Rumunsko - 29.1. - Výstup nahoru

Noc byla klidná, vůbec nefoukalo ani nebyla nijak extra zima (= mrzlo samozřejmě hodně, teploměr ukazoval -10, ale ve stanu a ve spacáku nám nikomu zima nebyla). Vyspali jsme se všichni docela dobře - to bylo mrtě potřeba, protože po probděné noci ve vlaku to spánek opravdu chtělo. Budíček jsme měli nastavený na 4 ráno, protože jsme chtěli vyrážet co nejdřív, ještě za tmy s čelovkama, abychom se dostali na hřeben (to jsme si ještě mysleli, že to dáme jak nic ten den :))

Ráno jsem měl opět šichtu na tavení vody, takže chtě nechtě jsem musel vylézt z teplého spacáku do komplet zmrzlých bot a čupat ven tavit sníh. Tohle je na tom všem nejhorší - rána, kdy je ještě tma, mrtě kosa, člověk není nastartovaný a musí vlézt do zmrzlých bot a něco venku kutit.

Nasnídali jsme se postupně (vždycky jsme to dělali tak, že dva vevnitř stanu balí a snídají a jeden venku vaří vodu a nasnídá se pak - tenhle proces se docela osvědčil).

Varáželi jsme teda ještě za tmy s čelovkama. Postup byl hodně pomalý a mrtě mordovní. Sníh byl nad kolena a prošlapávat to ve sněžnicích s tím baťůžekem byl fakt záhul. Museli jsme se střídat po padesáti krocích v čele, abychom to dali. Prvních třicet kroků vždycky bylo spoko, ale těch posledních dvacet jsem už hodně odpočítával a těšil se až půjdu dalších 100 kroků v prošlápnuté stopě.

Celý den jsme žili v domnění, že dnes na ten hřeben dojdem. Drželi jsme se červené značky většinu cesty. Bohužel ale místy byly popadané klády a některé traverzy ve sněžnicích s batohem a popadanými kládami byly celkem záživné. Navíc jsme celý den byli ve stínu, protože jsme šli údolím, kde ráno nesvítilo a když jsme vyšlapali kousek nahoru tak už bylo tak pozdě, že slunko bylo vždy tak 100 m před námi, ale my ho nebili schopni dohnat :) Věta "za chvíli budem na slunku" dostala úplný jiný rozměr a stala se naším heslem úspěchu i pro další dny :D

V jedné chvíli se nám podařilo ztratit značku. Bylo to v části, kde bylo mrtě stoupání. V prašanu po pás, kdy člověk udělá krok nahoru a výsledkem sjede o 10 cm dolů. Pomalu ale jistě jsem začínal být unavený. A když bylo kolem třetí a já už neměl sílu jít první a byl jsem rád, že se hrabu v prošláplé stopě a před náma kopec jak prase, který ještě ani neprosvítal (navíc z pohledu na druhou stranu údolí bylo jasné, že hřeben je ještě mrtě výš) byl čas začít se poohlížet po místu na stan. V 30 stupňovém stoupání se pravda takové místo hledá blbě :) Ale měli jsme štěstí a našli jsme plošinku, kam se stan vlezl, bylo to opravdu tak tak a pár centimetrů stanu viselo v luftě, ale šlo to :)

Navíc jsme tam měli luxusní srací spot pod stromem, který byl příjemně nahnutý tak, že se dalo o něj při vykonávání potřeby krásně opřít :D Luxus. Službu na vaření vody měl Pepa, pojedli jsme a šli spát. Tentokrát jsme budíka dali až na 5:30, protože za tmy jsme jít nechtěli - nebyli jsme na značce a prodírali jsme se lesem, takže bylo potřeba vidět.