Na snídani jsme natlačili kuskus s rozinkama a ořechama. Vyráželi jsme přesně podle plánu - 5:30. Odhadovali jsme, že na ledovec dorazíme někdy kolem 7:30, abychom tam už měli světlo (kvůli trhlinám a tak je fakt potřeba vidět), nástup na ledovec jsme šli za tmy s čelovkama. Byla to docela morda a taky jsme se zasekali na jednom hřebínku, ze kterého jsme travrzem chtěli přejít na ten ledovec, ale protože to bylo moc strmé, namrzlé a tím pádem nebezpečné, rozhodli jsme se sejít a vyčupat ten ledovec ze spodu. Tohle nás trochu zdrželo. Nicméně ne moc a aspoň když jsme se na začátku ledovce začali navazovat byl krásný východ slunce. Nádhera - počasí fakt bylo super.
Na ledovci šel Pascal první (razil cestu), já druhý, Pepa třetí a Kajoš poslední. Nejvíc zodpovědnosti leží na prvním (a taky je to fakt morda - zejména když je na ledovci po kolena sněhu a ten první to musí prošlápavat). Pascal se ukázal jako terminátor - prošlápaval cstu, bořil se a stejně byl rychlejší než my, stíhal fotit (dal jsem mu svůj foťák) a stejně byl míň unavený :))
Cesta byla dlouhá a fakt namáhavá, ale neuvěřitelné krásná, ty pohledy, které se nám naskýtaly se nedají slovy vůbec (a fotkami jen stěží) popsat. Náš cíl Zuckerhütl se jako zub začal rýsovat už hodně brzo. Finální výstup "zubu" byl fakt mordovní - jen co je pravda. Hlavně kůvli větru - byli jsme mega promrzlí. Nejhůř na tom byl Pepa, který byl opravdu hodně unavený a hodně zmrzlý na rukách a tváři. Já měl s prsty na rukou taky problémy, ale dalo se. Velký kus práce odvedl Pascal s Kajošem. Pascal to vyčupal a jistil nás (finální výstup bylo klasické lezení se vším všady). Nahoře jsme se objali, na rychlo něco vyfotili, pokochali se výhledem, ale moc dlouho jsme tam nepobyli, protože tam fakt fučelo a Pascal se bál, abychom v pořádku slezli dolů. To se povedlo a pak jsme pomaličku začali po vlastních stopách po ledovci slézat dolů. Pepa už byl fakt hodně unavený a nedokázal držet rychlost, kterou Pascal nasadil (a to byla Pascalova hodně pomalá rychlost). Každopádně po čokoládovém dopingu jsme to zdárně dotáhli do konce a z ledovce se dostali.
Pak už jsme se odvázali a každý mohl jít svým tempem. Ke konci ns ještě čekalo plazení přes tenký led (protože jsme nechtěli zamrzlé jezírko obcházet :)) a pak už jsme byli na chatě.
Unavení jako prase, ale šťastní, že jsme to zvládli. Bohužel nebyl čas na nějaký velký odpočinek, protože Pascal spěchal na vlak - museli jsme se rychle zbalit a vyjít. Nakonce jsme to udělali tak, že jsme se rozloučili už nahoře a Pascal to rychle seběhl s Kajošem - ten ho autem hodil do Innsbrucku a my mezi tím s Peou uklidili chatu, sbalili sebe, dali si 30 min. rest a pomalu sšli taky dolů.
Časování bylo naprosto perfektní, protože přesně jak jsme s Pepou přicházeli dolů, na parkoviště přijel Kajoš. Natlačili jsme chleba se šunkou a začli koumat co dál. Nakonec jsme se poradili víc než rychle - a verdiktem bylo dojet do nejbižší hospody a dát si nealko pivo a polívku a tam v teple se poradit co dál.
Takže v první otevřené hospodě jsme zakotvili a já dokonce oprášil svoji Němčinu a celé jsem to tam v té hospodě ošéfoval Německy (až jsem se sám divil, že ze mě vypadly docela kloudné věty :)) Co se plánu na další den týče, tak jsme se dohodli, že chcem jen nějaký krátký a jednoduchý hike (na dlouhý nebyl čas a na těžký síly po dnešním ledovci).
Co se spaní týče, tak jsme se pak vrátili na to parkoviště, kde nám auto stálo celou tu dobu předtím a já přespal v autě a Pepa s Kajošem si lehli ven a vyspali se na karimatkách vedle auta.
Žádné komentáře:
Okomentovat