Víkend doma

Po delší době jsem se na víkend ukázal i doma a bylo to super. V těch minusových teplotách je to u nás perfektní. Sněhu je tak akorát, ani moc, ani málo a nedalo se jinak než prubnout běžky. Jen tak v lese za barákem, ale i tak to stálo za to.

Rumunsko - 1.2. - Cesta domů

Ráno jsme měli nastavený budík. Jeden by se mohl podivovat proč jsme se pořádně nevyspali, když jsme byli na hotelu, nikam už jsme nemuseli a hlavně v posteli bylo teplo. Důvodem byla slíbená snídaně. Šéfík nám řekl, že se snídaně vydává od 8 od rána, takže budík byl na 7:45. Bylo poměrně jasné, že tam krom nás není skoro nikdo a že nám to nejspíš opravdu nikdo nesní ... asi sichr je sichr a Češi jsou Češi, že :))

Pěkně v ponožkách jak den předtím večer jsme nacupkali do restaurace a začli se slečny vyptávat co mají dobrého. Kávička, vajíčka a veka s džemem zněly hodně dobře. Natlačili jsme jak za mlada a šli na zpět na pokoj. Cestou jsme ještě zjistili do kdy máme vyklidit pokoj, protože za další noc se nám vskutku platit nechtělo. Zároveň jsme ale věděli, že vlak nám jede až v sedm večer a že venku je kosa a tak jsme chtěli pozevlit na pokoji co nejdýl to šlo. Limit byl ve 12, což bylo super (typicky na hotelech myslím bývá do 10).

Na pokoji jsme pak ještě tlačili zbytky vlastních zásob, pobalili si krosny a pak čuměli na telku - dávali zrovna Bear's Grills survival a pak McGyvera, takže to bylo stylové :D

Ve dvanáct jsme se zvedli na recepci zaplatili večerní útratu a šli na vlakáč s nadějí, že si tam schováme někde bágly, abychom mohli po městě zevlit nalehko. To se povedlo a u nějaké babi na pokladně jsme to tam nechali.

Pak jsme šli do centra. Pomalu ale jistě jsme koumali, kde se najíme ... hned na začátku jsme viděli nějaké polední meníčka za 12 lei. To je zhruba stejná cena jak u nás, takže jsme si řekli, že to prubnem. Hospoda vypadala celkem luxusně, tak jsme si říkali, že to bude dobré. Na výběr bylo ze dvou jídel - pizza a smažená játra. Týpek dělal že umí anglicky, ale bylo to slabší. Objednali jsme si tři pizzy a tři piva. Dostali jsme tři piva, jednu pizzu a dvoje játra. Týpek že prý nám vysvětloval, že pizzu už má jen jednu. No, už to leželo na stole, hlad jsme měli, takže jsme se pustili i do těch jater. Nebyly nic moc, ale oproti té pizze (tu nakonec měl Kajoš), to byla výhra. Dopili jsme pivko a že půjdem jinam - jednak jsme potřebovali vyměnit další leie ale hlavně se nám tam zůstávat nehctělo. Ovšem než přišel ten číšník, tak to trvalo celou věčnost ... takové služby zákazníkům, navíc zápaďákům ... to se nevidí. Nedali jsme mu ani lei dýška, protože jsme byli maximálně nespokojeni (že my jsme nějaká náročná klientela! :D)

S neukojeným žaludkem jsme šli dál - vyměnit peníze a hledat další jídlo :) Už jsme lezli do jednoho steakhousu, kde též měli napsané meníčka ... když jsme ale vevnitř viděli ty ceny, tak jsme se zase otočili a kam nás vítr nezavál ... samozřejmě do starého dobrého fast foodu :D V místním podání se jménem Super Mamma! Dali jsme si tam kebap s hranolkama a zeleninou, byl toho kotel a stálo to též 12 lei. Ani jsme to skoro sníst nemohli. Měli jsme tam jít hned, ale tak co už :)

Po Super Mammě jsme šli do naší kavárničky Vienna uvést slečnu zonvu do rozpaků. Nebyla tam sice ta stejná, ale pořád to byla spoko obsluha. Seděli jsme tam v podstatě až do šesti hodin a kecali a plánovali trip na příští zimu. Rozhodli jsme se si Fagaraš pořádně narychlo a nalehko projít v létě. Udělat si pořádný záznam trasy do GPS. Natrénovat a pak to dát znovu v zimě. Takže uvidíme příští rok!

Ze Sibiu jel vlak načas, byl to naštěstí kupéčkový vlak, takže jsme měli radost, že se aspoň vyspíme. Když přišel průvodčí začal do nás hučet, že nemáme místenku. Tu jsme vskutku neměli a ani jsme neměli v plánu ji kupovat :) Neměli jsme žádné leie. Na to byl týpek připravený a chtěl po každém 4E ... bylo to dost, ale chtěli jsme hlavně ať dá pokoj, takže bychom mu to i dali .. ovšem měli jsme nejmenší jen 20E bankovku a týpek neměl nazpět. Takže jme to vyřešili tak, že jsem mu dal dvě dvoueurovky mince, on si je dal do kapsy, zeptal se esli jsme studeni a hned to šlo i bez místenek :)

Cesta ubíhala dobře, páč jsme spali. Z Budapešti do Břeclavi mělo EC zpoždění (už to byl totiž vlak ČD nebo Slovenských drah), takže nám ujelo EC do Brna, ale nějak nás čas netlačil, takže jsme jeli dalším vlakem co jel o hodinu později. V Brně jsme s Pepou byli někdy po jedné. Šli jsme vrátit vercajk do půjčovny a tím skončil trip.

Trochu mě mrzí, že jsme nezvládli to co jsme zvládnout chtěli, ale halt někdy se nezadaří. Výhodou je, že díky sponzorskému daru 10 000 Kč na výpravu, který sehnal Kajoš a díky tomu, že hodně vybavení taky dokázal půjčit kde se dalo, nás celý výlet nestál skoro nic. Příští rok už tomu Fagaraši ale dáme na prdel :)

Rumunsko - 31.1. - Sestup dolů

Ráno jsme se vzbudili v 5. Službu na vodu měl Kajoš. Já, přestože jsem měl nohy celou noc v teple jsem cítil, že s prstama na noze to není úplně ok. Měl jsem už necitlivé palce, Pepa měl s prsty taky trochu problém. Rozhodli jsme se teda, že to raději nebudem hrotit a sejdeme dolů, protože prsty se nám ještě někdy můžou hodit.

Nejdřív byl plán vyjít ještě tu špičku, která byla před náma a sejít dolu jiným údolím než jsme se škrabali nahoru. Abych se rozehřál a rozproudil krev v nohách, šel jsem jako první. Bylo to mrtě prudké a ve sněžnicích se to skoro nedalo. Rozhodli jsme se teda, že sundáme sněžnice a nasadíme mačky. Během přezouvání jsem si sundal boty, abych pokoumal prsty a nebylo to moc dobré, začaly mrznout ještě víc - krom palců už byly hodně zmrzlé i další prsty. Zahříval jsem to rukama, ale protože v té zimě i ruce chladnou hodně rychle nebylo zbytí a noha se musela rozehřát u Kajoše v rozkroku :) Mrtě mi tím zachránil prsty.

Po téhle intimní chvilce jsme se rozhodli, že nemá smysl razit novou cestu a ještě se někde zasekat a raději jsme se začli vracet po té samé cestě, po které jsme přišli. Lupnul jsem si ještě jedn aspyrin na zředění krve a čupali jsme zpátky.

Když jsme šlapali dolů docela jsme koukali po jakých krpálech a jakou cestou jsme šli nahoru. Ani jsme tomu nemohli uvěřit, že jsme tohle šli nahoru. Cesta dolů ubíhala hodně rychle. Prsty se necítily dobře, ale pohybem se aspoň trochu rozehřály. Každopádně mě to hodně všecko unavovalo a hnala nás hlavně vidina tepla na hotelu a mě taky až si namočím nohy v teplé vodě :)

To co jsme nahoru šli dva a půl dne jsme dolů sešli za 7 hodin. Po druhé hodině jsme už byli ve vesničce a komali jsme jak se dostaneme do Sibiu. Od začátku jsme chtěli koupit nějakou flašu, abychom roztáhli cévy a měli co na hotelu dělat. Ve vesničce byl malý magazin, tak jsme tam vlezli, že nakoupíme. Za poslední whatever peníze (= leie) jsme nakoupili vodečku a vyzvěděli, že do Sibiu nám jede autobus v pět, to bylo za dvě hodiny. V krámu prodávala nějaká paní a její asi manžel tam nosil nějaké zboží - týpek dokonce uměl trochu anglicky, takže od něj jsme se dozvěděli to s tím busem.

Před krámem byla lavička a ještě tam svítilo slunko, takže jsme vzali vodečku sundali boty a dávali jsme pohodičku :) Za chvíli nás napadlo, že by bylo dobré asi mít nějaké leie, protože v autobusu by asi éčka úplně nebrali, tak jsme zkusili zajít za šéfikem do krámu, esli náhodou nemění éčka (známe z Ukrajiny, kamarat má kamarata atd. :)) a šéfik, že jasně a za stejný kurz jako ve směnárně (skoro to vypadá, že mají fixní kurz vůči euru) nám dal ty jejich peníze. Vzhledem k tomu, že vodka došla a my měli ještě fúru času a dobrou náladu, koupili jsme ještě jednu :)

Do krámu chodili další lidi a my se k nim přidružili, nechali jsme kolovat vodku a povídali si. Dva týpci uměli trochu německy, takže jsme zašprechtili jak za mlada. Taky tam by výborný malý zhrbený děda v gumácích. Ten byl úplně perfektní, nechával si nalít vodku do svoji skleničky a fajně se tvářil :) Pak do toho magazinu přišla jeho babi a týpek co mluvil německy nám říkal, že dědovi je 77 a že jsou s babi pořád aktivní ... dvakrát týdně. Děda dobře dává, mrtě tuhý kořínek! :))

Pomalu jsme se přemístili dovnitř magazinu, protože slunko zašlo a vevnitř měli kamínka, moc příjemná společnost taková kamna :) Jak jsme se družili u třetí vodky vypadlo z šefíka, že pojede do Sibiu odvézt nějaké zboží a ještě dřív než bus a že nás hodí a to tak, že zadarmo ... totální win :)

Úplně zadarmo to nebylo, bo jsme tam těm lidem nalívali, ale rozhodně mnohem příjemnější čekání a i rychlejší a pohodlnější cesta do Sibiu, protože šéfik nás zavezl přímo před hotel. Bylo mu jasné (a taky jsme mu to zdůraznili), že chceme mrtě levný hotel a to splnil.

Přestože ten hotel byl poměrně levný (stál 12E na osobu), byl hodně luxusní. Navíc jsme možnosti toho pokoje využili na 120% :) Jsme pořád Češi, že ... Jako první jsme si všici dali teplou sprchu ... mrtě příjmené. Hned potom jsem vzal odpaďáček, napustil vlažnou vodou, Kajoš mi v tom rozpustil trochu betadiny (dezinfekce) a já jsem si močil nohy jak za mlada. U toho jsme tlačili zásoby sušeného masa, klobásy a knekebrot s medem ... největší buržousti :)

Pak jsme dostali chuť na pivko, protože se nám ale nikomu nechtělo do promočených bot, rozhodli jsme se, že zajdem jen dolů do hotelové restaurace - v ponožkách :) Přišli jsme tam a krom jednoho páru, který za chvilu odešel jsme tem byli sami. Byl tam správný číšník - uměl poměrně dobře anglicky (akorát teda všecho u něj bylo ženského rodu "she" ... bylo to někdy trochu matoucí, zejména dlouho nám trvalo než jsme pochopili, že jeho šéf není ženská, ale chlap). Byl mrtě ochotný a pak si k nám i sedl a dlouho jsme povídali. Dokonce nám prozradil, že máme v ceně i snídani další den ráno - kdyby nám to neřekl, tak o tom ani nevíme (ženská na recepci totiž tohle nějak zamlčela).

Ani nevím kdy jsme se odebrali na pokoj, dali si pillow fight a šli spát. To byla pohodička takhle v posteli a v teple :)

Rumunsko - 30.1. - Výstup na hřeben

Podle plánu jsme se ráno v 5:30 vzbudili a Pepa šel vařit vodu. Bylo taky potřeba rozehřát rybičky, které zamrzly ... na to, že byly v oleji, docela mazec. Venku bylo přes noc -12, opět nám ale všem bylo ve stanu dobře, nikdo v noci zimu neklepal.

Najedli jsme se, zbalili saky paky a za světla čupali nahoru. K chatě, kam jsme si úplně prvotně mysleli že dojdeme ještě první den to byl ještě pořádný kus cesty. Dorazili jsme tam někdy kolem dvanácté hodiny. Chata byla samozřejmě zavřená a zasněžená.

Neměli jsme ale důvod se tam zdržovat. Šli jsme dál směr hřeben. Bohužel jsme netrefili značku a zalezli jsme do lesa. Nejdříve tam byl průsek, takže to vypadalo v pohodě, pak se to ale celé zavřelo. Bohužel podle naší papírové mapy, kterou jsme měli tam ten les vůbec neml být a vůbec i výškově ta mapa neseděla (ale hlavně, že týpeček co nám to v Brně prodával "Tohle je nejlepší mapa Fagaraše kluci ...", njn). Takže jsme se dostali do mrtě hustého lesa, sníh po pás, všude větve a kořeny a my se s těma natohama škrábali a prodírali nahoru :)) Největší kus práce tady opět odvedl Kajoš, který šel defacto celou cestu první a razil cestu.

Byla to mrtě morda, ale kolem druhé hodiny les začal řídnout a prosvítat a my už viděli hřeben. Prošli jsme si lavinovým svahem (jednou to pod náma mrtě zakřupalo a otřáslo se) a došli na hřebínek. Konečně na slunku a konečně nádherný výhled! Okamžitě jsme dávali pauzu a užívali sluníčka. S Kajošem jsme si dali win-dance jak za mlada :))

Pak jsme ještě pokračovali dál, protože bylo ještě brzo. Když jsme ale přešli další lavinový svah, před náma byla mrtě špička a my zrovna byli na místě ideálním pro postavení stanu, rozhodli jsme se, že to nebudem hrotit a utáboříme se, protože nebylo jisté, jesli bychom tu špičku přelezli a pak nemuseli narychlo po tmě hledat místo na stan.

Sondama jsme proměřili hloubku sněhu a vykopali jsme si záhrab jak lusk! Opravdu ukázkový záhrab i s kuchyní (= díra vedoucí ke vchodu stanu vyhrabaná jako závětří pro vaření vody). Protože jsme začali brzo zbývalo nám ještě nějaká chvilka sluníčka a protože nefoukalo, vytáhli jsme si spaáky a karimatky, abychom je trochu prosušili (ve stanu se totiž všecko zadýchá a voda kondenzuje na spacáky, ta pak na nich během dne zamrzne ... a mít mokrý spacák v zimě není žádný med). To se opravdu povedlo. Najedli jsme se, zahráli inteligentní hru při jezení klobásy (kdo sní poslední kus klobásy prohrál) a šli spát.

Během noci tentokrát už foukalo, ale díky záhrabu to nebyl problém, zima nám opět nikomu nebyla. Přestože v noci už venku bylo tak -15.

Rumunsko - 29.1. - Výstup nahoru

Noc byla klidná, vůbec nefoukalo ani nebyla nijak extra zima (= mrzlo samozřejmě hodně, teploměr ukazoval -10, ale ve stanu a ve spacáku nám nikomu zima nebyla). Vyspali jsme se všichni docela dobře - to bylo mrtě potřeba, protože po probděné noci ve vlaku to spánek opravdu chtělo. Budíček jsme měli nastavený na 4 ráno, protože jsme chtěli vyrážet co nejdřív, ještě za tmy s čelovkama, abychom se dostali na hřeben (to jsme si ještě mysleli, že to dáme jak nic ten den :))

Ráno jsem měl opět šichtu na tavení vody, takže chtě nechtě jsem musel vylézt z teplého spacáku do komplet zmrzlých bot a čupat ven tavit sníh. Tohle je na tom všem nejhorší - rána, kdy je ještě tma, mrtě kosa, člověk není nastartovaný a musí vlézt do zmrzlých bot a něco venku kutit.

Nasnídali jsme se postupně (vždycky jsme to dělali tak, že dva vevnitř stanu balí a snídají a jeden venku vaří vodu a nasnídá se pak - tenhle proces se docela osvědčil).

Varáželi jsme teda ještě za tmy s čelovkama. Postup byl hodně pomalý a mrtě mordovní. Sníh byl nad kolena a prošlapávat to ve sněžnicích s tím baťůžekem byl fakt záhul. Museli jsme se střídat po padesáti krocích v čele, abychom to dali. Prvních třicet kroků vždycky bylo spoko, ale těch posledních dvacet jsem už hodně odpočítával a těšil se až půjdu dalších 100 kroků v prošlápnuté stopě.

Celý den jsme žili v domnění, že dnes na ten hřeben dojdem. Drželi jsme se červené značky většinu cesty. Bohužel ale místy byly popadané klády a některé traverzy ve sněžnicích s batohem a popadanými kládami byly celkem záživné. Navíc jsme celý den byli ve stínu, protože jsme šli údolím, kde ráno nesvítilo a když jsme vyšlapali kousek nahoru tak už bylo tak pozdě, že slunko bylo vždy tak 100 m před námi, ale my ho nebili schopni dohnat :) Věta "za chvíli budem na slunku" dostala úplný jiný rozměr a stala se naším heslem úspěchu i pro další dny :D

V jedné chvíli se nám podařilo ztratit značku. Bylo to v části, kde bylo mrtě stoupání. V prašanu po pás, kdy člověk udělá krok nahoru a výsledkem sjede o 10 cm dolů. Pomalu ale jistě jsem začínal být unavený. A když bylo kolem třetí a já už neměl sílu jít první a byl jsem rád, že se hrabu v prošláplé stopě a před náma kopec jak prase, který ještě ani neprosvítal (navíc z pohledu na druhou stranu údolí bylo jasné, že hřeben je ještě mrtě výš) byl čas začít se poohlížet po místu na stan. V 30 stupňovém stoupání se pravda takové místo hledá blbě :) Ale měli jsme štěstí a našli jsme plošinku, kam se stan vlezl, bylo to opravdu tak tak a pár centimetrů stanu viselo v luftě, ale šlo to :)

Navíc jsme tam měli luxusní srací spot pod stromem, který byl příjemně nahnutý tak, že se dalo o něj při vykonávání potřeby krásně opřít :D Luxus. Službu na vaření vody měl Pepa, pojedli jsme a šli spát. Tentokrát jsme budíka dali až na 5:30, protože za tmy jsme jít nechtěli - nebyli jsme na značce a prodírali jsme se lesem, takže bylo potřeba vidět.

Rumunsko - 28.1. - Sebesu de Sus a začátek výstupu

Když jsme dorazili do Sibiu a vylezli z vlaku, šli jsme pokoumat, jak se dostaneme do Sebesu de Sus - vesničky pod horama, ze které jsme chtěli začít náš výstup.


Bylo vtipné sledovat lidi, které jsme potkávali jak koumají naše"baťůžky". Ano, batoh byl na nás jednoznačně to nejzajímavější ... a největší :D Naše batohy vážily 30 kilo. Nikdy jsem ještě neměl takhle plný, ověšený a těžký batoh. A to tam nebylo vůbec žádné oblečení. Krom toho, co jsem měl na sobě jsem měl v batohu jen dvoje náhradní ponožky a podvlíkačky, nic víc. Celý zbytek batohu byl matroš - sedák, lezení, mačky, cepín, hůlky, sněžnice, spacáky, karimatky, lavinová sonda, pípák lopata, ... a jídlo.

Počítali jsme s 6-7 denním pobytem na hřebeni, takže jsme potřebovali nést jídlo na celou tu dobu, takže hmotnot jídla taky nebyla zanedbatelná. Co se týče jídla tak jsme měli sušené maso, sušené klobásy, čabajky, špek, kuskus, bulgur a hutný chleba + každý měl zásobu ořechových a proteinových tyčinek. Co se jídla týče si myslím, že jsme to měli podchycené velmi dobře. Opravdu se vyplatí vzít drahé kvalitní jídlo, které má nízkou hmotnost, malý objem, nezamrzne a má velkou energetickou hodnotu.


Původní plán byl vzít si taxík s tím, že s trochou štěstí by nás mohl vzít i trochu dál, abychom si ušetřili nezáživnou chůzi skzr vesnici a začátek trasy. Taxík se ale ukázal jako poměrně drahá záležitost (my totiž při plánování tak trochu doufali, že taxíky budou jak na Ukrajině - tj. mertě levné, ale holt jsme byli v EU, takže tam byly i evropské ceny). Už v jejich penězích (rumunský lei) za to chtěl taxikiář mrtě peněz a v éčkách se nás snažil natáhnout samozřejmě ještě víc. (Když jsme přileji, tak jsme ještě neměli žádné leie, jen éčka a banky otevíraly až v devět). Domluva s taxikářem byla taky zajímavá - anglicky neuměl, ale rozuměl německy a trochu ze sebe německy i vyplodil. Opět jsem se ujal své role sudeťáčka a německy jsem mluvil já :)

Každopádně jsme se rozhodli, že na taxík kašlem, protože to bylo moc peněz a že se tam pokusíme dostat vlakem. Ten ale jel až 12:45, takže jsme měli víc než tři hodiny. Rozhodli jsme se udělat si "příjemnou" procházku po městě s třicetikilovýma batohama a v -10 stupních :) Chtěli jsme si zajít na pivko, takže jsme se stavili v turistickém centru a tam nám týpeček velmi dobrou angličtinou poradil kavárnu Vienna. Tak jsme si tam zašli. Byla tam příjemná mlaďoučká číšnice, která z nás byla roztomile v rozpacích. Asi není zvyklá na cizince a protože neuměla anglicky, tak z nás byla nervozní a pořád nás koumala :)

Když jsme dopili, šli jsme se ven na lavičku najíst z vlastních zásob a pak se odebrali na nádraží. Zbytek čekáni jsme strávili v "příjemném" smradu místních homelesů v čekárně. Když byl pomalu čas odjezdu, pro jistotu jsme se ptali více lidí, jestli to, kam nám prodali lístek a ten vlak, do kterého nastupujeme je opravdu do Sebesu de Sus a ne něco jiného, protože na tom lístku to bylo napsané jinak. Když nám i průvodčí kýval, že jo, ať nasednem, tak jsme nasedli. Samozřejmě nás to dovezlo do jiného Sebesu :D Naštěstí to ale bylo jen 3 km od toho správného, takže jsme se sebrali a šli pěcha.

Když jsme procházeli vesničkou lidi nás koumali a ukazovali na nás ať se vrátíme, že je strašně moc sněhu a že padají laviny a tak. My jsme ale za pozdravení místních "dobrý ještěr" šli dál :)

Po chvilce jsme narazili na červenou značku, po které jsme šli celý zbytek treku (pokud nám zrovna nezmizela, ale vždy jsme se k ní vraceli). První den jsme toho moc nenašlapali, protože nebylo moc času. Ve čtyři bylo potřeba zakotvit, aby bylo ještě světlo na utáboření. Našli jsme pěkný plácek hned vedle cesty, vybalili tábor a ještě nám zbyl čas na malé školeníčko od Kajoše - ukázal nám jak provizorně jistit pomocí cepínu a vyzkoušeli jsme si pípáky.

Zimní stanování je výrazně jiné než letní. Člověk musí řešit mnohem víc věcí, mnohem lépe vše rozvrhnout, promyslet a nezapomenout na nic. Taky vybavení musí být mnohem lepší. Byl jsem hodně rád, že máme Pepův nový expediční stan. Drobnosti jako to jak se přichytává tropiko a vnitřek stanu k tyčkám, že to jde udělat v rukavicích jsou v zimě mrtě důležité. Celý proces pak zejména ztěžuje voda, která se musí tavit každý den ze sněhu. První šichtu na tavení vody jsem si vzal já. Pojedli jsme bulgur s klobásou, trochu poocasili a šli spát.

Rumunsko - 27.1. - Odjezd z ČR

Od začátku bylo plánování našeho letošního zimního tripu do Rumunska - přechod Fagaraše - pro mě docela hektické. Díky zařizování věcí kolem bytu a jiných záležitostí jsem vůbec nestíhal. A když jsem víkend před tím jel ještě do Polska už nezbylo moc času na nějaké velké přípravy.

Zejména problém byl, že jsem měl některé věci, které jsem s sebou potřeboval (jako např. zimní budu a goráčové rukavice) doma ve Zlatých Horách. Musel jsem si teda vzít dovolenou už na pátek 27.1. a ve čtvrtek jít dřív z práce a jet domů pobrat věci a brzo ráno v pátek jet do Přerova, kde jsme se měli potkat s Kajošem a nastoupit do vlaku směr Sibiu, kde jsme se pak v Břeclavi potkali i s Pepou.

Bylo to logisticky pro mě pěkně nahouby, protože ze ZH se dostat do Přerova jindy než brzo ráno v postatě nejde, takže krom toho, že jsem se pořádně nevyspal jsem měl v Jeseníku a v samotném Přerově poměrně dlouhé čekačky. Nicméně ty jsem vyplnil psaním dopisu, takže to docela uteklo.

Už od první chvíle, co jsme se potkali s Kajošem jsme zahájili naše ocasoviny a v těchto kolejích jsme jeli až do konce celého tripu - tak jak to má být! :))

Cesta vlakem s klukama mi ubíhala dobře - možná už jsem tak zvyklý na dlouhé cesty vlakem, že mi to ani nepřijde (vždyť za ten týden předtím jsem ve vlaku strávil alespoň 24 hodin - 16 do Varšavy a zpět, 4 do ZH a 4 do Přerova). Vlak nám jel přes Břeclav, Budapešt, Medias (to už je v Rumunsku) až do Sibiu - nejbližší velké město k horám, kde jsme chtěli začít.

Trochu nás naštval vlak, který jel z Budapešti do Mediasu - přestože to byl noční vlak, který jel přes noc, byly v něm naprosto nepohodlné sedačky s idiotsky umístěným stolečkem znemožňující jakýkoli pokus uložení se do horizontální polohy :/ (přestože jinak ten vlak na pohled vypadal hezky). O nějakém vyspání se u mě mluvit nedalo, kluci naspali trochu víc, ale taky žádná hitparáda (marně jsem vzpomínal na komfort vlaku z Varšavy, kde se sedačky daly skopit tak, že se spojily s protilehlou sedačkou a vytvořily postel).

Na hranici nás vzbudili celníci, kteří kontrolovali pasy - já jel na občanku - Rumunsko sice není v Shengenu, ale je v EU, takže stačí občanka. Už když jsme přestupovali v Mediasu uvítala nás mrtě zima. Do Sibiu jsme přijeli někdy kolem půl deváté ráno.