Rakouské alpy II (15.10.) - Návrat domů

Když jsme se ráno vzbudili, nasnídali jsme se a pomalu jsme vyjeli na začátek hiku, který jsme na mapě včera našli. Bohužel ale protože byla sobota a ten hike byl jednoduchý, tak na jeho začátku jsme narazili asi na tunu lidí. Zkusili jsme ještě druhý hike, ale tam to vypadalo podobně.

Ani jednomu z nás se nechtělo jít někde s dalšíma lidma, takže jsme se shodli na tom, že to raději ukončíme a vrátíme se od den dřív domů.

Cesta zpět proběhla v pohodě. Tentokrát bez větších záseků (menší samozřejmě proběhly ... opět před Vídní :)). Vzali jsme Kajoše až do Zlína , protože on měl většinu matroše - když jsme matroš vybalili z auta před jeho privát byla půlka chodníku plná - jsme to k němu dolů nesli tři lidi na dvakrát :D

Ze Zlína jsme pak za zvůků Mńágy (klasická kazeta z Pepeho auta) dojeli do Brna. Spokojení. Moc dobrý trip to byl.

Moje a Pepovo fotoalbum k dispozici zde:
https://picasaweb.google.com/103835723246528361107/AustrianAlps2011Glacier
https://picasaweb.google.com/117014812254994212264/AlpyRijen2011

Rakouské alpy II (14.10.) - Výstup na Zuckerhütl

R8no jsme skutečně vstali 4:30 - v tomhle byl Pascal taky neuvěřitelný - dvakrát mu píply hodinky a on bez velkého probouzení a protahování vyskočil z postele a hned začal dělat snídani a čaj a připravovat se na odchod (ono to bylo taky tím, že nás v pátek tlačil čas - jemu jel v 6 z Innsbrucku vlak, který chtěl stihnout a vzhledem k tomu jaký výstup nás čekal, tak toho času nebylo vůbec nazbyt).

Na snídani jsme natlačili kuskus s rozinkama a ořechama. Vyráželi jsme přesně podle plánu - 5:30. Odhadovali jsme, že na ledovec dorazíme někdy kolem 7:30, abychom tam už měli světlo (kvůli trhlinám a tak je fakt potřeba vidět), nástup na ledovec jsme šli za tmy s čelovkama. Byla to docela morda a taky jsme se zasekali na jednom hřebínku, ze kterého jsme travrzem chtěli přejít na ten ledovec, ale protože to bylo moc strmé, namrzlé a tím pádem nebezpečné, rozhodli jsme se sejít a vyčupat ten ledovec ze spodu. Tohle nás trochu zdrželo. Nicméně ne moc a aspoň když jsme se na začátku ledovce začali navazovat byl krásný východ slunce. Nádhera - počasí fakt bylo super.

Na ledovci šel Pascal první (razil cestu), já druhý, Pepa třetí a Kajoš poslední. Nejvíc zodpovědnosti leží na prvním (a taky je to fakt morda - zejména když je na ledovci po kolena sněhu a ten první to musí prošlápavat). Pascal se ukázal jako terminátor - prošlápaval cstu, bořil se a stejně byl rychlejší než my, stíhal fotit (dal jsem mu svůj foťák) a stejně byl míň unavený :))

Cesta byla dlouhá a fakt namáhavá, ale neuvěřitelné krásná, ty pohledy, které se nám naskýtaly se nedají slovy vůbec (a fotkami jen stěží) popsat. Náš cíl Zuckerhütl se jako zub začal rýsovat už hodně brzo. Finální výstup "zubu" byl fakt mordovní - jen co je pravda. Hlavně kůvli větru - byli jsme mega promrzlí. Nejhůř na tom byl Pepa, který byl opravdu hodně unavený a hodně zmrzlý na rukách a tváři. Já měl s prsty na rukou taky problémy, ale dalo se. Velký kus práce odvedl Pascal s Kajošem. Pascal to vyčupal a jistil nás (finální výstup bylo klasické lezení se vším všady). Nahoře jsme se objali, na rychlo něco vyfotili, pokochali se výhledem, ale moc dlouho jsme tam nepobyli, protože tam fakt fučelo a Pascal se bál, abychom v pořádku slezli dolů. To se povedlo a pak jsme pomaličku začali po vlastních stopách po ledovci slézat dolů. Pepa už byl fakt hodně unavený a nedokázal držet rychlost, kterou Pascal nasadil (a to byla Pascalova hodně pomalá rychlost). Každopádně po čokoládovém dopingu jsme to zdárně dotáhli do konce a z ledovce se dostali.

Pak už jsme se odvázali a každý mohl jít svým tempem. Ke konci ns ještě čekalo plazení přes tenký led (protože jsme nechtěli zamrzlé jezírko obcházet :)) a pak už jsme byli na chatě.

Unavení jako prase, ale šťastní, že jsme to zvládli. Bohužel nebyl čas na nějaký velký odpočinek, protože Pascal spěchal na vlak - museli jsme se rychle zbalit a vyjít. Nakonce jsme to udělali tak, že jsme se rozloučili už nahoře a Pascal to rychle seběhl s Kajošem - ten ho autem hodil do Innsbrucku a my mezi tím s Peou uklidili chatu, sbalili sebe, dali si 30 min. rest a pomalu sšli taky dolů.

Časování bylo naprosto perfektní, protože přesně jak jsme s Pepou přicházeli dolů, na parkoviště přijel Kajoš. Natlačili jsme chleba se šunkou a začli koumat co dál. Nakonec jsme se poradili víc než rychle - a verdiktem bylo dojet do nejbižší hospody a dát si nealko pivo a polívku a tam v teple se poradit co dál.

Takže v první otevřené hospodě jsme zakotvili a já dokonce oprášil svoji Němčinu a celé jsem to tam v té hospodě ošéfoval Německy (až jsem se sám divil, že ze mě vypadly docela kloudné věty :)) Co se plánu na další den týče, tak jsme se dohodli, že chcem jen nějaký krátký a jednoduchý hike (na dlouhý nebyl čas a na těžký síly po dnešním ledovci).

Co se spaní týče, tak jsme se pak vrátili na to parkoviště, kde nám auto stálo celou tu dobu předtím a já přespal v autě a Pepa s Kajošem si lehli ven a vyspali se na karimatkách vedle auta.

Rakouské alpy II (13.10.) - Výstup na Wider Freiger

Budíček skutečně 5:30 zazvonil a my vstali. Na snídani jsme uvařili plný hrnec vloček s rozinkama a lískovýma ořechama (uvařili jsme celý půlkilový pytel vloček takže toho bylo seriózně hodně a ani jsme to na snídani nedojedli).

Na čtvrtek mělo být podle předpovědi docela hnusně, což se taky vyplnilo - už od rána byla hustá mlha a už jen trochu výš od chaty sněžilo. Rozhodli jsme se teda že nepůjdeme hlavní trip dnes, lae až zítra, kdy hlásili pěkné počasí. Šli jsme kratší trasu s menším převýšením, která nevedla přes ledovec. Vrchol, na který jsme měli namířeno se jmenoval Wider Freiger (byl to přes 3200 m vysoký šéfík). Cesta byla pro mě hodně náročná - jednak díky místy poměrně hlubokému sněhu, ale taky protože mě bolela hlava z nadmořské výšky - nebylo to nic, co by se nedalo vydržet, ale ani nic příjemného (ono to bylo asi taky protože jsme dost málo pili). Taky to byla hodně výzva, protože horní partie byly opravdu prudké a místy to bylo i lezení. Pepa na tom byl podobně jak já - též ho bolela hlava. Kajoš byl víc v pohodě a neuvěřitelný byl Pascal - ten si to čupal a razil cestu jak za mlada. Pořád jsme se s klukama nestačili divit jak to tak může dávat (a to byl prý nějaký nachcípaný a nebyl ve formě ... to bych chtěl vidět jak vypadá, když ve formě je - to už asi lítá :D).

Přes únavu a špatné počasí jsme zabojovali a na vrchol se dostali, udělali vrcholovky a začali sestup. Protože se trochu vyčasilo, rozhodli jsme se, že to zpátky vezmem přes část ledovečku, abychom si aspoň trochu něco vyzkoušeli a byli lépe připravení na další den. Než jsme se na ledovec dostali, přepadla nás náhlá touha postavit sněhuláka. Tak jsme ve svahu, kde bylo hodně sněhu začali dělat koule. Zpočátku maličké koule se rychle zvětšovaly v obrovské sněhové gule, které jsme museli držet všici čtyři, aby nás to nesvalilo a nepřeválcovalo.

Ukázalo se, že jsme to s velikostí přehnali, protože když jsme koule dali na sebe, byly ve svahu moc nestabilní. Takže jsme je pustili dolů a bavili se tím, jak se roztříštily o kameny.

Pak jsme šli přes ledovec, kde jsem poprvé použil mačky (cepín jsme používal celou dobu, jak při výstupu, tak při sestupu - je to mrtě užitečná věc). Někdy kolem třetí jsme byli zpět na chatě. Dotlačili jsme vločky z rána a začali vařit večeři - nudle s těstovinami, šunkou a tuňákem - luxus.

Nachystali jsme si matroš na zítra. Natočili budík na 4:30 a šli kolem osmé spát.

Rakouské alpy II (12.10.) - Cesta z Innsbrucku na chatu

Ráno, před desátou když jsme se vzbudili do krásného (ale chladného) počasí, jsme zjistili, že to parkoviště bylo tak nějak placené a my tam stáli dost dlouho bez placení. Tak jsme se rychle sebrali a po česku se vytratili :) Zastavili jsme jinde a natlačili chleba s cottage cheesem.

Pascal přijel na čas (no, není se čemu divit, jel buď se Švýcarskými nebo Rakouskými drahami, takže standard). Už z dálky byl poznat podle batohu a výbavy - nikdo menší s větším batohem obloženým lany a cepíny tam nebyl :)) Přivítali jsme se a šli k autu se domluvit kam pojedem a co vyšlapem. Po poradě jsme vyrazili směr Sulzenauhutte.

Už cesta z Innsbrucku do údolí byla úchvatná (samotný Innsbruck je neuvěřitelné město - je obehnaný skalnatýma horama ze všech stran - sněhem pokryté vrcholky vypadaly geniálně - když jsme se vzbudili, všem třem nám spadla čelist a dostali jsme ze sebe jen wow).

Auto jsme nechali na parkovišti v údolí. Přebalili batohy a naložili materiál a jídlo na tři dny. Brali jsme raději i stany, protože jsme nevěděli jestli bude winterroom chaty otevřený. Cesta nahoru vedla kolem hezkých vodopádů. S tím těžkým batohem a velkým spánkovým deficitem se mi šlo hodně z tuha a docela jsme potil krev.

Až k chatě to bylo převýšení zhruba 700m. Počasí se ale pořád drželo krásné a tak přes velkou námahu jsem si i cestu k chatě užil. Zhruba 400 výškových metrů před cílem byla plošina kde byla další chata. U ní byl takový svislý šutr, na kterém si kluci zaboulderovali.

K naší Sulzenauhutte jsme dorazili někdy po druhé hodině. Chata byla samozřejmě zavřená, ale winterroom byl otevřený a prázdný. A nutno říct, že mrtě luxusní. Byly tam postele, deky, polštáře, kamna, dřevo ... no prostě high standard. Chvíli jsme zvažovali jestli přecijen nepostavíme stany, protože tohle byl až moc luxus, ale pak jsme si řekli, že když už je ta možnost, tak toho využijeme.

Trochu jsme se najedli, připravili vercajk a šli ven udělat si přípravu na ledovec - Pascal nás naučil jak se na ledovci uvázat, řekl nějaké zásady a rady atd. Přestože jsme vlastně nic nedělali, do chaty jsem se vrátil dost unavený. Uvařili jsme večeři (těstoviny s lunchmeetem a zbytek bulguru). Po jídle jsme si pak ještě hráli chvilu s lavinovýma pípákama (Pascal je dotáhl a ukázal, jak se s nimi pracuje).

Spát jsme šli brzo, protože plánovaný budíček další den byl v 5:30 (předtím jsme ještě nachystali všechen matroš do batohů, aby nás to ráno nezdržovalo).

Rakouské alpy II (11.10.) - Odjezd z ČR

Už delší dobu jsme se s klukama (Pepa, Kajoš) chystali do Alp na ledovec - hlavně jako trénink na další větší tripy. Už dřív jsem si nakoupil výbavičku (mačky, úvazek, karabiny, helma, ...) a tak jsem ji chtěl provětrat :)

Podařílo se nám zlanařit na tenhle trip i Pascala (Švýcar, kterého známe z Norska) - to bylo hodně klíčové, protože Pascal je mrtě zkušený a protože my naopak vůbec (Kajoš trochu jo - už si to předtím v mačkách čupal a i nějaké lavinové kurzy apod. má, ale my s Pepou nic), byli jsme moc rádi, že se ujal funkce horského vůdce a hodně nás toho naučil.

Vyjížděli jsme v úterý kolem osmé od Grandu v Brně. Když jsem došel, Pepa s Kajošem už tam byli a nakládali auto. Od začátku panovala mrtě dobrá ocaská nálada, a tak to má být :) Kombinace já, Pepa a Kajoš je ultimátní :)) Nakoupili jsme v Albertu v Olympii (strategie byla jasné - brát zlevněné nebo Euroshopper věci :))

Jak už bývá naším dobrým zvykem, cestou jsme se samozřejmě několikrát ztratili a zamotali. Co bylo zajímavé, že nejvíc problematická byla trasa Brno - Vídeň :)) Když jsme se před Břeclaví zastavili na benzínce a pak z ní vyjeli, chvíli trvalo než jsme si uvědomili, že jsme najeli sice na dobrou cestu, ale jaksi opačným směrem :) Druhý větší zásek byl ve Vídni, kdy jsme místo abychom ji objeli, vjeli přímo do ní a pak čekali každou chvíli na nějakých semaforech :)

Někde před Salzburgem jsme si dali pauzičku na večeři -uvařili jsme bulgur s hovězí konzervou a natlačili jsme to na jedné popelnici jak za mlada :)

Do Innsbrucku jsme dojeli někdy kolem šesté ráno. Pascal měl přijet v 10. Takže jsme na parkovišti kousek od vlakáče zaparkovali a vyspali se pár hodin v autě - žádný extra spánek, ale i dřímota je lepší než nic.

Erasmus reloaded vol 3 - Sandra v Brně

S international dny se v poslední době roztrhl pytel (a tak to má být!) a netrvalo dlouho a po návštěvě Izy tady v pondělí 19. byla Sandra z Německa!

Sandra byla podobně jako předtím Pauline a Camille na velkém Eurotripu a samozřejmě jeden z cílů bylo i Brno, aby nás s Pepou navštívila. Cestovala s boyfriendem a jeho bratrem.

Oba s Pepou jsme museli být dopoledne v práci a pak ve škole, takže jsme se se Sandrou sešli až před pátou. Moc času jsme neměli, protože v devět večer jim jel vlak do Polska (další cíl byl Krakov). Nejdřív jsme si hráli na průvodce, ale velmi brzo Sandra odhalila, že víme s Pepou kulové o těch památkách a spíš Sandra říkala nám historii některých věcí :D (úplně mi to připomnělo Stavanger trip, kdy všecko naplánovala Sandra, věděla kam jdem a tak a my prostě šli s ní :))

Potom jsme ochutnali trochu burčáku a pomalu se přesunuli do prostředí, kde se s Pepou cítíme jistěji - do hospody :) Zašli jsme na jídlo a pivko do Pegasa. Dobré to bylo. Bylo moc fajn Sandru zase vidět a pokecat!

Nečekaný international day!

Vypadalo to na další den předvydávacího období, kdy člověk přijde z práce totálně hotový, jde si zaběhat a je rád, že je rád. Nicméně nakonec to ale byla mnohem zajímavější středa 14. 9. :)

Někdy kolem osmé mi napsala Iza (slečna z Polska, kterou jsem poznal v Turecku - jedna z těch skautů), co bych řekl na to, kdyby u mě dneska chtěla přespat. Věděl jsem, že Iza je na cestách (s kamarádkou se rozhodly dostopovat se z Varšavy do Albánie), ale měli jet úplně mimo ČR a až případně na cestě zpět, že by se třeba stavila. Každopádně plány se změnily a Iza směřovala do Brna. Samozřejmě jsem řekl ano. Takovéhle spontánní narychlo akce jsou nejlepší :) Byla to fajn česko-polská konverzace (s případnou výpomocí angličtiny, když jsme nějakému slovu vzájemně nerozuměli).

Když jsme si s Izou povídali pamatuju si, že začla polsky bavili jsme se a najednou jsem si uvědomil, že mluvila anglicky. Vůbec jsem si nevšiml toho rozhraní - té změny. Dorozumívání je neskutečně zajímavá věc. S tím co říkala polsky jsem zřejmě neměl problém, když jsem si nevšiml, že to změnila na angličtinu. Když jsem se ji zeptal, jestli ví, kdy začla mluvit anglicky, tak taky nevěděla :)

Škoda že nezůstaly v Brně ještě druhý den - další den ráno hned odjely. Ale třeba přijedou ještě na cestě zpět. Bylo by to fajn.

Erasmsu reloaded vol 2. - Prague mission

Tento víkend jsem strávil v Praze. Když už jsem nemohl s lidma z Norska strávit týden na chatách různě po ČR, jel jsem aspoň na víkend do Prahy užít si s nimi poslední víkend v ČR a rozloučit se nima.

Do Prahy jsem jel samozřejmě se Student Agency. Poprvé jsem jel autobusem označeným jako "fun & relax". Jsou to nové autobusy, které jsou výbavou podobné těm tureckým a jsou dokonce o kus lepší! To "kus lepší" si autobus zasloužil zásuvkou u každé dvojsedačky (to se fakt hodí, pokud člověk má noťas ... ne, že by se mě to týkalo, ale obecně super věc), obrazovky jsou už na každé sedačce a tak každý může mít opravdu individuální zábavu. Super je, že si člověk může vybrat z docela velké nabídky filmů - jak v češtině, tak v angličtině (těch je bohužel méně, ale pořád jsou aspoň nějaké). Úplně nejlepší ale je, že člověk si ten film může pustit kdykoli chce a může hýbat s časem - zkrátka ty programy nejsou synchronizované skrz celý autobus jak tomu bylo doteď (a i v Turecku). Cesta takovým autobusem se už fakt dá vydržet i když trvá několik hodin!

Každopádně cesta utekla rychle a brzo poté, co jsem přijel jsem dorazil na Dejvickou na Sinkuleho kolej, kam za chvíli přišli ostatní, kteří přijeli z Kutné Hory, kde byli na výletě. Bob se na koleji angažuje ve studentské organizaci, takže měl klíče od společenské místnosti, kterou jsme tím pádem měli celou pro sebe - ideální místo na přespání osmi lidí.

Poté co jsme se přivítali a chvilu odpočinuli po cestě jsme vyrazili do víru velkoměsta. Protože celou sobotu v Praze pršelo (když jsem odjížděl z Brna, tak bylo tropické vedro, když jsem přijížděl do Prahy byla docela zima, bylo zataženo a pršelo ... Praha na mě po příjezdu nijak extra nezapůsobila - opět jsem se utvrdil v tom, že Brno je lepší - pořád je to velké město, ale oproti Praze je to vesnička a to je dobře) zamířili jsme samozřejmě rovnou do hospody :)

Vzali jsme holky na Staropramen, aby hned ze začátku z té Prahy něco ochutnaly :) Protože pořád pršelo, v té hospodě jsme se zdrželi docela dlouho. Měli jsme tam vlastní nekuřácký salónek oddělený od zbytku hospody a bylo to super. Popili jsme, pokecali, zazpívali si, udělali nějaké fotky vážných tváří (tohle bylo hodně těžké :D) a prostě měli fun! Pak přestalo pršet a my vyrazili na noční Prahu - na Hrad. Nasvícená katedrála vypadala majestátně a to, že tam nebyla skoro ani noha bylo ještě lepší! Noční Praha je fakt hezká.

Protože nás chytl hlad, stavili jsme se na pizzu - jako správní studenti jsme zašli na akci 1+1 na ISICa :) Přišli jsme těsně před zavíračkou a přestože číšnice říkaly, že je to ok, že nám ty pizzy udělají, pak byly nervózní jak prase a začly do nás hučet, že bychom už měli jít a kdesi cosi ... to nás trochu otrávilo. Ale taky nás to rychle přešlo - měli jsme až moc dobrou náladu na to, aby ji někdo jen tak snadno zkazil - Bobův čtyřbob v tramvaji byl nekompromisní zabiják na to být otrávený :)

Když jsme unavení někdy kolem půlnoci dorazili na kolej, ještě jsme nějakou dobu pouštěli písničky - vzpomínkové na Norsko - California dreamin' apod. Dobré to bylo. Pak jsme šli spát. Pauline usnula ještě dřív než si všichni stačili vůbec lehnout - jako obvykle :) Ta holka má dobrý spánek. I na Lofotech byla vždycky první kdo usnul - tohle ji docela závidím.

Ráno jsme vstávali někdy po deváté. Teda kromě Juliena, kterému letělo letadlo někdy po jedné a chtěl ještě vidět nějaké památky (on z Prahy byl hodně nadšený - byl už v Praze dřív a chtěl vidět věci, které předtím nestihl) - takže ten vstával někdy v šest a vyrazil sám po památkách, vrátil se pak někdy kolem jedenácté, rozloučili jsme se s ním a vyrazili po památkách my ostatní - v poněkud volnějším tempu.

Jako první jsme vyrazili na hrad - koupili jsme si vstupenku na malý okruh - tj. katedrála sv. Víta, starý královský palác, zlatá ulička a bazilika sv. Jiří. Když jsem kupoval vstupenky, potkal jsem nějakou slečnu (byla teda starší - tak kolem třiceti), která se mě ptala jak to tady s těma vstupenkama chodí - okamžitě podle přízvuku a rychlosti angličtiny mi bylo jasné, že je z US. Byla z Kalifornie a byla mrtě ukecaná. Povídali jsme si než jsme vystáli frontu. Je to vždycky fajn mít možnost zaspeakovat s rodilým mluvčím ...

Přestože na hradě jsem poprvé nebyl, všechny zmíněné památky jsem zevnitř viděl poprvé. Předtím jsem vždycky viděl všecko jen z venku. Bylo tam lidí až to pěkné nebylo (hlavně ve sv. Vítovi) ... a to jsme prý měli den, kdy tam bylo hodně málo lidí v porovnání s normálním stavem ... moc si nedokážu představit, že by se do té katedrály vecpalo ještě víc lidí, protože i tak se ve zúžených místech toho kostela čekaly fronty ...

Památky jako hezké, ale je pravda, že sám bych tam nikdy nešel. Bylo to určiě zajímavé a poučené (a asi jako Čech bych měl takovéhle věci alespoň jednou za život navštvit), ale ty davy lidí jsou prostě na mě moc. Pak jsme to přes malou stranu vzali na Karlův most a Staromák k orloji. Sightseeing mě nebere, ale jak už jsem tady mnohokrát psal - když je člověk se super lidma, tak je jedno kde a bude vždycky dobře! :)

Potom jsme se přesunuli zpět na Dejvickou a zašli do hospody na oběd. Na všechny z nás padla z toho půldne památek a chození únava. S Pauline jsme se shodli, že je to mnohem únavnější než vylézt na třítisícovku :) Příprava jídla v té hospodě zabrala tak nějak dýl než jsem čekal - za normálních okolností by mi to bylo úplně jedno, jenže já už měl koupený lístek na autobus 16:30 a když donesla jídlo, tak bylo 15:45 ... to se z Dejvic na autobusák včetně jídla rozhodně stihnout nedalo, takže jsem si chtěl posunout ten lístek na později - do půlhodiny před odjezdem to totiž ještě jde přerezervovat.

V hospodě byla WiFina, takže jsme to zkoušeli posunout na Bobově mobilu ... to ale nešlo. Takže jsme si s Bobem dali ještě sprint na koleje, abychom to stihli. Když jsem klikal na "Přerezervovat" bylo 16:58. Tomu říkám za dvě minuty pět! :) Zpátky za ostatníma do hospody jsme se vrátili uřícení, ale já byl rád, že se bus podařilo posunout a ještě jsem mohl strávit s ostatníma o dvě hoďky dýl. Zašli jsme si ještě na kafíčko a zákusek do kavárny.

Pak opět přišlo to, co nesnáším - rozloučit se. Všichni ale víme, že se zas uvidíme - nejspíš v Lyonu až za Pauline a Camille přijedu, ale beztak to bude dřív někde jinde. Svět je malý a o náhody v něm není nouze :)
(Navíc s náma Pauline možná pojede do těch Alp teď v září/říjnu, takže to by bylo úplně idální!)

Erasmsu reloaded - Pauline a Camille v Brně!

V sobotu přijely do Brna Pauline s Camille. Jsou na prázdniny na Eurotripu a samozřejmě nemohli vynechat ČR, protože tu krom mě a Pepy mají ještě Boba, Filipa a Alici. Těšil jsem se na setkání s lidma z Erasmu docela dlouho a konečně to vyšlo (šance byli i dřív, ale nbyla dovolená :( Když Clara byla v Praze, nemohl jsem přijet a do Švýcarska za Pascalem to taky nevyšlo - Pascal ale slíbil, že s náma dá hiking v rakouských alpách a možná i Gruzii příští rok, takže to by bylo maximálně super!).

Každopádně tentokrát nebyla potřeba žádná dovolená, protože plán byl potkat se o víkendu v Brně! Sraz byl u baráku Bobovy sestry na Grohovce. Sešli jsme se tam ve 12:30. Když jsem tam došel, byla tam už Pauline i Camille s Bobem a jeho přítelkyní (kterou jsme si ani já, ani Pepa nepamatovali, přestože ona nás jo - z Norska, byla tam za Bobem a měli jsme ji potkat na party u Cacilie :))

V tu sobotu jsme si zašli na oběd do Mamuta. Snažili jsme se holkám vybrat co nejtypičtější jídla - takže padla voba na vepřo knedlo, znojemskou. Jako polívku česnečku. Pivko samozřejmě Plzeň a jako nealko Kofolu :)

S Pepou jsme si uvědomili, že vlastně moc nevím co jim ukázat. Prostě Brno je velké město jako každé jiné - nějaké zajímavé budovy, nějaká muzea, park, hrad. Nic moc extra speciálního. Všichni jsme spíš na natural beauties. Každopádně protože nebyl čas na nějaký hike, tak jsme prostě udělali klasický sightseeing through Brno. Hrad, Petrov, pak jsme šli do technického muzea a pak jsem je vzal na přehradu. Ta přehrada byla z celé soboty nejlepší - bylo úplně krásně (holky přinesly do Brna i krásné počasí!). Cestou jsme se na chvilu odtrhli s Pauline (ona totiž též neumí chodit pomalu a tak vždycky chodí napřed - když jsme si to uvědomili, že jsme dost napřed, zavzpmínali jsme hned na Lofoty, kde tomu vždycky bylo takhle a taky na náš výlet kolem Trondheimu. Taky jsem se dozvěděl, že Pauline ještě před Norskem byla měsíc s kamarádem na treku po Bolívii a Peru - lezli tam šestitisícovky. Tenhle rok, ještě před tímhle Eurotripem byla měsíc s Mathewem v Italských Alpách a dávali si tam taky nějaké mordy. Pauline je fakt boží baba.) Na přehradě jsme leželi na trávě, pili pivko a kecali. Bylo to jak za starých časů v Norsku - pohodička, všichni dobrá nálada, padaly joky, zazpívali jsme si, všichni se smáli. Vzal jsem i frisbeečko, takže jsme chvilu zaházeli. Fakt super.

Na půl devátou jsme se přesunuli na hlavák, protože měla přijet Alice s Julienem (Francouz, který bydlel 14 dni s Pauline v Norsku - my s Pepou jsme ho neznali předtím, ale byl to správný týpek - uměl dobře anglicky  skoro nebylo poznat, že je Francouz, protože neměl ten typický přízvuk). Alice s Julienem přespávali u mě (ostatní přespávali na bytě u Bobovy ségry). Hodili si teda věci k nám a večer se šlo na pivko. Zašli jsme do Atria na Bernarda. Ono bylo stejně jedno kde jsme byli, bylo to zkrátka fajn, kvůli lidem.

V neděli jsme měli sraz u "dicka" na náměstí (hodiny ve tvaru nábojnice, kterou nám na Svoboďák vrazili v době, kdy jsme byli v Norsku. Stalo se to docela známým a je pravda, že ze všech "památek" jsme u těch hodin strávili nejvíc času - spíš ale z recese :) Pak jsme uděli procházku centrem, zašli a poseděli v kavárně.

Když jsme s Alicí a Julienem jeli zpět ke mně domů vyzvednou věci a počkat na ostatní, měli jsme zajímavý zážitek. V tamvaji jsme si přisedli k ženské, která uměla anglicky a začla s náma mluvit. Byla tak trochu ťápnutá a hodně unešená z toho, že mluvíme anglicky. Zeptala se nás anglicky odkud jsme. Myslela si, že já a Alice jsme Britové a o Julienovi nevěděla. Byla hodně překvapená, když jsme ji česky řekli, že jsme Češi. Dobré to jo, daří se mi pomalu se zbavovat českého přízvuku v angličtině. Říkala, že žila dva roky ve Francii a taky dva roky v US, v Utahu. Když se řeklo Utah, nemohl jsem jinak, než se zeptat jestli má nějaké "funny experience wih Mormons" a už jsem se chystal dělat si z nich srandu. Její odpověď "Oh, yes, I do! I'm mormon" mě dost zaskočila (a podle Alice to na mě bylo vidět). Každopádně mě to pouze přibrzdilo. Stejně jsem se nijak nepřetvařoval a řekl jsem ji naši story z Norska, takže že mi přijde ujetá celá jejich story o Josef, the smith a taky jsem se jí zeptal jestli viděla epizodu South Parku o mormonech. Říkala že viděla a brala to co jsem ji řekl docela v phodě. Ona byla prostě taková trhlá. Ukázala nám, kde mají mormoní kostely - měla u sebe obrázky kostela v Německu a ve Wisconsinu (už od začátku jsem si vzpomněl na Megan, a představoval jsem si kdybych jel tou tramvají s ní :D tahle historka se ji bude líbit anyway :))

Pak byl bohužel čas na odjezd. Všichni totiž dál pokračovali na Bobovu chatu. Všichni totiž budou v ČR až do příštího týdne (odjiždět z ČR se bude v neděli 28. večer). Hodně mě štve, že s nima nemůžu strávit celý týden - zejéna na chatě - cabin trip jak v Norsku. V plánu je i nějaké lezení a hiking ... kéž bych měl dovolenou. Doufám, že je ale budu moct potkat příští víkend (27/28) v Praze.

Protože s tou Prahou to u mě není na 100% museli jsme se pro jistotu rozloučit už teď. Nesnáším to. Tak rád bych jel s nima, ale v práci to holt teď nejde. Doufám, že aspoň na ten víkend do Prahy to vyjde! Mělo by.

Až se ke mně dostanou fotky, hodím to sem.

Turecko - summary info

Pokusím se shrnout nějaké informace o Turecku, tak jak jsem si je zapamatoval (netvrdím, že to, co tady napíšu, je 100% platné - jsou to čistě subjektivní názory a pohledy na věc, tak jak jsme je zažili my, v místech, která jsme navštívili).

Lidi
Naprostá většina lidí jsou muslimové (vlastně si nepamatuju, že bychom potkali nějakého Turka, který by nebyl), jen se liší intenzita toho jak to prožívají. Potkali jsme jak člověka, který nám dal anglický korán a říkal, že křesťanství je mrtvé a ať islám šíříme v ČR, tak i lidi, kteří to fakt nehrotili a nemodlili se často jak by měli a půst během ramadánu nijak extra nedodržovali ... o kouření během ramadánu nemluvě :). Většina byla někde uprostřed, spíš k tomu liberálnějšímu konci.

Čím víc na východ a čím víc v horských vesničkách, tím víc věří. Turečtí muslimové jsou naprosto přátelští lidé, kteří jsou velmi pohostinní (v místech, kde noha turisty zavadí jednou za uherský rok nás velmi rádi zvali k sobě domů na oběd / večeři nebo aspoň kávu či čaj). Velice rádi si s námi povídali přestože jsme si navzájem nerozuměli (viz. sekce jazyky). Celkově máme s Turky velmi pozitivní zkušenost.

Těžko říct jaké by to bylo, kdyby s námi jela nějaká holka. Postavení žen v Turecku totiž není nijak super. Vždy, když nás někdo někam pozval na jídlo, tak s námi vždy jedli jen muži. Ženy byly v kuchyni s dětmi a obskakovaly nás. Některé se nám bály i podívat do očí, chodily se sklopenými hlavami. V jiných rodinách to naopak bylo volnější a ženy s námi třeba i mluvily.

Muslimové nesmí pít alkohol a obecně o něm mají velmi špatné mínění - o pivu si s Turkama prostě nepokecáte. Naopak všichni si to, že nemůžou pít, vynahrazují kouřením. Drtivá většina lidí tam kouří (teda chlapi, ženy jsme kouřit samozřejmě neviděli, ty to mají nejspíš zakázané). Všichni nám vždycky nabízeli cigaretu a divili se, když jsme odmítali, že nekouříme.

Chlapi jsou všeobecně menší a hubenější než v ČR. Ženy naopak zakulacenější. Bylo témě nemožné vidět pevnou vysportovanou ženskou postavu. Tím, že jsou asi většinu času zavřené v kuchyni na nějaký větší pohyb nezbývá čas (a prostě to tam není zvykem, aby žena sportovala asi). Všichni mají tmavé (většinou černé) rovné vlasy a většinou snědou pleť (ale bylo hodně Turků, kteří byli hodně bílí!).

Jídlo
Turecké jídlo je moc dobré, taky protože jedí hodně zeleniny. Typické jsou směsi zeleniny (rajčata, papriky, chilly, hodně vaří z lilku, kterému říkají podobně jako "baklažán") a masa - zejména skopové a jehněčí. Hodně časté je i kuřecí a trochu méně hovězí. Islám zakazuje vepřové, takže to se v Turecku shání špatně (přestože v Antálii jsme viděli i vepřové maso v některých restauracích). Turci dělají perfektní rýži (do rýže míchají trochu těstovin ve tvaru zrnek rýže a podávají ji tak trochu omaštěnou, takže je velmi dobrá i samotná, protože není suchá). Jídla dělají typicky mírně pikantní - na můj vkus přesně akorát.

Dalším typickým jídlem byly masové koule z hovězího masa. Podávané s rýží a ještě typičtějším salátem z rajčat, okurky, papriky, salátu a cibule pokapaný olivovým olejem (ten salát dávali v restauracích i bistrech jako pozornost podniku skoro ke všem jídlům a bylo to moc fajn).

Samozřejmě mezi typická jídla nelze nezařadit kebap. Kebapů je spousta druhů, základní dělení, které jsme vypozorovali bylo na "šiš kebap" a "döner kebap". Šiš kebap jsou malé masové kousky (typicky směs kuřecího a hovězího) napíchané na špejli a opečené v ohni. Döner kebap je pak to, co se dá v různých fastfood okénkách koupit i u nás, nejčastěji pod názvem gyros. je to prostě spousta masa napíchlého na velkém točiči, který to maso opéká a po malých kouscích se opečené části okrajují. Maso pak dávají buďto do toho chleba vekového typu nebo do tortily. Vevnitř je samozřejmě zelenina a oni tam často dávají kečup a majonézu. Co mě zarazilo bylo to, že majonézu neskladují v lednici, ale i v těch největších vedrech (40 ve stínu) ji mají jen tak venku položenou. Tu jsem se do kebapu neodvážil nikdy dát. Vždycky jsme jim říkali ať ji tam nedávají ... Dost často do döneru dávají nakládané pálivé chilly papričky nebo tam aspoň nasypou sušenou chilly směs. Ke kebapu Turci pily z kelímku nějakou smetanu, tu jsme ale k tomu neochutnali.

Naprosto perfektní je jejich placatý chleba typu "pita". Krom tohoto "ekmeku" se dá koupit i chleba vekového typu a další typy pečiva. Turci taky dělají výborné zákusky. Hodně používají med a ořechy. Výborný je i jejich typický zapečený puding.

Velmi častým jídlem jsou polévky. Ty se podávají vždy s chlebem (automaticky) a neobsahují žedné pevné kousky. Vše je rozemleté (krom nudlí) a polévky jsou hodně husté. Nejčastěji byla vidět hrachová, rajská (s nudlemi) a jogurtová polévka (ta chuťově připomíná naši zelňačku).

Toto jsou jídla, která se dají koupit v bistrech jak v malých, tak velkých městech. Když nás ovšem pozvali do nějaké rodiny domů, typické menu bylo bezmasé a sestávalo se z oliv (černé i zelené), kozího sýru, sýru eidamského typu, sezamové pasty (tahini) a pak např. z leča, vaječné omelety (to si ale myslím, že byla spíš vzácnost, kterou udělali jen hostům). To vše samozřejmě s ekmekem. Vícekrát jsme taky dostali chleba zapečený s kozím sýrem a vejcem, což byla úplně ta nejlepší věc.

Je dobré být si vědom toho, že během ramadánu oni (aspoň na veřejnosti) nesmí až do večera (typicky to bylo do sedmi) jíst. Takže některé bistra a tak můžou být v omezeném provozu. Taky je dobré mít na paměti že po sedmé se do těch bister nahrne půlka města, protože po celém dni mají halt lidi hlad :)

Pití
Naprosto nejčastější věc na pití je čaj. Pije se vždy, pořád a za každého počasí. Turci si na jeho přípravu potrpí a skutečně ho umí dobře udělat a vychutnat si ho. Mají na to speciální čajovary, které jsou rozdělené na dvě části - v horní části vaří čajový koncentrát a v dolní části čistou vodu. Pak vždy načepují trochu koncentrátu (dle libosti) a dolijí horkou vodou. Čaj se podává ve speciálních malých (tak 1 dcl) skleničkách s šálkem, na kterém jsou typicky dva cukříky.

Člověk by čekal, že v Turecku bude frčet turecká káva, ale omyl. My, pokud se teda dělala káva a ne čaj, který je mnohonásobně častější, jsme zažili pouze Nescafe s mlékem (a vzhledem k tomu, že tohle pili i pastevci úplně v horách i lidi ve městech, řekl bych, že typické už je v dnešní době toto).

Co se týče piva, tak se dá koupit místní značka Efes (mě to chutnalo jako velmi levné české lahvové pivo - něco jako Ambrozius nebo jiné extrémně levné splašky), americký Miller z Wisconsinu (je to dobré pití, ale není to pivo podle mě), dánský Tuborg (měli jsme v Norsku a nic extra to není). Každopádně to tam pijí víceméně jen turisty. Viděli jsme hodně podniků se štíty Efesu, které byly prázdné - zkrachovalé. Prostě alkohol tam nefrčí. Na tvrdý jsme tam ani nenarazili.

Jinak se dá koupit libovolná limonáda od The Coca Cola company, takže Fanty, Sprity a já nevím co všechno měli i v hodně zapadlých oblastech.

Co se týče vody, tak ta se kupuje balená - je neperlivá a je levnější než v ČR. Ovšem v ČR se normálně pije voda z kohoutku. Tady jsme se nic takového odvážit neudělali. Obecně to není ani doporučované. Co se té balené vody týče, tak to, co oni nazývají minerálka má výrazně nižší mineralizaci než minerálky u nás.

Příroda & ekologie
Příroda je v Turecku nádherná - od hor až po moře. Detaily k pohořím Ala Daglari a Kačkar v jednotlivých článcích z treků. Turci sami do hor moc nechodí, obecně jsou ty hory ještě dost nedotčené a to je super. Co se týče ekologie, tak jsou na tom docela bídně. Turci se o to moc nezajímají - není pro ně problém vyhodit odpadky jen tak na ulici. V jednom autobuse se nám stalo, že zastavili na dálnici a stevard vyhodil pytel s odpadky za krajnici a jelo se dál. Obecně se produkuje neskutečné množství odpadu - zejména díky baleným vodám, které se prodávají v neuvěřitelně malých baleních (přestože je tam 40 stupňů ve stínu ačlověk vypije hafo vody, tak se prodávají  dvoudecové kelímky nebo dokonce jednodecové lahve), lahve i plechovky se vyhazovaly do smíšeného odpadu - evidentně nebyly vratné.

Bezpečnost
V Turecku jsme se cítili naprosto bezpečně. Ve vesnicích a malých městech jsme se nebáli nechat batohy nehlídané v parku a jít pryč. Opravdu se tam nekrade (ve velkých městech už jsme pro jistotu byli opatrnější, tam už je hodně cizinců a tak v pohodě už to asi nebude, ale těžko říct, s velkými městy nemáme zkušenost). Vzhledem k tomu, že islám zakazuje opilectví a vůbec alkohol, je i v noci klid - žádné výtržnosti, žádní ožralí lidé.

Jazyky
Téměř nikdo nemluví jinak než turecky. S cizími jazyky tam je to dost špatné. Lidi umí většinou pár frází anglicky ("How are you?", "What is your name") se kterými se s vámi snaží bavit. Pár lidí umí některá izolovaná slovíčka. Někteří tvrdili, že umí německy nebo rusky, ale skutečnost byla jiná :) Uměli německy i rusky hůř než my (= skoro vůbec).

Finanční stránka
V Turecku je celkově mírně dráž než u nás. Měna je turecká lira (TL) a kurz v době, kdy jsme v Turecku byli, byl takový, že jednu liru jsme dostali za 11 korun. Levný je v Turecku chleba (ekmek), čaj a chalva. Čokoládové tyčinky jsou zhruba stejně drahé jako u nás. Zkrátka věci na trek jsou v Turecku stejně drahé nebo levnější, takže netřeba tahat zásoby z domu. Dost drahé je maso (takže doporučuju na první trek donést štangli trvanlivého salámu z domu, nejen kvůli ceně, ale taky že tam prostě nejde dobrý salám tak snadno sehnat). Velmi drahý je benzín.

Dobré bylo, že i v malých obchůdcích ve městech se dalo platit kartou (každopádně na to nespoléhat, je vždy dobré mít hotovost, už kvůli autobusům, kde ani na velkých nádražích často karty nebrali).

Na mincích i bankovkách je zobrazen Atatürk (jejich první prezident - osvoboditel, něco jako náš Masaryk, je vidět, že ho tam mají hodně rádi, protože jeho obrazy jsou všude - skoro v každé čajovně / restauraci na stěnně, někteří lidi ho měli i doma).

Doprava
Naprosto nejlepší způsob jak se odněkud někam dopravit je stop. Je to levné a protože lidi v Turecku jsou ochotní a mají cizince rádi, i poměrně rychlé. My se stopem neměli problém ani ve třech lidech s velkými batohy (jen teda nedoporučuju stopovat v neděli, kdy jezdí rodiny na výlety, protože nikdo nezastaví - ne snad protože by nechtěli, ale v té době jsou auta komplet přecpaná).

Velmi dobrá je autobusová doprava - je na vysoké úrovni - všechny autobusy jsou stejné nebo lepší než Student Agency v ČR. Ceny autobusové dopravy jsou stejné nebo o malinko vyšší než ceny v ČR. V autobuse na delší vzdálenosti chodí stevard a vždy je k dispozici voda v kelímcích zdarma (v libovolném množství) + horký nápoj (káva/čaj).

Dost drahé jsou taxíky, což je dáno vysokými cenami benzínu (v době, kdy u nás stojí benzín 30 KČ tam stál v přepočtu 40-50 KČ).

Co se týče řízení, tak díky relativně častému stopování jsme si mohli udělat obrázek o tom, jaké jsou mravy na silnicích ... jsou dosti uvolněné řekl bych :) Lidi prdí na bezpečnostní pásy (většina řidičů je neměla nikdy zaplé), nedělá jim problém předjíždět přes plnou čáru, do kopce, do zatáčky a klidně i přes dvojitou čáru ... Těžko říct jak je to s nehodovostí, ono to vypadalo, že se ti řidiči vždycky nějak na té silnici domluvili (probíhaly meziokénkové komunikace občas).

Stav silnic je řekl bych hodně dobrý (a troufl bych si tvrdit že lepší než v ČR.

Turecko - 13.8. - Cesta domů do ČR

Noc z pátku na sobotu jsme strávili na letišti. Dny obžerství jsme zakončili meníčkem v letištním Burger Kingu ... nebylo to nic moc, ale ono tam ani nic jiného nebylo (když řeknu, že na tom letišti stála malá půllitrová voda v přepočtu 60 korun, tak nemusím už dál říkat, že nikde jinde se fakt nedalo jíst).

Let proběhl bez problémů a do Budapešti jsme přijeli na čas. Wizz Air busem jsme se dostali do centra. Jeli v něma s náma nějací Holandani - říkali, že tak jezdí každý rok po velkých evropských městech. Jednoduše si jeli užít levného východoevropského alkoholu :)

Měli jsme víc než 4 hodiny čas než nám jel bus domů, takže jsme si řekli, že zajdem na pivko. Potřebovali jsme ovšem hospodu, kde budou brát karty. To by člověk nevěřil jaký je to problém v Budapešti. I v těch dražších prostě nebrali karty (samozřejmě v těch ultra drahých na nejrušnější ulici ano, ale tolik jsme zas nebyli ochotni za pivko dát). Tak jsme si řekli, že pojedem na nádr a tam koupíme lahváčka nebo plechovku v nějakém shopu. Ovšem ani tam nebrali karty anebo neměli pivo.

U nádraží byl obrovský park, tak jsme se tam po jednom šli toulat ... byl jsem tam zevlit skoro hodinu. Ten park byl fakt obrovský. Docela pěkný.

Pak už byl čas odjezdu a my nastoupili do Student Agency busu. Bylo to zvláštní zase slyšet česky mluvící lidi. Tam nás slečna stevardka (krom toho, že se pořád hezky usmívala) velmi potěšila tím, že měla pivko. Takže jsme nakonec pivko v Budapešti přecijen měli (stihli jsme ho opravdu ještě  v Budapešti vypít - sice Gambáč, ale prostě mnohem lepší než Efes :))

I cesta Studentem docela šla. Cestou jsme viděli moc hezký západ slunka už nad naším územím. Zastavovalo se v Bratislavě (to nádraží tam je fakt hnusné) a pak až v Brně. Tam to řidič trochu nedal a docela bloudil (což jsme nikdo moc nepochopili). Každopádně zpoždění nebylo nijak velké. Na nádraží nás čekala Peťa. Zvala nás všecky domů na tatarák, ale já už byl hodně unavený a nechtělo se mi jet do Tuřan (i přes tak silnou motivaci, jako bylo dobré jídlo), takže jsem zamířil přímo domů.

Dost jsem se bál toho až si přečtu všechny maily v práci. Kolik bude průserů a tak, ale docela mile mě to překvapilo, protože toho nebylo zdaleka tolik, kolik jsem čekal. Byl jsem sice v neděli v práci, ale fakt jen přečíst ty maily a nic extra urgentního se nekonalo. To mě hodně potěšilo.