Loď byla nejdražší část celého výletu, protože lístek stál 75 NOK jedním směrem. Loď nám jela 9:45, s Pepou jsme šli do přístavu samozřejmě pěšo, takže jsme si dali sraz v Moholtu už 8:30, protože k přístavu je to docela daleko. Přišli jsme tam dost brzo a byli jsme v podstatě první. Postupně se trousili ostatní. Většinu lidí jsem vůbec neznal, protože to jsou kamarádi kamarádů mých kamarádů, jediný, kdo znal všechny byla Camille - ta celý výlet oranizovala, měla klíče od chaty a mapu jak se k ní dostat. Když bylo 9:40, týpeček už naloďoval všechny pasažéry a Camille pořád nikde, byli jsme trochu nervózní :) Každopádně Camille to nakonec stihla a všici jsme nastopili do lodi. Jako již tradičně, zpoždění měli italové - Andreas a spol. dobíhali taky na poslední chvíli. Ti z Moholtu vyšli 9:15 ... běželi s krosnama celou cestu z Moholtu až do přístavu ale nakonce dorazili dřív než Camille :))
Na loďce jsme byli jediní, kteří byli celou dobu nahoře na palubě - kochali jsme se výhledem, protože bylo krásné počasí. Když jsme dorazili do Vanvikanu, prostudovali jsme mapy a vyrazili. Cesta obzvláště na začátku byla docela příkrá, pak už to bylo víc rovinaté, ale o to víc bažinaté :) Vzhledem k tomu, že vyšší mokrá tráva a mech byly téměř všude, byl to opravdu mokrý hike ... byl jsem hodně rád, že jsem si vzal svoje vysoké nepromokavé boty ... hodily se. Cesta byla krásná, zajímavá - rozhodně to nebyl nudný hike, pořád bylo kam se dívat (teda zejména bylo nutné dívat se pod nohy, páč mechem porostlé šutry jsou zrádné a člověk snadno zapadne do nějaké díry, ale zajímavější bylo dívat se do stran a nahoru :)) Cestou jsme vylezli na nějaký vrcholek ze kterého byl naprosto nádherný rozhled. Počasí bylo parádní, jen vítr mohl být trochu slabší ... na tom vrcholku mě to fakt mrtě bralo do stran.
Mapu jsme sice měli, stejně tak hrubý popisek trasy, přesto jsme se ale tak trochu ztratili. Chata měla být u jezera. Jezer tam ale jaksi bylo trochu víc ... a my došli k jinému jezeru. Bylo nám to trochu podezřelé, když jsme u toho jezera neviděli žádnou chatu. Nicméně poté, co jsme to jezero téměř celé obešli, jsme nějakou chatu, zastrčenou v rožku těsně u jiné hory, našli. Byli jsme poměrně šťastní, že už jsme tam, protože jsme byli hladoví a krosny na zádech nás tížily (ano, nakoupili jsme dost piv, a přestože jsme zvolili pivka v plechovkách, ono se to pronese). Každopádně naše chata to nebyla :)) Vyslali jsme italy jako skauty prozkoumat okolí. Ti se vydali na druhou strany té hory, u které byla chata. My mezitím poobědvali.
Vzhledem k tomu, že se dost dlouho nevraceli, jsme vzali jejich batohy a šli jim naproti stejnou trasou. Byla to morda jako prase - bylo to mrtě do kopce a hlavně to bylo mokré a klouzalo to. Nesl jsem dvě krosny a tak bylo poměrně obtížné pomáhat si rukama, protože ta jedna vždycky zavázela. Každopádně kopec jsme vyšli a na skauty narazili. Ti už hlásili, že ví, kde je chata. Po chvilce už jsme pak dorazili k chatě, která opravdu byla naše. Asi po dvaceti minutách dorazila i skupinka kolistů. Ti taky nepřišli ze směru, ze kterého měli původně přijít, taky se někde zamotali :)
Znovu jsme něco pojedli a pak se opět rozpadli na dvě skupinky, tentokrát podle plánů co dělat. Jedna skupinka byli chorolezci, druhá ten zbytek. My co nechtěli lézt (nebo neměli vybavení) jsme se vydali na malý hike do okolí chatky. Camille jít nechtěla a mezitím co jsme my ostatní byli pryč, ona se postarala o teplo rodinného krbu :)
Během hiku a zejména pak po návratu u ohně jsme si začli víc povídat a musím říct, že zejména díky lidem, kteří tam byli to byla suprová chatka. Krom známých jmen jako Sandra, Pauline, Camille, Mandy, Alice, Andreas, Pepa to byli Clara, Elisabetta, Vinzenz, Johannes, Mauro a další. Celkově nás bylo 19 ... v chatě pro 10 :))
Vaření večeře se jako již tradičně ujali italové a udělali těstoviny se smetanovou omáčkou. Česká skvadra (já, Pepa, Bob, Filip) se ujala přípravy fazolí na cibulce a slanině. Italové chtěli vyhodit kůži od slaniny, že to k ničemu není ... s tím jsme s Pepou samozřejmě nemohli souhlasit. Hodil jsem to na pánev (no, do hrnce, ale sloužil jako pánev) a osmažil ji ... jako největší pochoutku jsme to s Pepou začli tlačit do hlavy. Všichni to chtěli najednou ochutnat (dokonce i holky, které většinou na takové věci nejsou) :)) Během chvíle byla kůže pryč.
Zbytek večera jsme strávili venku u ohně s kytarou a zpěvníky. Vinz umí hrát hodně dobře takže sobotní kytaru měl pod palcem on. S Pepou jsme v pátek ve škole natiskli texty nějakých písniček (všechno desetkrát, aby každý mohl mít před sebou text). Taky přímo na chatě byly dva zpěvníky (hodně dobré, spousta anglických známých písniček). Bylo to fajné - zařvali jsme si ... "tak aby si nás les pamatoval" jak poznamenal Andreas :)
Spát se šlo kolem půlnoci. Nasáčkovali jsme se na postele, které byli oficiálně pro 10, ale nakonec nás tam bylo asi 14, 3 lidi na zemi a dva venku ve stanu (ti tam ale šli dobrovolně, na zem by se klidně vešli). Přes noc bylo vedro, spacák jsem měl na sobě jen položený, nebyl v podstatě potřeba.
Ráno jsme vstali až v 10. Vůbec mi to nepřipadalo, měl jsem pocit, že může být tak nanejvýš 8 ... Po snídani byl plán udělat wafle. Camille s Pauline udělali v pátek doma těsto (věděli jsme totiž, že tam bude pánev na wafle). Byly naprosto luxusní. Clara navíc donesla z domu buchtu s ořechama a kandovaným ovocem. Ta byla taky naprosto geniální. Zmizela během chvíle :)
Po waflích se kytary ujal Pepa a začlo se zase zpívat. Rozjeli jsme se docela dobře. Pak ale už byl čas na úklid, balení atd. Během toho, co se ostatní balili jsme my s Pepou pořád hráli a zpívali. Zazpívali jsme, mimo jiné, klasické české songy jako "Kozel" a "Hlídač krav" ... Když jsme opět přešli na international songy, Clara s Mandy se k nám přidaly a zpívalo se ještě dobrých pár minut.
Počasí v neděli nebylo nijak úžasné, mrholilo a bylo zataženo. Ale nijak to nevadilo. Neměli jsme už žádné plány. Jen se vrátit do Vanvikanu a na loďce zpět do Trondheimu. Cestu jsme zvolili úplně jinou. Byla samozřejmě taky bažinatá a místy mrtě prudká dolů, na morkých šutrech pokrytých mechem jsme museli postupovat docela pomalu. Navíc dost často nebyla nikde žádná cesta. Prostě jsme prolezli nějakým křovím, překročili řeku, přelezli nějakou bažinu. Zkrátka jsme se snažili držet směr podle kompasu. Do města jsme dorazili někdy po čtvrté. Loďka měla jet v pět. Poobědvali jsme. Holky chtěly dojíst všecko jídlo, aby to netahaly domů ... s tím jsem jim velice rád pomohl a obětavě jsem jedl všechno co mi daly. Docela řehole, co vám budu povídat :))
Na cestě zpět fučelo, takže většina byla v podpalubí. Já s Pepou a Johannesem jsme byli na palubě. Byl to mazec, ta loď se nezdá, ale je rychlá jako prase a ještě s tím větrem ... člověk se musel soustředit, aby udržel rovnováhu. Když do obličeje dopadla kapka vody, tak to v té rychlosti docela zabolelo :)
V Trondheimu jsme se v přístavu rozoučili a rozešli každý svou cestou. Měl jsem hodně dobrou náladu. Byl to parádní víkend. Byl jsem rád, že jsem poznal zase kupu nových správných lidí. Zejména Clara byla hodně suprová - konečně jsem potkal někoho ze Španělska, kdo je naprosto normální, mluví perfektně anglicky, dá se s ní povídat o čemkoli a je s ní sranda!
Pro zájemce je tady hrubá mapa trasy výletu. Nějaké fotky jsou klasicky na rajčeti: http://norway-photos.rajce.idnes.cz/Vylet_pres_fjord_-_3.10.2010/, zbytek na facebooku.
Žádné komentáře:
Okomentovat