Rakouské alpy II (15.10.) - Návrat domů

Když jsme se ráno vzbudili, nasnídali jsme se a pomalu jsme vyjeli na začátek hiku, který jsme na mapě včera našli. Bohužel ale protože byla sobota a ten hike byl jednoduchý, tak na jeho začátku jsme narazili asi na tunu lidí. Zkusili jsme ještě druhý hike, ale tam to vypadalo podobně.

Ani jednomu z nás se nechtělo jít někde s dalšíma lidma, takže jsme se shodli na tom, že to raději ukončíme a vrátíme se od den dřív domů.

Cesta zpět proběhla v pohodě. Tentokrát bez větších záseků (menší samozřejmě proběhly ... opět před Vídní :)). Vzali jsme Kajoše až do Zlína , protože on měl většinu matroše - když jsme matroš vybalili z auta před jeho privát byla půlka chodníku plná - jsme to k němu dolů nesli tři lidi na dvakrát :D

Ze Zlína jsme pak za zvůků Mńágy (klasická kazeta z Pepeho auta) dojeli do Brna. Spokojení. Moc dobrý trip to byl.

Moje a Pepovo fotoalbum k dispozici zde:
https://picasaweb.google.com/103835723246528361107/AustrianAlps2011Glacier
https://picasaweb.google.com/117014812254994212264/AlpyRijen2011

Rakouské alpy II (14.10.) - Výstup na Zuckerhütl

R8no jsme skutečně vstali 4:30 - v tomhle byl Pascal taky neuvěřitelný - dvakrát mu píply hodinky a on bez velkého probouzení a protahování vyskočil z postele a hned začal dělat snídani a čaj a připravovat se na odchod (ono to bylo taky tím, že nás v pátek tlačil čas - jemu jel v 6 z Innsbrucku vlak, který chtěl stihnout a vzhledem k tomu jaký výstup nás čekal, tak toho času nebylo vůbec nazbyt).

Na snídani jsme natlačili kuskus s rozinkama a ořechama. Vyráželi jsme přesně podle plánu - 5:30. Odhadovali jsme, že na ledovec dorazíme někdy kolem 7:30, abychom tam už měli světlo (kvůli trhlinám a tak je fakt potřeba vidět), nástup na ledovec jsme šli za tmy s čelovkama. Byla to docela morda a taky jsme se zasekali na jednom hřebínku, ze kterého jsme travrzem chtěli přejít na ten ledovec, ale protože to bylo moc strmé, namrzlé a tím pádem nebezpečné, rozhodli jsme se sejít a vyčupat ten ledovec ze spodu. Tohle nás trochu zdrželo. Nicméně ne moc a aspoň když jsme se na začátku ledovce začali navazovat byl krásný východ slunce. Nádhera - počasí fakt bylo super.

Na ledovci šel Pascal první (razil cestu), já druhý, Pepa třetí a Kajoš poslední. Nejvíc zodpovědnosti leží na prvním (a taky je to fakt morda - zejména když je na ledovci po kolena sněhu a ten první to musí prošlápavat). Pascal se ukázal jako terminátor - prošlápaval cstu, bořil se a stejně byl rychlejší než my, stíhal fotit (dal jsem mu svůj foťák) a stejně byl míň unavený :))

Cesta byla dlouhá a fakt namáhavá, ale neuvěřitelné krásná, ty pohledy, které se nám naskýtaly se nedají slovy vůbec (a fotkami jen stěží) popsat. Náš cíl Zuckerhütl se jako zub začal rýsovat už hodně brzo. Finální výstup "zubu" byl fakt mordovní - jen co je pravda. Hlavně kůvli větru - byli jsme mega promrzlí. Nejhůř na tom byl Pepa, který byl opravdu hodně unavený a hodně zmrzlý na rukách a tváři. Já měl s prsty na rukou taky problémy, ale dalo se. Velký kus práce odvedl Pascal s Kajošem. Pascal to vyčupal a jistil nás (finální výstup bylo klasické lezení se vším všady). Nahoře jsme se objali, na rychlo něco vyfotili, pokochali se výhledem, ale moc dlouho jsme tam nepobyli, protože tam fakt fučelo a Pascal se bál, abychom v pořádku slezli dolů. To se povedlo a pak jsme pomaličku začali po vlastních stopách po ledovci slézat dolů. Pepa už byl fakt hodně unavený a nedokázal držet rychlost, kterou Pascal nasadil (a to byla Pascalova hodně pomalá rychlost). Každopádně po čokoládovém dopingu jsme to zdárně dotáhli do konce a z ledovce se dostali.

Pak už jsme se odvázali a každý mohl jít svým tempem. Ke konci ns ještě čekalo plazení přes tenký led (protože jsme nechtěli zamrzlé jezírko obcházet :)) a pak už jsme byli na chatě.

Unavení jako prase, ale šťastní, že jsme to zvládli. Bohužel nebyl čas na nějaký velký odpočinek, protože Pascal spěchal na vlak - museli jsme se rychle zbalit a vyjít. Nakonce jsme to udělali tak, že jsme se rozloučili už nahoře a Pascal to rychle seběhl s Kajošem - ten ho autem hodil do Innsbrucku a my mezi tím s Peou uklidili chatu, sbalili sebe, dali si 30 min. rest a pomalu sšli taky dolů.

Časování bylo naprosto perfektní, protože přesně jak jsme s Pepou přicházeli dolů, na parkoviště přijel Kajoš. Natlačili jsme chleba se šunkou a začli koumat co dál. Nakonec jsme se poradili víc než rychle - a verdiktem bylo dojet do nejbižší hospody a dát si nealko pivo a polívku a tam v teple se poradit co dál.

Takže v první otevřené hospodě jsme zakotvili a já dokonce oprášil svoji Němčinu a celé jsem to tam v té hospodě ošéfoval Německy (až jsem se sám divil, že ze mě vypadly docela kloudné věty :)) Co se plánu na další den týče, tak jsme se dohodli, že chcem jen nějaký krátký a jednoduchý hike (na dlouhý nebyl čas a na těžký síly po dnešním ledovci).

Co se spaní týče, tak jsme se pak vrátili na to parkoviště, kde nám auto stálo celou tu dobu předtím a já přespal v autě a Pepa s Kajošem si lehli ven a vyspali se na karimatkách vedle auta.

Rakouské alpy II (13.10.) - Výstup na Wider Freiger

Budíček skutečně 5:30 zazvonil a my vstali. Na snídani jsme uvařili plný hrnec vloček s rozinkama a lískovýma ořechama (uvařili jsme celý půlkilový pytel vloček takže toho bylo seriózně hodně a ani jsme to na snídani nedojedli).

Na čtvrtek mělo být podle předpovědi docela hnusně, což se taky vyplnilo - už od rána byla hustá mlha a už jen trochu výš od chaty sněžilo. Rozhodli jsme se teda že nepůjdeme hlavní trip dnes, lae až zítra, kdy hlásili pěkné počasí. Šli jsme kratší trasu s menším převýšením, která nevedla přes ledovec. Vrchol, na který jsme měli namířeno se jmenoval Wider Freiger (byl to přes 3200 m vysoký šéfík). Cesta byla pro mě hodně náročná - jednak díky místy poměrně hlubokému sněhu, ale taky protože mě bolela hlava z nadmořské výšky - nebylo to nic, co by se nedalo vydržet, ale ani nic příjemného (ono to bylo asi taky protože jsme dost málo pili). Taky to byla hodně výzva, protože horní partie byly opravdu prudké a místy to bylo i lezení. Pepa na tom byl podobně jak já - též ho bolela hlava. Kajoš byl víc v pohodě a neuvěřitelný byl Pascal - ten si to čupal a razil cestu jak za mlada. Pořád jsme se s klukama nestačili divit jak to tak může dávat (a to byl prý nějaký nachcípaný a nebyl ve formě ... to bych chtěl vidět jak vypadá, když ve formě je - to už asi lítá :D).

Přes únavu a špatné počasí jsme zabojovali a na vrchol se dostali, udělali vrcholovky a začali sestup. Protože se trochu vyčasilo, rozhodli jsme se, že to zpátky vezmem přes část ledovečku, abychom si aspoň trochu něco vyzkoušeli a byli lépe připravení na další den. Než jsme se na ledovec dostali, přepadla nás náhlá touha postavit sněhuláka. Tak jsme ve svahu, kde bylo hodně sněhu začali dělat koule. Zpočátku maličké koule se rychle zvětšovaly v obrovské sněhové gule, které jsme museli držet všici čtyři, aby nás to nesvalilo a nepřeválcovalo.

Ukázalo se, že jsme to s velikostí přehnali, protože když jsme koule dali na sebe, byly ve svahu moc nestabilní. Takže jsme je pustili dolů a bavili se tím, jak se roztříštily o kameny.

Pak jsme šli přes ledovec, kde jsem poprvé použil mačky (cepín jsme používal celou dobu, jak při výstupu, tak při sestupu - je to mrtě užitečná věc). Někdy kolem třetí jsme byli zpět na chatě. Dotlačili jsme vločky z rána a začali vařit večeři - nudle s těstovinami, šunkou a tuňákem - luxus.

Nachystali jsme si matroš na zítra. Natočili budík na 4:30 a šli kolem osmé spát.

Rakouské alpy II (12.10.) - Cesta z Innsbrucku na chatu

Ráno, před desátou když jsme se vzbudili do krásného (ale chladného) počasí, jsme zjistili, že to parkoviště bylo tak nějak placené a my tam stáli dost dlouho bez placení. Tak jsme se rychle sebrali a po česku se vytratili :) Zastavili jsme jinde a natlačili chleba s cottage cheesem.

Pascal přijel na čas (no, není se čemu divit, jel buď se Švýcarskými nebo Rakouskými drahami, takže standard). Už z dálky byl poznat podle batohu a výbavy - nikdo menší s větším batohem obloženým lany a cepíny tam nebyl :)) Přivítali jsme se a šli k autu se domluvit kam pojedem a co vyšlapem. Po poradě jsme vyrazili směr Sulzenauhutte.

Už cesta z Innsbrucku do údolí byla úchvatná (samotný Innsbruck je neuvěřitelné město - je obehnaný skalnatýma horama ze všech stran - sněhem pokryté vrcholky vypadaly geniálně - když jsme se vzbudili, všem třem nám spadla čelist a dostali jsme ze sebe jen wow).

Auto jsme nechali na parkovišti v údolí. Přebalili batohy a naložili materiál a jídlo na tři dny. Brali jsme raději i stany, protože jsme nevěděli jestli bude winterroom chaty otevřený. Cesta nahoru vedla kolem hezkých vodopádů. S tím těžkým batohem a velkým spánkovým deficitem se mi šlo hodně z tuha a docela jsme potil krev.

Až k chatě to bylo převýšení zhruba 700m. Počasí se ale pořád drželo krásné a tak přes velkou námahu jsem si i cestu k chatě užil. Zhruba 400 výškových metrů před cílem byla plošina kde byla další chata. U ní byl takový svislý šutr, na kterém si kluci zaboulderovali.

K naší Sulzenauhutte jsme dorazili někdy po druhé hodině. Chata byla samozřejmě zavřená, ale winterroom byl otevřený a prázdný. A nutno říct, že mrtě luxusní. Byly tam postele, deky, polštáře, kamna, dřevo ... no prostě high standard. Chvíli jsme zvažovali jestli přecijen nepostavíme stany, protože tohle byl až moc luxus, ale pak jsme si řekli, že když už je ta možnost, tak toho využijeme.

Trochu jsme se najedli, připravili vercajk a šli ven udělat si přípravu na ledovec - Pascal nás naučil jak se na ledovci uvázat, řekl nějaké zásady a rady atd. Přestože jsme vlastně nic nedělali, do chaty jsem se vrátil dost unavený. Uvařili jsme večeři (těstoviny s lunchmeetem a zbytek bulguru). Po jídle jsme si pak ještě hráli chvilu s lavinovýma pípákama (Pascal je dotáhl a ukázal, jak se s nimi pracuje).

Spát jsme šli brzo, protože plánovaný budíček další den byl v 5:30 (předtím jsme ještě nachystali všechen matroš do batohů, aby nás to ráno nezdržovalo).

Rakouské alpy II (11.10.) - Odjezd z ČR

Už delší dobu jsme se s klukama (Pepa, Kajoš) chystali do Alp na ledovec - hlavně jako trénink na další větší tripy. Už dřív jsem si nakoupil výbavičku (mačky, úvazek, karabiny, helma, ...) a tak jsem ji chtěl provětrat :)

Podařílo se nám zlanařit na tenhle trip i Pascala (Švýcar, kterého známe z Norska) - to bylo hodně klíčové, protože Pascal je mrtě zkušený a protože my naopak vůbec (Kajoš trochu jo - už si to předtím v mačkách čupal a i nějaké lavinové kurzy apod. má, ale my s Pepou nic), byli jsme moc rádi, že se ujal funkce horského vůdce a hodně nás toho naučil.

Vyjížděli jsme v úterý kolem osmé od Grandu v Brně. Když jsem došel, Pepa s Kajošem už tam byli a nakládali auto. Od začátku panovala mrtě dobrá ocaská nálada, a tak to má být :) Kombinace já, Pepa a Kajoš je ultimátní :)) Nakoupili jsme v Albertu v Olympii (strategie byla jasné - brát zlevněné nebo Euroshopper věci :))

Jak už bývá naším dobrým zvykem, cestou jsme se samozřejmě několikrát ztratili a zamotali. Co bylo zajímavé, že nejvíc problematická byla trasa Brno - Vídeň :)) Když jsme se před Břeclaví zastavili na benzínce a pak z ní vyjeli, chvíli trvalo než jsme si uvědomili, že jsme najeli sice na dobrou cestu, ale jaksi opačným směrem :) Druhý větší zásek byl ve Vídni, kdy jsme místo abychom ji objeli, vjeli přímo do ní a pak čekali každou chvíli na nějakých semaforech :)

Někde před Salzburgem jsme si dali pauzičku na večeři -uvařili jsme bulgur s hovězí konzervou a natlačili jsme to na jedné popelnici jak za mlada :)

Do Innsbrucku jsme dojeli někdy kolem šesté ráno. Pascal měl přijet v 10. Takže jsme na parkovišti kousek od vlakáče zaparkovali a vyspali se pár hodin v autě - žádný extra spánek, ale i dřímota je lepší než nic.