Prvním cílem byl přímo Schneeberg. Z chaty to bylo převýšení zhruba 900 m. Byla to značená cesta, hodně kamenitá. Překvapilo nás (mile) jak skalnaté to tam bylo. Přestože se jedná o hodně nízké alpy, bylo to tam hodně členité a skalnaté. Hodně odlišné třeba od našich hor, nebo od hor na Ukrajině.
Lidí jsme naštěstí moc nepokávali (i když úplně sami jak na Ukrajině jsme taky bohužel nebyli). Pochytili jsme jak se v Rakousku zdraví horalé a tak jsme z klasického "ahoj" přesedlali na "servus" (krom Páji, který tvral na "Grüss Gott" :))
Zhruba za dvě hoďky jsme byli na vrcholu u Keisersteinu. Poobědvali jsme, vyblbli se, koumali lyžaře, který si dával brutální svahy tam ... potkali jsme ho už cestou nahoru, nesl si lyže na zádech a pak to vzal po severní straně, kde bylo ještě dost sněhu ... mazec týpek.
Pak jsme se vydali na druhou stranu Schneebergu s tím, že si ho obejdem po neznačených trasách a pak až nás nějaká strana bude lákat, tak si ji vyběheme znovu nahoru a pak večer na zpět na chatu. Vzhelem k tomu, že to tam nebyl žádný národní park nebo rezervace, tak se tam mohlo cohdit i mimo stezky, takže jsme toho v rámci minimalizace kolizí s jinými lidmi využili.
Začali jsme sestupovat, druhá strana byla moc hezká, nikam jsme nespěchali a tak jsme si dali šlofíka na travnatém svahu s nádherným výhledem. Nějakou dobu jsme tam pozevlili (skoro jsme tam usnuli, protože svítilo příjemně sluníčko a vál lehký vánek, takže nebylo ani zima ani vedro).
Cestou dolů jsme si to dali přes mírný pás kleče (to jsme ještě nevěděli, že to je jen čajíček co se týče kleče pro ten den :)) a přes malé suťovisko. Tady jsem hodně ocenil dobrou výbavu - nové pohory jsou opravdu výborné, pevné, tvrdé a odolné. Jen tak nějaké boty by slajdování v tom suťovisku nezvládly. Taky Directalpine kalhoty ode mně dostávájí výbornou.
Měli jsme trochu problémy s vodou. Slunko pražilo v podstatě celou dobu a bylo fakt vedro, takže bylo potřeba hodně pít. Každý z nás měl ale na celý den jen litr a půl vody ... to bylo kriticky málo. Voda nám došla už tak kolem páté ... A to nás teprve ta největší morda čekala. Tajně jsme doufali, že narazíme na nějaký pramen, ale marně.
Když jsme sestoupili do údolí a začli to obcházet a hledat vhodnou cestu nahoru tak přišel hřeb celého dne. Kleč. Chtěli jsme vystupovat nahoru po zelené značce, ale ta se nám prostě vjednu chvíli ztratila a nebyli jsme ji schopni najít ... a tak jsme se ocitli v nepropustné kleči. Tou jsme se asi dvě hodiny probíjeli nahoru ... to byla fakt morda. Bez vody, v pařáku, v nepropustné kleči. Ale náladu jsme neztratili ani na chvíli - prostě když se jede s dobrýma lidma, tak i ve sračkách je dobře! :)
Když jsme se z toho dostali, byli jsme fakt hodně rádi ... to už ani jeden z nás skoro nemohl, nohy už bolely a to nás čekalo ještě tak 300m převýšení nahoru na Schneeberg a pak sestup 900m dolů k chatě. Byl to docela záhul ... hlavně ale kvůli té vodě a taky došlo jídlo. Prostě jsme neodhadli to jak dlouho venku budem, ale dobrá zkušenost - ukázalo se, že člověk když má pocit, že už nemůže, tak může ještě hodně.
Každopádně to fakt stálo za to ... viděli jsme nádherný západ slunce. Kotouč byl tak rudý, že nic podobného jsem ještě neviděl. Nádhera. Škoda, že na fotkách to zdaleka tak krásně nevypadá.
Na chatu jsme dorazili někdy kolem deváté ... Claudia nás přivítala a my jsme si hned objednali zasloužené škopky. Moc dobré, škopek sjel jak nic :) Když jsme Claudii ukazovali na mapě kde jsme byli a kudy jsme šly tak jen kroutila hlavou ... když jsme jí pak ukázali plán na další den, tak kroutila ještě víc :))
Žádné komentáře:
Okomentovat