Rakouské Alpy - 25.4. - Pondělí - Rax Alpen ferrata

V pondělí jsme vstali v sedm, naposledy se před chatou najedli a vyrazili směrem dolů k autu. Docela nás pořád bolely nohy a tak jsme chvilu uvažovali i o lanovce, ale cena 6E nás bezpečně postavila znovu na nohy a šlapali jsme jak za mlada.

Klukům už taky došly zásoby, tak se chtěli stavit v nějakém městečku nakoupit, jenže jaksi na velikonoční pondělí v Rakousku není otevřeno vůbec nic (ani Billa, Penny a podobné) ... takže něco málo nakoupili na benzínce (nenechte se zmást fotkami, kde kluci vybírají popelnici :))

Když jsme dojeli na parkoviště odkud měl začínat náš poslední trek, tak se docela mračilo. To nás ale nemohlo odradit a vydali jsme se dobýt další dvoutisícovku.

Cesta opět dlouho vedla lesem než jsme se dostali k nástupu na ferratu. TUhle část se nám zlepšilo počasí, svítililo i sluníčko. Když jsme dostali před nástup na ferratu, tak už se v dálce blískalo a přicházely husté mraky. Stejně jsme se ale rozhodli jít.

Nejtěžší byl opět nástup (ale ani ten nebyl nijak těžký). Když jsme došli na rozcestník, kde byla značka na jednu stranu oddělaná a na té straně kam vedla značka byla skupinka lidí, bylo jasné, že půjdem tam, odkud tu značku oddělali :)) Byla to satrá značená cesta, takže nebyl problém.

Když jsme byli asi 300m od chaty pod vrcholem, tak se strhla brutální bouřka s kroupama. Blýskalo se jako prase a když udeřil blesk, tak to bylo neskutečně ohlušující ... měli jsme pocit, že ten blesk uhodil do sloupu s vedením, které vedlo k té chatě ... během 5 minut než jsme došli na tu chatu, tak jsme byli komplet mokří.

Naštěstí se počasí asi během 20 minut spravilo a když jsme za půl hoďky od příchodu chatu opouštěli, tak bylo skoro jasno a zase svítilo sluníčko. Zbytek cesty se šlo výborně. Sestupovali jsme kolem políček kleče a zpomínajíc na páteční kleč-mordu se snažili zavést teorii obtížnosti kleče ... :))

Zhruba ve dvou třetinách sestupu opět začlo pršet a pršelo až než jsme sedli do auta. Byli jsme promočení, ale stejně jsme už jeli domů, takže to bylo fuk.

Cesta domů uběhla hodně rychle, nikde jsme se nezasekali a za tři hodiny od toho co jsme vyjeli jsme už byli v Brně.

Celkové hodnocení - luxusní výletm za 2200 Kč se vším všudy (jídlo, ubytování, doprava) 5 dní v Alpách s nádherným počasím ... co chtít víc ... no vlastně příště už bych chtěl i nějaký ten ledovec a trochu těžší ferratky :)

Kompletní album všech fotek z tohohle výletu je zde: https://picasaweb.google.com/stepan.kozak/AustrianAlps2011#

Rakouské Alpy - 24.4. - Neděle - Flákací den

Po mordovní sobotě jsme se rozhodli, že neděli uděláme odpočinkovou ... vstávali jsme sice relativně brzo (v osm), protože jsme měli u Claudie objednanou snídani (ta jedna, na které jsme se s klukama domluvili, že ji uděláme tržbu). Když jsme vstali Claudia hned na nás, že jsme včera přilši pozdě a že se o nás bála, každému nám dala takovou fake-facku jako správná mamina a už servírovala snídani.

Snídaně byla za 7.5 E a nutno říct, že za ty prachy toho bylo kriticky málo ... zejména teda pečiva. Všeho všudy se ta snídaně skládala z čaje, dvou housek, dvou plátků šunky, několika plátků salámu a sýru a pak tam byl k dispozici med a dvě marmeládky. Co už, halt vysokohorská přirážka.

Pak jsme vyrazili ven na vedlejší kopeček na sluníčko, že budem jen tak zevlit, opalovat se a že uděláme piknik ... z pikniku sešlo, protože jsme nikdo neměli moc co tlačit, takže jsme jen leželi a odpočívali.

To nás ale zhruba tak po hodině přestalo bavit a začli jsme dělat kraviny ... chození bosky přes bodláky, soutěže, kdo vydrží stát naboso dýl ve sněhu, válet sudy nahatí ve sněhu apod ... :))

Když nás i to přestalo bavit, tak jsme se přesunuli k potůčku a máčejíc si nohy jsme hráli asociativní slovní fotbal. Pak jsme se přesunuli na protější kopec, kde Pája vytáhl slivovici ... u toho jsme kecali a čas ubíhal.

Pak jsme šli s Pájou nahoru na chatu si dát čočku ... stála taky 7.5 E, ale co už ... jest se musí a na včeři jsme už nic moc vlastního neměli. Spát jsme šli brzo, protože další den jsme chtěli brzo vstávat, sestoupit do údolí, kde jsme parkovali a přesunout se autem trochu dál, dát si ještě jeden pořádný výšlap nějakou ferratkou a pak večer domů (abychom ušetřili za jednu noc).

Když jsme usínali (což teda bylo někdy kolem osmé večer), tak začalo brutální krupobytí a bouřka. Mazec. Tak silné krupobití jsem snad ještěn neviděl, kroupy stékaly jako potoky ledu ze střechy ...

Když to přešlo, tak jsme se ještě šli projít ven, bouřka krásně vyčistila vzduch, takže se dobře dýchalo a pak i dobře spalo.

Rakouské Alpy - 23.4. - Sobota - Ferratka

Na sobotu jsme měli plán toho ujít hodně. Náš cíl totiž byl vedlejší hřeben, kde byly už i nějaké ferratky. Jen dostat se na začátek té ferraty bylo něco kolem 8 km od chaty, s převýšením tak kolem 1000m. Počasí bylo opět luxusní, takže ráno jsme přesně podle plánu vyrazili.

Nedaleko jsme narazili na další Alpenverein chatu, která byla u skalky, na kterou vedla kraťoučká, malinko náročnější ferrata. Samozřejmě jsme si tam s Pepou vylezli a určitě to stálo za to, výhled naprosto boží.

Když jsme se dostali na začátek údolí, které vedlo na ty ferratky, které jsme chtěli zdolat, tak se začli trochu víc množit lidi. Musela se totiž crossnout hlavní cesta a parkoviště. Navíc to byla docela lezecká oblast, takže tam prostě bylo víc lidí, ale pořád v pohodě, tohle množství mi ještě nevadilo.

Nástup na tu ferratu byl podle mého horší než ta samotná ferrata ... bylo to totiž mrtě prudké a v tom vedru to byla morda ... navíc zase začla docházet voda (a to přestože jsme během cesty k údolí měli možnost vodu doplnit, ale holt v tom vedru bylo potřeba hodně vody).

 

Samotná ferratka pak byla super, nebylo to nic těžkého, rozohdně nebyl třeba úvazek, spíš naopak, kdyby ho člověk měl, tak by ho to hodně zdržovalo se furt přecvakávat.

Před vrcholem jsme už neměli ani kapku vody, ale naštěstí tam byli ostrůvky sněhu, takže jsme jedli sníh a cpali si ho do flašek, aby se roztopil a my měli aspoň trochu vody.

Pro cestu zpět jsme naplánovali jinou trasu než na cestu tam, abychom toho viděli co nejvíc a navíc vracet se stejnou cestou je nuda. Sestup byl mordovní, člověk musel dávat dost pozor. Každopádně zábava byla, nálada výborná. Podpořená občasnými sázkami s Pepou - jako např. sednout si s holým zadkem do mraveniště, jakože kradení dřeva, apod.

Když už skoro nikdo z nás nemohl, byli jsme tak v polovině toho, co nás ten den čekalo. Návrat tou jinou cestou byl mordovní. Začátek vedl po asfaltce, to není nic moc, ale vzhledem k tomu, že už jsme byli mrtě unavení, to bodlo. V jednu chvíli jsme se rozhodli, že kašlem na asfaltku, protože ta se strašně klikatila a po ní by to bylo hrozně dlouhé a že to střihnem lesem nahoru ... a to teprve byla morda. Stmívalo se, bylo to prudké jako prase a bylo tam mrtě malých smrčků, které zavázely ... svah vedl k chatě, kde byla ta první (nakonec se ukázalo, že nejobtížnější z celého výletu) miniferrata. Trvalo nám asi dvě hodiny, než jsme se nahoru vyškrabali. Už byla tma jak v pytli, takže jsme nasadili čelovky a šli dál. Nejhorší už bylo za náma, ale pořádný kus cesty ještě zbýval. Každopádně se opět potvrdilo, že když máš pocit, že nemůžeš, tak můžeš ještě sakra hodně.

Když jsme se někdy před jedenáctou vraceli, už jsme fakt nemohli ani hýbat nohama, neměli jsme skoro ani sílu si udělat večeři, přestože jsme měli hlad jako prase. Ale nakonec udělali - kuskus s hovězí konzervou byl luxusní :)

Naštěstí chata byla ještě otevřená (manžel od Claudie na nás čekal, říkali jsme jim že nám to bude trvat dlouho, ale mysleli jsme, že to stihnem do desíti ... týpek byl trochu nervózní, říkal něco jako "zu spāt", ale v pohodě).

Když jsme to další den ráno spočítali, tak celkově jsme za ten den měli převýšení 2400 m (celkový součet metrů, kdy jsme šlapali nahoru) a něco přes 20 km vzdálenostně. Slušná morda.

Rakouské Alpy - 22.4. - Pátek - Schneeberg

V pátek ráno jsme vstávali v 8, v plánu bylo prochodit nejbližší okolí chaty - spolu s nejvyšší horou okolí - Schneeberg (2076 m.n.m). Posnídali jsme krásně po česku venku před chatou a v devět jsme už byli na cestě.

Prvním cílem byl přímo Schneeberg. Z chaty to bylo převýšení zhruba 900 m. Byla to značená cesta, hodně kamenitá. Překvapilo nás (mile) jak skalnaté to tam bylo. Přestože se jedná o hodně nízké alpy, bylo to tam hodně členité a skalnaté. Hodně odlišné třeba od našich hor, nebo od hor na Ukrajině.

Lidí jsme naštěstí moc nepokávali (i když úplně sami jak na Ukrajině jsme taky bohužel nebyli). Pochytili jsme jak se v Rakousku zdraví horalé a tak jsme z klasického "ahoj" přesedlali na "servus" (krom Páji, který tvral na "Grüss Gott" :))

Zhruba za dvě hoďky jsme byli na vrcholu u Keisersteinu. Poobědvali jsme, vyblbli se, koumali lyžaře, který si dával brutální svahy tam ... potkali jsme ho už cestou nahoru, nesl si lyže na zádech a pak to vzal po severní straně, kde bylo ještě dost sněhu ... mazec týpek.

Pak jsme se vydali na druhou stranu Schneebergu s tím, že si ho obejdem po neznačených trasách a pak až nás nějaká strana bude lákat, tak si ji vyběheme znovu nahoru a pak večer na zpět na chatu. Vzhelem k tomu, že to tam nebyl žádný národní park nebo rezervace, tak se tam mohlo cohdit i mimo stezky, takže jsme toho v rámci minimalizace kolizí s jinými lidmi využili.

Začali jsme sestupovat, druhá strana byla moc hezká, nikam jsme nespěchali a tak jsme si dali šlofíka na travnatém svahu s nádherným výhledem. Nějakou dobu jsme tam pozevlili (skoro jsme tam usnuli, protože svítilo příjemně sluníčko a vál lehký vánek, takže nebylo ani zima ani vedro).

Cestou dolů jsme si to dali přes mírný pás kleče (to jsme ještě nevěděli, že to je jen čajíček co se týče kleče pro ten den :)) a přes malé suťovisko. Tady jsem hodně ocenil dobrou výbavu - nové pohory jsou opravdu výborné, pevné, tvrdé a odolné. Jen tak nějaké boty by slajdování v tom suťovisku nezvládly. Taky Directalpine kalhoty ode mně dostávájí výbornou.

Měli jsme trochu problémy s vodou. Slunko pražilo v podstatě celou dobu a bylo fakt vedro, takže bylo potřeba hodně pít. Každý z nás měl ale na celý den jen litr a půl vody ... to bylo kriticky málo. Voda nám došla už tak kolem páté ... A to nás teprve ta největší morda čekala. Tajně jsme doufali, že narazíme na nějaký pramen, ale marně.

Když jsme sestoupili do údolí a začli to obcházet a hledat vhodnou cestu nahoru tak přišel hřeb celého dne. Kleč. Chtěli jsme vystupovat nahoru po zelené značce, ale ta se nám prostě  vjednu chvíli ztratila a nebyli jsme ji schopni najít ... a tak jsme se ocitli v nepropustné kleči. Tou jsme se asi dvě hodiny probíjeli nahoru ... to byla fakt morda. Bez vody, v pařáku, v nepropustné kleči. Ale náladu jsme neztratili ani na chvíli - prostě když se jede s dobrýma lidma, tak i ve sračkách je dobře! :)

Když jsme se z toho dostali, byli jsme fakt hodně rádi ... to už ani jeden z nás skoro nemohl, nohy už bolely a to nás čekalo ještě tak 300m převýšení nahoru na Schneeberg a pak sestup 900m dolů k chatě. Byl to docela záhul ... hlavně ale kvůli té vodě a taky došlo jídlo. Prostě jsme neodhadli to jak dlouho venku budem, ale dobrá zkušenost - ukázalo se, že člověk když má pocit, že už nemůže, tak může ještě hodně.

Každopádně to fakt stálo za to ... viděli jsme nádherný západ slunce. Kotouč byl tak rudý, že nic podobného jsem ještě neviděl. Nádhera. Škoda, že na fotkách to zdaleka tak krásně nevypadá.

Na chatu jsme dorazili někdy kolem deváté ... Claudia nás přivítala a my jsme si hned objednali zasloužené škopky. Moc dobré, škopek sjel jak nic :) Když jsme Claudii ukazovali na mapě kde jsme byli a kudy jsme šly tak jen kroutila hlavou ... když jsme jí pak ukázali plán na další den, tak kroutila ještě víc :))