a vyběhla s neutralizačním sprejem, který samozřejmě houby pomůže, protože to svinstvo je pořád ve vzduchu, že. Když jsme se ale před 14 dny vrátili s Meg domů a otevřeli dveře, bylo to brutální. Mirijana tam měla u sebe v pokoji nějakého týpka na návštěvě a v kuchyni byl regulérní dým jak v hospodě. Totálně jsme museli otevřít okno v kuchyni a 10 minut strávit na chodbě na schodech a čekat než se to v bytě vyvětrá do stavu, že se tam dá dýchat.
Další den jsme si společně dali řeč s Mirijanou. Oba naráz jsme ji poprosili ať nekouří v pokoji, že se nám to nelíbí a že by měla chodit ven, jako každý jiný. Fakt jsme byli hodně slušní a použili jsme kouzelné slovíčko "please" dokonce několikrát. Výsledkem bylo, že se Mirijana nasrala, protože "Ona si taky přece na nic nestěžuje, tak proč si my stěžujeme a navíc ona se tak snaží - kouří z okna a mrznou ji prsty ...", tzn. ve výsledku jsme byli my dva s Meg ti špatní. S kouřením se ale nic nezměnilo - další den jsme řešili něco u Meg v pokoji a nechali jsme otevřené dveře do kuchyně. Najedou se k nám opět dostala ta výtečná vůně. Když jsme otevřeli okno, uvědomili jsme si že to nebyl nejlepší nápad, protože tím, že Mirijana vyfukovala ten kouř z okna, tak to přes to naše jěště víc nalezlo do pokoje.
Meg napsala na lísteček "Please, stop smoking inside!" a přilepila to Mirijaně zvenku na dveře. Já i Meg jsme pak šli do školy a když jsme se vrátili na dveřiích byla odpověď "I fuckin' did! Now get of my back!". A od té doby opravdu přestala kouřit na bytě! Je to paráda, mít tam čistý vzduch (pravda, trochu hustší atmosféru :)). Mirijana neodpovídá ani na "čau" a kdykoli jde ven kouřit tak práskne dveřma.
Každopádně jsme se s Meg shodli na tom, že je to takhle mnohem lepší :) Vždycky když pak vidíme plný dřez špinavého nádobí od Mirijany a zasviněný sporák od španělky tak si tak krásně představíme jaké by to bylo parádní kdyby jsme tam bydleli jen sami dva, místo jejich pokojů bychom měli obývák, s velkým gaučem, krbem a spoustou svíček ... nádhera ... no a pak z pokoje vyleze Španělka nebo zapiští ze svého pokoje do Skypu a představa je v čudu :))
Ve středu večer když jsem se vrátil mi španělka taktně naznačila, že bych měl vynést odpadky, že to prý smrdí (je pravda, že koš je skoro plný, ale to co tam hlavně smrdí je nádobí od Mirijany, které je v tom dřezu už tak 14 dní). S Meg jsme to měli v plánu vynést další den, takže jsem to nijak nehrotil a řekl jí, ať se nebojí, že to pořešíme. Když nepochodila u mě, šla klepat na dveře k Meg. Ta ji řekla to samé. Pak ji tam přišly ty její upištěné kamarádky, takže jsem si zavřel dveře a zalezl do pokoje. Meg si nechala dveře maličko pootevřené. Tak zhruba za půlhodiny mi Meg volá (na mobil, nechtělo se ji jít přes "nepřátelské uzemí" v kuchyni :)) že si právě vyslechla krásný rozhovor Mirijany a španělky. Bavily se jak jsme my dva hrozní, jak děláme bordel v kuchyni a nevynášíme odpadky. Mirijana španělce řekla, že si to ale musí s náma vyřídit sama, bo ona se s náma nebaví a už nikdy nebude. Ony dvě to holt budou mít těžké, bo jedna s náma mluvit nechce a ta druhá neumí anglicky :))
Dneska ráno jsem měl přednášku, takže jsem nebyl doma. Když jsem byl na cestě domů, volá mi Meg, že jsem zase přišel o fun. Mirijana se španělkou se opět ráno o nás bavili. Meg zaslechla naše jména tak zbystřila. A zase, že prý nic neděláme, ani nádobí si po sobě neumyjeme atd. To už totálně Meg nevydržela a šla jim do kuchyně říct, jak se věci mají. Mirijana prý neřekla ani slovo, svěsila hlavu a nasraně odešla. Bodejť by ještě něco řekla, všechno nádobí, které ve dřezu bylo, bylo její. My si s Meg po sobě vždy umyjeme nádobí hned jak dojíme - když vařím já tak umývá Meg, když připravuje jídlo ona, tak umývám já. Španělka Meg tradičně nerozuměla, takže ta byla pak zticha, bo nevěděla která bije :))
Škoda, že jsem nebyl doma ... ale Meg to přečíslení zvládla dobře. Když jsem přišel domů, udělali jsme si pěkně steaky na oběd, pořešili jak by měl vypadat ten gauč a krb a šli se oba učit :)
Poslední přednáška z Global English
Ve středu proběhla poslední přednáška z mojeho oblíbeného předmětu Global English (to oblíbené je myšleno vážně, fakt to byly super přednášky a chodil jsem na ně, na rozdíl od těch svých, pravidelně). Mluvilo se tam o budoucnosti angličtiny, jak bude probíhat její šíření, jak to bude vypadat s dialekty atd.
Přednáška tentokrát byla zajímavá i jinak než jen obsahem. Např. si blízko vedle nás se Sandrou přisedl postarší pán (určitě mu táhlo tak k šedesátce), který celou dobu zíval. A ne, že by jednou za čas, ale pořád a dost nahlas. Asi deset minut po přestávce pak natvrďáka usnul - na zubaře. Asi minutu na to začal fest nahlas chrápat :)) Dost funny vložka pro všechny okolo.
Na posledních minut si pak lektorka naplánovala informace o zkoušce. Tohle mě docela dostalo. Měla tam asi pět slajdů s informacemi typu "Pořádně si přečtěte zadání", "Začněte tou nejlehčí otázkou", "Používejte akademickou angličtinu", atd. prostě totálně jasné a základní věci. Pak následoval prostor pro otázky. Jeden z dotazů byl "Jaké propisky můžeme používat?". Tohle je fakt mazec, na vysoké škole. Ten předmět je asi určený pro prváky nebo tak něco, ale i tak je to morda. To jsou prostě tak základní a jasné informace, které člověk zná ze základní školy, že.
Obecně tady se ty zkoušky berou monhem víc vážně a taky se tady brutálně řeší cheating. Hned po příjezdu každý vyfasoval dva papíry potištěné výňatky ze zákona o cheatingu na škole a o špatně referencovaných zdrojích v paperech. Kdo přijde pozdě na zkoušku, byť jen o 5 minut, už není připuštěn. Každá (opravdu každá, bez výjimky) zkouška je na 4h!! Lidi si tam prý normálně berou jídla, pití - plné batohy. Za své studium jsem měl myslím jen jednu zkoušku delší než 3h - matiku v prvním semestru - a to byla morda. Po těch třech hodinách jsem ani nevěděl jak se jmenuju. A tady to je na 4h. A odejít se smí až po první hodině. I kdyby to člověk měl za 10 minut hotové, musí tam sedět. Totální volovina. Další "pěkná" věc je, že tady mají jen jeden pokus. Nedáš, tak opakuješ další semestr. Nepříjemné, velmi nepříjemné. Nikdy jsem druhé termíny nepotřeboval, ale tady tak nějak cítím, že by se mohly hodit ...
Přednáška tentokrát byla zajímavá i jinak než jen obsahem. Např. si blízko vedle nás se Sandrou přisedl postarší pán (určitě mu táhlo tak k šedesátce), který celou dobu zíval. A ne, že by jednou za čas, ale pořád a dost nahlas. Asi deset minut po přestávce pak natvrďáka usnul - na zubaře. Asi minutu na to začal fest nahlas chrápat :)) Dost funny vložka pro všechny okolo.
Na posledních minut si pak lektorka naplánovala informace o zkoušce. Tohle mě docela dostalo. Měla tam asi pět slajdů s informacemi typu "Pořádně si přečtěte zadání", "Začněte tou nejlehčí otázkou", "Používejte akademickou angličtinu", atd. prostě totálně jasné a základní věci. Pak následoval prostor pro otázky. Jeden z dotazů byl "Jaké propisky můžeme používat?". Tohle je fakt mazec, na vysoké škole. Ten předmět je asi určený pro prváky nebo tak něco, ale i tak je to morda. To jsou prostě tak základní a jasné informace, které člověk zná ze základní školy, že.
Obecně tady se ty zkoušky berou monhem víc vážně a taky se tady brutálně řeší cheating. Hned po příjezdu každý vyfasoval dva papíry potištěné výňatky ze zákona o cheatingu na škole a o špatně referencovaných zdrojích v paperech. Kdo přijde pozdě na zkoušku, byť jen o 5 minut, už není připuštěn. Každá (opravdu každá, bez výjimky) zkouška je na 4h!! Lidi si tam prý normálně berou jídla, pití - plné batohy. Za své studium jsem měl myslím jen jednu zkoušku delší než 3h - matiku v prvním semestru - a to byla morda. Po těch třech hodinách jsem ani nevěděl jak se jmenuju. A tady to je na 4h. A odejít se smí až po první hodině. I kdyby to člověk měl za 10 minut hotové, musí tam sedět. Totální volovina. Další "pěkná" věc je, že tady mají jen jeden pokus. Nedáš, tak opakuješ další semestr. Nepříjemné, velmi nepříjemné. Nikdy jsem druhé termíny nepotřeboval, ale tady tak nějak cítím, že by se mohly hodit ...
středa 24. listopadu 2010
Návštěva při večeři
V úterý na večeři jsem dělal pečené kuřecí nožky na česneku se zeleninou a hráškovou rýží. Povedlo se to a bylo to moc dobré. Jako dezert jsme měli takové placky (kupované) pomazané máslem a posypané cukrem a skořicí, ohřáté v troubě - mňam. S nápadem přišla Meg (!) a je to fakt moc dobrý dezert.
Když si tak s Meg spokojeně dlabeme a diskutujeme o vánočním koncertu (chceme jít těsně před odjezdem na vánoční koncert do katedrály, ale ještě nejsme úplně rozhodnutí, protože je to drahé jako prase ...) najednou slyšíme zvonek. Otevřu a za dveřma nějací dva týpci, začli hnedka anglicky, že prý jestli tady bydlím a že se omlouvají, že nás ruší od večeře, ale že tu mají takový pěkný časopis ... když týpek vytáhl z kufříku "Watchtower" už mi to bylo jasné a hned jsem ho utnul, že vím o co jde a že nemám zájem. Týpek byl neodbytný a zaargumentoval "Počkej, počkej, a četl jsi ten časopis? Jak můžeš vědět o čem to je, když jsi to nečetl?". To byl sice docela rozumný argument, ale zopakoval jsem mu ještě jednou, že fakt nemám zájem a z tónu jak jsem to řekl už i týpkovi bylo jasné, že fakt ne. Zkusil to teda ještě na Meg, kterou zahlídl jak sedí u stolu. Zeptal se mě "A ta tady bydlí taky?" O takovou příležitost přečíst si pěkný časopis jsem Meg samozřejmě nemohl připravit a prásknul jsem ji ;) Ta překvapivě též odmítla a časpois si nevzala :))
Když jsem za nima zavřel dveře, týpci se přesunuli o patro níž a zkoušeli to dál. Chtěli jsme vědět jak s nima vymetou ostatní, tak jsme stáli asi 5 minut ve dveřích a poslouchali. Docela sranda. Oni se totiž ti jehovisti snažili přesvědčit nějaké muslimy :)) Každopádně ač to byla docela nechtěná návštěva, postarali se nám o zábavu během večeře a o pár nových internal jokes :)
Po večeři si Meg šla zaběhat, já si šel zaběžkovat, když jsme se vrátili tak jsme si ještě po fyzické aktivitě dali trochu psychické - jak jinak než formou našeho oblíbeného Setu.
Když si tak s Meg spokojeně dlabeme a diskutujeme o vánočním koncertu (chceme jít těsně před odjezdem na vánoční koncert do katedrály, ale ještě nejsme úplně rozhodnutí, protože je to drahé jako prase ...) najednou slyšíme zvonek. Otevřu a za dveřma nějací dva týpci, začli hnedka anglicky, že prý jestli tady bydlím a že se omlouvají, že nás ruší od večeře, ale že tu mají takový pěkný časopis ... když týpek vytáhl z kufříku "Watchtower" už mi to bylo jasné a hned jsem ho utnul, že vím o co jde a že nemám zájem. Týpek byl neodbytný a zaargumentoval "Počkej, počkej, a četl jsi ten časopis? Jak můžeš vědět o čem to je, když jsi to nečetl?". To byl sice docela rozumný argument, ale zopakoval jsem mu ještě jednou, že fakt nemám zájem a z tónu jak jsem to řekl už i týpkovi bylo jasné, že fakt ne. Zkusil to teda ještě na Meg, kterou zahlídl jak sedí u stolu. Zeptal se mě "A ta tady bydlí taky?" O takovou příležitost přečíst si pěkný časopis jsem Meg samozřejmě nemohl připravit a prásknul jsem ji ;) Ta překvapivě též odmítla a časpois si nevzala :))
Když jsem za nima zavřel dveře, týpci se přesunuli o patro níž a zkoušeli to dál. Chtěli jsme vědět jak s nima vymetou ostatní, tak jsme stáli asi 5 minut ve dveřích a poslouchali. Docela sranda. Oni se totiž ti jehovisti snažili přesvědčit nějaké muslimy :)) Každopádně ač to byla docela nechtěná návštěva, postarali se nám o zábavu během večeře a o pár nových internal jokes :)
Po večeři si Meg šla zaběhat, já si šel zaběžkovat, když jsme se vrátili tak jsme si ještě po fyzické aktivitě dali trochu psychické - jak jinak než formou našeho oblíbeného Setu.
úterý 23. listopadu 2010
Noční lyžování
Tak jsme v pondělí v osm večer se Sandrou vyrazili na noční běžkování. Venku mrzlo až praštělo - bylo -12 stupňů (celý týden se teploty pohybují tak od -5 do -12), ale to nám totálně nevadilo (mě se naopak velmi dobře hikuje/běžkuje v nízkých teplotách).
[Člověk tady obecně sluníčka a teplot nad nulou už moc neužije. Sluníčko vychází jen těsně za obzor, po třetí odpoledne už je pryč a pak je tak do čtyř, půl páté ještě trochu světla. Dneska mi jeden Nor na přednášce říkal, že někdy během pár dní tady má být -22. Bude morda, už se těším :)]
Běžkování bylo naprosto parádní. Obrovskou výhodou bylo, že jsme v tom lese byli defacto sami. Potkali jsme jen hodně málo lidí a to jen na začátku. Když jsme totiž dojeli k jezerům a zabruslili si, tak jsme se rozhodli pokračovat dál do neosvětlené části lesa, kde už opravdu nebyla ani noha. Chtěli jsme dojet na viewpoint, kde je hezký výhled na noční Trondheim a fjord. To se nám povedlo. Sandra se zlepšovala každým krokem a čím dál víc získává na těch lyžích jistotu a nebojí se. Některé kopečky, tam kde dřív brzdila celou dobu, už pustila naplno. Byl jsem taky moc mile překvapený jak uměla zabojovat když se šlo do kopce - bylo to mrtě prudké a hlavně to byla ledovka, takže to fakt byla morda, ale vyšlapala to na lyžích, nesundala si je! Velmi dobře. Celkem jsme najeli zhruba 10 km. Domů jsme se vrátili kolem jedenácté večer. To se hnedka jinak spí, když je člověk takhle příjemně vyšťavený.
Na dnešek jsme zase domluvení na noční lyžování. Je to fakt o moc lepší, když tam není kupa lidí okolo.
[Člověk tady obecně sluníčka a teplot nad nulou už moc neužije. Sluníčko vychází jen těsně za obzor, po třetí odpoledne už je pryč a pak je tak do čtyř, půl páté ještě trochu světla. Dneska mi jeden Nor na přednášce říkal, že někdy během pár dní tady má být -22. Bude morda, už se těším :)]
Běžkování bylo naprosto parádní. Obrovskou výhodou bylo, že jsme v tom lese byli defacto sami. Potkali jsme jen hodně málo lidí a to jen na začátku. Když jsme totiž dojeli k jezerům a zabruslili si, tak jsme se rozhodli pokračovat dál do neosvětlené části lesa, kde už opravdu nebyla ani noha. Chtěli jsme dojet na viewpoint, kde je hezký výhled na noční Trondheim a fjord. To se nám povedlo. Sandra se zlepšovala každým krokem a čím dál víc získává na těch lyžích jistotu a nebojí se. Některé kopečky, tam kde dřív brzdila celou dobu, už pustila naplno. Byl jsem taky moc mile překvapený jak uměla zabojovat když se šlo do kopce - bylo to mrtě prudké a hlavně to byla ledovka, takže to fakt byla morda, ale vyšlapala to na lyžích, nesundala si je! Velmi dobře. Celkem jsme najeli zhruba 10 km. Domů jsme se vrátili kolem jedenácté večer. To se hnedka jinak spí, když je člověk takhle příjemně vyšťavený.
Na dnešek jsme zase domluvení na noční lyžování. Je to fakt o moc lepší, když tam není kupa lidí okolo.
pondělí 22. listopadu 2010
Movie time!
Na sobotní večer byl program jasný - kino, Harry Potter 7. Meg pro nás bookla lístky už před pár týdnama. Přidali se k nám ještě Patricia, Evi a Sebastian. Před kinem jsme je s Meg pozvali k nám na večeři a abychom se dostali na HP náladu, pustili jsme si nějaké scény z šestého dílu a pak soundtrack. Prostě jsme to s Meg vzali v americkém stylu patnáctiletých děcek, jak jinak :)
Po večeři, ještě před kinem, byl plán jít do nějaké pěkné kavárny do města a dát si tam "butterbeer" (horkou čokoládu). My dva s Meg jsme se na to mrtě těšili a byli totálně naspeedovaní, ostatní ale byli nějací divní ten večer, vypadali unaveně, moc nemluvili, nemastní neslaní ... už během večeře. Do kavárny oni jeli busem, my s Meg jsme se prošli pěšo (nejíme First price abychom ušetřené peníze utratili za bus, že :))
Totálně jsem věděl, že tam budeme dřív než ti ostatní co jeli busem, a taky že jo. Vybrali jsme parádní místečko na gauči v kavárně a počkali na ostatní. Ti dorazili asi tak 8 minut po nás, pořád ve stejně nudné náladě, kterou si udrželi až do konce - i po filmu (celý ten večer Meg navíc měla fotografovací náladu a tak jsme se povinně všici museli vyfotit několikrát v kavárně, v kině na sedačkách a dokonce i před plakátem Harryho Pottera, to zejména Sebastian těžce nesl a na náladě mu to nepřidalo :)).
Nás s Meg to ale nijak neovlivnilo, my jsme byli rozhodnutí si ten večer maximálně užit a to se taky stalo - užili jsme si jak kavárnu, tak film. Byli jsme docela rádi, když jsme se od ostatních odpojili na zastávce a pěšo spolu, pěkně svižným tempem, pokračovali domů. Tam jsme si dali ještě partičku Setu - tentokrát se hrálo o wafli (jo, a samozřejmě jsem vyhrál ... jen tak aby se vědělo ;))
Po večeři, ještě před kinem, byl plán jít do nějaké pěkné kavárny do města a dát si tam "butterbeer" (horkou čokoládu). My dva s Meg jsme se na to mrtě těšili a byli totálně naspeedovaní, ostatní ale byli nějací divní ten večer, vypadali unaveně, moc nemluvili, nemastní neslaní ... už během večeře. Do kavárny oni jeli busem, my s Meg jsme se prošli pěšo (nejíme First price abychom ušetřené peníze utratili za bus, že :))
Totálně jsem věděl, že tam budeme dřív než ti ostatní co jeli busem, a taky že jo. Vybrali jsme parádní místečko na gauči v kavárně a počkali na ostatní. Ti dorazili asi tak 8 minut po nás, pořád ve stejně nudné náladě, kterou si udrželi až do konce - i po filmu (celý ten večer Meg navíc měla fotografovací náladu a tak jsme se povinně všici museli vyfotit několikrát v kavárně, v kině na sedačkách a dokonce i před plakátem Harryho Pottera, to zejména Sebastian těžce nesl a na náladě mu to nepřidalo :)).
Nás s Meg to ale nijak neovlivnilo, my jsme byli rozhodnutí si ten večer maximálně užit a to se taky stalo - užili jsme si jak kavárnu, tak film. Byli jsme docela rádi, když jsme se od ostatních odpojili na zastávce a pěšo spolu, pěkně svižným tempem, pokračovali domů. Tam jsme si dali ještě partičku Setu - tentokrát se hrálo o wafli (jo, a samozřejmě jsem vyhrál ... jen tak aby se vědělo ;))
První lyžování!
V pátek odpoledne jsem neměl žádný program, Meg se chtěla učit, tak jsem se rozhodl, že si zajdu sám na procházku do lesa, kam jinam než k jezerům :) Když jsem byl zhruba v půli cesty volá mi Pascal, že je ve městě v obchodě, kde se prodávají ojeté běžky a boty v ceně ~270 NOK a že by tam měli mít i moji velikost, že je tam toho zatím dost - věděl, že mám dost zájem o tyhle věci a tak mi hned zavolal.
Otočil jsem se na patě a vyrazil zpět do Moholtu pro peněženku a hned do města do teho shopu, co na tom, že je to celkem (od jezer přes Moholt do města) pár kilometrů cesty. Byl jsem rozhodnutý vrátit se s párem běžek. To se naštěsí povedlo, za 274 NOK, lyže s vázáním a boty. A nutno říct, že to jsou výrazně lepší běžky než ty co mám doma (což opět není zas tak těžké překonat, protože ty co mám doma jsou po otci, staré jak svět s totálně doškrábanou skluznicí) a taky lepší boty. Problémem trochu bylo to, že neměli hůlky ... to jsem ale tak nějak doufal, že už si někde půjčím - večer měla být ta party a to by bylo aby se z tolika lidí tam nikdo nechytl :)
Nakonec se ukázalo, že je sice kupa lidí, co má hůlky, ale všici tak nějak chtěli též využít krásného počasí a jít v sobotu na běžky, že ... Jako vždy, když je potřeba sehnat nějaké věci, mě zachránila Mandy. Napsal jsem ji, esli nemá hůlky a ona že má, a dokonce i s lyžema navíc, takže jsme se rovnou domluvili, že spolu v sobotu vyrazíme běžky otestit.
Já jsem v sobotu po té party byl ráno pořád jakýsi společensky unavený, tak jsem to posunul až na jednu hodinu, po obědě :) Na první lyžování docela dobré, neměli jsme teda žádné vosky, takže to bylo trochu klouzalo. Navíc si Mandy chtěla pořád povídat a tak to bylo dost pomalé (taky se bála sjíždět některé kopce, takže si sundávala lyže, čímž se to též značně zdržovalo), ale stejně to bylo fajn.
Když jsem se vrátil, stavil jsem se u Sandry pro lahve od piva z páteční party (potřebujeme je s Pepou, abychom měli do čeho dát naše děťátko) a velmi mile mě překvapilo, že si též koupila lyže (bavili jsme se o tom na party) ale hlavně koupila hůlky pro mně! Tzn. mám komplet výbavu. Hned jsme se Sandrou domluvili na neděli, že si spolu zajedeme. Sandra na tom v životě nestála, tak jsem ji slíbil že ji to naučím.
V neděli jsme byli domluvení na 10:45 před Sandřiným barákem. Ráno jsem ještě zavolal Filipovi (čech co tady též studuje) a poprosil ho, esli si můžem půjčit vosky. Půjčit jsme si je nemohli, protože Filip též chtěl jít běžkovat, ale předtím než jsme vyrazili jsme se u něho na bytě stavili a lyže jsme si mázli.
Samozřejmě to bylo poznat jako prase, holt kdo maže, ten jede, že. Se Sandrou se jelo dobře - přestože na tom stála poprvé a byla samozřejmě pomalejší než bych já jel normálně, tak se snažila a jelo ji to. Nebála se sjíždět i prudší kopečky, pomalu, s pády, ale sjela! Dojeli jsme až k jezerům, kde nás čekala totální odměna. Jezero bylo komplet zamrzlé, led byl silný a pkrytý sněhem. Líp jsem si na běžkách nikdy nezabruslil - totálně výborné místo na trénování bruslení. Strávili jsme tam nějakou dobu, jen co je pravda. Sandře se běžkování moc líbilo, byla z toho dost nadšená a hned jsme se domluvili, že v pondělí zajdeme na večerní běžkování - cesta k jezerům je osvětlená, takže není problém. Těším se moc ... akorát fakt nevím, kdy se budu učit na ty zkoušky ... s tím sněhem a běžkama to bude těžké ... :))
Otočil jsem se na patě a vyrazil zpět do Moholtu pro peněženku a hned do města do teho shopu, co na tom, že je to celkem (od jezer přes Moholt do města) pár kilometrů cesty. Byl jsem rozhodnutý vrátit se s párem běžek. To se naštěsí povedlo, za 274 NOK, lyže s vázáním a boty. A nutno říct, že to jsou výrazně lepší běžky než ty co mám doma (což opět není zas tak těžké překonat, protože ty co mám doma jsou po otci, staré jak svět s totálně doškrábanou skluznicí) a taky lepší boty. Problémem trochu bylo to, že neměli hůlky ... to jsem ale tak nějak doufal, že už si někde půjčím - večer měla být ta party a to by bylo aby se z tolika lidí tam nikdo nechytl :)
Nakonec se ukázalo, že je sice kupa lidí, co má hůlky, ale všici tak nějak chtěli též využít krásného počasí a jít v sobotu na běžky, že ... Jako vždy, když je potřeba sehnat nějaké věci, mě zachránila Mandy. Napsal jsem ji, esli nemá hůlky a ona že má, a dokonce i s lyžema navíc, takže jsme se rovnou domluvili, že spolu v sobotu vyrazíme běžky otestit.
Já jsem v sobotu po té party byl ráno pořád jakýsi společensky unavený, tak jsem to posunul až na jednu hodinu, po obědě :) Na první lyžování docela dobré, neměli jsme teda žádné vosky, takže to bylo trochu klouzalo. Navíc si Mandy chtěla pořád povídat a tak to bylo dost pomalé (taky se bála sjíždět některé kopce, takže si sundávala lyže, čímž se to též značně zdržovalo), ale stejně to bylo fajn.
Když jsem se vrátil, stavil jsem se u Sandry pro lahve od piva z páteční party (potřebujeme je s Pepou, abychom měli do čeho dát naše děťátko) a velmi mile mě překvapilo, že si též koupila lyže (bavili jsme se o tom na party) ale hlavně koupila hůlky pro mně! Tzn. mám komplet výbavu. Hned jsme se Sandrou domluvili na neděli, že si spolu zajedeme. Sandra na tom v životě nestála, tak jsem ji slíbil že ji to naučím.
V neděli jsme byli domluvení na 10:45 před Sandřiným barákem. Ráno jsem ještě zavolal Filipovi (čech co tady též studuje) a poprosil ho, esli si můžem půjčit vosky. Půjčit jsme si je nemohli, protože Filip též chtěl jít běžkovat, ale předtím než jsme vyrazili jsme se u něho na bytě stavili a lyže jsme si mázli.
Samozřejmě to bylo poznat jako prase, holt kdo maže, ten jede, že. Se Sandrou se jelo dobře - přestože na tom stála poprvé a byla samozřejmě pomalejší než bych já jel normálně, tak se snažila a jelo ji to. Nebála se sjíždět i prudší kopečky, pomalu, s pády, ale sjela! Dojeli jsme až k jezerům, kde nás čekala totální odměna. Jezero bylo komplet zamrzlé, led byl silný a pkrytý sněhem. Líp jsem si na běžkách nikdy nezabruslil - totálně výborné místo na trénování bruslení. Strávili jsme tam nějakou dobu, jen co je pravda. Sandře se běžkování moc líbilo, byla z toho dost nadšená a hned jsme se domluvili, že v pondělí zajdeme na večerní běžkování - cesta k jezerům je osvětlená, takže není problém. Těším se moc ... akorát fakt nevím, kdy se budu učit na ty zkoušky ... s tím sněhem a běžkama to bude těžké ... :))
neděle 21. listopadu 2010
Party u Sandry
V pátek večer se u Sandry na bytě konala party. Spolu s Cäcilií a Andym (její spolubydlící) připravili svůj byt na fakt velkou akci. Pozvaných bylo téměř 80 lidí! Měli to totálně vyšpelené. Cäciliin pokoj byl dancing room, Andyho pokoj byl kecací room a kuchyň byla hlavní stage.
Měli přpravené spoustu jídla - Cäcilia udělala domácí pizzu, jablečný koláč a udělala výbornou pomazánku, která se podávála s homemade chelbem, který upekla Sandra. Krom toho ještě Sandra napekla muffiny. Prostě paráda.
Byla to jedna z nejlepších party na kterých jsem kdy byl (no, vzhledem k tomu, že nejsem zrovna partyboy, tak jich zas tolik nebylo). Bylo to i lepší (a taky divočejší) než birthday party, která byla u nás (a to je co říct, páč ta byla též totálně super). Prostě výborné! Domů jsem se vrátil ve 3, silně společensky unaven.
Byla to jedna z nejlepších party na kterých jsem kdy byl (no, vzhledem k tomu, že nejsem zrovna partyboy, tak jich zas tolik nebylo). Bylo to i lepší (a taky divočejší) než birthday party, která byla u nás (a to je co říct, páč ta byla též totálně super). Prostě výborné! Domů jsem se vrátil ve 3, silně společensky unaven.
pátek 19. listopadu 2010
Sportshop & večeře v "kostele"
Na čtvrtek jsme byli se Sandrou domluvení, že se půjdeme podívat do jednoho sportshopu na severu Trondheimu. Už dříve mi o tom obchodě říkala Mandy, že se tam dá sehnat velmi dobré vybavení za rzumné ceny. Jak Sandra, tak já tady nemáme pořádnou nepromokavou bundu, takže zejména toto byl náš cíl.
Domluvili jsme se, že tam zajdeme po obědě. Už dřív jsem Sandře slíbil, že jí udělám smžený sýr - moc to chtěla ochutnat, takže jsem ji pozval k nám na oběd. Udělal jsem jak klasický smažák, tak smažák se šunkou. Sandře i Meg chutnalo, takže jsem byl též spokojený. Po obědě jsme si ještě dali tři partičky Setu. Meg pak vyrazila do školy a my do toho sportshopu. Přidal se k nám ještě Pepa.
Ráno jsem prošel stránky toho shopu a opravdu některé bundy vypadaly zajímavě. Zejména jedna gore-texová Salomonka (o ničem jiném než gore-tex jsem ani neuvažoval). Zkontroloval jsem ceny v českých e-shopech (protože kdyby byly ceny u nás nižší, tak bych ji tady nekupoval - zas tak nutně ji nepotřebuju - přežil jsem tu většinu deštivého období i bez ní). Ukázalo se ale, že je ta budna tady zhruba dvakrát levnější než v ČR! Běžná cená u nás je 5500 - 6000 Kč, tady stála 899 NOK, což je zhruba 2800 Kč.
Byl to hodně velký shop se spoustou věcí. A nutno říct, že dost věcí tam bylo i levnějších než v ČR, což znamená, že pro Nory to musí být fakt super cena. A nebylo to tím, že by to byly nějaké šitózní značky. Většinou to byl Mammut, Salomon, The North Face a jiné známé a hodně dobré outdoor značky. Strávili jsme v tom shopu víc než hodinu prohlížením všech věcí a zkoušením. Prošli jsme snad všechny departmnety, včetně oddělení zbraní - velmi pěkné :)
Rozhodl jsem se nakonec si tu bundu koupit, protože se mi dost líbila (je to packlite gore-tex - tj. je to strašně lehká a skladná bunda) a sleva 50% byla prostě neodolatelná. Sandra si též koupila bundu - od The North Face, též velice pěkná (není to gore-tex, ale je to stejně lehké a skladné).
Pepa odtama šel zpět do Moholtu, my se Sandrou do Gloshaugenu - já chtěl do počítačovky. Asi půlhodinu poté co jsem do počítačovky dorazil mi volala Meg kde jsem, že jde za 10 minut se svými spolužáky kamsi na "all you can eat" Taccos někde poblíž Moholtu za pouhých 25 NOK. Tomu se mi ani věřit nechtělo! Každopádně Meg si byla dost jistá, tak jsem nasadil turbo rychlost a za 10 minut jsem byl v Moholtu (a to jsem prosím pěkně neběžel). Toto je totální rekord, normálně ta cesta trvá 15 minut, při hodně rychlé chůzi 12. Holt vidina levného jídla dokáže divy!
Ukázalo se, že je to v jakémsi kostele (nevím co to bylo za církev, ale nebyl to typický kostel, tak jak si ho každý představí, byl to normální barák, vypadalo to jako kavárna, bylo tam i pódium připravené pro živou muziku) a že je to nějaké akce té komunity, aby se víc členové sblížili.
U vstupu jsme zaplatili těch 25 NOK a vrhli se na to žraso. Bylo to super, mohli jsme si do těch tortil zabalit co jsme chtěli v libovolném množství - bylo tam spousta zeleniny, což jsem oceníl úplně nejvíc. Nadlábli jsme se jak za mlada. Když jsme se s Meg zvedali, že odejdeme, přišel k nám chlapík z té cirkve a začal si s náma povídat. Muselo mu být jasné, že jsme se tam přišli jen najíst, byl ale tak milý, slušný a hodný, usměvavý a ochotný až mi to nebylo příjemné. Opravdu jsem se v jeho přitomnosti necítil dobře. Pak tam přišla hrát nějaká kapela a týpek že si je musíme poslechnout a že se tam máme bavit, že je rád, že jsme přišli. Tak jsme se na sebe s Meg útrpně podívali a kývli, že jo. Fakt nám bylo blbé říct ne. Prostě týpek v nás tou svoji přehnanou ochotou vzbuzoval pocit viny. Každopádně to nakonec prokaučoval, protože po druhé písničce kamsi na chvilu odešel. Toho jsme s Meg hbytě využili a zdrhli jsme domů (ostatní tam zůstali). Doma jsme si pak dali ještě po dobré večeři dobrých pár partiček setu :)
Domluvili jsme se, že tam zajdeme po obědě. Už dřív jsem Sandře slíbil, že jí udělám smžený sýr - moc to chtěla ochutnat, takže jsem ji pozval k nám na oběd. Udělal jsem jak klasický smažák, tak smažák se šunkou. Sandře i Meg chutnalo, takže jsem byl též spokojený. Po obědě jsme si ještě dali tři partičky Setu. Meg pak vyrazila do školy a my do toho sportshopu. Přidal se k nám ještě Pepa.
Ráno jsem prošel stránky toho shopu a opravdu některé bundy vypadaly zajímavě. Zejména jedna gore-texová Salomonka (o ničem jiném než gore-tex jsem ani neuvažoval). Zkontroloval jsem ceny v českých e-shopech (protože kdyby byly ceny u nás nižší, tak bych ji tady nekupoval - zas tak nutně ji nepotřebuju - přežil jsem tu většinu deštivého období i bez ní). Ukázalo se ale, že je ta budna tady zhruba dvakrát levnější než v ČR! Běžná cená u nás je 5500 - 6000 Kč, tady stála 899 NOK, což je zhruba 2800 Kč.
Rozhodl jsem se nakonec si tu bundu koupit, protože se mi dost líbila (je to packlite gore-tex - tj. je to strašně lehká a skladná bunda) a sleva 50% byla prostě neodolatelná. Sandra si též koupila bundu - od The North Face, též velice pěkná (není to gore-tex, ale je to stejně lehké a skladné).
Pepa odtama šel zpět do Moholtu, my se Sandrou do Gloshaugenu - já chtěl do počítačovky. Asi půlhodinu poté co jsem do počítačovky dorazil mi volala Meg kde jsem, že jde za 10 minut se svými spolužáky kamsi na "all you can eat" Taccos někde poblíž Moholtu za pouhých 25 NOK. Tomu se mi ani věřit nechtělo! Každopádně Meg si byla dost jistá, tak jsem nasadil turbo rychlost a za 10 minut jsem byl v Moholtu (a to jsem prosím pěkně neběžel). Toto je totální rekord, normálně ta cesta trvá 15 minut, při hodně rychlé chůzi 12. Holt vidina levného jídla dokáže divy!
Ukázalo se, že je to v jakémsi kostele (nevím co to bylo za církev, ale nebyl to typický kostel, tak jak si ho každý představí, byl to normální barák, vypadalo to jako kavárna, bylo tam i pódium připravené pro živou muziku) a že je to nějaké akce té komunity, aby se víc členové sblížili.
U vstupu jsme zaplatili těch 25 NOK a vrhli se na to žraso. Bylo to super, mohli jsme si do těch tortil zabalit co jsme chtěli v libovolném množství - bylo tam spousta zeleniny, což jsem oceníl úplně nejvíc. Nadlábli jsme se jak za mlada. Když jsme se s Meg zvedali, že odejdeme, přišel k nám chlapík z té cirkve a začal si s náma povídat. Muselo mu být jasné, že jsme se tam přišli jen najíst, byl ale tak milý, slušný a hodný, usměvavý a ochotný až mi to nebylo příjemné. Opravdu jsem se v jeho přitomnosti necítil dobře. Pak tam přišla hrát nějaká kapela a týpek že si je musíme poslechnout a že se tam máme bavit, že je rád, že jsme přišli. Tak jsme se na sebe s Meg útrpně podívali a kývli, že jo. Fakt nám bylo blbé říct ne. Prostě týpek v nás tou svoji přehnanou ochotou vzbuzoval pocit viny. Každopádně to nakonec prokaučoval, protože po druhé písničce kamsi na chvilu odešel. Toho jsme s Meg hbytě využili a zdrhli jsme domů (ostatní tam zůstali). Doma jsme si pak dali ještě po dobré večeři dobrých pár partiček setu :)
Večeře u Thomase
Na středu večer jsme byli pozvaní na večeři k Thomasovi ... no byli pozvaní ... tak trochu jsme se pozvali sami. Thomas totiž chtěl tak nějak pozvat jen Meg, ale ta jeho úmysl totálně nepochopila a myslela, že to je prostě obecné pozvání tak o tom hnedka řekla mně, že na středu nemusíme nic na večeři vymýšlet, že máme vystaráno :) Mě se to moc nezdálo a raději jsem se Meg zeptal, jestli náhodou fakt není pozvaná jen ona. Prý že ne.
V úterý večer jsme byli v kolejní kavárničce a Thomas tam byl též, tak jsem tak nějak naznačil, že mi Meg říkala něco o večeři ve středu pro nás ... Thomas vypadal značně zaskočeně, ale když se do toho přidala i Sandra jako že je to super, že pro nás plánuje večeři už se z toho nedokázal vyvléct a nakonec to opravdu byla večeře pro všechny.
Koupil celého lososa (včetně hlavy, kůže, prostě celou rybu), vykuchal to a vrazil do trouby. Udělal k tomu výbornou houbovo smetanovou omáčku (hodně mi připomínala polívku, kterou doma děláme na vánoce). Bylo to opravdu delikátní a bylo toho hodně. Napráskali jsme se solidně. Každý donesl nějaký dezert, takže když jsme se pak dívali na videa s extrémném lyžováním, bylo pořád co pojídat ... parádní :)
V úterý večer jsme byli v kolejní kavárničce a Thomas tam byl též, tak jsem tak nějak naznačil, že mi Meg říkala něco o večeři ve středu pro nás ... Thomas vypadal značně zaskočeně, ale když se do toho přidala i Sandra jako že je to super, že pro nás plánuje večeři už se z toho nedokázal vyvléct a nakonec to opravdu byla večeře pro všechny.
Koupil celého lososa (včetně hlavy, kůže, prostě celou rybu), vykuchal to a vrazil do trouby. Udělal k tomu výbornou houbovo smetanovou omáčku (hodně mi připomínala polívku, kterou doma děláme na vánoce). Bylo to opravdu delikátní a bylo toho hodně. Napráskali jsme se solidně. Každý donesl nějaký dezert, takže když jsme se pak dívali na videa s extrémném lyžováním, bylo pořád co pojídat ... parádní :)
středa 17. listopadu 2010
Stavanger trip - 4.den
Z neděle na pondělí jsme se rozhodli nikde tábor nestavět a spát za jízdy v autě. Na pondělí jsme už neměli žádný plán v itineráři - zkrátka cesta zpět. To mě osobně přišlo jako škoda a tak jsme se Sandrou přišli s návrhem cestou se stavit v Jostendalbreen national parku. Bylo to zhruba v půli cesty mezi Stavangerem a Trondheimem a vzhledem k tomu, že jsme řídili přes noc, bylo možné se tam dostat za světla. Místo bylo atraktivní především protože je tam největší ledovec v Evropě. Sandra našla místo, kde se dá přímo na ledovec dostat bez průvodce a bez vybavení.
Dorazili jsme tam někdy kolem desáté, všici totálně unavení a polámání z té cesty autem. Všichni jsme sice spali, ale spánek za jízdy v autě fakt není níc úžásného a navíc je to většinou jen polospánek. Naštěstí nás nečekalo nic náročného, většinu cesty až k tomu ledovci byla cesta typu "německý turista".
Stálo to ale fakt za to. Musím říct, že to místo mě fakt dostalo - už ta cesta tam, celý ten národní park je naprosto nádherný - jedno z nejhezčích míst co jsem viděl. No a pak ten ledovec ... byl kompletně modrý. Ledovec v Kanadě, který jsme viděli, a na kterém jsme stáli byl mnohem bělejší.
Měli jsme štěstí protože jsme viděli jak z ledovce odpadává kus - udělalo to rámus jako prase - byli jsme totiž v údolí obehnaném pořádnýma skálama, takže se zvuk rozléhal a přestože to byl docela malý kousek, to tříštění vydávalo zvuk jako by se hroutilo celé pohoří. Mazec, hodně efektní. Oficiálně se k tomu ledovci nesmí (že by kvůli tomu hroutícímu se ledu? ;)). Mají tam dokonce dva levely zábran - prostě přdpokládájí, že na tu první všichni kašlou a jdou dál ... druhá je ve stylu "Co tady děláte, víte že jse překročili první zábranu, jo?" :)) Nevypadalo to ale nijak nebezpečně (byl tam docela dobrý overhang, který by posloužil jako dobré krytí) a tak jsme samozřejmě šli až tam, protože jsme všici chtěli "být přímo na ledovci". Na cestě zpět jsem si zabruslil na ledovcovém jezeře s úplně zelenou vodou, pokrytým zeleným ledem. Led byl krásně pevný (otestoval jsem to šutrama) a tak jsem prostě neodolal. Paráda. Opět jsem měl naprosto úžasnou náladu.
Po tomhle už nás čekala jen cesta zpět. Většinu trasy jsme jeli za tmy, ale to mi moc nevadilo, protože to byla stejná cesta jako při Geiranger tripu, takže jsme ji už znali. Do Trondheimu jsme přijeli před šestou odpoledne.
Pepovy fotky jsou opět na rajčeti, zbytek (od Sandry a Alice na facebooku). Mapa výletu zde.
Dorazili jsme tam někdy kolem desáté, všici totálně unavení a polámání z té cesty autem. Všichni jsme sice spali, ale spánek za jízdy v autě fakt není níc úžásného a navíc je to většinou jen polospánek. Naštěstí nás nečekalo nic náročného, většinu cesty až k tomu ledovci byla cesta typu "německý turista".
Stálo to ale fakt za to. Musím říct, že to místo mě fakt dostalo - už ta cesta tam, celý ten národní park je naprosto nádherný - jedno z nejhezčích míst co jsem viděl. No a pak ten ledovec ... byl kompletně modrý. Ledovec v Kanadě, který jsme viděli, a na kterém jsme stáli byl mnohem bělejší.
Měli jsme štěstí protože jsme viděli jak z ledovce odpadává kus - udělalo to rámus jako prase - byli jsme totiž v údolí obehnaném pořádnýma skálama, takže se zvuk rozléhal a přestože to byl docela malý kousek, to tříštění vydávalo zvuk jako by se hroutilo celé pohoří. Mazec, hodně efektní. Oficiálně se k tomu ledovci nesmí (že by kvůli tomu hroutícímu se ledu? ;)). Mají tam dokonce dva levely zábran - prostě přdpokládájí, že na tu první všichni kašlou a jdou dál ... druhá je ve stylu "Co tady děláte, víte že jse překročili první zábranu, jo?" :)) Nevypadalo to ale nijak nebezpečně (byl tam docela dobrý overhang, který by posloužil jako dobré krytí) a tak jsme samozřejmě šli až tam, protože jsme všici chtěli "být přímo na ledovci". Na cestě zpět jsem si zabruslil na ledovcovém jezeře s úplně zelenou vodou, pokrytým zeleným ledem. Led byl krásně pevný (otestoval jsem to šutrama) a tak jsem prostě neodolal. Paráda. Opět jsem měl naprosto úžasnou náladu.
Po tomhle už nás čekala jen cesta zpět. Většinu trasy jsme jeli za tmy, ale to mi moc nevadilo, protože to byla stejná cesta jako při Geiranger tripu, takže jsme ji už znali. Do Trondheimu jsme přijeli před šestou odpoledne.
Pepovy fotky jsou opět na rajčeti, zbytek (od Sandry a Alice na facebooku). Mapa výletu zde.
Stavanger trip - 3.den
Původní plán na neděli bylo vstát v sedm ráno a vyrazil k těm vodopádům. To se nám tak nějak nepovedlo - sice jsme se vzbudili, ale venku pršelo a nikomu se nechtělo ze spacáku, takže jsme znova usnuli. V osm hodin jsme se vzbudili znova a jelikož nepršelo, vstali jsme. V rámci úspory času jsme ani nesnídali a jen sbalili tábor, přichystali auto na odjezd a vyrazili směrem k vodopádům. Byl to jen kratičký hike - bylo to jen tak 800 m, docela kopeček, ale jak říkám, nic náročného. Vodopád byl pěkný, ale nebyl čas se nijak zdržovat a tak jsme udělali jen pár fotek a hned se vrátili.
Snídaně proběhla za jízdy v autě. Dalíš položka z itineráře byl Kjeragbolten. Spolu s Preikestolenem další turisticky profláklé místo (je to přesně na druhé straně Lysefjordu než Preikestolen). Na tohle jsem se moc těšil. Ten šutr mezi skálami vypadal na všech fotkách neskutečně cool.
Velmi dobrým znamením bylo to, že jsme na cestě ke Kjeragboltenu nepotkali jediné auto (no ono to bylo taky dobře protože cesta tam byla dost úzká a s těmi hordami nahrnutého sněhu by se dvě auta vyhýbala docela těžko). Na parkoviště jsme dorazili někde před dvanáctou. Tzn. na celý výšlap jsme měli 5 hodin, protože na jihu je tma až okolo páté. Podle průvodce to byl hike na 6 hodin ... v létě, bez sněhu ... každopádně jsme se toho nebálí a vyrazili.
Hned první úsek byla docela morda - bylo to docela prudce do kopce a vzhledem k nižší poloze tam sníh byl hodně vodový a na velkých hladkých šutrech to klouzalo jen co je pravda. Měly tam ale v hodně prudkých úsecích natažené řetězy, takže to nebylo nic nemožného. Čím výš jsme šli, tím lepší sníh tam byl - víc prašan a hlavně ho bylo víc, občas jsme se propadli po pás do sněhu. Mě osobně se teda v zimě (mrzlo) a ve sněhu chodí líp než v létě - mám na sobě vždycky jen jedno Moira tričko a softshellku a je mi výborně - nepotím se a není mi zima. Holky to už tolik neocenily a šli jsme přecijen docela pomalu.
Místy bylo docela obtížné najít cestu - značení je totiž jen červená barva na kamenech a to pod sněhem moc vidět není (ono se moc nepředpokládá, že by tam ve sněhu někdo šel - tak jsme byli široko daleko jediné živé duše, což ale nechápu, protože to ve sněhu má taky své kouzlo a bez lidí ještě právě mnohem větší než v létě). Zrádné na tom bylo to, že kdykoli jsme chtěli použít zkratku, tak to nebylo možné - vždycky jsme si říkali "No, to je jasné, potřebujeme jít tam, tak půjdeme přímo, dyť je to krásná cesta, proč bychom to obcházeli podle toho značení", ale vždycky se ukázalo, že na té cestě je nějaká trhlina ve skále, voda nebo jiná překážka. Fakt se vyplatilo jít po té stezce.
Když bylo půl třetí a náš cíl (šutr mezi skalami) v nedohledu, holky se už chtěly vracet - bály se, aby se nám nesetmělo a abychom bezpečně před setměním sešli dolů k autu. My s Pepou jsme se rozhodli pokračovat - bez holek jsme byli znatelně rychlejší a fakt jsme si ten šutr chtěli dát. Udělali jsme teda společné foto na místě, kde jsme se rozdělili a my dva jsme pokračovali dál.
Byli jsme přesvědčení, že to místo je za jedním údolím, které bylo vidět. Vypadalo to, že tam vede i ta stezka. Ta ale vedla přes vrchol a to údolí obcházela - na to obcházení jsme už neměli čas, takže jsme se rozhodli vykašlat se na stezku a střihnout to přímo, část cesty jsme dokonce běželi. Všechny překážky byly v pohodě - dalo se to přeskočit, přelézt nebo sjet. Když jsme se blížili, totálně jsme si byli jistí, že je to ono. Bohužel se ukázalo, že to ono není - bylo to na druhé straně toho údolí, za druhou skálou. Jít tam už fakt nebyl čas. Udělali jsme teda cílové foto (bylo totiž též hodně hezké místo) a začli jsme se teda též vracet.
Cesta dolů byla úplně super - tady jsem ocenil sníh ještě víc - většinu cesty se dalo jít hodně rychle - protože jsem v podstatě všechno sjížděl - bylo to dostatečně strmé a hladké a když se člověk nebojí, tak jede fakt rychle. Holky jsme chytli ještě docela kus před parkovištěm - ty postupovaly pomalu, protože se to báli sjíždět.
Byl to naprosto úžasný hike. Řadím ho na první místo mezi všemi hiky hned vedle toho z minulého týdne (Kvernmovollen cabin trip). Na konci jsme všici měli naprosto promočené boty (ani moje goretexové botky to slajdování v mokrém sněhu nedaly), byli jsme hladoví, ale naprosto šťastní a spokojení (přestože jsme teda nedosáhli původního cíle). Převlíkli jsme se, něco pojedli a vydali se na zpáteční cestu do Trondheimu.
Snídaně proběhla za jízdy v autě. Dalíš položka z itineráře byl Kjeragbolten. Spolu s Preikestolenem další turisticky profláklé místo (je to přesně na druhé straně Lysefjordu než Preikestolen). Na tohle jsem se moc těšil. Ten šutr mezi skálami vypadal na všech fotkách neskutečně cool.
Velmi dobrým znamením bylo to, že jsme na cestě ke Kjeragboltenu nepotkali jediné auto (no ono to bylo taky dobře protože cesta tam byla dost úzká a s těmi hordami nahrnutého sněhu by se dvě auta vyhýbala docela těžko). Na parkoviště jsme dorazili někde před dvanáctou. Tzn. na celý výšlap jsme měli 5 hodin, protože na jihu je tma až okolo páté. Podle průvodce to byl hike na 6 hodin ... v létě, bez sněhu ... každopádně jsme se toho nebálí a vyrazili.
Hned první úsek byla docela morda - bylo to docela prudce do kopce a vzhledem k nižší poloze tam sníh byl hodně vodový a na velkých hladkých šutrech to klouzalo jen co je pravda. Měly tam ale v hodně prudkých úsecích natažené řetězy, takže to nebylo nic nemožného. Čím výš jsme šli, tím lepší sníh tam byl - víc prašan a hlavně ho bylo víc, občas jsme se propadli po pás do sněhu. Mě osobně se teda v zimě (mrzlo) a ve sněhu chodí líp než v létě - mám na sobě vždycky jen jedno Moira tričko a softshellku a je mi výborně - nepotím se a není mi zima. Holky to už tolik neocenily a šli jsme přecijen docela pomalu.
Místy bylo docela obtížné najít cestu - značení je totiž jen červená barva na kamenech a to pod sněhem moc vidět není (ono se moc nepředpokládá, že by tam ve sněhu někdo šel - tak jsme byli široko daleko jediné živé duše, což ale nechápu, protože to ve sněhu má taky své kouzlo a bez lidí ještě právě mnohem větší než v létě). Zrádné na tom bylo to, že kdykoli jsme chtěli použít zkratku, tak to nebylo možné - vždycky jsme si říkali "No, to je jasné, potřebujeme jít tam, tak půjdeme přímo, dyť je to krásná cesta, proč bychom to obcházeli podle toho značení", ale vždycky se ukázalo, že na té cestě je nějaká trhlina ve skále, voda nebo jiná překážka. Fakt se vyplatilo jít po té stezce.
Když bylo půl třetí a náš cíl (šutr mezi skalami) v nedohledu, holky se už chtěly vracet - bály se, aby se nám nesetmělo a abychom bezpečně před setměním sešli dolů k autu. My s Pepou jsme se rozhodli pokračovat - bez holek jsme byli znatelně rychlejší a fakt jsme si ten šutr chtěli dát. Udělali jsme teda společné foto na místě, kde jsme se rozdělili a my dva jsme pokračovali dál.
Byli jsme přesvědčení, že to místo je za jedním údolím, které bylo vidět. Vypadalo to, že tam vede i ta stezka. Ta ale vedla přes vrchol a to údolí obcházela - na to obcházení jsme už neměli čas, takže jsme se rozhodli vykašlat se na stezku a střihnout to přímo, část cesty jsme dokonce běželi. Všechny překážky byly v pohodě - dalo se to přeskočit, přelézt nebo sjet. Když jsme se blížili, totálně jsme si byli jistí, že je to ono. Bohužel se ukázalo, že to ono není - bylo to na druhé straně toho údolí, za druhou skálou. Jít tam už fakt nebyl čas. Udělali jsme teda cílové foto (bylo totiž též hodně hezké místo) a začli jsme se teda též vracet.
Cesta dolů byla úplně super - tady jsem ocenil sníh ještě víc - většinu cesty se dalo jít hodně rychle - protože jsem v podstatě všechno sjížděl - bylo to dostatečně strmé a hladké a když se člověk nebojí, tak jede fakt rychle. Holky jsme chytli ještě docela kus před parkovištěm - ty postupovaly pomalu, protože se to báli sjíždět.
Byl to naprosto úžasný hike. Řadím ho na první místo mezi všemi hiky hned vedle toho z minulého týdne (Kvernmovollen cabin trip). Na konci jsme všici měli naprosto promočené boty (ani moje goretexové botky to slajdování v mokrém sněhu nedaly), byli jsme hladoví, ale naprosto šťastní a spokojení (přestože jsme teda nedosáhli původního cíle). Převlíkli jsme se, něco pojedli a vydali se na zpáteční cestu do Trondheimu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)