Já se zaregistroval hned přes internet a měl jsem určený čas startu na 21:15. Takže jsme se s klukama na ten čas dopravili do Mariánského údolí, kde pochod začínal. Už v autobuse jsme potkávali a povídali si se spoustou lidí se stejným záměrem.
Organizace pochodu mě ze začátku trochu naštvala, protože mi přišlo, že z toho dělali kdoví jakou vědu. Stánky u kterých se dalo zaregistrovat/zaplatit startovné byly rozdělelny podle toho, jestli člověk jde v týmu, podle toho jestli se registroval přes internet, atd. Když jsme si vystáli jednu frontu, řekli nám, že musíme jit k jinému stánku ... a stejně se nakonec nepodařilo skloubit to, že já jsem se registroval a kluci ne tak abychom byli zapsaní v jednom týmu. Takže nakonec jsem oficiálně já šel jako jednotlivec a kluci v týmu. Navíc jim byl přidělen start až 21:25 přičemž nebylo povolené vystartovat dřív ... takže jsem na ně musel dalších 10 minut čekat ... Ten začátek mě fakt moc nenadchnul.
Hned potom co jsme konečně mohli vyrazit jsme udělali rekord pochodu, protože jsme se hned ztratili (sešli z cesty) ... šli jsme totiž na opačnou stranu (směr odud se pochod končil), ušli jsme takový kilák než nám začalo být divné, že nepotkáváme žádné lidi a že ty popisy trasy tak nějak nesedí ... Vrátili jsme se a zeptali se těch organizátorů, kteří se nám samozřejmě smáli :D
Kažopádně 21:45 jsme už byli opravdu na správné cestě. Takže sice můj oficiální čas se počítá už od 21:15, ale skutečný je až od 21:45.
Začátek byl hodně v pohodě, šlo se sice po asfaltce, ale člověk byl čerstvý a tak to odcípalo, během prvních 20 km jsme šli jak draci a předbíhali jsme jednu skupinu za druhou. Pak ale Michal začal být dost pozadu - začaly ho bolet klouby. Ještě dalších 10 km s náma ušel, ale pak se rozhodl, že to nemá cenu (byl hodně v háji) a tak jsem mu dal klíče s tím, že na dalším checkpointu pojede domů. My s Pepou jsme dál vyrazili bez něj.
Dalších 20 km bylo pořád hodně v klidu, pořád jsme měli hodně dobré tempo a skupinky jsme předbíhali. Pak mě ale zašaly dost bolet chodidla - udělaly se mi puchýře na polšátřcích pod prsty a na patách ... každopádně to nebylo nic kdovíjak hrozného, dalo se jít dál, sice pomaleji, ale šlo to. Dost jsem ocenil trkové hůlky, které jsem si na pochod vzal ...
Před 50 km, kde byl velký checkpoint jsme se opět ztratili (ovšem podle toho co říkali ostatní jsme zdaleka nebyli jediní) a než jsme dorazili k Helenčině studánce, nachodili jsme dobré dva kilometry lesem navíc ... v té době už na tom nohy nebyly nejlíp, takže to nijak zvášť na morál dobré nebylo. Kažopádně oba dva s Pepou jsme byli pevně rozhodnutí, že to ujdem. Takže jsme vyrazili dál.
Každých dalších 10km už bylo opravdu vydřených do krve. Pepu v 60 km začalo bolet koleno a od 70 už nohu nemohl skoro ohnout. Já jsem pomalu přestával došlapovat na levou nohu (kde mi praskl puchýř na patě) a šli jsme jako mrzáci. Navzájem jsme se ale psychicky podporovali, když Pepa viděl, že přestávám mluvit a že jsem moc v deathu, tak nadhodil nějakou písničku, kterou jsme si zazpívali, nebo nějakou kravinu k diskusi ... sám bych to v životě nedošel!
Celý tenhle pochod ale nebyl ani tak o síle jako o vytrvalosti a o morálu. Od toho 50 km už jsou všichni v háji a je to jen o tom zatnout zuby, vydržet bolest a jít dál a nezastavovat.
Za celý závod jsme měli tak 5 pětiminutových zastávek plus v osmdesátém kilometru byla zastávka na polévku, kterou jsme dostali od organizátorů (to je např. věc, která na organizaci byla super, na každém checkpointu jsme dostali sušenku nebo mandarinku nebo čaj a na tom jedom tu polívku). Na té polívce to chtěl jeden týpek vzdát, že už nedává ... s Pepou jsme ho přesvědčili, aby to zkusil dál, ať jde s náma, že taky jdeme jako mrzáci pomalu, ale že stojí za to to dokončít. Týpek nakonec dokočil před náma a ukázalo se, že to byl člověk z Radkova týmu (jediný, který z jejich týmu došel).
Posledních 8 km bylo naprosto nekonečných, s Pepou už jsme ani nemluvili, jen jsme se šourali do konce - je to hrozně zvláštní pocit - celé tělo bolí, člověk je na pokraji sil, hlava je úplně prázdná ... jde se už jen automatem ze setrvačnosti ... šli jsme to strašně dlouho, ostatní skupinky, které jsme my předtím předbíhali, předběhly v té poslední fázi nás ... fajn bylo, že nás každý hecoval "pojďte kluci, to dáte ..." My věděli že to dáme ať to stojí co to stojí!
Když jsme v 20:00 došli do cíle, dali jsme si s Pepou high-five objali se a padli na zem únavou ... organizátoři nám pogratulovali, dali diplom a tričko závodu. Dali jsme si jedno pivko a jeli domů ... sranda byla jak všichni nastupovali do toho autobusu - kupa mrzáků :)
Dneska nemůžu moc chodit, mám napuchlé chodidla a bolí mě levá noha pod kotníkem, každopádně to se poddá, snad zítra nějak do práce dojdu :)
Tenhle pochod byl jednoznačně největší hardcore (výrazně největší), který jsem do této doby udělal - jak z hlediska fyzického, tak z hlediska psychického. Těžko se vysvětluje ta psychická stránka, ale kdo něco takového šel, pochopí. Opravdu jsem si šáhl na dno svých sil a dokázal si, že umím překonat bolest a opět se potvrdilo to, že i když mám pocit, že už to fakt nejde a že sebou seknu, tak to ještě jde.
Žádné komentáře:
Okomentovat