Nedaleko jsme narazili na další Alpenverein chatu, která byla u skalky, na kterou vedla kraťoučká, malinko náročnější ferrata. Samozřejmě jsme si tam s Pepou vylezli a určitě to stálo za to, výhled naprosto boží.
Když jsme se dostali na začátek údolí, které vedlo na ty ferratky, které jsme chtěli zdolat, tak se začli trochu víc množit lidi. Musela se totiž crossnout hlavní cesta a parkoviště. Navíc to byla docela lezecká oblast, takže tam prostě bylo víc lidí, ale pořád v pohodě, tohle množství mi ještě nevadilo.
Nástup na tu ferratu byl podle mého horší než ta samotná ferrata ... bylo to totiž mrtě prudké a v tom vedru to byla morda ... navíc zase začla docházet voda (a to přestože jsme během cesty k údolí měli možnost vodu doplnit, ale holt v tom vedru bylo potřeba hodně vody).
Samotná ferratka pak byla super, nebylo to nic těžkého, rozohdně nebyl třeba úvazek, spíš naopak, kdyby ho člověk měl, tak by ho to hodně zdržovalo se furt přecvakávat.
Před vrcholem jsme už neměli ani kapku vody, ale naštěstí tam byli ostrůvky sněhu, takže jsme jedli sníh a cpali si ho do flašek, aby se roztopil a my měli aspoň trochu vody.
Pro cestu zpět jsme naplánovali jinou trasu než na cestu tam, abychom toho viděli co nejvíc a navíc vracet se stejnou cestou je nuda. Sestup byl mordovní, člověk musel dávat dost pozor. Každopádně zábava byla, nálada výborná. Podpořená občasnými sázkami s Pepou - jako např. sednout si s holým zadkem do mraveniště, jakože kradení dřeva, apod.
Když už skoro nikdo z nás nemohl, byli jsme tak v polovině toho, co nás ten den čekalo. Návrat tou jinou cestou byl mordovní. Začátek vedl po asfaltce, to není nic moc, ale vzhledem k tomu, že už jsme byli mrtě unavení, to bodlo. V jednu chvíli jsme se rozhodli, že kašlem na asfaltku, protože ta se strašně klikatila a po ní by to bylo hrozně dlouhé a že to střihnem lesem nahoru ... a to teprve byla morda. Stmívalo se, bylo to prudké jako prase a bylo tam mrtě malých smrčků, které zavázely ... svah vedl k chatě, kde byla ta první (nakonec se ukázalo, že nejobtížnější z celého výletu) miniferrata. Trvalo nám asi dvě hodiny, než jsme se nahoru vyškrabali. Už byla tma jak v pytli, takže jsme nasadili čelovky a šli dál. Nejhorší už bylo za náma, ale pořádný kus cesty ještě zbýval. Každopádně se opět potvrdilo, že když máš pocit, že nemůžeš, tak můžeš ještě sakra hodně.
Když jsme se někdy před jedenáctou vraceli, už jsme fakt nemohli ani hýbat nohama, neměli jsme skoro ani sílu si udělat večeři, přestože jsme měli hlad jako prase. Ale nakonec udělali - kuskus s hovězí konzervou byl luxusní :)
Naštěstí chata byla ještě otevřená (manžel od Claudie na nás čekal, říkali jsme jim že nám to bude trvat dlouho, ale mysleli jsme, že to stihnem do desíti ... týpek byl trochu nervózní, říkal něco jako "zu spāt", ale v pohodě).
Když jsme to další den ráno spočítali, tak celkově jsme za ten den měli převýšení 2400 m (celkový součet metrů, kdy jsme šlapali nahoru) a něco přes 20 km vzdálenostně. Slušná morda.
Žádné komentáře:
Okomentovat