USA - 19.9. - Trocha hor

Protože jsme měli jen jeden den volný a chtěli jsme ho využít co nejvíc, domluvili jsme se s Kubou, Jardou a Dominikem na tom, že vyjedem nejpozději 5:30 od hotelu.

Cílem naší cesty bylo Echo Lake, které podle Googlu bylo hodinu cesty. A skutečně tomu tak bylo. Ono na těch krásných čtyřproudých dálnicích se to jede jinak než na naší D1 :)) Dojeli jsme někdy kolem půl sedmé, natlačili něco do hlavy a vyrazili na hike k Chicago lakes. Kluci byli trochu zaskočení zimou. Ono než vyšlo slunko tak byla docela solidní kosa a když zafoukalo, tak byla i mrtě kosa :) Já jsem na to byl připravený a měl jsem teplou fliesku i neprofoukavou bundu, čepici a rukavice.

Nutno říct, že se nečupalo nejlíp. Důvodem nebylo počasí, to vyšlo luxusní. Důvodem byla naše fyzická kondice. Ale není se čemu divit, moc jsme toho nenaspali, pořád ještě trochu byl cítit jetleg a hlavně jsme tři dny jen seděli za kompem a žrali a žrali (a to jako fest a nijak zdravá jídla to nebyla). Navíc se celý hike odehrával ve výšce nad 3000m (on už samotný Denver je ve výšce 1600 ... fakt mě to dostalo, když mi to řekli - celkem hustá představa, že ve městě je člověk tak vysoko jako na nejvyšší hoře ČR :)). Dost nás všecky bolela hlava, Dominik potil krev, ale bylo to stejně super a stálo to za to. Byl to perfektní pocit být v přírodě po těch proseděných dnech na konferenci. Zábava a úroveň rozhovorů si držela svůj luxusní standard nad kterým bedlivě bděl pan Kakáči, takže nuda rozhodně nebyla :D

Po pětihodinovém hiku k Chicago lakes jsme se vrátili k autu, natlačili nějaké žraso a vydali se autem cestou na vrchol Mt. Evans. Je to fakt mazec, ale ti američani si postavili asfaltku až na vrchol, který je 4300 m. nad mořem ... ano, je to tak. "Zdolat" čtyřtisícovku v améru není zas tak obtížné :D

Já jsem dost odpůrce takových věcí jako vyjet vrhol autem, ale vzhledem k časovým moženostem, které jsme měli (a upřímě i k naši ne úplně košer kondici) jsem se na to i těšil :) A bylo to fakt pěkné - bylo na co koukat z toho auta. Bohužel poslendí 5km už bylo v tuhle dobu uzavřených, takže jsme se dostali jen k Summit lake, ale i tak to bylo super a od tama byl krásný výhled shora na ty Chicago lakes, kam jsme si to dopoledne předtím vyčupali.

Luxus jak i při sebemenším pohybu kolem toho Summit lake mě bolela hlava - bylo to z té výšky. Když se člověk rychle dostane nad 3000, tak to tak někdy bývá.

Potom jsme se vydali, na doporučení Megan, do oblasti Red Rocks - kousíček od Denveru. Jsou to skály, kde je vysoký obsah železa a díky tomu jsou růžové až do červena. Vypadá to fakt nádherně a majestátně. Amíci si tam postavili amfiteátr a nutno říct, že to je dobrý nápad. Koncert tam musí být mega zážitek!

Pak už jsme se vydali hledat nějaké ubytování. Kluci přes mobil našli nějaký Motel 6, který byl nedaleko (rozuměj do 40min dojezd autem) od letiště. Motel vypadal úplně jak z klasických amerických filmů - tvoupatrový nízký dlouhý "panelák", dvěře vedle dveří a do pokoje se vchází přímo z venku. Uvnitř to ovšem vypadalo mrtě hezky a za ty prachy bych řekl i nadstandardně.

Ubytovali jsme se a šli ven - nejdřív jakože do obchodů, ale to nás nikoho nebavilo, takže jsme se šli najíst. Na doporučení Megan jsem chtěl jít do Taco Bells. Je to fast food s mexickým jídlem. Bylo to mrtě zklamání. Jednak toho bylo málo za hodně peněz (na což jsme ale z fast foodu relativně zvyklí), ale hlavně to nebylo chuťově nic moc (na co už z fast foodu zvyklí nejsme). Ani jeden z nás nebyl spokojený, ale tak co - aspoň víme, kam příště nepůjdeme a měli jsme aspoň další věc, ze které si dělat prdel.

Na cestě do (i z) Taco Bells jsme museli zdolat nejednu překážku, která je na chodce v US připravena.  Oni ti ušáci totiž totálně neumí dělat chodínky. Ony sice podél cest jakž takž jsou, ale nejsou příliš dobře (= místy vůbec) propojené a co si budeme vykládat, přecházet tříproudou cestu jen tak, mimo přechod se semaforem, je docela o hubu. Všude jsme byli jediní na chodníku a lidi na nás z aut čuměli jak na zjevení. Tam prostě všichni i na sto metrů jedou autem ... morda.

Po jídle jsme navštívili nedaleký liquer store a nakopili pivka (americký Budweiser, nikoli Bud light, ale normální Budweiser). Šli jsme na pokoj, ale všichni jsme byli tak unavení, že do nás to pivko ani neteklo. Nicméně vypadalo to luxusně - čtyři borci na pokoji, rozvalení na dva a dva na king size postelích, popíjeli pivko a čuměli na noťas, kde jsme si pustili jakousi romantickou komedii :D Tomu říkám pravá, divoká IT party! Měli jsme z toho mega prdel :D Když pak v televizi začal Titanic málem jsme se udusili smíchy.

Unavení jsme byli riadně, takže jsme poměrně brzo šli spát.

Beskydy - 28.9. - 30.9.

Na tenhle prodloužený víkend jsme s lidma z práce měli naplánovaný další ze série unofficial chat. Tentokrát padla volba na Beskydy. Konkrtně na chatu Sluníčko v Horní Bečvě nedaleko Rožnova.

Původní plán byl vyjet někdy odpoledne ve čtvrtek 27.9., jenže již tradičně se v této době dělá upgrade a jako vždy jsem řešil upgrade až do konce mezi posledními tradičně s Jurajem a Lukášem. Takže se stalo to, že jsme nakonec totálně vyšťavení vyjeli z Brna někdy po deváté večer ...

Cestou jsme se stavili ve vinárně nakoupit ještě nějaké zásoby do auta. Už v autě bylo hodně, hodně veselo a bylo jasné, že tohle bude dobrá akce :) Když jsme přijeli na chatu, všechno bylo už v plném proudu ... byla to náročná noc :))

Další den jsme stali, nikomu nebylo moc dobře, ale přijeli jsme tam taky něco pochodit, takže jsme vyrazili na výlet - malý okruh s rozhlednou kolem Bumbálky (část trasy byla na Slovensku). Byl to fajn trip, počasí krásné.

Cestou jsme se stavili do motorestu v Bílé na hranicích na jídlo. Všichni jsme měli chuť na halušky, ale ty bohužel nebyly. Výběr byl velice malý, takže jsme všichni skončili se smažákem. Hlad jsme měli jak psi a tak se na to jídlo každý těšil. O to větší bylo zklamání. Ten smažák byl jednak pekelně drahý (stál 115 Kč! to je víc jak v luxusní restauraci), ale by nás zas tak nepálilo. Horší bylo, že byl naprosto hnusný. Byl to prostě udělaný takový ten obalený, předsmažený a zmražený prefabrikát a ještě byl hnusně udělaný - plný masti. Jako hlad jsme měli, takže jsme to snědli, ale fakt kentus. Když jsme to číšníkovi (který byl teda mimo jiné taky strašný) řekli, tak prý že jsme první co si stěžovali ... no mazec. Každopádně jsme měli aspoň téma na nadávání na zbytek toho dne :D

Naštěstí Juraj zůstávál na chatě a celý den vařil guláš ze 6 kg masa a 6kg cibule. Fakt rekordní výkon, za který zaslouží medaili. Navíc ten guláš byl naprosto geniální! Tlačili jsme jak za mlada.

Večer jsme zašli s klukama na pivko do místního hotelu Cherry a krom pivka jsme od pěkné číšnice dostali info, že večer by měla být nějaká zábava v druhém hotelu - hotelu Duo.

S Jurajkem, Lukášem, Jurajem, Mirem a Tondou jsme se rozhodli, že tam jdem. Riadně připravení jsme tam vtrhli a tak jak jsme očekávali, skoro nikdo tam nebyl. Byly tam dva páry z toho hotelu a trojice bab kolem třiceti (spíš po třicítce) bylo veškeré osazenstvo, které tam pařilo. To nám ovšem nikterak nevadilo a během chvíle jsme ovládli parket. Hráli samé pecky a naše kreace včetně prvků Veselé hučky, zvedačky, stojky, break dance a další byly něco, co místní DJ ještě neviděl :D Skončili jsme o půlnoci, protože se z hotelu prý přišel kdosi stěžovat na hluk. Normálně tam bývají prý tak 4 lidi a bývá to do 10 :D My jsme to tam ale trochu rozproudili. Vyblbli jsme se jak nikdy.

Když jsme přišli na chatu, natlačili jsme další load guláše a během chvíle přišel hlavní hřeb večera - přijel KaJo - náš kolega z US office :) Tenhle večer pak byl honě dlouhý.

Další den jsme vyrazili na výlet na Radhošť, též to bylo super, opět krásné počasí, ale co se mi nelíbilo byly ty davy lidí tam. Seriózně tam vedly zástupy lidí. Zašli jsme na oběd pod Radhoštěm a dali si luxusní kyselicu a konečně bryndzové halušky. Mňam. Odpoledne a večer jsme pak věnovali různým hrám typu Bang, Věž, Aktivity atd. Též to bylo super.

Ráno se poměrně brzo vstávalo, uklidilo se a jelo se dom. Celkově super víkend! Luxusní relax - byl potřeba.

Zabíjačka u Kajoše

Už delší dobu jsme byli s Pepou a Kajošem domluvení, že uděláme u Kajoše doma ve Vidči zabíčjaku jehňátka. Konkrétněji, akce silence of the lamb byla nplánována na víkend 1. a 2.9. S Pepou jsme vyjeli z Brna v pátek po práci autem z Brna - Pepa měl ještě v Brně auto od Švýcarska, takže to bylo ideální, protože ho stejně potřeboval zavést do Rožnova.

Oproti plánu vyjet ve 4 jsme se trochu zdrželi v Tuřanech, ale co nás zdrželo hlavně byla megazácpa na dálnici do Olomouce. V ní jsme zkysli tak hodinku. Když k tomu připočítáme zastávku na Rohlence, kde jsme museli využít kupóny do Mekáče, které jsme měli a dali si BigMac a zastávku u Pepy doma pozdravit rodiče, vyklubalo se nám krásné tříhodinové zpoždění a tak místo plánovaných 18:00 jsme přijeli do Vidče kolem deváté ...

Původní plán byl zabít jehně ještě v pátek, aby nám do soboty vychladlo. Protože jsme ale přišli pozdě, odložili jsme to. Poseděli jsme s Kajošem, Luckou, Alicí a Kajošovýma rodičema v altánku u krbu na zahradě, tlačili chleba se sádlem a cibulí a popíjeli pivko z bečky. Během noci přišli ještě dva Kajošovi kámoši - Jindra a Mart - též dobří týpci. Dali jsme čajovou konvičku jak za mlada. Maximální pohodička! :D Trochu jsme to protáhli a šli jsme spát někdy ve 4 ráno ...

Ráno někdy kolem desáté jsme se vzbudili a šli jsme na věc. Ani jsme nesnídali, ale rovnou jsme šli na to jehně. PPočasí nebylo nic moc, pršelo, ale ničemu to nevadilo. Protože kajošova ségra chtěla taky maso z jehněte, zaíjeli jsme nakonec jehňata dvě. To bylo ideální, protože jsme si všecko mohli vyzkoušet s Pepou oba, každý jedno jehně.

Jehně jsme poráželi pistolí na prasata (pistol ve tvaru trubky, která se přiloží k lebce a po výstřelu vystřelí asi 5cm hrot, který prorazí lebku). Když jsme jehňata nechali vykrvácet, pověsili jsme si je na řetěz a začli stahovat z kůže. Kajoš nám říkal co a jak a my to prováděli. Samozřejmě nám to trvalo déle než by to trvalo jemu nebo jeho rodičům, ale my to chtěli vyzokušet. Když jsme ovečku stáhli, začalo kuchání vnitřností. Hodně mě překvapilo jak velký žaludek takové jehně má ... bez vnitřností a kůže zbyla tak třetina váhy.

Pak jsme začli porcovat. To bylo mega poučné, protože jsme oddělovali jednotlivé druhy masa - svíčkovou, roštěnou, atd. Docela chápu proč je pravá svíčková tak drahá jak je ... na tom jehňátku to byly dva malinkaté válečky masa (ovšem luxusní) :) Když jsme skončili s porcováním a maso bylo pověšeno na hácích aby se vyvětralo, zašli jsme se konečně najíst. Dali jsme si čerstvá játra na cibulce - paráda.

Potom jsme se pustili do klobás, což byl krom zabíjačky další plán. Klobásy jsme dělali z vepřového masa, protože toho jehněčího by bylo škoda. Protože jsme dělali klobásy jak pro sebe, tak pro Kajošovy rodiče a jeho ségru, dělali jsme je z 20kg vepřového masa. Nejdříve jsme oddělili libové maso od prorostlého/šlachovitého a pak se začlo mlýt. Libové na hrubo a zbytek na jemno ... dá to nějakou práci namlít 20 kg masa :D Do namletého masa jsme přidali spoustu česneku a koření a pak jsme začli plnit střívka. Střívka byla koupená vepřová střívka naložená v soli. Nasadili jsme klobáskovou hubici na mlýnek a začali jsme s Pepou plnit a stáčet klobásy.

Ze začátku jsme byli pomalí, ale pak jsme chytli gryf a jeli jsme :) Je to ale mega morda naplnit tolik klobás ... 20kg je halt 20kg. Udělali jsme různé druhy - česnekové, paprikové, lehce pikantní ... když jsme dokončili plnění a dávali to udit bylo někdy kolem deváté večer. My si s Pepem uvědomili, že jsme vlastně krom těch jater za celý den nic nejedli a měli jsme mega hlad. Naštěstí Kajoš s Luckou v průběhu toho, co my jsme dělali klobásy připravili tataráček z jehněčí svíčkové ... takže jsme natlačili naprosto luxusní tatarák s topinkami dělané na sádle na ohni. Luxus ... za takovou věc by se člověk v hospodě nedoplatil ...

Na večer přišel Kajošův soused Jura - dobrý týpek. Během udění (muselo se přikládat, aby se udržela stálá teplota) jsme popíjeli bečku a kecali. Paráda. Kajoš s Jurou nám ukázali jak se paří ve Vidči v souboru Veselá hučka :D Nezapomenutelné dojení býka a motor :D Spát jsme šli zase někdy kolem třetí (3:03 :)).

Ráno jsme se vzbudili kolem jedenácté (o něco později než bylo plánovaných 8:08 :D), ale to ničemu nevadilo, protože toho zas tolik na práci už nebylo - uklidit, vykostit maso a rozdělit si ho a taky rozdělit klobásy. Na snídani jsme si dali jehněčí žlázy s vajíčkem a šli jsme vykosťovat. Během toho jsme natlačili nějaké klobásy a naprosto spokojení jsme odjížděli do Rožnova k Pepovi domů a odtama pak do Brna. Luxusní víkend. Hodně dobrá zkušenost ta zabíjačka a dělání klobás, to se jen tak člověku nepodaří :)

Praha - 13.9. - Diplomová práce roku

Ve čtvrtek, těsně před odletem do US jsem ještě měl dovču v práci, protože jsem potřeboval jet na den do Prahy. Konalo se tam totiž finále soutěže Diplomová práce roku, kam jsem se dostal.

Dostat se tam opravdu nebylo těžké, prostě jsem se přihlásil. Jediné co bylo potřeba udělat bylo poslat el. přihlášku spolu s diplomkou v pdf. Po pár měsících mi přišla pozvnánka do finále (vzhledem k nevelkému počtu přihlášených samotný postup do finálě opravdu nic moc neznamenal).

Ceny, které se daly vyhrát ovšem byly lákavé, takže jsem is řekl proč si neudělat do Prahy výlet. Navíc pak slavnostní vyhlášení mělo být v hotelu Diplomat, což je čtyřhvězda v Praze, takže to mělo potenciál dobrého rautu.

Dojel jsem studenťákem do Prahy a šel do arálu ČVUT, konkrétně FIT, kde se finále konalo. Potkal jsem tam hnedka jednoho týpka od nás z FI, kterého jsem sice znal jen od vidění, ale aspoň to byl též Brňák. Za chvilu dorazil Ondra Svoboda - vůbec jsem nevěděl, že se taky přihlásil, ale bylo fajn tam mít někoho známého. Už jsme se navíc strašně dlouho neviděli, takže jsme měli aspoň možnost pokecat.

Atmosféra soutěže byla velicekomorní. Já jsem očekával nějakou veřejnou přednášku ve velkém sálu před porotou a publikem a ve skutečnosti se každá kategorie odehrála v maličké místnosti, kde jediné publikum byla porota sama. Mám docela pochybnosti o tom, že to všichni z poroty aspoň četli. Průběh byl taková řekněme odlehčená obhajoba. O nic nešlo, takže pohoda.

Lidi byli ale dost nervózní a všechno se to snažilo tvářit, že to má vysokou úroveň, což podle mě moc nemělo. Navíc v těch místnostech bylo vedro jako prase, takže jsem nehodlal být celou dobu v saku. Nechápu jak to všichni mohli vydržet. Každopádně číšník co tam obsluhoval a já jsme byli jediní jen v košili, bez saka :D

Celá soutěž byla pod záštitou MŠMT a firem, které do ní nacpaly peníze. A od toho se taky odvíjel charakter té soutěže - byla to jedna velká PR akce těch firem. Hlavně hodně fotit, hodně letáků, hodně úsměvů atd.

Celé to bylo zaměřeno na praxi, moje práce oproti těm osatním byla těžce teoretická, takže v podstatě do té soutěže moc nezapadala. Ale mě bylo jasné, co chce porota slyšet. Hlavně hodně buzzwords typu "cloud", "praxe", "bussiness" a trochu umět prezentovat a první místo bylo v kapse jak za mlada.

Naštěstí jsem byl i já i Ondra v první půlce prezentací, takže jsme nemuseli čekat na tu druhou půlku a šli jsme na pivko. Zapadli jsme do velice příjmené hospůdky s ještě příjemnější a pohlednou obsluhou - ta slečna navíc uměla prodávat. Ta by prodala i mrtvému. Z hospůdky jsme se plynule přesunuli do toho Diplomatu, kde bylo slavnostní vyhlášení.

Firmy do toho nacpaly fakt dost peněz, takže raut byl opravdu luxusní! Bylo k dispozici pivko a spousta luxusního žrasa - losos, krevety, steaky všeho druhu, sushi, grilovaná zeleninka a spousta dalších dobrot. Jako dezert byl jahodový shake, dortíky ... no prostě na pohodu.

Protože jsem nevěděl kdy to skončí nekupoval jsem si lístek do Brna předem. Končilo to ale hodně pozdě (jako dalo se odejít kdykoli, ale od toho žrasa se mi fakt odcházet nechtělo), takže se stalo to, že mi ujely všechny rozumné busy do Brna ... Šel jsem teda naslepo na Florenc s tím, že třeba ještě něco pojede a bude tam volno (backup plan byl přespat v Praze u Ondry do dalšího dne, ale to se mi věru nechtělo, protože to bylo těsně před odjezdem do US a bylo by to nahouby).

Když jsem tam přišel rozhlídnu se a vidím, že tam stojí bus, který má napsané Brno na cedulce. Jdu tam a ptám se řidiče esli jede do Brna. Ten na mě jaksi italsky (ono to bylo rumunsky, ale nejdřív jsem si myslel, že je ital) esli mám tiket. Tak říkám že ne, ale že bych rád do Brna a že si tiket koupím. Borec nerozuměl ani prd (ani anglicky), pak ale začal mávat dvoustovkou, tak říkám dobrá cena, dal jsem mu dvě kila (samozřejmě to šlo jemu do kapsy, žádný tiket mi nedal) a že si můžu nastoupit zadníma dveřma. Vlezu tam a to byl jakýsi rumunský zájezd :D

Každpádně do Brna jsem se dostal a ještě v dobrém čase :D Docela stylovka dostat se domů zájezdním busem plným Rumunů!

USA - 20. - 21.9. - Let z US do ČR

Ráno jsme mohli poměrně vyspávat, protože nám to letělo až v jednu, takže jsme chtěli být tak 10:30 naletišti. Tzn. chtěli jsme z motelu vyjíždět tak v 9, abychom v klidu vrátili auto, dojeli shuttlem na letiště a tam v pohodě odbavili zavazadla atd.

Spalo se hodně dobře, unavení jsme byli jak koťata, takže se není čemu divit. Jetleg už taky zmizel (vskutku v pravou chvíli - když se vracíme do ČR :D).

Ráno jsme natlačili vlastní zásoby a udělali ještě nějaké jídlo na letiště, abychom nemuseli utrácet za jídlo hned na prvním letišti. S Dominikem jsme pokračovali v nežné chvilce a k snídani jsme si pustili v televizi zase jakousi romantickou komedii :D A tak to má být.

Auto jsme v pohodě vrátili, shuttle na letiště jel přímo z autopůjčovny, takže paráda (tohle tam mají fakt dobře vyřešené). Co už ale postrádá smysl je jejich všudypřítomná klimatizace. Amíci ji mají všude, např. v hotelu vůbec nebyla otevírací okna, jen klima. Tam když se posere klimatizace, tak se člověk udusí. To se sice nestalo, ale z klimatizace nám jednak všem popraskaly rty (klima strašně vysušuje) a taky to není obecně zdravé - venku +30 a v místnosti +20 ... V hotelu to ještě bylo jakž takž spoko, ale v tom shuttlu, který nás vezl na letiště to byl mražák jak cyp. Já naštěstí měl kalhoty a s sebou bundu, takže jsem byl spoko, ale Kuba měl jen tričko a kraťasy (venku totiž bylo fakt vedro) a seděl přímo pod tím foukačem. Jelo to sice jen  15 min, ale i tak promrzl jak za mlada.

Na letišti jsme byli docela brzo a tak jsme prolezli duty free shopy, nic nekoupili a pak skončili jako správní ITáci na lavičce připojení na WiFi zdarma :D Vypadalo to krásně když čtyři borci vedle sebe v jednu chvíli (= v tu chvíli, kdy se nám všem podařilo připojit a přestali jsme nadávat, že se nemůžeme připojit) přestali mluvit a jen ťukali do NB :D

Už první let měl zpoždění, nicméně jen tak na pohodu 15 minut. No stress. Sice nás to trochu štvalo, protože jsme se chtěli v Dallasu najíst a tím, že jsme tam měli na přestup jen hodinu to s tím zpožděním bylo pasé.

Letěli jsme našim oblíbeným typem letadla, jemuž netěsnily zadní dveře (opět jsme vybrali nejlukrativnější místa vzadu u motorů a dveří (!)). Zezačátku byly spoko, ale během letu nějak přestaly těsnit a dovnitř začalo zlehka foukat (což jsme dost cítili vzhledem k tomu, že jsme seděli hned u těch dvěří), ale letuška to vyřešila bravurně tím, že to trochu vycpala papírovýma ubrouskama - halt zkušený personál vyřeší za běhu :))

Jinak jsme měli docela fun s druhou letuškou (černoškou), kdosi si v tom letadle prdnul a bylo to někde poblíž nás a ona začla obviňovat Dominika - samozřejmě ze srandy. Měla fakt dobrý ironický humor a valila mordy. Docela jsme se zasmáli a lidi kolem nás taky. Když jsme přistáli a ona se loučila s cestujícími přidala ještě do mikrofonu "Special thanks and goodbye to my Czech friends" :D

Přistání a hledání terminálu v Dallasu proběhlo ok. Díky tomu, že jsme měli fakt hlad nás dokonce ihned ohlášené hodinové zpoždění v Dallasu téměř potěšilo, protože jsme si mohli dát dlabanec a v Londýně bylo pořád dost času.

Zašli jsme si do nějaké restauračky a dali si poslední dobré americké jídlo. Já si dal burger, protože jsem ho za celou dobu neměl a taky pivko samozřejmě. Když jsme spokojení odcházeli z jídla, že se půjdem nalodit, vykouklo na nás milé, nenápadné další hodinové zpoždění ... to už jsme začali být hodně nervozní, protože v Londýně jsme měli jen necelé dvě a půl hoďky na přestup, takže dvouhodinové zpoždění z Dallasu bylo dost nepříjemné. Zašli jsme si teda na další pivko. Když jsme se znovu podívali na tabuli, uklidnila nás další ohlášená hodinka ... to bylo na pohodu, protože už tím pádem nebylo proš stresovat, letadlo z Londýna bylo v hajzlu.

Šli jsme za týpkem od American Airlines ať nám teda přebookuje let z Londýna a borec na nás vybalil, že nám může dát let v 18:45 z Londýna, což bylo oproti původnímu letu 11:00 docela dost pozdě ... To se nám moc nelíbilo, ale nedalo se svítit. Říkám borcovi ať nám dá teda nějaké vouchery na jídlo, že tady skysnem ještě nějakou dobu a hlavně v tom Londýně pak ... borec že prý nemá žádné vouchery, že neví jestli se dávají a kdesicosi ať počkáme na kolegyni. Tak jsem si na bábu počkal a už dost nasraně jsem na ní vybalil, že chci vouchery. A bába, že si mám o vouchery říct až v Londýně, ne tady ... tak říkám proč bych měl žádat v Londýně British Airwaves, když oni za to nemůžou a težko mi tím pádem budou chtít něco dát. Může za to AA, tak ať navalí vouchery. Tenhle argument byl dost rozumný, takže baba natvrďáka, že AA nedávají vouchery, že změnili politiku. Tak říkám ať mí dá svoje jméno a customer satisfaction form. Na to, že prý takový form nemají a že musím jít a vyplnit to on-line ... jako mazec, AA je nejhorší letecká společnost ever.

Let byl celkem spoko (to, že jsme letěli úplně stejnou kraksnou nás nijak nepřekvapilo), víno dávali, takže jsme trochu popili a usnuli, což bylo ideální. V Londýně nás hned při výstupu z terminálu čekal zaměstanec AA s tím, že rozdával přebookované lety. Nakonec jsme neměli ten v 18:40, ale cosi co letělo 15:00 ... háček to samozřejmě mělo - letělo to přes Berlín :D Takže nás čekal ještě další přestup.

Krom toho, že jsme si museli v Londýně vyřizovat nové boarding passy a procházet znovu přes security (což byla zase pruda, protože tohle museli dělat všichni a tím pádem byla relativně dlouhá fronta) mělo letadlo do Berlína samozřejmě co? Zpoždění! A to půlhodinové ... to na naše poměry nebylo nijak moc, problém byl ale v tom, že v Berlíně jsme měli jen hodinu na přestup. Když k tomu připočteme to, že nám nedali v Londýně boarding pass z Berlína do Vídně, zbylá půlhodina na projití pasovou kontrolou, získání boardnig passu, projití security a nalezení správného terminálu a gate nebyla příliš.

Když jsme doletěli do Berlína, byli jsme rozhodnutí, že to stihnem, začali jsme zběsile pobíhat a hledat správnou gate a stánek Lufthansy, kde nám dají boarding pass. Když zbývalo 10 min do odletu a my nebyllli ani u toho stánku Lufhansy, vzdali jsme to a šli v klidu na záchod, protože se nám všem už chtělo mrtě.

Pak jsme v klidu našli ten stánek a řekli jsme kde máme problém. Paní nás velmi potěšila, řekla, že jim zavolá a že na nás počkají, ale musíme běžet (řekla kam teda taky, což bylo dost podstatné). A tak jsme běželi a to tak že mrtě :) A prošli jsme security (před nás se ještě stihl nasrat jakýsi týpek se zásobama, který tou security procházel mrtě dlouho), přiletěli jsme ke gate, do letadla a letěli jsme jak za mlada!

Jediná tahle cesta (taky jediná normální společnost - Lufthansa) byla na úrovni. I na tak krátké cestě (hodinový let z berlína do Vídně) bylo krásné letadlo, sendvíč a libovolné pití. Paráda. Všecko bylo včas.

Ve Vídni nás čekalo to, co jsme všichni očekávali (sice tajně doufali, že to nenastane, ale tak byla by to až škoda nezakončit stylově, že ...). No zkrátka nám samozřejmě ztratili zavazadla - nebylo překvapením, že to AA nepřeložilo v Londýně. Takže jsme vyplnili formulář a na lehko jsme Jardovým autem odjeli do Brna (samozřejmě poté co jsme ještě natlačili v McDonnalds - u Rakušáčků mají úplně jinou nabídku v McDonnalds - mají např. Veggie burger nebo McNoodels a obojí dobré!)

Kufry nám dovezli až v neděli. Mě naštěsí v pohodě, ale např. Kubovi díky prohlídce v US rozlili po celém baťohu javorový sirup a Dominikovi to samé udělali se sprchovým gelem. Takže tolik k cestě zpět :D

USA - 16. - 18.9. - Kentico Connection Conference

Konference byla od začátku do konce dost náročná. A to zjeména díky jetlegu a díky tomu, že jsme neměli (nikdo z nás) dokončené prezentace a dema kvůli (tradičně) hektickému vydávání verze těsně před odletem.

Ráno jsme s Dominikem vstali někdy po osmé s tím, že se v klidu půjdeme nasnídat. Kluci už byly v jídelně a my se k nim přidali. Snídaně byly placené firmou a mohli jsme si vybrat cokoli z menu nebo buffet. Vybrali jsme si bufet, protože jsme spíš chtěli ochutnat ode všeho trochu. Výběr byl super - míchaná vajíčka se sýrem (francouzský způsob - poprvé jsem tohle jedl v Norsku, kdy to dělala Pauline), opečená slaninka do křupava, grilované drobné párečky, grilovaná klobáska, pečené brambory se zeleninou (křupavá cibulka), jeden den dokonce byl na snídani grilovaný losos (fuck yeah!) Pak byl vyždy bohatý výběr sladkého pečiva (různé koláčky, šátečky, atd.) a naštěstí i trochu něčeho zdravého - ovoce. Každý den byl k dispozici meloun (vodní i žlutý), borůvky, ostružiny, jahody, maliny, pomeranče. Super. Na pití byl vždy k dispozici džus čerstvě vymačkaný z pomerančů a čaj s medem a citrónem - prostě luxus, na tohle si člověk stěžovat opravdu nemohl. Obsluhovaly tam navíc celkem hezké mexikánky, takže na pohodu :)

V neděli se celý den měla nacvičovat keynote, kdy každý z nás měl v rámci keynote malé demo toho o čem pak bude přednášet. Během celého dne jsme ale hlavně dodělávali konečně prezentace a ladili dema, připravovali si prostředí v notebooku, tak aby vše proběhlo bez problémů. Byl to strašně roztahaný den, člověk se nemohl ani vzdálit, protože nacvičování keynote mohlo přijít kdykoli. Byli jsme ale všichni tak rozlámaní a unavení, že to byl hodně neefektivně strávený čas. To je ale tak, když se cestuje 30h a navíc do časové zóny -8h.

Když jsme byli s Kubou už hodně otrávení z toho sezení v jedné místnosti za kompem, šli jsme do jídelny. Kuba že si dá pizzu a já šel s ním jen tak posedět a pokecat. Jak jsme tak kecali, najednou přišla číšnice, že prý mají nového kuchaře - učně a že to spletl a že udělal jinou pizzu, než si Kuba objednal. Omlouvala se a že prý pokud počkáme, tak nám tu správnou donesou zdarma a ještě jako odškodnění nám dají zdarma pivko (i mně, přestože jsem neměl nic objednané a jen jsem s Kubou seděl). Tomu říkám servis - tohle by se v ČR v živoě nestalo. U nás by nejdřív zkusili dát tu jinou pizzu v naději, že si toho zákazník nevšimne a když jo, tak by ještě dělali drahoty.

Tohle se mi na US fakt líbí. V restauraci si člověk připadá fakt na úrovni. Nezažili jsme ani jednou nějaké blbé chování číšníka. U nás když má číšník blbou náladu, tak tě i pošle do prdele. V US v každé restauraci/hospodě nejdříve člověka uvítají a uvedou - je tam vždycky "recepce" kde člověk řekne jak velký chce stůl a "recepční" ho usadí. Potom se přijde představit číšník, který se o tebe bude ten večer starat - pro nás mazec, pro ně normálka :) Je to fakt až k nevíře, ale ve VŠECH hospodách/restauracích číšníci byli mega příjemní, pokecali, zasmáli se s náma, když něco bylo pozdě, tak se hned omlouvali a dávali za to něco zdarma a podobně. A není to tím, že bychom byli jen v luxusních restauracích - i v řetězcích téměř fastfoodového charakteru nebo na letišti to takové bylo.

Po šesté jsme konečně Petrovi předvedli naše Dema a mohli jsme na chvilu vypadnout. Zjistili jsme si s klukama, že tak 15 minut pěcha od hotelu je nějaké nákupní centrum. Měli jsme hlad a nechtěli jsme utrácet moc za jídlo v hotelu, tak jsme tam šli s tím, že se najíme tam. S Dominikem a Jurajem jsme nakonec skončili právě v Chilli's. Sranda byl náš vstup do té hospody - nějak jsme si nevšimli hlavního vchodu, který byl z druhé strany než jsme přišli a suverénně jsme si to do té hospody nakráčeli bočním vhodem pro zaměstance :D Tím jsme samořejmě přeskočili fázi uvítání a usazení a místo toho se na nás kuchaři z kuchyně dívali co to jako děláme :D Najít si volný stůl a usadit se jsme zvádli sami jak za mlada a číšnice místo aby nás sjela proč sakra chodíme vchodem pro zaměstnance, tak se mile usmívala, poskakovala kolem nás a omlouvala se, že toho má hodně (byla sama na celou hospodu, která byla skoro plná) a že bude za chviličku u nás a mezitím nám donesla chipsy s dipem zdarma jako kompenzaci za čekání :)

Na jídlo jsme si dali Cheessteak. Totální luxus - je to opečené hovězí maso nakrájené na tenké plátky naskládané na na másle opečené bagetce a polité sýrem, který se krásně přes to celé rozteče. K tomu jsou samozřejmě hranolky :) Bylo toho kotel, ale jsem Čech, takže jsem to do sebe narval. Morda, ale fakt luxusní papáníčko.

Po večeři jsme ještě chvíli šaškovali s keynote na hotelu a pak jsme si s klukama (přijel už i Kajo) dali pár pivek na baru a šli spát. Tentokrát se už nespalo tak dobře. Přestože jsme unavení byli jak prase, tak se ozval jetleg a všichni jsme se ráno shodli na tom, že jsme se budili každou chvilu a všichni se kolem šesté ráno probudili a nemohli už spát dál.

Na snídani jsme šli v první možnou chvíli - tj. v 7. Natalčili jsme z klasického snídaňového výběru, oblékli si stejnokroje (černé kalhoty a modré Kentico košile) a konference mohla začít. Nejdřív byla keynote, kde měl každý to svoje demo, dopadlo to až nečekaně dobře. Pak už byly dva trecky přednášek (technical vs. bussiness track) a ti, co zrovna nepřednášeli, tak museli být zákazníkům k dispozici v jedné místosti na 1-on-1 sessions, kde se zákazníci mohli ptát na cokoli a my jim odpovídali, řešili jejich problémy, atd.

Já ten první den neměl žádnou přednášku. Byl to ale dlouhý a náročný den - jetleg se ozýval nehorázně a bylo to vidět na všech. Kluci, kteří přednášeli byli na přednášce viditelně ospalí. Nepůsobí to vůbec profesionálně, ale když nás do US pošlou jen den předem a ještě letem se dvěma přestupy, kde je pravděpodobnost toho, že se něco posere výrazně vyšší, tak to tak prostě je.

Světlým bodem dne byl samozřejmě oběd :) Ten byl ve formě švédských stolů a opět byl poměrně solidní. Ne tak dobrý jako třeba raut v Praze na diplomce roku nebo jako ty snídaně, ale pořád dobrý. Vypíchnul bych dušené jehněčí v omáčce a grilovanou zeleninu, to bylo luxusní.

Večer pak následoval Social event spojený s Ask the experts. To spočívalo v tom, že my jsme si navlíkli oranžová trička, kde každý měl na zádech napsána expertní témata, na které se ho zákazníci můžou ptát a jelo se do zábavního centra Brunswick nedaleko hotelu, kde se hrál bowling, laser tag (luxusní, mnohem větší a promakanější než v Brně :)) pilo se (zadarmo na vouchery, které rozdával Eric) a jedlo se zákazíky. Bylo to hodně dobré a o to víc mě mrzelo, že jsem musel odcházet relativně brzo. Musel jsem se totiž krotit, protože další den mě čekaly dvě přednášky a potřeboval jsem se vyspat a zůstat poměrně střízlivý.

Dominik to vychytal, protože měl svoje přednášky hned ten první den a tak se mohl pořádně rozjet. A taky že to udělal :) Vrátil se na pokoj někdy kolem třetí nadrbaný jak veverka (já spal jak zabitý, takže jsem o něm ani nevěděl). Když jsem v 5 šel na záchod zarazila mě tekoucí voda v koupelně :D Dominik prostě zapomněl zavřít vodu jak byl nadrbaný. Like a boss :))

Druhý den konference byl už lepší v tom smyslu, že jsem byl vyspanější a obecně víc v pohodě. Přednášky jsem zvládl like a boss. Z té druhé jsem měl dokonce hodně dobrý pocit a bylo vidět, že i zákazníci. Dost se ptali a mělo to dobrý ohlas. Hodně mě potěšilo, když mi říkali, že nemám akcent jako ostatní a že si mysleli, že nejsem čech dokud mě neviděli mluvit česky s klukama.

Když to po šesté konečně skončilo hodně jsme si všici oddychli. My už jsme stejně v hlavě měli jen to jak další den ráno odjedem do hor. Kuba byl na letišti půjčit auto a pak jsme ještě jeli na nákupy do toho blízké shoppig centra. Byli jsme v podstatě jen v potravinách - chtěl jsem koupit nějaké typické věci, co se u nás těžko schánějí - arašídové máslo, javorový sirup a taky jsem nakoupil nějaké Jerky (je to tam výrazně levnější než u nás).

Večer jsme šli ještě na bar stáhnout pár kousků. Pivko v US mi zas tolik nejede. Hodně se tam tlačí hutná tmavší pivka typu Ale a to mi nechutná. Jejich ležáky jsou pak takové jako voda. Je pravda, že mají obecně větší výběr druhů piv, ale jako vždy platí, že české pivko je české pivko ... navíc cela 6$ za jeden kousek je taky poměrně nepříjemná.

USA - 15.9. - Odlet z Vídně

V sobotu ráno se vstávalo hodně, hodně brzo. Sraz s klukama v práci byl 4:30. Všichni jsme přišli na čas, takže s odjezdem nebyl problém. Bylo ideální, že jsme nemuseli jet busem, ale Jarda bral auto, takže to bylo pohodlné. Po cestě se nevyskytly žádné problémy. V Mikulově jsme se potkali s druhým autem od nás, které řídil Martin.

Natlačili jsme bagetu, koupili nějaké pití a Rakouskou dálniční známku a jelo se na Vídeň. Krom malé objížďky před Vídní a lehkého zaváhání na jedné z odboček z dálnice ve Vídni, šlo všecko hladce a my na letišti byli včas.

Čekal nás let do Londýna s British Airwaves. Po vystání fronty na check-in jsme bezproblémů odbavili zavazadla a čekali na let. Letadlo letělo na čas a všecko bylo spoko. V Londýně jsme měli víc než dvě hodiny čekačku, takže jsme si šli projít duty free obchody a taky jsme něco natlačili do hlavy. Trošku se mi cukal koutek, když jsem si kupoval sendvič za skoro 4 libry ... no stovku člověk za sendvič obvykle nedává. Ale co, hlad byl a nic jiného k dispozici nebylo, takže nebylo co řešit. Byl aspoň dobrý :)

Při check-inu nás čekal první z "bezpečnostních" pohovorů při letu do US. Ženská ještě před tím než jsme vůbec ukazovali boarding passy si nás odchytla a že prý kam jedem, co tam budem dělat, kde budeme bydlet a co že to je ta Kentico Connection ... prostě standardní sada otázek. V podstatě ani nevnímala moc odpovědi, ale je to asi protokol se zeptat. Sotva jsme udělali tři kroky a dávali týpkovi boarding passy, tak už se zase ptal, že kde budem v US bydlet a tak ... jak u debilů, každopádně problémy nedělali.

Za security jsme se potkali s Jamesem - naším novým VP (Vice President) of Marketing. Týpek je fakt sympaťák. Je to původem Američam, ale většinu života žil v Británii a teď má Češku přítelkyni a žije v ČR. Dělal dlouhou dobu pro AVG a vypadá fakt schopně. Uvidíme co vyšéfí v Kenticu.

Co nás potěšilo na nejdelším - krosatlantickém - letu bylo to, že jsme s klukama (Jarda, Kuba, Dominik) seděli pospolu dva a dva za sebou. To ovšem byla tak zhruba poslední věc, která nás na letu s American  Airlines potěšila. Když jsme vlezli do letadla, tak jsme se nestačili divit. Letadlo jak z 80 let. Na stropě tři malá CRTčka pro celou palubu, staré sedačky a obecně to letadlo nevypadalo nijak suprově. Ideálka dostat největší shit letadlo na desetihodinový let ...

Nejdřív jsme si říkali, že je to možná dobře, že tam nejsou žádné obrazovky a jiné možnosti zábavy, že si aspoň doděláme prezentace a připravíme dema na konferenci. Každopádně do toho se nikomu moc nechtělo a tak jsme aspoň využili neomezeného přísunu pití a zejména pak vína. Pokaždé když se letuška nachomítla, tak jsme si řekli o lahvičku vína, pak i piva a pak jsme to kombili a zkoušeli kolik ještě dají. Ze začátku to vypadalo slibně a když jsem si objednal pivo s vínem, letuška po odpovědi "That's quite a combo" vysolila co jsem chtěl :) Když jsme ale tlačili už páté víno, začlay být méně ochotné a pak když jsme si pro to chtěli jít sami, tak boreček nás poslal do kelu "You guys are cut off" :)) Každopádně do náladičky jsme se dostali a "hovno-style" humor, který začal už v autě do Vídně, pokračoval dál a nakonec ta cesta utekla poměrně dobře :) Jídlo bylo poměrně v pořádku, na to jsme si stěžovat nemohli.

Do Dallasu jsme přijeli na čas, měli jsme tam zase tak hodinku až hodinku a půl, natlačili jsme cheeze z Mekáče a v domění, že vše půjde hladce jsme nastopili na náš poslední let (opět s American Airlines) do Denveru. Seděli jsme na místě pro největší losery - tedy vzadu u motorů vedle nouzových dvěří. To by zas až tak nevadilo (stejně byla tma a my byli unavení), ale co nás zarazilo byl zvuk těch dveří když jsme začali rolovat na runway ... ty dveře evidentně netěsnily a i motory zněly tak nějak prapodivně. Pilot nás tak dvacet minut vozil po letišti, zkoušel motory zapínat a vypínat a pak ohlásil, že z toho nemá dobrý pocit a že s tímhle nepoletí a že se musí udělat technická kontrola.

To na jedné straně bylo dobře, protože naše důvěra v tohle letadlo nebyla příliš velká, na druhou stranu to způsobilo krásné čekání v Dallasu. Nejhorší na celé věci bylo, že sami nevěděli co s tím je a kdy to bude ok. Pořád po hodince posouvali odlet. Pak ohlásili, že letadlo je v kelu a že nepoletí a začali lidem dávat vouchery na hotel, protože do Denveru už nic ten den neletělo. Když už jsme skoro byli na řadě (po asi 5 hodinách celkového čekání v Dallasu), rozhlas ohlásil, že mají nové letadlo a že do Denveru letíme. Ani jsme moc radost neměli, protože už jsme sotva viděli, fakt jsme byli unavení jako psi, takhle už jsem hodně dlouho nebyl unavený. Nevěděl jsem jak se jmenuju. Každopádně jsme nasedli a do Denveru jsme doletěli. Celou cestu jsem spal jak zabitý, nepamatuju si ani odlet ani přistání, dokonce ani pití zdarma jsem si nedal (!).

Do Denveru jsme doletěli někdy kolem půlnoci. Thom s Ericem naštěsti přijeli během deseti minut, takže tam už jsme čekat nemuseli a hodili nás na hotel. My se jen chekinovali, dali si sprchu a padli do postele úplně mrtví ... Na pokoji jsme byli po dvou. Já byl s Dominikem.

Jediné co jsem si ještě před spaním uvědomil bylo to, že postel je vleká jako kráva (king size bed) což bylo super a to, že mi nejede mobil (protože ten shit co mám neumí US frekvence), což už tak super nebylo, ale protože všude bylo připojení na net, tak mi to vůbec nevadilo.

Už na letišti v Dallasu jsme se s klukama domluvili, že si může kdo chce říkat co chce, ale že před desátou nás nikdo neuvidí a s tím (= bez budíku) jsme taky šli spát.

Švýcarsko - 19.8. - Odjezd do Alp

Ráno jsme vstávali a výjižděli později než se plánovalo, páč jsme se na fesťáčku zdrželi dýl než jsme čekali. Ničemu to ale nevadilo. Vzbudili jsme se někdy před devátou s tím, že v plánu bylo jet za Pascalovým kámošem domů na snídani. Neviděli se hodně dlouho a chtěli se potkat. My neměli vůbec nic proti, smaozřejmě :) Cestou jsme se stavili koupit nějaké pečivo, sýr a slaninu do obchodu, abychom na snídani nepřišli s prázdnou. Přijeli jsme samozřejmě pozdě, ale co už :)

Oliver a Helen už nás čekali. Co nás s Pepou na první pohled velice zaujalo byl jednak krásně plný stůl jídla, ale hlavně to byla Helen :) Byla strašně sympatická, zajímavá a byla to kočka. V pořádku. Byli hodně dobří hostitelé (bylo vedro jako prase a na mě valilo slunko, tak mi Helen donesla mokrý studený hadr na krk na chlazení, Oliver donesl slunečník ... ) a snídaně byla super jak z hlediska jídla, tak z hlediska konverzace. Dobrý start dne :)

Pak už nic nebránilo se vrhnout na řízení a vyrazit směr Zermatt. Drtivou většinu trasy odřídil Pepa. Během cesty se zpívalo jak za mlada. A tak to má být. Samotné projíždění Švýcarskem je docela zážitek. Mají to tam fakt pěkné ti ušáci. Až bude Česká republika expandovat, aspoň víme, kterou zemi obsadíme jako první ... (poznámka autora: pokud toto čtete a jste Nor/Norka, tak to neznamená, že Norsko není v ohrožení ;)

Cestou jsme se stavili na zmrzlinu - dali jsme si Movenpick - je to švýcarská značka, dá se koupit i u nás, ale v ČR si ji jen tak člověk nekoupí, protože je drahá jako svina. Ve Švajcu je samozřejmě ještě dražší, ale tam člověk už tak nějak postupně přestane přepočítávat, páč by si nekoupil nic. Na benzíce, kde jsme kupovali zmrzku předal řízení Pepe Cecilii. Ta si na benzínce vyzkoušela auto takovým zajímavým rally způsobem :D

Pár kilometrů po benzínce nás čekala atrakce ve formě vlaku. Jeden by řekl, že na vlaku člověka nemůže nic překvapit, ale opak byl pravdou. Byl to totiž vlak, na který se najelo autem, a který nás riadný kus cesty svezl. Byl to docela masakr. Najeli jsme tam, byl zákaz vycházení z auta, přestože to víc než lákalo, protože to byl nízký vlak se zábradlím a nás to fakt lákalo vykukovat. Kažopádně chvilu potom, co se vlak rozjel jsme ten zákaz pochopili. Celou cestu (cca 15 min) jsme jeli tunelem, kde byla absolutní tma. Byl to ale super zážitek. Jelo to mrtě rychle, my do toho pustili hudbu a všichni jsme z toho byli úplně hotoví :D Super.

Cecilie to nakonec odřídila až do konce. Legendární se stala její zajížďka na benzínku, kde prodávali nějací zemědělci meruňky. To si tak jedeme a najednou Cecilie zakřičí "Fruit!" a strhne volant doprava na tu benzínku. My všichni "WTF?", ale pak jsme z toho měli prdel a od té doby, když jsme navigovali tak "fruit" znamenalo doprava a "antifruit" doleva :D

Jeli jsme přes Zermatt až do vesničky pod horama (asi 2200 mnm), kde jsme nechávali auto a na těžko šli šlapat do base campu, který byz zhruba v 2800. Nebylo to nic náročného, ale unavit nás to stihlo (taky to bylo tím, že jsme zrovna moc nenaspali díky tomu festivalu). K chatě, která byla někde v 2700 jsme přicházeli už za tmy. Shodli jsme se na tom, že v chtě spát nechcem, zejména protože to bylo drahé jako prase. Šli jsme teda hledat nějaký plac pro stan. To se nám poměrně rychle povedlo a asi 100m nad chatou bylo pěkné ploché místečko, kde jsme postavili stan, natlačili večeři (české zásoby jídla :D) a šli spát.

Na další den jsme plánovali se zejména pořádně vyspat (jednak dohnat deficit a druhak je to dobré z hlediska aklimatizace) a pak si dát něco menšího na začátku ledovce, abychom vyzkoušeli materiál (hlavně holky, protože pro ně byly cepíny a mačky a chůze na laně na ledovci novinkou).

Švýcarsko - 18.8. - Festival v St. Gallen

Když jsme se ráno nasnídali s Pascalem a jeho ségrou (nikdo jiný nebyl doma), začali jsme řešit program. Pascal chtěl jít navštívit tatu (rodiče jsou rozvedení a tata bydlí víc v centru, kdežto Pascal se ségrou bydlí s mamkou) - chtěl mu ukázat fotky z Peru/Bolívie. Plán byl, že mezitím co Pascal bude u otce si my dáme sightseeing po St.Gallenu a pak se zase sejdem a společně půjdem k jezerům nad městem.

Přesun do centra byl velice zajímavý, ale na to jak známe Pascala nijak překvapující. My čtyři jsme jeli autem a Pascal před náma na kole - ukazoval cestu ... a udával tempo :) Jeden by řekl, že budem extrémně brzdit dopravu (obzváště díky tomu, že podstatná část cesty byla do kopce), ale kdo zná Pascala ví, že jsme tím, že jsme se drželi za ním dopravu nebrzdili vůbec ... ten týpek si to valil ve flipflopech na tom kole jak za mlada a seriózně jsme nemuseli nijak moc brzdit. Zastavoval na křižovatkách a zadýchaný nám ještě vysvětloval cestu. Naprosto boží :) Na jednom sjezdu ztratil flipflop a odřel si riadně prsty na nohách, ale jen se tak zasmál a jel dál. Prostě týpek.

Rozdělili jsme se na parkovišti a my si šli prohlídnout město. Byli jsme na náměstí, v kostele, katedrále (fakt luxusně vyzdobená katedrála!), ale co mě zaujalo nejvíc byl styl baráčků v centru. Byly to hodně úzké spojené domy (byly dělané hodně ze dřeva) v takovém horském stylu jak někde v horské vesničce v Rakousku. Fakt moc pěkné. V centru se začínal chystat festival a co bylo zvláštní, že festivalové jídlo ovládli číňani. Stánek s ťaman-foodem byl na každém kroku. Připadal jsem si jakoby se ťamani z hlaváku v Brně přesunuli do St.Gallenu :D Dal jsem si za nekřesťanské peníze (= standardní švýcarská cena) krevety s pečenýma nudlema - bylo to luxusní, ale v té době se mi ještě hodně cukalo víčko z těch cen, takže mi to trochu dělalo pachuť na patře :P

Pak jsme se znovu sešli s Pascalem a on říkal, že nás jeho tata zve na zmrzlinu k němu domů. Pascalova tátu jsme znali z Norska - byl s námi (i Pascalovou ségrou) na jednom cabin tripu.  Doma byla i jeho babička a děda. Dali nám asi tu nejluxusnější zmrzlinu, kterou jsem kdy jedl. Byla to čokoládová zmrzlina s brownies ... fuck yeah! Všichni jsme slintali jak nikdy. Po zmrzlině přišel dezert ve formě nadýchaného zvláštně tvarovaného štrůdlu. Mega dobré. Pak jsme se šli dívat na fotky z Peru/Bolívie. Nádhera. Pascal a dva jeho kámoši si tam dali mordu, ale stálo to za to. Zaujal mě barák Pascalova táty - byl koncipovný podobně jako barák jeho mamky - nízký, jen dvě patra, hodně prosvětlený (to je to co se mi hodně líbí), s malou zahradou. Fakt super styl. Líbilo se mi to moc - dokázal bych si představit mít takový malý domek.

Potom jsme se přemístili k jezerům. Bylo krásně, takže tam přirozeně bylo poměrně dost lidí, ale nijak to nevadilo. Dobře jsme si zaplavali, poleželi na trávě a dobře pokecali. Pak jsme se přesunuli domů balit věci na hory. Trvalo to dýl než jsme čekali (= byly s náma dvě holky, přičemž Cecilie se ve zmatenosti počítá za dvě :)) Přestože už bylo skoro jedenáct hodin, rozhodli jsme se vrátit do centra na hudební festival, který tam zrovna v tu sobotu začínal - je to každoroční akce a Pascal říkal, že docela dobrá.

Do centra jsme samozřejmě nemohli jet autem, páč jsme už všici měli pivko a vínko (levné české zásoby :)) a tak jsme do centra jeli vlakem. Tady jsme dostali mrtě facku ve formě ceny jednoho lístku. Za 4km přesun jsme zaplatili 3 franky ... což je prosím pěkně víc než 60 Kč ... morda jako prase (a to jsme ještě netušili kolik zaplatíme cestou zpět :))

Když jsme dorazili do centra vyvalil jsem oči - ulice byly totálně přecpané lidma (nutno dodat, že to mělo pozitivní efekt ve formě zvýšené koncentrace fakt pěkných mladých holek!). Doslova stačilo zvednout nohy a člověk šel dál - dav ho nesl :) Prorvali jsme se do středu k nějakým stage a začali jsme chytat pařící náladu. Dostali jsme taky chuť na košt nějakého švýcarského pivka. Nikdo krom Pascala jsme ale neměli cash, takže Pascal nás na první pivko pozval. Pivko stálo 6 franků ... 120 korun za třetinku piva v kelímku ... no tolik jsem nedal ani v Norsku, ale co už, party je party :) Další vychytávkou, která nás překvapila bylo to, že za kelímek se platila záloha 2 franky. Kelímky totiž nebyly takové ty tenké, ale byly z tvrdého betelného plastu a byly tím pádem vratné. V našich českých hlavách se začil rodit bussiness plán ... což takhle koumat zatoulané kelímky a kelímky od ožratých lidí a vracet je ... s Megan jsme se toho mrtě chytli a začli jsme. Bylo to až neuvěřitelně snadné a zábavné - pobíhali jsme po centru a sbírali kelímky, vraceli je a za vydělané peníze jsme si koupili dycky další pivko. Věřte nebo ne, ale měli jsme pár pivek, klobásu a ještě i vlak jsme zaplatili :D Hlavní ale bylo, že jsme u toho měli mrtě fun - byli jsme s Meg tak zapálení, že jsme při kelímkovém lovu dokonce ztratili ostatní a museli jsme se pak nahánět mobilem :)

Vratné kelímky jsou určitě dobrý nápad a pomůže to tomu, že se všude neválejí po zemi, nicméně město zůstalo po akci tak brutálně zasrané od odpadků všeho druhu (mimo kelímky :)), že jsem tomu až věřit nechtěl. Cestou zpátky jsme se seriózně brodili po kotníky v bordelu (St.Gallen má přitom status nejčistšího města ve Švýcarsku ... v noci bych to neřekl, ale je pravda, že do druhého dne všecko zmizlo a město bylo do rána uklizené a čisté jak dětská prdelka).

Domů jsme se vraceli někdy kolem třetí. Jeli jsme opět vlakem a opět nás cesta překvapila - ve švýcarsku se  ve vlaku platí noční příplatek 5 franků :D Takže přátelé ... 4km zpět nás stály 8 franků každého (= 160 Kč). Každopádně my jsme si na to vydělali takže jsme to měli v paži a domů jsme se vraceli ve velice dobré náladě a spokojení. A tak to má být.

Švýcarsko - 26.8. - Návrat do ČR

Švýcarsko - 25.8. - Erasmus party

Švýcarsko - 24.8. - Erasmus party start

Švýcarsko - 23.8. - Výstup na Rimpfischhorn

Švýcarsko - 22.8. - Relax day (lezení, slaňování)

Švýcarsko - 21.8. - Výstup na Alpenhubel

Švýcarsko - 20.8. - Testovací trek

Švýcarsko - 17.8. - Odjezd z ČR, Příjezd do St. Gallenu

Na pátek jsme s Pepem domluvili odjezd na 12. Tj. borkám jsme řekli, že odjíždíme v 11, aby to tak nějak zhruba vyšlo, protože jsem věděl jaké jsou - jednak jsou to ženy a druhak zmatenějšího člověka než Cecilii neznám :D Samozřejmě to bylo přesně jak jsem říkal a byli jsme rádi, když jsme se z baráku dostali po půl jedné :) Naložili jsme kopu věcí, které obě měly (měly fakt mrtě věcí, ale nic co doopravdy potřebují - neměli čepky, rukavice, spacáky, karimatky, nic ... měly mrtě štěstí, že jim tohle všecko Pascal půjčil).

Cestou z Brna jsme šli nakoupit do Olympie - to byl další porod. Já to fakt nedávám nakupovat s ženskýma - to je taková morda, že to člověk ještě neviděl. Jednak neměly pořádně představu co je dobré vzít na trek (jako chápu, že v cizím obchodě v cizím jazyce, kterému nerozumí se nakupuje hůř), ale hlavně byly nerozhodné i když jsem jim řekli co to je a kolik to stojí. Nakupovali jsme fakt hodně, hodně dlouho.

Každopádně jsme si pak šli spravit chuť s Pepem po nákupech do Burger Kinga, kde jsme si dali mega burger, který byl dobrý (a patřičně drahý samozřejmě :))

Drtivou většinu cesty odřídil Pepe. Do naší spírky klasických zájebů se zařadil zájeb v Praze, kdy jsme zapomněli odbočit a vjeli jsme do centra, kde jsme se motali skoro hodinu (aspoň jsme holkám udělali tour de Prague :D) a pak noční zájeb v Mnichově - tam jsme tu tour ocenili i my, protože Mnichov se ukázal jako velmi pěkné město.

Další, avšak mnohem více očekávaný zájeb (rozhodně víc než ten v Praze :D) byl v samotném St. Gallenu. Přijeli jsme tam někdy ve čtyři ráno a žačli hledat, kde Pascal bydlí. Měli jsme napsané directions z Google maps, ale ty přestaly být užitečené hned jakmile jsme poprvé blbě zahnuli :)) Pak jsme začli jen tak naslepo hledat ty ulice, které byly zmíněné v tom popisu - samozřejmě ne moc úspěšně. My s Pepem jsme z toho měli fun a zpívali jsme si jak za mlada, buchty začínaly být nervózní a furt chtěli ať Pascalovi zavoláme. To jsem já dělat nechtěl, protože byly 4 ráno, Pascal se den předtím vrátil s Peru/Bolívie, kde lezl šestitisícovky, takže jsem chtěl, ať se vyspí.

Začli jsme se s Pepem ptát lidí, co šli na ulici, esli neví jak se dostat na danou adresu. Jeden by řekl, že je to dobrá strategie ... ne však ve 4 ráno, kde moc lidí (= nikdo) na ulici není :D Každopádně jsme se ocitli u jednoho pekařství, kde se uvnitř už peklo a my vlezli dovnitř a začli se ptát. Chytl se týpeček co mluvil anglicky a když jsme mu ukázali adresu, tak se usmál - že prý bydlí nedaleko a za kým prý jdeme. Když jsme řekli Pascalovo jméno smál se ještě víc - jeho dcera totiž chodila s Pascalovou ségrou do skautu. Haluz jako prase. Týpek nám vysvětlil cestu a my pro kratším bloudění Pascalův barák opravdu našli :)

Megan i Cecilia chtěli nemilosrdně zvonit a vzbudit celý barák, aby se mohly vyspat. To jsme zatrhli, protože nám to fakt přišlo neslušné - jednak jsme se nahlásili, že přijdem až další den dopoledne a druhak jsme nechtěli vzbudit Pascalovu rodinu.

Takže jsme to zakotvili na ulici před barákem. Pepe si vytáhl spacák a karimatku a lehnul si na chodník, my ostatní jsme si ustlali v autě. Vyspali jsme se do růžova (= měli jsme otlačené úplně všecko a zlomené krky z toho "ležení" v autě) a tak to má na správném tripu být :D [Co mě celkem překvapilo bylo to, že jsme během té noci viděli poměrně dost ožralých lidí na ulici - v ČR bych se nad tím ani nepozastavil, ale ve Švajcu mě to překvapilo] Po osmé ráno jsme se začli dobývat do baráku. První zvonění bylo bez odezvy (ještě spali). Tak jsme začli tlačit snidani a za 20 min, když jsme to zkusili znova, otevřela Pascalova ségra. S Pepou ji známe z Norska, když tam ona a Pascalův táta přijeli na návštěvu a byli s náma na jednom cabin tripu. Ségře je tak cca 18 a nutno říct, že se nám za ty dva roky krásně vypracovala, je a ještě bude to luxusní buchta ... jen co je pravda ;)

Během chvíle přišel i Pascal - přivítali jsme se a šli jsme si dát společnou snídani a první pokec :)

Návštěva Megan v ČR (10. - 17.7.)

V pátek 10.7. přijela do Brna na návštěvu Meg. Přijela z Prahy, kde od 13. byla u Alice. Celé dva měsíce už Meg cestuje po Evropě a procestovala už toho fakt hafo. Teď přišla řada na ČR.

V pět jsem ji u Grandu vyzvedl a šli jsme ke mě domů zhodit věci a trochu spočnout abychom se hnedka přesunuli na party :) Na pátek večer totiž připadla Dominikova rozlučka se svobodou. Ve firmě bývá zvykem, že na rozlučce se svobodou jsou jak borci tak borky, takže nebyl problém vzít Meg s sebou (spíš naopak - bylo to plus).

Byla to mrtě dobrá akce! Začalo se v hospě na náměstí (v Rozkvětu), kde jsme natlačili žebra a kde se začalo Morgenovat (borcům jsem předem říkal, že Meg moc nepije, protože tak tomu bylo v Norsku ... nicméně Meg byla rozjetá a borci to do ni nalívali ... fakt jsem koukal :)). Všichni jsme tak nějak pomalu chytli slinu na tančení a tak jsme se pomalu začali přesunovat směrem k Metru ... po cestě vznikl ovšem nápad dát si loď ... a byla to riadná loď! Po lodi jsme pokračovali v Metru. Dobrá pařba - jak moc nemám takové věci rád, tak tady jsem si to užil mrtě. Potkal jsem tam i známou z gymplu, kterou jsem víc než pět let neviděl, pohoda.

Po Metru přišel přesun do strip clubu ... borci do Meg zavalili ať jde s náma a ta nic proti neměla - že prý ještě ve strip clubu nebyla a že to chce zkusit :D Tam to stálo za starou bačkoru, ale i tak jsme měli celkem fun a Dominik též ;) a Megan se to líbilo :)

Nejlepší hřeb večera ale přišel pak, když jsme se my - poslední přeživší (= já, Meg, Lukáš, Dominik a jeden jeho kámoš) přesunuli do Dominikových sadů pod Petrovem. Tam padaly takové jedy ... jak za mlada. :D Např. jsme stačili Dominika s Meg oddat - nezapomenutelné "You're my plan B" :D Tenhle post nikomu nic moc neřekne, je hlavně pro mě jako super vzpomínka na skvělou akci.

Domů jsme přišli někdy ve 4. Plán na další den byl přesunout se brzo ráno do Zlatých Hor, protože jsem chtěl Meg vzít na nějaké hikování do Jeseníků. Už když jsme přišli domů jsem tušil, že to nebude snadné ... budík jsme si ale oba nastavili na 8 s tím, že vstaneme a dospíme se ve vlaku. Byli jsme ale oba tak naspeedovaní, že jsme nemohli spát a ještě tak do 5:30 jsme kecali ... a když jsme šli spát, tak se rozednívalo. Sotva jsme zalehli, přišel Lukáš s tím, že někde zapomněl klíče a nemůže se dostat domů, takže u mě přespal :D Ráno zazvonil budík (několikrát) a my se všichni shodli na tom, že fakt vstávat nebudeme a šli spát dál. Někdy po jedenácté jsme vstali, dali si snídani a rozhodli se, že pojedem 14:10 z Brna do ZH.

Když jsme dojeli do ZH, chytla nás na cestě z autobusáku ta největší průtrž, takže jsme krásně zmokli. Byli jsme domluvení s Michalem, že pro nás zajedou (vraceli se z výletu v Nise) a půjdem něco podniknout do Jesu, s tím, že další den vstaneme brzo ráno a půjdem na hory.

Večer jsme šli na jídlo a pivko a jak už to tak bývá, zdrželi jsme se trochu dýl a šli spát opět tak ve 4. Ráno v neděli vypadalo velice podobně jako to v sobotu a tak se podruhé stalo, že jsme na hory nevyrazili. Vstali jsme k obědu a rozhodli se, že aspoň zajdem po muzikantské do lázní. Trochu jsme tam pochodili, zahráli minigolf a šli zpět. Michal s Aničkou museli jet do Olmíku, my jsme jeli zpět do ZH s tím, že v pondělí dopoledne uděláme fakt už nějaký výšlap. To už konečně vyšlo a tak jsme si dali krátky trek na Bišovku a pak ještě klasické kolečeko kolem krmelce. Odpoledne jsme jeli vlakem zpět do Brna.

Už v Jeseníku mě Meg začala trochu štvát díky těm svým idiotským zvykům a díky tomu jak je v praktickém životě neschopná (v Norsku mi to nevadilo, protože to nebyl můj byt a nijak jsem se necítil za ní zodpovědný). Např. velký problém pro ni bylo pochopit, že u nás se vyzouvá před dveřma (nebo v předsíni) a dál se jde boso, nebo v papučích. U Michala doma si to začala čupat po baráku v pohorách ... mě vadilo to, že jsem za ni svům způsobem byl zodpovědný a tím pádem jsem si připadal, jako bych to dělal sám. Další věc bylo ve vlaku - jasně jsem ji říkal, že pokud chce nohy natáhnout na sedačku, musí bez bot. Ona samozřejmě v botech. Tak už jsem se na to vykašlal, ale když přišel průvodčí, tak z toho byl samozřejmě nervózní ... tak jsem ho uklidnil a říkám, že už si to sundá. Ona než aby si to sundala, tak se raději vykroutila tak, aby boty na té sedačce nebyly. Samozřejmě za hodinu přijde průvodčí a ona zase boty na sedačce. Když jsem ji jasně vysvětlil, že za to dostane pokutu (což ten průvodčí říkal), tak si je konečně sundala - průvodčí pak každých 10 minut chodil nenápadně kontrolovat ... :)

V úterý jsem musel jít do práce - a abych řekl pravdu, byl jsem i rád, protože jsem si od ni potřeboval odpočinout. Meg to taky vyhovovalo, měla spoustu vyřizování na kompu (měla pracovní pohovor v Nike, psala cover lettery apod.). Já jsem aspoň něco udělal v práci a oba jsme pak byli spokojení.

Ve středu jsme si udělali celodenní výlet na přehradu a hrad Veveří. Bylo krásně a bylo to fajn. Večer jsme si řekli, že by to chtělo někam zajít na nějakou muziku. Na netu jsem nic nenašel tak říkám, že aspoň půjdem na pivko. Tak jsme vyrazili na slepo do centra (= z baráku :D). Na České nás zaujala hudba jdoucí z nově otevřené hospy. Tak jsme tam zabrousili a vida - kapela na malé stage. Usadili jsme se tam, dali si pivko (Meg vínko) a kecali a poslouchali. Borci hráli perfektně - hráli jak staré EN hitovky (Beatles apod.), ale i české (Husličky, Čechomor, ...) - boží. Potom co oficiálně skončili se pak začalo spontánně zpívat a to je moje. Přidal jsem se jak za mlada. Meg se to též moc líbilo. Byli jsme rozjetí, takže jsme si řekli, že ještě někam zajdem pokecat na pivko - tak jsme ještě kousek od baráku zašli do pivní kavárny na jedno a zkysli jsme tam až do dvou do rána. Měli jsme moc dobrý chat - to je to proč mám Meg rád, fakt se s ní da dobře pokecat. Na praktický život ovšem katastrofa :D

Ve čtvrtek jsem si zase šel na dopoledne odpočinout do práce, odpoledne jsme šli na oběd s Vlastou - ta se vrátila z Německa z Erasmu, takže to bylo příjemné setkání. V šest pak přijela Cecilia z Norska - šel jsem ji vyzvednout, vyhodili jsme věci u mě a pak jsme šli na grilovačku k Pepemu do Tuřan - to bylo úplně super. Jednak jsme se dobře nadlábli a hlavně to byla pohodka u ohně s pivkem, kytarou a zpěvem. Zazpívali jsme klasiky jako Arnoštka apod. :) Další den nás čekalo balení a dlouho očekávaný odjezd do Švajcu!

Rumunsko - 7.7. - Sestup, obžerství a návrat do ČR

Dorazili jsme na nádraží, tam jsme se potkali s Drobem a Raďou. Drobo měl vytisklé vlaky, které jely ze Sibiu do Brna, to bylo fajn, protože zrovna jeden měl jet v 17:20. Problém bylo, že jel přes jiné město v Rumunsku než jsme jeli tam a tedy to byla trasa, na kterou jsme neměli oficiálně jízdenku. Šel jsem se zeptat k mezinárodnímu okýnku (kde teda nemluvila ženská ani moc anglicky ani německy), kde mi ženská potvrdila, že jízdenku máme platnou až na vlak, který jede další den v 11:50. To jsme samozřejmě nechtěli, protože by to znamenalo utratit zbytečně spoustu peněz za hotel a chlast. Takže jsme se rozhodli, že jedem tím vlakem v 17:20 a když budou dělat problémy, tak budeme hrát blbé.

Do odjezdu byla hodina a půl času, tak jsme ještě šli na náměstí do Billy nakoupit pivka do vlaku a pokoumat nějaké pěkné Rumunské slečny. Vlak vyjel celkem přesně a za dvě hoďky jsme byli ve městě Blaj. Tam jsme měli čekačku 2 hodinky, takže jsme zašli za kostel na lavečky a zazevlili jsme - natlačili nějaký salám a pak zašil utratit posledních 24 LEI na kafe - vyšlo to naprosto přesně, těch 6 kafí co jsme koupili stálo v té kavárně 24 LEI, takže ideál.

Když jsme se vrátili zpět na nádraží, zjistili jsme, že vlak má ještě 45 min zpoždění. Takže jsme si dali čekačku tam - tu jsme si zkrátili s Pepem a Kajošem diskusí na IT témata, které ostatní neocenili (ve skutečnosti si hlavně Drobo a Raďa z nás dělali prdel, že se furt bavíme o nulách a jedničkách a matematice :D moc nedávali naše pravidelné "matematické" pětiminutovky, které si s Pepem občas střihneme).

Když dojel vlak (výpravčí si všiml, že jsme parta veselá a dal se do řeči a pak na nás volal slavnostně "Budapest, Budapest!" tak jsme si též dali vítězný pokřik a nastoupili jsme do vlaku.

Když přišel průvodčí začala sranda - to, že máme v podstatě špatný lístek mu nevadilo vůbec, ale chtěl zase místenky. My nejdřív dělali, že nerozumíme co chce a jakože nevíme co znamená "rezervacion obligator". Furt jsme na něj vytahovali všechny kartičky co jsme měli - ISIC, InKarty dokonce i ČHSku :) Týpek ale měl výdrž jak cyp a pořád trval na místence a pak začal hrozit, že nás vysadí a předá ambasádě :))

My samozřejmě měli plán B a to je toho borce uplatit - na to se ukázal jako expert Kajoš, který s ním hrál i to divadlo a hučel do něj, že jsme studenti atd. Borec už byl bezradný, tak Kajoše vzal do kupečka se dvěma borkama (Rumunky), které uměly anglicky, že aby překládaly. Samozřejmě Kajoš rozuměl i předtím, ale borkám řekl, že nemáme prachy a že borcovi dáme 15E a ať se vysere na místenky, to nějak prošlo a dokonce pak ještě přišel druhý průvodčí (byli dva) a vrátíl nám 5E z těch deseti. Takže nás ten úplatek vyšel ještě levněji než na cestě tam :)

Po tady tomhle jsme měli dlouhé diskuse na téma uplácení, morkálka a tak. Všichni z nás byli rádi, že jsme borce uplatitli (protože jinak za ty místenky chtěl 7E na osobu a pak cosi začal hučet, že 34E na osobu jakýsi exclusive nebo co a to opravdu nikdo z nás platit nechtěl). Zároveň ale všichni víme, že tohle je špatně - pokud nás úplatky a tak serou jinde, tak bychom to tímto neměli podporovat. Nevím proč, ale když je to úplatek někde v Rumunsku, tak mi to přijde spíš jako sport - část toho víletu, koření, zajímavá zkušenost s uplácením ... zkrátka cenná experience.

Rumunsko - 2.7. - 6.7. - Přechod Fagaraše