Opět bylo celý den naprosto luxusní počasí. Šli jsme jako draci a řekli jsme si, že ten Svidovec v tenčtvrtek dáme celý. Hnací silou byla vidina dalšího šašliku :)
A taky že jo, ačkoli to bylo orientačně náročnější, Pitr s Kajošem to vždycky pokoumali a šli jsme dobře. Ve dvanáct jsme byli na předposledním vrcholu hřebene, tam jsme dali přestávku na oběd a fičeli na poslední kopec.
Pak začal sestup ... ten byl, jak u nás bývá zvykem, nejobtížnější části celého přechodu. Hlavním faktorem bylo to, že sníh začal hodně tát (slunko pražilo fakt mrtě, šli jsme jen v jedné vrstvě - tenká Moira). Dalším faktem bylo to, že ty svahy byly tak trochu lavinové ... Dali jsme rozestupy a všechno v pohodě. Jednu lavinu jsme ale zažili. Na vadlejším svahu. Pitr šel první a najednou se zastavil a otočil se na nás ... my nic necítili. Když jsme ho došli, říkal že to pod ním hrozivě zahučelo, ale že nic, že dobrý. Pak se ohlídneme na vedlejší svah a tam se sesunula jedna malá desková lavina ... Nic by se nestalo ani kdybychom stáli na ní, protože se sesunula jen tenká svrchní vrstvička, ale pro morál by nebylo to určo dobré nebylo. Každopádně my byli po obědě v dobré náladě, takže nás to nerozhodilo a opatrně jsme šli dál.
Bylo to tak, že z 1800 metrů toho posledního kopce se sešlo na 1300 na nějakých šesti kilometrech - došlo se k vysílači a pak to byl sestup na 430m (tj. převýšení 900 m!) na třech kilometrech. To bylo neskutečná morda, byl to sešup jako prase a mě už docela bolela chodidla (propotil jsem boty zevnitř a tak spodky noh začaly dřít). Těsně před koncem už jsme museli i sundat sněžnice protože místy nebyl vůbec žádný sníh. Klouzalo to, jen co je pravda. Opět poslední kilometry nám daly pokouřit víc než předchozích 25 dohromady.
Ale dorazili jsme do vesničky před Krásnou, tak jak jsme chtěli. Zašli jsme si tam do hospody na jedno, abychom si odpočali a pořešili co dál - jestli zůstat tady a najít hotel, nebo jet rovnou do Ťačiva a najít hotel tam. Jak už to ale bylo u nás zvykem, problémy se vyřešily tak nějak samy. Hospodská totiž zřejmě dala echo místímu kšeftařovi, že má v podniku zápaďáky a za chvilu přiše týpek do hospody jakože na kvas. A hned na nás jestli nepotřebujeme přespat, že má hotel. My, že jo, ale že nemáme hřivny. Týpek byl flexibilní a s éčkama neměl problémy. Tak jsme řekli že jo.
Za půl hoďky pro nás dojel autem - čtyři s batohama jsme se opět jako sardinky naložili do jeho káry a týpek nás dovezl na chatu, kterou měl v té vesnici. Byla to docela hezká dřevěnka se saunou a bazénkem. V patře byly dvě velké ložnice a gauč s televizí ... Na fotkách a na první pohled to vypadá fakt vychytaně ... Jak už jsme si ale všimli, na Ukrajině je všechno jen na venek (pokud vůbec), ale detaily jsou těžce nepořešené.
Například ta sauna spolu se sprchou byly v kuchyni - prostě když se ta sauna rozhycuje a udělá se tam pára, tak jde všechno do kuchyně - žádné odvětrávání ... týpkovi to tak do dvou let zhnije ta chata (ještě se chlubil, že je všechno přírodní, že nemá to dřevo nalakované). Taky tam nebyl dřez a záchod. Nám to bylo fuk, ale jestli se chce týpek profilovat na západní klientelu, tak s tou kadibudkou (byť s přišroubovaným plastovým prkýnkem :)) to podle mě neošéfoval. Každopádně pro nás to byl luxus - za 10 éček jsme měli na den celou chatu pro sebe.
Navíc týpek hned, jestli nemáme hlad, že nám sousedka něco navaří. Za dalších 15 éček jsme dostali plnou mísu boršče, kotel brambor s česnekovým masem a cibulkou, velkou zavařovačku smetany (mňam!), bochnk chleba a velkou misku s nakládaným zelím. Nacpali jsme se až k prasknutí - za 4 éčka na osobu luxusní cena na to kolik jsme se najedli a jak dobré to bylo.
Taky nás týpek ještě hodil do magazínu, abychom si mohli nakopit pivka. Takže to byl opravdu luxusní (ale zasloužený po tom, kolik jsme toho ten den ušli) zevling :) Spalo se též luxusně.
Žádné komentáře:
Okomentovat